Moje články

„Smrt není zlá.“
Jan Mydlář si přitáhne džbán. Řekli jsme mu důvod, proč jsme v Praze, a on nám teď vypráví o svém řemesle.
„Bývá u mne často hostem. Sleduje mě při práci. Smrt není zlá. To její družina, Zloba, Závist, Bolest, Utrpení… ty ano. Ale Smrt ne. Má ráda čistou práci. Stává vedle mne, a když čistě odseknu hlavu nebo zlomím vaz v oprátce, pochvalně přikývne. Netrápí nikoho zbytečně. Ona ne.“
„Jak vypadá?“ Meda má oči navrch hlavy.
„Krásná žena s mírným úsměvem,“ odpoví kat s malým zaváháním.
Tmavá postava, stojící v rohu místnosti, se kostnatě usměje a zmizí.

Opatrně se plížíme podél městských zdí. Náš ne zrovna dobrovolný průvodce se s jistotou proplétá vedlejšími uličkami, vyhýbá trčícím trámům, hrbolatým kamenům. Cestu od hradeb zná zpaměti, evidentně tudy chodí často.
Dovede nás k nevelkému domu, rozhlédne se a strčí nás do dveří. V tmavém mazhauzu o cosi zakopnu. Starý muž rozsvítí lampu. Když spatří, jak vytřeštěně zírám na podivný předmět s ostrým hřbetem, rozesměje se.
„Oslice. Neznáš? Chtíčem posedlé ženy vyléčí raz dva.“ Zamyšleně dodá: „Pořád je to jednodušší práce, než popravovat sedmadvacet českých pánů.“
„Ty jsi-?“
„Jan Mydlář, pražský kat. Teď mi řekněte, co po mně vlastně chcete.“

„Tahle akce je od začátku prokletá,“ láteří tiše Gonny. Nahlas nemůže. Sedíme potmě, v zarostlém dolíku pod hradbami Prahy. Už dávno jsme měli být uvnitř, ale spojka nikde.
„Lučištník zklamal dvakrát! Tenhle Pražan se na nás taky vykašlal! Krucinál!“
Nedivím se, že je naštvaný. Proklouznout mezi švédskými vojsky, obkličujícími Prahu, bylo náročné. Navíc s Medou, která se sice učí zvládat své schopnosti, jak jen může, ale každou chvilku má v patách nějakou další potvoru. Táhnou se za ní jak můry za světlem.
Vyruší mě podezřelý pohyb u hradeb. Strčím do Gonnyho.
Z malé, nenápadné branky vyklouzne kdosi v tmavém oblečení.

„Je médium. Stejným způsobem, jakým přitahuje tvory z rozhraní, přitahuje magii. Ta reaguje na její pocity. Rozzlobíš ji, smete tě. Jsi-li s ní zadobře, hýčká tě. Nevšimla sis, že naše schopnosti se v poslední době vylepšily? Tak funguje mezolavita. A ona je mezolavita. Teď už to vím jistě.“
„Ale v našem světě už skoro žádná magie není…“
„Na povrchu ne. Ale co my víme, co se skrývá v hlubinách?“
„Světa?“
Gonny pokrčí rameny. „Snad. Možná. Nebo v rozhraní… V každém případě si musíme dávat pozor. Nejvyšší čas s tím naučit Medu zacházet.“
„Ty to umíš?“
„Nevím. Ale zkusit to musíme.“

Klečíme u Medy. Už jsme u ní jednou takto klečeli, není to tak dávno. Přejedu jí po tváři, zachvěje se a rozkašle. Pes se radostně rozštěká.
Přimhouřím oči, rukama pohladím drobné tělíčko. Kosti nejsou zlámané. I uvnitř těla je vše v pořádku. Pořád mám před očima obrovský výboj energie, který vytryskl z tohoto hubeného dítěte. Kde se v ní bere zdroj takové síly?
„Měli bychom jet dál,“ ozve se Gonny, stojící nade mnou. „Ukaž.“ Vezme ji a vyhoupne se s ní na koně.
Meda konečně otevře oči. „Co se stalo? Kde je Mája? A proč jste celí špinaví a potrhaní?“

