Osudové setkání

Vzduch voněl solí a zvonil křikem racků.
Bylo to osudové setkání. Zazářila pro něj, v davu nezajímavých, nevýznamných. S tajnou nadějí, že ona to cítí stejně, ji oslovil: „Dobrý den, krásná neznámá, je mi ctí se s vámi seznámit. Omlouvám se, pokud jsem do vás vrazil.“
Na vysokém modrém nebi oslnivě zářilo slunce, přesto se drobounce zachvěla.
„Ó to nic, vím, že to nebylo schválně, je zde poněkud těsno.“
Dívala se na něj a přemýšlela nad šťastnou náhodou, která je svedla dohromady. Doufala, že spolu zůstanou navždy.
Pak přišla další vlna a spláchla dvě zrnka písku zpátky pod mořskou hladinu.