Moje články

mila_JJ: Ze soudní síně: Přišel i o poslední elektron
Kilián: Malíř
Doktor: Kachní krach
kytka: Vzkaz od neznámého Antonína
Aplír: Dechberoucí
mamut: Obrazy ve mně
Zuzka: Vyhlídka
Tora Madame toilette a monsieur toilette
Rya: Sovátko některá slova neříká
Faob: Rychlé dospívání v kotli

„Teddy, nemohl bys těm třem domluvit? Co jsi odešel studovat, řádí jako hippogryfové. Severus z nich nejspíš zešediví,“ prosí Hermiona.
„Tak co s vámi?“ zahuláká Teddy.
Susan se Scorpiusem se přikrčí. Dokud byl Teddy mladší, dokázali si z něj utahovat, z dospělého mají náležitý respekt. Jen Megan vzpurně zvedne bradu.
„Nebyls to ty, kdo říkal, abych ani jako Mrzimorka nezapomněla na lumpárny?“
„No...“
„A pro koho jsem kradla přísady z tátových zásob?
„Ehm... ale teď už mám rozum a vy byste měli mít taky.“
„Když myslíš,“ neochotně odsouhlasí Megan.
Dokonce to i vydrží. Přinejmenším do doby, než Teddy znovu odjede.

Bradabrada, Bradabradavice,
jsou pro starý čačarodějnice.
Nás mladý však nebaví,
my jsme zbrklí, to se ví.
Cinky cink, cinkylinky,
dívko, honem, smyj ty šminky.
Chlapče, žádný novoty,
nedejmerlin, kalhoty.
Heslo dne je – učte se teď spolu,
ať jste z Nebelvíru nebo Mrzimoru.
Znalosti vnutí nám levně,
Stačí se učiti – zjevně.
Cinky cink, cinkylinky,
dívko, honem, smyj ty šminky.
Chlapče, žádný novoty,
nedejmerlin, kalhoty.
Na věži si hnízdí moudrý sovy,
Na tý druhý víc se student dozví.
Jak se líbat a tak dál,
Kdo by se jí vyhýbal.
Cinky cink, cinkylinky,
dívko, honem, smyj ty šminky.
Chlapče, žádný novoty,
nedejmerlin, kalhoty.

„Severusi?“ Teddy naprosto nečekaně chytne svého tchána za ruku, povytáhne mu rukáv a přejede palcem po zašedlé lebce s hadem. Severus mu paži prudce vyškubne. I třicet let po skončení války se vyhýbá pohledu na své levé předloktí.
Teddy se nedá zaskočit.
„Nechtěl bys to odstranit?“
„Dobře víš, že to nelze,“ zasyčí ředitel bradavické školy, najednou dokonale podobný svému minulému já.
„Už to neplatí. Právě jsme dokončili výzkum, díky kterému se dokážeme s tímhle odporným tetováním vypořádat.“
Severus zaváhá.
„Neměl bych. Je to připomínka na věci, které si neodpustím nikdy.“
„Víš, jaký na to všichni máme názor. Zaplatil jsi dost.“

Poslední prázdniny před odjezdem na studia lektvarů. Megan s rukama za hlavou leží v prohřáté trávě u Černého jezera. V mělké vodě se proužkatý maguár pokouší ulovit tlapkou pulce.
„Megan?“ pošimrá ji Teddy stéblem plochoklásku.
„Hm?“ odpoví ospale.
„Nejela bys se mnou do Itálie? Florencie je nádherná. Seznámil bych tě s přáteli. S Lorenzem... hm, s tím možná raději ne, ale se spoustou jiných.“
Napůl se posadí, podobná potměšilé kočce.
„Vážně nevím, myslím, že odmítnu. Ledaže... bys mě přesvědčil.“
Překulí ji zpátky do trávy a zasype drobnými polibky.
„Vyhráls,“ směje se. „Souhlasím. Jenom naprosto netuším, co na to řekne táta.“

Teddy vztekle praští do klávesnice. Severus se sice už dávno postaral o elektronické spojení Bradavic se světem, ale na hradě bylo prostě až příliš mnoho magie. Připojení kolabovalo každou chvíli. Díky tomu se mu už tři dny nepovedlo odeslat Megan mail. A co horšího, nedostal žádnou zprávu od ní.
Vtom na okno zaťuká známá sova. Usměje se. Podrbe ji na hlavě, odmění kusem slaniny, sundá z nožky pergamen, uhladí ho a začne číst: Drahý Teddy,...
Po desátém přečtení napíše odpověď a dopis pečlivě uloží do kapsy. Večer se k němu ještě určitě vrátí. Stará dobrá pošta má něco do sebe.