Temní útočí ze všech stran. Za každého zničeného nastoupí dva další. Tísní nás víc a víc. Koně se plaší. Jednou rukou držím Medu i uzdu, druhou se snažím udržet křídlatce v dostatečné vzdálenosti.
Gonnyho kůň se vzepne a odskočí stranou, nestvůrné drápy zabořené ve stehnu. Rozpůlím útočníka, ale s hrůzou vidím, jak z roztržené torby vypadává Mája. Další temný na psa okamžitě zaútočí. Zvíře bolestivě zakňučí, ale dřív, než je rozsápáno, vzduch prořízne dívčí výkřik a oči nám oslepí prudké světlo.
Když znovu nabudeme zraku, spatříme Medu. Leží nehybně, pes jí olizuje tvář. Kolem je ticho a klid.

Křídlatci zmizeli.

Z vesnice zbylo pár pobořených stavení. Lidé v nich jsou na smrt vyděšení.
Množství tvorů, pasoucích se na jejich hrůze, je děsivé.
Obratem začneme kosit noční můry, fouarie a další bytosti zelenými paprsky wigitorů. Vzdorující dorážíme meči.
Meda vykřikne. Křídlatec, který unikl prvnímu zásahu, ji tvrdě napadá. Dívka mu čelí nebojácně, ale krátkým mečíkem se dlouho neubrání. Tvor se rozpřáhne k smrtícímu úderu. Vzduch protnou dva zelené paprsky, černá křídla zavíří, zobák se rozpadá na kusy.
„Bylo jich tu nejmíň padesát,“ uzavírám narušené rozhraní.
„Počítáš špatně,“ ukáže Gonny.
Tmavý mrak na obzoru se zachvěje a rozpadne na stovky tmavých tvorů.

Pole rozryté kopyty koní, vzrostlé obilí rozdupané. Ve vzduchu se vznáší nepříjemný pach.
U cesty trčí několik stébel obilí, dva rudé máky doplňují koukol a chrpa. Meda na mě prosebně pohlédne. Zastavím koně, dítě sklouzne dolů. Vrátí se s kvítky v ruce.
„Moje maminka mi z nich pletla věnečky do vlasů,“ řekne a podívá se na mě. Pak se otočí a přehlédne pole zkázy a zmaru.
„Z tohohle věneček neupleteme,“ zamračí se. „Nevíš, kde bychom našli další?“
Smutně pokrčím rameny. Kam až dohlédneme, táhne se opuštěné bitevní pole.
„Chybí mi maminka.“
Vytáhnu ji k sobě do sedla a pevně obejmu.

Hermsdorf, 10. července 1648
Konečně jsme dorazili na hranice Českého království. Vyhlížíme Lučištníka, který má převzít Medu. Nemůžeme čekat dlouho, na Prahu prý táhnou švédská vojska v čele s generálem Königsmarckem. Musíme tam být dřív než oni.

Hermsdorf, 11. července 1648
Lučištník stále nepřichází. Nemůžeme už déle čekat. Pokud nepřijde do večera, ráno odjíždíme.

Hermsdorf, 12. července 1648
Místo Lučištníka dorazila spojka. Mladý strážce, těsně po vyškolení. Medu s jejím nadáním mu v žádném případě s čistým svědomím svěřit nemůžu. Po poradě se Šejlou bereme dítě i psa a odjíždíme. Pokud vše dobře dopadne, do tří dnů budeme v Praze.

