Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Stokrát si můžeš říkat, že za to nemůžeš.
Stokrát si můžeš říkat, že kdybys to tušila, nedošlo by k tomu.
Došlo.
Jsou události, co jdou mimo tebe. Možná, kdyby ses víc soustředila, zahlédla bys cípek nespokojenosti, nesouladu, mráček na jasné obloze.
Ale ty pluješ pod plnými plachtami a myslíš si, že všichni plují s tebou. Pleteš se a nevíš o tom.
Náraz je prudký. Zbortí se ti vše, pro co jsi dosud žila.
Zbyde ti jediné – slepit střepy a jít dál.
Protože za dalším rohem (i když sis myslela, že už ho nikdy neuvidíš) opět svítí slunce.
Věř tomu.
Svítí.
„Ruce,“ řekne Čeněk. „Pořádně, nad zápěstím.“
„Kdepak,“ odporuje Silver. „Stehna, odshora až dolů. Nešetřit, přitlačit.“
„Nevím,“ zapochybuje Barbucha. „Sukně to schová. Nebo si vezme kalhoty a ostatní uvidí prd.“
„To je fakt,“ uzná po chvíli Silver. „Tak ruce, hlavně v létě.“
„Přece musí existovat něco, co funguje celoročně?“ dumá Barbucha a brousí si drápky.
„Jasně že existuje, vy chytráci,“ broukne Rozárka. „Ale taky by to mohl být poslední poutač, co nadrápeš, protože pak hned posypeš do útulku.“
„Fakt, Rozárko? Ale stejně mě to zajímá. Jak teda?“
„Vezmi ji drápama přes obličej. Tam tvou reklamu schovat nedokáže. Ale – já tě varovala!“
V knížce Nejhloupější zákony světa se dočtete o kde čem:
...že v Minnesotě se muž nesmí milovat s vlastní ženou, pokud je jeho dech cítit po česneku, cibuli nebo sardinkách. Zákon mu nařizuje vyčistit si zuby, pokud si to jeho manželka přeje.
...že v Kalifornii osoba, která loupe pomeranč v hotelovém pokoji, porušuje zákon.
...že v Indianě (kromě toho, že otvírat konzervy střelbou není v souladu se zákonem) občané po konzumaci česneku nesmí po dobu čtyř hodin jít do kina, divadla či jezdit tramvají.
...že v Trentonu není dovoleno konzumovat kyselé okurky a je zakázáno vyhazovat na ulici zkaženou čalamádu.
Ale o kopru, o kopru v nich není ani slovo!
A pro všechny milovníky absurdních zákonů ještě dva bonusové:
V městě Chico (USA) se odpálení jaderné nálože na území města trestá pokutou 500 dolarů.
Podle státního zákonu v Kentucky každá žena, vážící 40 až 90 kilogramů, která se objeví v plavkách na dálnici, musí být doprovázena nejméně dvěma strážníky nebo ozbrojena holí. Tento zákon se nevztahuje na ženy s hmotností nižší než 40 nebo vyšší než 90 kg.
„Podívej, tyhle kousky jsou – mlask mlask – nejlepší, vidíš?“ Černý kocourek stojí u misky a radostně vrní.
„Ale Jájo…“
„Tady máme křupiny,“ přesune se černá koule vedle, „z těch si vybírej tyhle – ono už jich je tu jen pár, safra,“ vrtá čumákem v granulích. „Snad je domácí brzo dosypou, vidíš, tyhle světlý,“ vrhne se po posledním exempláři. „Chrup, chrup, vrni, vrni!“
„Počkej…“
„A jogurt,“ vylizuje Jája další misku. „Občas dávaj sejra, to je labůžo!“
„Ale když tys to všechno sežral sám,“ vydechne nešťastně dočasně ubytované kotě.
„Fakt?“ podiví se Jája. „Opravdu? Nevadí, hele, vody je tu dost pro oba… vrni, vrni!“
Kdykoli si na něj vzpomenu, usmívám se od ucha k uchu. A současně je mi strašně, strašně smutno. Tolik mi pořád chybí, ta moje černá díra...