„Tak co, sbalils ji?“ ptá se Teddyho po návratu z vánočních prázdnin spolubydlící Lorenzo.
„Začali jsme spolu chodit, neřekl bych, že jsem ji sbalil,“ mračí se Teddy.
Lorenzo jen mávne rukou a mámí další podrobnosti. Teddy zatvrzele hájí své soukromí. Najednou si Lorenzo všimne červených skvrnek na jeho krku.
„Ty testrále, vona kouše, jo? To musí bejt pěkná divoška. Závidím.“
Teddy se dá do smíchu. Divoška!!! Hlavou proletí vzpomínka. Sedí s Megan na lavičce v magicky prohřátém skleníku, venku se z nebe snáší měkké vločky, chystá se ji něžně políbit... a pak mu ta potvora, úponice jedovatá, pokouše celý krk.

Teddy objeví v mudlovské části Florencie nádherné šaty v barvách moře. Jako stvořené pro Meganinu útlou postavu. Raději nepřemýšlí, kdy se stalo, že místo obvyklých knih a sladkostí vybírá něco podobného.
---
„Jsou nádherné,“ vydechne Megan a běží si je zkusit.
„Mami!“ ozve se nešťastné zavolání.
Teddy se zarazí. Nesluší jí? Napjatě poslouchá, co se vedle děje.
„Vzadu mi sedí dokonale, ale tady...“
Popotahování látky.
Hermionin smích.
„Jsi snad čarodějka, dítě!“
Tiché mumlání zaklínadla.
Zářící Megan vpluje do pokoje. Teddy zalapá po dechu. Zdaleka ne tak útlá, jak si představoval. Přinejmenším ne všude.
Definitivně si uvědomí, že Megan už není malá.

Daně a smrt jsou dvě jediné životní jistoty, přečte si Teddy v jakési mudlovské knize. Zatrne v něm. Miluje Nevilla a Lenku, ale smrt ho jako sotva ročního kloučka připravila o oba rodiče. Zná je jenom z vyprávění. Jací opravdu byli? Měnila by máma pro jeho obveselení svou barvu vlasů nebo tvar nosu? Naučila by ho, jak své metamorfomágské schopnosti ovládat? Byl by táta tak laskavý, jak vypráví Harry? Pomohl by mu stát se zvěromágem, aby spolu mohli trávit úplňkové noci? Netuší.
Pak se pousměje. Zato daně, to je jiná. Nakonec, z něčeho je potřeba přispívat na jeho léčitelský plat.

Šestnáctiletou Megan očarovala kniha Malý princ. Snaží se útržky předat v dopisech Teddymu. Ten odpovídá chabými vtípky.
...Nakresli mi beránka...
Teddy reaguje anatomickým nákresem ovčích vnitřností.
...Děti musí být k dospělým shovívavé...
Buď tedy shovívavá, děťátko.
...Dej pozor na baobaby...
Baobab je pro léčitele absolutně nezajímavý.
...Řeč je pramenem nedorozumění...
Potom nechápu, proč pořád mluvíš.
...Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné...
Copak jsem slepý?
Teprve na slova – Stáváš se zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži, přijde správná odpověď – Těším se na tebe, růžičko moje.
Taky se těší. Brzy budou Vánoce.