„Je úžasný, vidíš?“
Medě září oči. Snažím se její nadšení utlumit, jakmile se do něčeho pustí s opravdovou vervou, je zle.
„Samozřejmě, že vidím.“
„Je moc milý.“ Nespustí oči z jezdce před námi. „Moc se o něj bojím,“ pokračuje. „Nesmí se mu nic stát. Že se mu nikdy nic nestane?“
„Medo, broučku, tohle ti nikdo nemůže slíbit, víš?“
Dětské čelíčko se nakrabatí a já honem hasím plamínek, dřív, než se rozhoří.
„Slibuju ti ale, že pro to udělám, co budu moci. Opravdu.“
Děvče si oddechne.
„Věřím ti. Když on je Mája moje všechno, víš… Zbyl mi už jen ten pes…“

Projíždíme úzkou stezkou, les za námi se zavírá do neprostupného houští. Meda a pes běží před námi.
„Začínám se těch jejích schopností bát,“ řeknu. „Jsou tak… nepochopitelné! Každý strážce má nějaké nadání, ale ona? Dokáže cokoli, co si zamane! Přitom je tolik zranitelná, neumí se bránit. Už jsi se s tím setkal?“
„Ano.“
Ten tón se mi nelíbí. Otočím se.
„V obou případech v pubertě většina schopností vymizela.“
„Ne!“
„Něco jí zůstane, neboj. Neupínej se na ni. Předpokládám, že zítra dorazíme na hranici českého království. Naši o nás ví. Předáme ji a pojedeme dál. Nemáme čas, armádu máme v patách.“

Pěšinu lesem, kdysi vyklučenou, si příroda dávno vzala zpět. Udržet směr je nemožné. Koně kličkují mezi stromy, překračují vývraty.
„Musíme zpátky!“ křiknu na Gonnyho. Mám co dělat, abych uchránila Medu před větvemi, šlehajícími ze všech stran.
„Jenže kudy?“ zazní odpověď.
Les zhoustne tak, že jet dál je nemožné.
Zastavím. Meda sklouzne ze sedla. Sáhnu po ní, ale gestem mě zadrží. Dlaněmi a čelem se dotkne nejbližšího stromu. Po chvíli kůru pohladí a narovná se.
Pískne na psa, z torby vyletí zrzavá koule. Se zaštěknutím se vydá stezkou, která se zničehonic otevírá před námi.
Meda se se smíchem rozběhne za ním.

Prohrábnu oheň.
„Ještě něco, než vyrazíme,“ řekne Gonny.
Tuším, co přijde. „Dva chlapi s dítětem jsou divní, co? Asi bych se měla zas převléci, že.“
Přikývne. „Víš, jak na nás v táboře koukali.“
Vzpomenu si na tři zuby a jedno oko a málem vyprsknu smíchy. „Někteří… tedy některé… až moc.“
Gonny přimhouří oči a rozesměje se. „Tak takhle to bylo! Proto ten rychlý odjezd!“
Přikývnu. „Vypadala hrozně. Přitom vůbec nebyla stará. Ale… nezpomalí nás to?“
„Teď už je to jedno. S Medou stejně nemůžeme rychleji. Ničeho se neboj a převleč se. Počkej, jak bude holka ráno zírat, jak jsi prokoukla!“

Gonny zamračeně sedí nad mapou, prstem ťuká na různá místa.
Přisednu. „Už spí. Tak co zítra?“
„To kdybych věděl. Krucinál. Ta holka nás svou zbrklostí šoupla mnohem dál od Prahy, než jsme byli původně. Teď babo raď. Čekat na Lučištníka a ztrácet čas, nebo jet dál s ní, a trnout, co zas vyvede?“
„Nejsem baba, ale myslíš, že týden tolik změní?“
„Obávám se, že ano. Švédové se stahují k Praze. Je třeba dostat se tam dřív než oni. Ten artefakt musíme najít za každou cenu, říkali.“
Pokrčím rameny. „Tak ji berem s sebou.“
Pohlédne na mě. „Toho jsem se bál.“

„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, proč odjíždíme tak nakvap?“
Semknu rty. Nechci nic vysvětlovat. „Je to tak lepší.“
„Kdybychom týden počkali, Medu by si vyzvedl Lučištník! Takhle…“ pohodí hlavou k děvčeti, které držím v sedle.
Jsem hloupá. Měla jsem to udělat. Když mi do stanu vnikla ta šílená ženská, která měla v součtu asi tři zuby a jedno oko, servala svoje šaty, vrhla se na mě a začala rvát šaty ze mě, zbaběle jsem utekla. Měla jsem jí navrhnout, ať počká na mého kamaráda. Že ten si dá říct rád.
Zvednu hlavu. „No, jestli myslíš, že bychom se měli vrátit…“