„Chceš mu pomoci? Chceš. Sama nemůžeš. Poslechni mou radu, svěř mi peníze a já zařídím, aby se Neruda z vězení pro dlužníky dostal.“
Karolína Mužáková přítelkyni poslechne a peníze jí předá. Ty opravdu doputují k Nerudovi a dostanou ho z prekérní situace.
Co však nebohá Karolína podcení, je hovornost své přítelkyně, která o záležitosti nesmlčí. Když se Mužákovi vrátí z dovolené do Prahy, zjistí, že se stali terčem zábavy celé místní honorace.
Profesor Mužák zuří. Karolína musí vydat všechny dopisy a slíbit, že s Nerudou přeruší veškeré styky, včetně písemných.
Tak končí velká láska Jana Nerudy a Karolíny Mužákové – Světlé…
Karolína Světlá napsala o Nerudovi své sestře Žofii:
V kruté vazby předsudků se jímá naše společentví a zákony jeho jsou s přírodou někdy v rozbroji krutém. Milosrdenství Samaritána rány oloupeného vymývající vešlo v přísloví a ta, která chtěla duševní rány vymývati a hojiti, má zavržena býti, protože byl před tím muž na její prst zlatý kroužek nastrčil a tím si ji najal, by doživotně jen pro jeho bolesti slechu a balzámu měla?"
...On nebude chtít zůstat přítelem, v každém jeho slibu poslušnosti skrývá se zrnko tajné naděje, a za milence jej nepřijmu...
Od roku 1858, kdy Neruda vzplál láskou k půvabné a inteligentní Karolíně Mužákové, uplynuly čtyři roky, po které ho Karolína podporovala v jeho tvorbě a povzbuzovala ho v těžké době, kdy kritika strhala jeho první sbírku Hřbitovní kvítí. On naopak byl jejím rádcem při prvních spisovatelských krůčcích.
Po nešťastném konci jejich platonické lásky však básník dlouho netrpěl. Ve stejném roce potkal tehdy patnáctiletou Terezii Marii Macháčkovou, křehké, něžné stvoření, a Karolína se octla na vedlejší koleji...
Dvanáct odvážných apoštolů nové doby našlo způsob, jak dostat potravu skrz sterilní roušku tak, aby jídlo prošlo a sterilita roušky zůstala zachována! První vlaštovkou, která použila chytrou roušku (tzv. CHYTROUŠKU) byl sám velký guru – dokázal přes ni protlačit zmrzlinu, aniž by upatlal sebe, roušku či kolemjdoucí.
Výrobu rozjíždí českočínská firma ANOFURT, pilotní používání chytroušky se vláda chystá nasadit v Řeporyjích, Dubí a Hladově.
Po ukončení zkušebních testů obdrží chytroušku do schránky KAŽDÝ ZDARMA!
Opozice varuje, že další typ bude obsahovat GPS, mikrofon a vysílačku.
A co?
„Jak jsme tehdy šly do hospody přes kopec a ztratily se…“
„A máti volala Veřejnou bezpečnost, jak ti nás seřvali, pamatuješ…“
Vzpomínky jiskří, víno teče. Sraz kamarádek po dlouhých letech.
„Zdeno! Máme ještě víno?“
„Plnej sklep, dámy. Soused vinař nám ho nechává za pár kaček. Laciný, ale dobrý. Jen neberte archivní, to by Jirka zešílel.“
Šly jsme tam s Vendou.
„Hele, tyhle starý zaprášený flašky asi můžem, ne?“
„Ukaž,“ utřela jsem prach. „Jasně. Asi na něj zapomněli. Snad nebude zkyslý.“
Nebylo.
Vypily jsme čtyři flašky Chianti, každou bratru za tři tisíce.
K těm po osmi tisících jsme se naštěstí nepropily.
Mimochodem - že bychom poznaly nějaký extra rozdíl mezi víny, které jsme dovezly tehdy my a těmi drahými... no, nepoznaly. Nebylo zkyslé :) a to bylo hlavní.
A Jirka - ten to vzal nakonec sportovně. Co mu taky zbývalo, že...