„Táta bude ředitel,“ chlubí se Megan.
Teddy vytřeštěně kouká. „Teta Minerva odchází do důchodu?“
„Jo,“ vážně kývá holčička. „Ale ještě to neví ani táta. Tak to nikomu neřikej.“
„A odkud to víš ty?“
Megan se uchichtne. „Teta Minnie si povídala s tetou Pomonou. Ve skleníku. Nevšimly si, že tam zkoumám mrňavý ďáblovo osidlo.“
Teddy protočí oči. Ďáblovo osidlo. Celá Megan. Jak je možné, že té holce všechno projde?
O pár dní později neodolá. Ve vzácné chvíli, kdy je Megan u Hermioniných rodičů a on zas pro jednou vaří lektvary jen se Severusem, se zeptá: „Severusi, je pravda, že budeš ředitelem?“

„Nevzal bys Megan do lunaparku?“ poprosí Teddyho Hermiona. „Naši nemůžou...“
Souhlasí. Dávno chtěl vědět, o čem Megan pokaždé tak nadšeně vypráví. Jenže je zklamaný. Autíčka, ruské kolo, houpačky... zábava pro mrňata.
„Nechtěla bys na horskou dráhu?“
Megan nadšeně kývne.
„Na tu mě babi nikdy nechce vzít.“
Nahoře znejistí oba. Megan se Teddyho křečovitě drží za ruku, on se tváří sebevědomě, ale jímá ho závrať. Mít koště, byla by to jiná, ale mozkomor tomuhle mudlovskému vynálezu věř.
Vozík letí dolů, nahoru, do spirály... Megan ječí.
Když se řítí hlavou dolů, juknou na sebe a hlasitě se rozchechtají. Teď už přežijí všechno.

Teddy baví malou Megan básničkami o magických zvířatech. Jako třeba:
„Dračice teď vztekle funí,
že si s drakem nerozumí.
Chovatel je zkrotí,
maj pak kupu dětí.“
Jenže tu Megan dávno zná, dneska by ráda slyšela něco nového.
„Chci vo vovečce,“ prosí.
„Takovou neznám.“
„Tak si ji vymysli.“
„No dobře...“ zamyslí se Teddy a pak s pohledem na knihu kouzel spustí:
„Koukni, Megan, to je kniha,
v které na tě kouzlo číhá.
Promění tě ve vovečku,
co se pase na kopečku.
Ale pozor, malá Megan,
je tam taky starý beran.
Shoď ho z kopce na to šup,
jinak ti vyrazí zub.“

Milá a krásná, loučíme se s tebou v tomto smutném okamžiku. Kolik radosti jsi přinášela, dokud jsi byla živa. Zářivá barva tvých hebkých chloupků rozzařovala Meganiny oči den co den. Oči Severuse tě sice sledovaly zkoumavým pohledem, prozrazujícím, jak moc by se mu tvé srdce hodilo do lektvaru, leč vztah k dceři zvítězil a tím ses stala symbolem lásky otcovské.
I já tě miloval. Výrok, že nic odpornějšího jsem v životě neviděl, byl jen přátelským škádlením.
(Ne, Megan, opravdu jsem ji nezašlápl schválně. Byla to nešťastná náhoda. A nezapomeň, že jsem tvému otci zabránil použít evanesco, takže ji můžeme pohřbít.)

„Krájej to pořádně, kostičky musí být naprosto stejné! Každá hrana má mít délku přesně osm milimetrů.
Míchat musíš třiapůlkrát doprava v pravidelných kruzích a pak jednou v protisměru do osmičky!
Nesypej tam ten prášek z rohu jednorožce jako papriku do guláše! Je to vzácná přísada a především, každé zrnko navíc dokonale změní účinnost výsledného lektvaru.
Tomu říkáš zelená barva? Vždyť je tyrkysová!“
„Je úplně jasně zelená,“ brblá Teddy potichu. „Jak já k tomu přijdu, že Severus nemá čas a tenhle komplikovanej lektvar mě musí učit vařit sedmiletá holka?“
V duchu ovšem uznává, že Megan dokáže svého otce zastoupit naprosto dokonale.