„Tak sleduj, synku. Shrábneš celý vršek a pořádně ho proseješ. Co propadá na šátek, vezmeš, a přeneseš tady do toho roští.“
Kluk přikývl.
„A necháš je pracovat. My zatím půjdeme dál.“
Na malém ostrůvku, mezitím mravenci pilně znovu ukrývali kukly do chabého zbytku roští. Marně. Brabenář se po chvíli vrátil, křoví znovu vytřepal a jejich poklady – kukly – smetl do připraveného pytle. Kluk plošinku zametl (kruhový vodní příkop s malým ostrůvkem si s tátou připravili už dříve), nachystal nové roští a z šátku vysypali další várku mravenců i s vajíčky.
Večer všechny posbírané kukly vysypou do sušárny.
Letos bude tržba dobrá.

Nejdůležitější je zachytit pohled. Ostatní je dílem okamžiku.
Zapomeň.
Nic podivného jsi neviděl.
Patříme sem.
Normálně jsme přišli.
Byli jsme tu už včera.
Jsme ti povědomí.
Sehraně mažeme překvapení, zahlazujeme rozčilení, konejšíme úlek. Posléze pomalu uděláme pár kroků, zabočíme za první stan.
Ti, kteří nás potkávají teď, už vidí jen dva chlápky, dítě a psa. Nezvyklé, ale v táboře potkáte kde koho.
Taky kde co.
Vypasené noční můry.
Pavoučí jezdce.
Fourarie.
Křídlatce.
V očích lidí se zrcadlí únava, odevzdanost.
Válka je jejich život. Lepší neznají.

„Najdeme spojku,“ sykne Gonny. „Pomůžeme. Nestíhají.“
Když obhlédnu tábor, nedivím se.
To bude na dlouho.

„Bude českým knížetem!“
„Pořád je levoboček! Matka pradlena!“
„Urozená manželka by jeho prestiž pozvedla…“
„Levobočkovi ji nikdo oficiálně nedá!“
„A co...“
Tichý šepot. Rychlé dohadování.
„Pomůže ten sňatek říši?“
Přikývnutí.
Stisk rukou.

Zanedlouho vtrhne do kláštera ve Schweinfurtu ozbrojená družina.
Břetislavovi chvíli trvá, než mezi dívkami pozná Jitku.
Nikdy předtím ji neviděl.
To mu ale nepřekáží. Urozenou pannu z rodu Babenberků unese.
Svatba následuje téměř okamžitě.

A hle - nikdo z říšských hrabat neprotestuje. Žádné trestné výpravy se – jako při jiných únosech – nekonají.
Budoucí český panovník získává urozenou manželku a prestiž.
Císař Jindřich II. oddaného spojence.
A české dějiny krásnou pověst.

„Měli jsme ji tam nechat,“ drtím mezi zuby.
Najít v Mezisvětí místo, kudy projít, abychom se octli přesně tam, kde potřebujeme, není vůbec jednoduché. A bloudit jím dlouho je nebezpečné.
Meda se jen usmívá. Každý její pokus o pomoc jsme naštěstí s úspěchem v zárodku udusili. Kdoví, kde bychom se zas ocitli. Nejvyšší čas předat ji Lučištníkovi a uhánět splnit úkol.
„Ještě kousek,“ řeknu. „Když popojdeme támhle, dostaneme se třeba blíž k cíli.“
„Hlavně někam stranou, mimo lidi,“ bručí Gonny.
V soustředění zapomeneme Medu hlídat a to se nám vymstí.
Než se nadějeme, stojíme uprostřed švédského ležení.
I se psem.