Na všeobecnou žádost vyvažuji své drsné historické drabble. A kdo jiný by to mohl napravit, než Rozárka...
Nemám to jednoduchý. Když jsem konečně srovnala kocoury, klidně si odešli za Duhu. Asi už je nebavilo uhýbat mi z cesty, nebo co, nicméně Velká kočka mi sem teď (nevím proč) poslala trio nezvedenců, kteří se snaží obsadit mi MOJE okno, MŮJ pelech (že jsem v něm už půl roku neležela? No a?) a – co nejhoršího – obsadit mi JEHO.
Cha. Padla kosa na kámen.
Z okna vypadli jak cukráři, pár dobře mířených je naučilo. K pelechu stačilo přiblížit se a zasyčet. Na NĚJ stačilo pár měsíců nemňouknout, a jak kolem mě teď skáče.
Mým údělem je výchova.
Koček i lidí.
Pokud někdo nezná Hotel U devíti koček, slovy ON či ONA (a jejich ekvivalenty) označuje Rozárka své domácí.
Málokdy dávám varování. Tentokrát ano a myslím to vážně.
15+
Rok 1953. Výslech zločince.
Žalobce: „Na váš pokyn Sarkisov a Nadaria pořizovali seznamy milenek. Mám devět seznamů, dvaašedesát žen. Jsou to seznamy vašich souložnic?“
Zločinec: „Ano.“
Žalobce: Zde je seznam dalších dvaatřiceti žen.
Zločinec: „Ano, i to jsou moje souložnice.“
Žalobce: „Prodělal jste syfilis?“
Zločinec: „V roce 1943, léčil jsem se.“
Žalobce: „Znásilnil jste žačku sedmé třídy. Měla dítě.“
Zločinec: „Šla dobrovolně, jako všechny!“
Za hromadné vraždy je souzen člen politbyra ÚV KSSS Lavrentij Berija. Při procesu pak mimochodem vyplyne podružné téma – stovky znásilněných žen a dívek, mnohdy čekisty odchytnutých na ulici, posléze často transportovaných do sibiřských lágrů.
Podružné téma…
Thaddeus Wittlin v knize Komisař popsal, jak akce probíhala:
„Berijovo auto obvykle zastavilo u Divadla Rudé armády. Nedaleko odtud byla dívčí škola. Berija jako panter sledoval odcházející žačky. Když zahlédl dívenku 14 – 15 let starou, která se mu zalíbila, pokynem hlavy na ni ukázal. Plukovník Sarkisov, vysoký štíhlý muž, k dívence přistoupil, zasalutoval a požádal ji, aby ho následovala. Berija z auta dalekohledem pozoroval, jak v oběti vzrůstá hrůza a to mu působilo ohromné potěšení. Děvčátko vědělo, že nemá na vybranou, tak se oddělilo od skupinky vyděšených spolužaček a šlo za plukovníkem jako otrokyně. Následoval pláč, líbání rukou i bot, prosby, aby ji pustil…
K tomu však došlo málokdy.
Lavrentij Pavlovič Berija (1889 – 1953) vstoupil do služeb tajné bezpečnosti v roce 1921. V roce 1938 vystřídal ve funkci hlavního komisaře vnitra Ježova, jenž se sám stal obětí čistek, které pomáhal vyvolat. Za II. světové války (1941 – 1945) byl členem Státního výboru obrany, tehdy nejvyššího mocenského orgánu v SSSR. V roce 1945 byl povýšen na maršála, stal se hrdinou socialistické práce, ministrem vnitra SSSR, náměstkem předsedy rady ministrů SSSR, maršál Sovětského svazu. V roce 1953, brzy po Stalinově smrti byl zatčen a v prosinci 1953 popraven.
Jsme v českých zemích, někde kolem roku 1400. Hustým lesem kráčí mladý muž, v jedné ruce třímá kuši, v druhé sekyru, kolem krku má pověšený dlouhý provaz. Jde a rozhlíží se lesem.