Mladík mrskne o stůl krabičkou, která se nárazem otevře. Vysype se lesklý prstýnek.
„Chtěl jsem požádat Megan o ruku.“
„Odmítla tě,“ konstatuje klidně Lenka.
„Nezeptal jsem se. Pořád jenom mlela, jaké je to skvělé, že ji Mistr Dubois přijal ke studiu lektvarů. Ale to se pak hrozně málo uvidíme. Nemusela by přece studovat. Postaral bych se o ni.“
„Tohle je pro ni obrovská příležitost. Umíš si představit, že by Megan studovat nechtěla?“ vysvětluje Lenka jemně.
Teddy bezmocně zavrtí hlavou.
„Já vím, ale strašlivě se bojím, že potká někoho jiného. Neumím si život bez ní představit.“
„Měl bys jí víc věřit.“

„Umerlina, Megan, kdo ti to udělal?“ huláká Severus při pohledu na Meganinu zcela vlásku prostou hlavu.
„Teddy,“ pípne Megan spokojeně. „Potřebovala jsem se zbavit bodláků. Je to fajn. Nemusím se česat.“
„Já ho prokleju, až z něho bude pět malých Teddyů!!!“
„Uklidni se, to doroste,“ namítne praktická Hermiona. „Vzpomínáš, jak jsi loni připravil Megan o skoro všechny vlasy? Dorostly docela rychle.“
Severus se nepohodlně ošije. „Tehdy jí ale nějaké zbyly. Byly pouze krátké,“ zamumlá. „Zato teď?!!!“ znovu začíná pěnit.
Megan ho zatahá za rukáv.
„Třeba bychom mohli dokončit ten experimentální lektvar pro rychlý růst vlasů, co jsme ho pak nepotřebovali.“

„Teddý!“ řítí se k němu udýchaná holčička. „Vyndej mi to, prosííím,“ mává hlavou plnou rozježených vlasů a bodláčí.
„Co jsi, umerlina, dělala?“ ptá se, zatímco jí z kudrn vyplétá ježaté kuličky.
„Pomáhala jsem Hagridovi najít koťata maguárů. Schovala se támdle,“ ukáže na zarostlou louku. „Jaúúú, netahej.“
„Drž. Jak ti je mám vymotat?“
„Nějak líp, todle bolí. Jauvajs!“
Teddy si vzpomene na čerstvě naučené kouzlo. Procvičí pohyb, mávne hůlkou, pečlivě vysloví „Evanesco“ a pak už jen zděšeně zírá na plešatou, do daleka bíle svítící hlavičku.
Megan si po hladké kůži spokojeně přejede rukou.
„Prima, teď už se mi tam nic nezamotá.“

Teddy čte vzkaz: POMOC. DĚCKA V HROZNYM STAVU. POTŘEBUJEM LÉČITELE. HAGRID
Zatím nejsem léčitel, povzdechne si, ale Hagrida odmítnout nedokáže.
Diagnostické kouzlo vyhodnotí z uslzených obličejíčků jen přemíru stresu. Hagrid ho táhne do nitra domu. Proč?!!
Zírá na obrovský bazén se třemi zjevně schlíplými tučňáky.
„Nejsem zvěroléčitel,“ brání se. Pak ho něco napadne. Vyzkouší vodu. Znechuceně vyprskne. „Tučňáci musí mít správnou vodu, jinak v pořádku nebudou.“
„Dyť vim. Sem jim tam nasypal dvacet kilo soli,“ pyšní se Hagrid.
Teddy si vzdychne a mávne hůlkou. Z bazénu zavoní moře.
Tučňáci pookřejí.
O chvilku později se vesele šplouchají i se třemi poloobřaty.

Teddy zaloví v krabičce.
Kde jenom...?
Odloží perleťovou tabatěrku – první úspěch v přeměňování, tajně uštípnutý kousek famfrpálového poháru, na jehož získání se podílel ve třinácti a... Ano, docela na dně najde, co hledá - rudočerný obsidián.
„Schováš si ho, Teddy? Opravdicky?“ ptala se tenkrát pětiletá Megan, když mu ho dávala.
„No jo,“ zavrčel nedbale, vhodil kamínek mezi ostatní poklady a... zapomněl na něj. O dvanáct let později se svět změnil.
Mávne hůlkou a opřede kamínek spletí stříbrných drátků. Promění ho v přívěsek ve tvaru nádherného draka s rudočerným tělem. Ještě řetízek, zabalit a hotovo.
Vytvořil dokonalý dárek k Meganiným sedmnáctým narozeninám.