Proti nám vyrazí eskadra jezdců na koni. Než stačím cokoli udělat, svět se roztočí v bláznivém víru a uvrhne mě do temnot.

Opatrně otvírám oči. Hlava mi třeští a pohled na sytě zelené nebe mi nedodá. Na obloze dvě bílá slunce, šedý obzor přechází do stříbřitě lesklé barvy moří Ondrionu. Zprudka se posadím. Ondrion?
„Konečně.“ Gonny mi pomůže vstát.
„Ondrion? Jak?“
Gonny kývne k dítěti, vzpurně stojícímu zády k nám. „Lekla se těch vojáků. Než jsem tomu stačil zabránit, projeli jsme rozhraními a Mezisvětím jak nůž máslem.“
„Wasanbi?“ Místní obyvatelé vetřelce milují. Vařené i syrové.
„Otázka času. Musíme okamžitě zpět.“

Nevysoký zalesněný hřeben. Tam, kde se stromy nejhustěji sbíhají, strneme v nehybném tichu.
Potom vypukne peklo. Jednotky císařských, shromážděné pod lesem, jsou nemilosrdně koseny dělostřeleckou palbou. Ryk koní, zoufalý křik mužů, rachot děl.
Inferno bolesti, zmaru, zkázy.
Okrajem lesa proběhne jednotka Švédů. Obchází císařské, vpadají jim do zad. Křik hesel, třesk zbraní, kouř požárů.

Gonny mě zatahá za rukáv, ukáže směr.
S úlevou přikývnu. Nůžky sklaply, ale nás minuly. Opatrně opouštíme úkryt.
V tom mi cosi přistane pod nosem.
„Podívej, červík!“ Na dubovém listu se krčí několik nažloutlých kuliček.
Ta holka je neuvěřitelná. Kolem hřmí bitva a ona si hraje!

Pod drobnou ručkou rozhraní srůstá, jizvy mizí.
Gonny mi ukáže čtyři prsty. Zatajím dech. Nemám dar Vyhledavače, ale věřím mu. Jestli má to dítě čtvrtý stupeň nadání… Vydechnu.
„Beru ji, ty vem psa. Není čas.“
Přikývnu.
To nám chybělo.
Ta holka je maják. Vábí nestvůry jak světlo můry.
Nechat ji tu nemůžeme.
„Přivoláme Lučištníka,“ křikne Gonny.
Kývnu. Lučištník, jeden z Prvních, dokáže její záření eliminovat.
„Doleva,“ ukážu. „Zprava jdou císařští.“
„Vlevo jsou Švédi,“ sykne Gonny.
Nůžky kolem nás se svírají. Zdrželi jsme se, neprosmykli se ze sevření vojsk včas.
Nedaleko zazní dva výstřely, výzva k boji.
„Zpátky!“
Otáčíme koně.
Pozdě.

Zvedám křehké dětské tělíčko. Dívčina hlava se sveze stranou, nehybná, strnulá. Položím jí ruku na hrudník, ucítím jemné zachvění.
„Gonny!“
Přiklekne, vezme mi dítě z náručí a zatřese s ním. Děvčátko se rozkašle, u úst se mu vytvoří několik bublin.
Nedá mi to a zkusím zatřepat i s psíkem. Ožene se po mně, na ruce mi zůstane rudý škrábanec. Po chvíli už jsou oba, dítě i pes, při vědomí.
„Co teď?“ ohlédnu se po Gonnym. „Nemůžeme je tady nechat! Nikdo kolem nepřežil!“
„Odvezeme ji do vedlejší vesnice,“ navrhne.
„Bez Máji nikam nejdu,“ zaslechnu. Otočím se a zůstanu v úžasu stát.