Martin, řečený Brtník, odložil nespokojeně kuši na zem. Vysoký smrk, zřejmě sražen zimním vichrem, ležel povalený na zemi a mrkal na něj osleplým okem pracně vydlabané brtě.
Včelí roj byl fuč. Prohlížel si otvor, ke kterému se ještě na podzim dostával jen namáhavě, pomocí provazu. Osahal vnitřek, očichal prsty… Nebudou daleko!
Zaposlouchal se do zvuků lesa, očima pročesával koruny stromů. Srdce mu poskočilo. Támhle!
Vzal do ruky sekyru, rozvážně ji rozkýval. Dohodí? Nedohodí? Naštětí neuletěly daleko, ale přece jen…
Švih! Ostří se zakouslo do kmene stromu, v koruně kterého bzučel velký roj včel.
Oddechl si. Neházel sekyrou celou zimu nadarmo!
Brtníci, lidé, kteří v lesích pečovali o divoké včely, zpracovávali a prodávali včelí vosk a med, byli vždycky vážení. Jejich práce měla sladký závěr, ale byla tvrdá. Dohledávat roje, označovat "své" stromy, pracně dobývat sladký med - nebyla to práce pro každého. V době, kdy se energie ještě měřila lidskou silou, to byl med, a nikoli ropa, co pohánělo společnost.
Jenže včely nedbaly lidských zákonů a tak se naskýtal jeden velký právní hlavolam. Jak daleko může brtník pronásledovat svůj roj? Včelstvo vyletí, shromáždí se jako hrozen na větvi a letí dále. A co chudák brtník? Musí jen smutně přihlížet, jak mu zdroj obživy mizí v dáli?
V každém regionu byly uplatňovány jiné zákony, obvyklé však bylo, že brtník mohl sledovat roj až tam, kam dohodil sekyrou.
Pokud svůj roj dohnal a usadil zpátky, nikdo už neměl právo mu ho odnést. V opačném případě mohl jen smutně sledovat, jak mu uletěly včely a čekat,zda odněkud odjinud se nevynoří nový, cizí roj.
Brtníci měli v podstatě jen dva nepřátele - medvědy a zloděje medu.
V roce 1537 například jen v Saalau vybrali medvědi čtyřicet pět včelích dutin - brtí (proto je medvěd hnědý taky nazýván brtník). Na medvědy platily pasti, na zloděje odstrašující tresty a vysoké pokuty.
Brtníci měli svých brtí povícero, existují prameny, které uvádí, že jeden brtník obhospodařoval až na 500 brtí. Na stromy lezli pomocí provazu, časem začali místo dutin stromů používat špalkové brtě, které se posléze přetransformovaly do včelínů.
Zdroj: Michaela Vieser - Mastičkáři, čichači kávy a brabenáři, aneb čím se živili naši předkové.
Kdepak ty časy jsou...
Mimochodem spíš by asi vyhovoval fandom Bývalá realita, ale ten tu není a vytvářet jsem ho kvůli jednomu drabblíku nechtěla.
„A támhle je Orel,“ ukazuju. Sedíme venku, děti přes pyžama navlečené tepláky, koukáme na noční oblohu.
„Já chci taky vidět orla,“ domáhá se pětiletá holčička.
„Támhle přece,“ mávne rukou její starší bratr.
„Ale to není orel,“ řekne zklamaně děvčátko.
„Musíš si ho představit, víš?“ řeknu. „Vpředu hlava, po straně křídla.“
„A vzadu zadek,“ vyprskne syn.
„Zadek se neříká,“ zaškaredí se dcerka, když v tom se zarazí.
„Ten smrk mrká, koukej!“
„Fakt, koukej, mami, mrká!“
Usměju se. „To jsou přece světlušky. Taky mají zadek, svítící!“
Mrkající strom zhasne. Svatojánští broučci se asi urazili. Jaké to oni mají zadky? Mají přece světýlka!
Na ten víkend jsem se moc těšila.
Domluvila jsem si pobyt v Praze, program na den před i po setkání. Zakoupila jsem jízdenky a dopřála si luxusu bussines class v Regiojetu tam i zpět. To je co říct, většinou jezdím běžnou dvojkou. Ale tenhle víkend měl být výjimečný a tak měla být výjimečná i doprava.