„Jé, ahoj Hagride, co tady děláš?“
Léčitel, který má praktikanty na starosti, upozorňuje: „Praktikante Lupine, nemůžete klienty oslovovat, jako byste s nimi pásl testrály.“
„Ale já s ním pásl testrály.“
Přísný pohled ho umlčí.
„Předvedu vám správný příjem pacienta.
Jak se jmenujete, pane...?“
„Rubeus Hagrid, ale řikejte mi Hagride, jako všici.“
„Dobrá, pane Hagride, jaké je vaše povolání?“
„Učí v Bradavicích,“ vysvětlí netrpělivě Teddy.
„Nerušte,“ další přísný pohled.
„Tedy, ehm, pane profesore. Jaké máte problémy?“
„Žádný.“
„Žádné?“
„Ani jeden.“
„A co tedy u nás, promerlina, chcete?“
„Sem jenom přišel vyřidit, že má Teddy přijit v neděli ke Snejpům na voběd.“

Megan (rádoby nenápadně): Teddy, zahraješ si s námi na schovku? V Komnatě nejvyšší potřeby?
Teddy (mírně otráveně): S bandou mrňat? Zbláznila ses? (stranou) Vystraším je. (k Megan) Tak jo.
kroky, hudba
Teddy: Hm, Komnata se vytáhla. Křoví, polorozpadlé zdi. Budu pikat, jo? (hlasitě počítá) Deset, dvacet... (tiše zamumlá) Nox. (hlasitě) Už jdu! (stranou) Vyšlo to. Tma tmoucí. Lumos. (znepokojeně, stále hlasitěji) Proč to nefunguje? Lumos! Lumos!! Finite incantem!!! Do prdele, přestala mi fungovat hůlka!!!
Scorpius: Do prdele se neříká!
Trojhlasé hihňání
Teddy: Jen počkej... Jauvajs... Kde jste? Co jste to?
Susan (pobaveně): To je Peruánský zatmívací prášek z tátova obchodu.

Součástí prvního roku studia léčitelství je i výuka lektvarů. Mezi studenty se o nich vypráví hrůzné historky.
„Když zvládneš lektvary, zvládneš všechno,“ říká se. „Neprojde skoro nikdo!!!“
Na první hodině čte pobledlý Teddy společně se třemi pobledlými spolužáky pokyny: ...NAKRÁJEJTE FAZOLKU DŘÍMALKY NADROBNO...
Zavrtí hlavou. Jsou přece lepší možnosti. Rozdrtí fazolku čepelí stříbrného nože. Šťáva se z ní jen hrne.
Mistr Jessenius mlčky přechází mezi kotlíky. Nad tím Teddyho překvapeně pozvedne obočí.
„Kdo byl vaším profesorem lektvarů?“
„Profesorka Smithová.“
„Neznám.“
„Jenže většinu, co vím, mě naučil profesor Snape.“
„Mistr Snape? Už chápu.“
Pro Teddyho nebude lehčího předmětu než právě lektvary.

„Vicky, Vicky!“ jásá Teddy. „Představ si, ze všech letošních absolventů vybrali právě mě na praxi k Mungovi. Víš, co to znamená? Můžu s tebou být každou chvilku. Z Londýna se sem přemístím, než řekneš dračí spalničky.“
Dívka se netváří ani zdaleka tak nadšeně, jak doufal.
„Víš, Teddy, já nevěděla, jak ti to říct, ale... měli bychom se rozejít.“
„Je pitomá jak třaskavý skvorejš,“ snaží se Teddyho utěšit Megan. „Já si dávno všimla, že se kolem ní točí ten pitomec Cattermole. Neber si to tak. Na, vem si čokoládovou žabku.“
Čokoláda Teddyho moc neutěší. Netuší, že tahle prohra mu nakonec zesládne.