„Co si to dovolujete?“ prská Pennelope Hurding. „Já tu krajku prostě chci! A taky kanýry!“
„Madam,“ švadlena se snaží kulaťoučkou dámu uklidnit, „je válka! Naši vojáci potřebují uniformy, látkami se musí šetřit!“
„Já nechci šetřit!“
„Pennelopo,“ přiskočí majitelka salónu, „při vaší skvělé figuře úsporu patnácti procent látky na šatech vůbec nepoznáte! Navíc volány už dávno nejsou chic! Nutno jít s dobou! Amy Boward si dokonce nechala ušít dámské kalhoty! Velmi jí slušely!"
Pennelope se zhroutí do křesla. Kam ten svět spěje? Za jejího mládí…
Ale… Stará Bowardka a kalhoty?
Svraští obočí.
„Kalhoty? Ukažte mi střih! A látku! Chci aspoň dvoje!“

„Za mých mladých let byly děti dětmi a psi psy,“ drtím mezi zuby v úkrytu, kam mě Gonny nešetrně strhl.
Dítě kolotá smíchem. Stromy i skály jsou rázem obaleny jiskřivým závojem. Krátké zaštěknutí a třpytivý kokon je pryč. S ním i další část planiny.

Přísavci. Dualité.
Málokdy pronikne přes rozhraní kompletní pár. Naštěstí. Jedinec nedokáže nic, ale pár lehce opanuje nejbližší hostitele a vzájemnou interakcí pak promění živou i neživou hmotu v energii, která je v jejich vysátém světě prudce nedostatková. A saje a saje...

Zelené paprsky wigitorů utnou smích i štěkot.
V písku leží dítě a pes.
Vyskočím. Dýchají?

„Tady bývala vesnice,“ mračí se Gonny.
„Prošlo tu vojsko?“ rozhlížím se.
Gonny zavrtí hlavou. „Zbyly by aspoň vypálené domy…“
Planina, svažující se k řece, je pustá.
„Tam!“ ukážu.
Gonny udělá pár kroků a vrátí se s malou umolousanou holkou.
Přidřepnu k ní. „Jsi odtud? Kde máš rodiče? A kde jsou ostatní?“
„Kudy do vesnice?“ přidá se Gonny.
Oči se jí naplní slzami.
Za křovím se cosi pohne.
„Mája!“ vykřikne dítě a přitulí se k malému psíkovi. Raduje se, ale já cítím zlo.
„Šej! Rozhraní!“
Přimhouřím oči. Tenká slupka je na cáry. Do té díry by se vešel celý regiment.
Polknu.

Dostat k narozeninám slepici je výzva. Nejen pro sousedku, která ji obdržela.
Plot, kde se za tújemi objevil kurník, byl rázem sledovanější než všechny myší díry.
„Dostanu ji,“ sykal Goliáš.
„Moje bude!“ oponovala Sára.
„Ať si trhne křídlem,“ odkráčela Zuzana. Pelech nade vše!
Slepice si hrdě vykračovala a naši dva lovci se mohli zbláznit.
Pak hloupý kur vlezl mezi túje a plot.
Když jsem vyběhla na dvůr, měl Goliáš packu prostrčenou plotem, drápy si slípku přidržoval a snažil se její hlavu protáhnout skrz dráty, aby si konečně kousnul.

Lovce s hubou plnou peří jsem zahnala.
Slepice túje obchází obloukem dodnes.

„Jak se do toho leze?“
„No po hlavě ne,“ odsekne Riaggon. Hází mi kousky oblečení, nestačím chytat. Punčochy, kalhoty, košile, kabátec, plášť, boty…
„Opravdu musím?“
„Pojedeme rychle. Jako ženská bys budila moc pozornosti.“ Ušklíbne se. „Kalhoty máš naopak!“
Konečně se do oblečení nasoukám. Je tak nepohodlné! Kalhoty škrtí, punčochy jakbysmet… Zlatá rozevlátá sukně!
„Na,“ hodí po mě Gonny pruh látky. „Stáhni si prsa.“ Zvednu oči v sloup, ale udělám, co poručil.
„Ještě plášť a klobouk.“ Obejde mě. „Fíha. Dávej si bacha na chlapy. Po podobných typech jdou jak vosy!“
„Cože?“
Mávne rukou. „Ale nic. Jedeme. Máme před sebou dlouhou cestu.“