V úterý mě začalo pobolívat v krku. To nic, to přejde, utěšovala jsem se.
Ve středu jsem zahlédla na mandlích bílé čepy. Vypálit je joxem nepomohlo.
V pátek jsem měla angínu jak bič.
Jízdenky jsem vrátila, pobyt zrušila. Bylo mi smutno.
Pro ty, kteří se s tímto zařízením nesetkávají často: Bezpečnostní token (případně autentizační token, šifrovací token, USB token, často označovaný pouze jako token) je převážně fyzické zařízení, které usnadňuje uživatelům zabezpečených služeb ověření pro přístup a užívání.
Krátce - je to takový malý čudlík, co se strká z boku do notebooku a bez něj prostě nemůžu dál pracovat...
„Hele nechte toho, slyšíte?“
„Kruci, kdo mi šlohl můj token? Ho potřebuju, vy trdla! Já se tady s váma nebudu dohadovat, jasný? Koukejte mi ho navalit zpátky, chuligáni!“
Domácí leze po čtyřech, baterkou svítí do všech koutů. Tady je! S úlevou vytáhne token zpoza stojanu na televizi a vrací se ke stolu.
„Koťata! Okamžitě mi přestaňte strkat vaše zvědavý sosáky do mých papírů! To není na okousání, Goliáši! To je bezpečnostní protokol, troubo! Musím ho podepsanej vrátit! Jak já teď budu v práci vypadat?“
Domácí nešťastně rovná okousaný a poslintaný dokument. Že bude home office takový adrenalin, to opravdu nečekala!
Trocha historie vás nezabila ani minule, ani předminule, tak vás třeba nezabije ani letos.
Začneme malým, ale opravdu minimálním výběrem z kdysi (někde možná i dnes) platných zákonů či městských vyhlášek.
To by v tom byl čert, aby nás nenačapali!
Pořád nepanikaříte? Když se zahloubám do zákonů, panikařím raz dva.
Natož když se jinde lidé dočtou tohoto:
Chester: Walesané mohou být zastřeleni lukem a šípem, pokud se vše odehraje v rámci městských hradeb a po půlnoci.
Švýcarsko: Je protizákonné vyrábět, skladovat a prodávat absint, jeho konzumace je však zcela legální. (Chápete to?)
Florida: Ženy v domácnosti nesmí rozbít více než tři kusy nádobí denně. (WTF?)
Charleston: Požární sbor má oprávnění vyhodit do povětří kteroukoliv budovu. (Fakt výborný...)
Tennessee: K rybolovu nesmí být používáno lano.
Francie: Je protizákonné parkovat či přistávat s létajícím talířem ve vinohradech v celé Francii. (Tomu rozumím!)
Letos začneme opět kočkami (ale nebudu se jich držet celý měsíc). Postupně se vám tu představí naše nové kočičí osazenstvo - s černobílou madam Rozárkou se už znáte, a k ní vloni v květnu přibyla trojčata Goliáš, zrzavobílý kocourek, a dvě - opět černobílé - kočičky Sára a Zuzi. Ano, občas doma vidíme dost černobíle...
Co víc o nich říct? Jsou roční, takže mladí a nabití elánem.
Vítejte v Hotelu U Devíti koček, verze II...
Zahoukal vlak.
Hurá! Vyletíme jako střely, doleva, doprava, chodbou do kuchyně, cestou smeteme polštáře z lavice, podrazíme nohy domácímu, ze stolu srazíme půlku nákupu a spokojeni s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku.
Zabzučel zvonek.
Hurá! Vyletíme jako střely, shodíme deku z okna, ovladač na zem, čímž pustíme televize, hurá, další důvod k panice, vyletíme po schodech, proletíme šatnou, strhneme tři kabáty, vylijeme vodu z pítka a spokojení s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku a čekáme na další podnět.
Zazvonil telefon. Hurá! Uděláme domácí pár šrámů na nohou, vyletíme po zácloně…
Udržujte paniku! Je príma!