„Dal mi takovou otázku, až se mi hrůzou prodloužil nos,“ líčí zničený Teddy.
„Ale odpověděl jsi správně,“ naprosto nepochybuje Megan.
„Copak já vím? Pamatuju si jenom, jak mi vlasy vystřídaly všechny barvy duhy. Proč jenom musí mistr Jessenius vyžadovat pro přijetí ke studiu osobní setkání? Totálně jsem to podělal.“
Vtom zaklepe na okno úředně vypadající sova. Teddy jí třesoucími prsty sundá z nožky pergamen.
„Přečti to,“ podá ho Megan.
„Vážený pane Lupine, byl jste přijat ke studiu léčitelství. Jen bych doporučil, abyste se soustředil na zelenou barvu svých vlasů. Bude vám ladit k léčitelskému hábitu. Mistr Jessenius,“ čte dívenka spokojeně.

Jaro si letos dalo načas, ale konečně se ráčilo dostavit. Den za dnem sleduju, jak se příroda ze spící krásky mění v rozvernou lvici.
Barev se dotýkám očima a konečky prstů. Střapatě žlutých podbělů, drzých petrklíčů s meruňkovou vůní, závějí bledulí, něžně fialových polí podléšek, o něco tmavších záplav fialek. Trnky jsou v rozpuku.
Ale nejenom oči a ruce mají svou pastvu. Sojky pobaveně hulákají a nad hlavou švitoří skřivánek, málem k ohluchnutí.
Nadšeně líčím své lesní zážitky náhodné známé. Ohrne ret: „Že se ti chce vláčet se křovím. Na internetu máš mraky fotek.“
Dávám přednost osobnímu setkání. Fotky nevoní.

Teddy vzal Megan ven. Na břehu Černého jezera si užijí oba. Megan se cachtá v mělké vodě, Teddy zaujatě čte. Vzdálené hřmění se proplétá s napínavým dějem, probere ho až prudké zabubnování kapek o hladinu jezera. Zvedne oči. Megan zmizela.
„Megan! Megan!“
Liják sílí, hromy ho ohlušují. Bezhlavě vběhne do Zapovězeného lesa. Holčička nikde. Nakonec se, celý zoufalý, vrací na břeh. Musí pro Severuse. Sám ji nenajde.
„Teddy?“ Slabý hlásek se téměř ztratí v hřmotu bouřky. Seskočí do vody a pod převislým břehem uvidí schoulenou Megan. Okamžitě se k němu pevně přitiskne.
„Já se moc bála, ale tys mě zachránil.“

Teddy zná Bradavice jak své boty.
Skoro.
Teprve ve dvanácti se poprvé doslechne o Komnatě nejvyšší potřeby.
„Poslední místo, co neznám,“ vypráví nadšeně Megan. „Promění se v cokoli. Rytířský sál, pirátskou loď, cokoli, co zrovna potřebuješ. Až ji vypátrám, vezmu tě tam,“ slíbí. Megan zajiskří oči.
Konečně se mu podaří zjistit, kde přesně Komnatu najít. Projde třikrát kolem prázdné stěny ve třetím patře. Objeví se dveře. Zatají dech. Co asi pro něj komnata připravila? Vejde... a vytřeštěný pohled se mu zasekne o Megan zavalenou kupou plyšových medvídků.
Holčička pokrčí ramínky.
„Chodím sem od tří. Ale pirátskou loď jsem ještě neviděla.“

Teddy si balí kufr. Zítra odjíždí studovat léčitelství. Nehorázně se těší, ale poslední okamžiky doma jsou poněkud náročné.
„Hlavně nezapomeň, že studiu je potřeba věnovat se průběžně,“ nabádá ho Hermiona.
„Teple se oblékej a pořádně jez. Jsi pořád strašně hubený, “ doplňuje Molly, která si Teddyho zařadila mezi hejno svých vnuků.
„Doufám, že nezapomeneš nic z toho, co jsem tě naučil o lektvarech,“ ujišťuje se Severus.
„Kdybys něco potřeboval, pošli sovu, budeme tam s Lenkou jako na hipogryfovi,“ slibuje Neville.
Lenka se nepřítomně usmívá.
„Oni si všichni myslí, že jsi ještě malej, viď?“ špitne Megan. „Ale ty už jsi přece dospělej.“