Tahle příhoda se stala tak dávno, že už to snad ani není pravda. Ale když si na ni vzpomenu, stále vnímám to teplo a vůni léta toho roku...
„Nebudeme je ždímat, slunce je krásně vybělí.“
Moje zbrusu nová tchýně poletuje po zahradě a věší na dlouhé šňůry čerstvě vyvařené pleny. Chodím za ní pomalu, ztěžka, mám pocit, že jsem jedno velké břicho. Termín porodu se blíží, vedro mě vysiluje, jsem ráda, že se nemusím shýbat a natahovat. I když, možná by mi to pomohlo…
„Došly mi kolíky,“ vytrhne mě z rozjímání hlas. „Dojdi do prádelky, jsou tam někde klubny, tak je prosím dones.“
Připadám si jako dítě, poslané do lékárny pro semtele. „Nevím, co jsou to klubny,“ přiznám.
Tchýně se rozesměje. „Klamerky přece!“
Jo klamerky! Že neřekla hned!
Vůbec nevím, kde se v kraji, kde jsem kdysi žila, vzal název klubna. Tedy kolík ne s pružinkou, ale jednoduché véčko vyřezané z plochého kusu dřeva. Prostě klamerka, jak se zas pro změnu říkalo u nás doma. Mívali jsme jich plno, běžně jsme je používali. Ale název klubna jsem slyšela tehdy poprvé. A už nikdy nezapomněla.
Tak jo, jdeme do toho. Kupodivu, teď, když vkládám poslední kapitolu, je mi tak nějak smutno. Bylo to fajn být každý týden s vámi v Padesátce.
Rekapitulovat už nebudeme, jen si připomeneme, že předposlední kapitola končila tím, že Kerner střelil Šejlu zblízka do hrudníku...
Blížíme se k samému závěru. Sheila a Gonny ještě pořád nenašli knihu, po které pátrali prvně v Maříži, poté ve Slavonicích, v Brně a na závěr v Klášteře. Nyní jsou v Telči, kam jim (doufají, že i s knihou) ujel Kerner, o kterém již ví, že je možná šílený, možná agresivní, ale určitě nelítostný vrah. Díky Sheilině nadání a Helebrantově znalosti terénu objevili Kernerovo auto zaparkované nedaleko kaple svatého Karla Boromejského, postaveného nad vlčí jámou.
Šejla a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Začali v Maříži, přes Brno se obloukem vrátili zpět do Slavonic. Při svém pátrání se dostali až ke klášteru ve stejnojmenné vesnici Klášter. Před kostelem našli zraněného Kopačku, v kostele Kernera, který otevřel prostup a nahnal do něj houf lidí, kterým slíbil, že je tudy provede za dráty. Schovaná Šejla viděla, jak odnáší knihu, ale nemohla mu zabránit, byl ozbrojený. Poté otevřela poklop, zachránila lidi i Gonnyho, kterého omráčil odstřelený úlomek sloupu. Teď se všichni tři snaží dostihnout Kernera, než způsobí další potíže.
Šejla a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Začali v Maříži, přes Brno se obloukem vrátili zpět do Slavonic. Při svém pátrání se dostali až ke klášteru ve stejnojmenné vesnici Klášter, kde někdo neznámý otevřel prostup. Šejla a Helebrant odrazili nápor korbiroidů a pak našli zraněného Kopačku. Helebrant ho odvezl do nemocnice, zatímco Šejla se vplížila do kostela, kde našla Kernera, který donutil houf lidí vlézt dolů do krypty s otevřeným prostupem. Pak je tam zavřel, z jedné zpovědnice vytáhl odloženou Hvězdnou knihu a zmizel. Šejla, ukrytá v jiné zpovědnici vše sledovala. Zasáhnout se neodvážila, chtěla pomoci těm dole, kde, jak doufala, je i Gonny. Ve chvíli, kdy se snažila odsunout závoru, se do kostela kdosi vrátil.