Teddy začne s rozpaky.
„Megan? Nemohla bys mi... opatřit z tátova skladu zásob jistou maličkost?“
Megan zajiskří oči.
„Myslíš ukrást? To záleží.“
„Záleží na čem?“
„Co chceš, na co to potřebuješ a co za to.“
Ošije se. Z druhých dvou otázek je trochu nervózní. Megan dokáže být velmi zmijozelská, bez ohledu na příslušnost k mrzimorské koleji.
„Potřebuju krapet prášku z rohu jednorožce, chci uvařit Vicky k narozeninám lektvar věčného porozumění a koupím ti kilo nejlepší čokolády z Medového ráje.“
„Víš, že ten lektvar není nejspolehlivější?“
Pokrčí rameny. Doufat přece může.
„Dvě kila,“ nařídí Megan.
Kývne. To mu za to stojí.

„Heslo,“ ječí Megan ve dveřích na Teddyho, který přichází ke Snapeovým na návštěvu.
Ten protočí panenky. Kde to ta holka vzala? Jako by nestačila stále se měnící hesla k nebelvírské společenské místnosti. To je pořád samý Kulový blesk, Kometa tři osmdesát, Vronského finta...
„Zlatonka!“ zkusí.
Megan se mračí.
„U nás přece nevymýšlí hesla strejda Harry.“
„Veritásérum!“ druhý pokus.
„Ani táta!“ vrtí hlavou Megan.
Teddy je bezradný. Heslo vymyslela Hermiona? Název nějaké knihy? Ale ani to nefunguje. Nakonec se vzdá.
„Já fakt nevím, prozraď mi ho.“
Megan se zlobí, vždyť je TAK jasné. Stačí vědět, že heslo vymyslela ona.
„Přece TEDDY.“

Teddy se probírá hřívou hebkých černých vlasů. Zavře oči a bříšky prstů zkoumá sametovou pleť. Cítí vůní heřmánku a levandule. Skloní se, polibek se mu třepotá na rtech...
„Héj, probuď se! Vidím tě po roce a ty si klidně usneš.“
S cuknutím se probere na břehu Černého jezera, kam vzal malou Megan na procházku. Včera se vrátil domů na prázdniny po roce náročného studia léčitelství. Není divu, že si zdříml.
Zavrčí: „Proč mě budíš? Zdál se mi úžasný sen o krásné černovlasé neznámé.“
„O mně?“ ptá se s nadějí.
„Pitomost, děťátko,“ ušklíbne se.
Černé oči zesmutní.
Připadají mu vzdáleně povědomé.

„Pak jsem vletěl havraspárskému chytači do cesty a zlatonka mu ulítla. Takže jsme vyhráli,“ vykládá nadšený Teddy obdivně zírající holčičce.
„Akorát ti zlomil ruku!“ chladivými prstíky přejede přes bolavé zápěstí, ve kterém kostirost právě léčí pochroumané kůstky. „Ale stejně jsi nejlepší.“ Horlivě ho obejme a vlepí mu pusu.
Teddymu se uleví, že poblíž není žádný z jeho spolužáků, opatrně objetí opětuje a vyhřívá se na výsluní dětského obdivu.
Na ošetřovnu vejde Severus. Než stačí cokoli říct, Megan se mu pověsí kolem krku.
„Tatí, půjdeme vařit veritasérum?“
Zapomenutý hrdina si chmurně pomyslí. Tatínek vždycky na prvním místě. Já na tom posledním.

Teddy dumá nad svou budoucí profesí. Každý mu radí něco jiného.
„Byl by z tebe skvělý mistr lektvarů.“
„Herbalogie je fascinující obor.“
„Nechtěl bys být bystrozor? V obraně jsi skvělý.“
„Existuje tolik magických tvorů, které je potřeba objevit.“
Na bezradného Teddyho narazí Hermiona.
„O čem tak usilovně přemýšlíš?“
„Nevím, čí rada ohledně mé budoucnosti je lepší.“
Zavrtí hlavou.
„Musíš si vybrat vlastní cestu. Jen nezapomeň, že kromě jiných skvělých vlastností, jsi i neobyčejně starostlivý. Megan bývá otravná. Přesto na ni dáváš pozor.“
Teddy má najednou jasno.
„Co si myslíš o léčitelství?“
Usměje se a souhlasně mu prohrábne jasně modré vlasy.

Teddy se trápí s násobilkou. Vlasy má frustrací celé fialové.
„Šest krát osm je...“ podívá se do pergamenu, „čtyřicet osm, čtyřicet osm, čtyřicet osm,“ buší hlavou do stolu. „Šest krát devět...“
Kolem poskakuje Megan. Prozpěvuje si: „Či klát či je dévět, kdo blučí je médvěd.“
„Tohle je snadné,“ osopí se na ni. „Ale kolik je šest krát osm, nevíš, co?“
Megan nezaváhá a odpapouškuje: „Štylycet osm.“
Teddymu vzteky vlasy zrudnou. Holka jedna nesnesitelná, přemoudřelá. Nesnesitelně přemoudřelá.
„Radši se nauč správně vyslovovat!“ zahuláká.
Megan si z toho nic nedělá. Pokračuje v prozpěvování: „Či klát či je dévět, kdo blučí je médvěd...“

„Opravdu Teddy chodí s Vicky?“ uslyší za dveřmi Meganin vzrušený hlásek.
„S mojí sestřenkou?“ doplní její kamarádka Susan.
Odkud to, umerlina, ty dvě ví?
„Jistě,“ odpoví hluboký hlas, který nepoznává.
„A muchlují se, vážně?“
„Pokud máte na mysli, že se líbají, pak ano, často.“
„Jééé!“ Nadšené holčičí povzdechy.
Vtrhne dovnitř, než jim neznámý hlas řekne víc, než by v jejich věku bylo vhodné. Překvapeně zírá na svou sovu, moudře mžourající velkýma očima.
„Ahoj,“ houkne.
„Ty, ty mluvíš? Zrádkyně,“ vypraví ze sebe a poprvé zalituje, že tu údajně němou tvář s sebou bere úplně všude.
„Táta vymyslel překladové zvěropastilky,“ vysvětlí Susan.

Dvanáctiletá Megan se vzteká. Z vlasů jí srší divoká magie.
„Nevím, proč nesmím se Susan k její babičce na celé prázdniny.“
Teddy z pozice čerstvě dospělé moudrosti shovívavě vysvětluje.
„Pokud vím, rodiče tě do Francie pustí na dva týdny. Taky si tě chtějí užít. Ještě loni jsi tvrdila, jak jsou prázdniny s nimi fajn. Že vždycky jedete na nějaké super místo.“
„To bylo loni,“ odsekne. „Pokud mi nedovolí strávit se Susan aspoň měsíc, nepojedu s nimi nikam.“
„Raději budeš doma?“
„Jo,“ nesmlouvavě přikývne.
„Ty to máš všechno nebo nic,“ pocuchá jí vlasy. „Ale život je kompromis. Časem ti to dojde.“

Sedmiletý Teddy navztekaně zírá na kvílící mimino.
„Za co, Merline, za co? Proč zrovna já mám hlídat tuhle prťavou ponravu? A co mám dělat, aby to stvoření přestalo vřískat?“
Konečně si vzpomene na lektvar, který vyrobil se Severusem, ještě než mu jeho pozornost ukradla tahle malá příšernost. Hermiona mu k němu vykouzlila drátek stočený do očka.
Stačí ponořit, fouknout a svět zaplní gejzír pestrobarevných bublin. Vznáší se nad postýlkou dlouhé minuty, než zmizí a zanechají po sobě vůni karamelu.
Malá Megan doširoka otevře oči a bublavě se směje.
Teddy je na sebe hrdý. Možná to s ní přece jen půjde.