Šejla a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Začali v Maříži, přes Brno se obloukem vrátili zpět do Slavonic. Při svém pátrání se dostali až ke klášteru ve stejnojmenné vesnici Klášter, kde někdo neznámý otevřel prostup. Zatímco Gonny utíkal dovnitř prostup zabezpečit, Šejla a Helebrant našli před vchodem zraněného politruka Kopačku, kterého někdo postřelil jeho vlastní zbraní. Vzápětí zaslechli z kostela výstřel. Zatímco Helebrant odvážel Kopačku do nemocnice, Šejla vnikla do kostela, kde našla Kernera, jak do prostupu nahání hlouček vyděšených lidí. Gonnyho nikde nespatřila.
Šejla a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Začali v Maříži, přes Brno se obloukem vrátili zpět do Slavonic. Při svém pátrání se dostali až ke klášteru ve stejnojmenné vesnici Klášter, kde někdo neznámý otevřel prostup. Zatímco Šejla a Helebrant likvidovali korbiroidy, kteří otevřeným prostupem okamžitě pronikli na Zem, Gonny šel do kostela prostup zavřít. Po likvidaci tvorů ze světa za rozhraním se Šejla i Helebrant vrátili k postavě ve vojenské uniformě, která ležela celou dobu bez vlády před klášterem.
Šejla a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Začali v Maříži, přes Brno se obloukem vrátili zpět do Slavonic. Revírník Helebrant, kterého nejdřív podezřívali, že to byl on, kdo Knihu vzal, jim chtěl dokázat, že tomu tak není. Podlehli jeho nátlaku a ze skříni v ložnici odposlouchávali páteční Helebrantovu sešlost. Jeden zajímavý rozhovor sice vyslechli, ale na závěr se Šejla prozradila a jeden z dvojice, která se v ložnici tajně domlouvala, ji objevil. Jenže místo toho, aby ztropil poplach to vypadalo, že se Šejly lekl. Odstrčil ji a utekl.
Revírník ho později podle popisu identifikoval jako šéfa kulturáku Kernera. Druhý z tajemné dvojice byl podle všeho politruk Kopačka, s kterým se už Gonny a Šejla potkali před časem na vojenské rotě.
Rozhodli se, že ráno je moudřejší večera a že druhý den zjistí, o co vlastně v noci šlo. Jenže vše se nějak urychlilo...
Varování: sprostá slova - asi tři! (mé bety vědí, jak já "ráda" píšu sprostá slova, proto to už musí být situace, abych je použila!)
Sheila a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Z Maříže, kde našli jen prázdnou schránku, odjeli do Brna, a po různých peripetiích zjistili, že se musí vrátit zpět do Slavonic, tam kde pátrání začalo. Helebrant, kterého nejdřív podezřívali, že to byl on, ko Knihu vzal, jim chtěl dokázat, že tomu tak není. Podlehli jeho nátlaku a ze skříni v ložnici odposlouchávají páteční Helebrantovu sešlost. Jeden zajímavý rozhovor opravdu v ložnici vyslechnou, bohužel na závěr se Šejla ve skříni prozradí a je vytažena ven z úkrytu.
Sheila a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Z Maříže, kde našli jen prázdnou schránku, odjeli do Brna, a po různých peripetiích zjistili, že se musí vrátit zpět do Slavonic, tam kde pátrání začalo. S podezřením, že revírník Helebrant je v případu nějak zapletený, u něj znovu zazvonili. Delší rozhovor dopadl tristně - malíř se dušoval, že je nevinný a donutil Sheilu a Gonnyho vlézt do skříní v malířově ložnici, odkud se chystají odposlouchávat, jak bude malíř tahat ze svých hostů rozumy.
Sheila a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Z Maříže, kde našli jen prázdnou schránku, odjeli do Brna, a po různých peripetiích zjistili, že se musí vrátit zpět do Slavonic, tam kde pátrání začalo. S podezřením, že revírník Helebrant je v případu nějak zapletený, u něj znovu zazvonili. Našli u něj katalogy z výstavy malíře Kiliána, na kterých byly vyobrazeny hodinky i se souřadnicemi a rozhodli se, že uvěří jeho vysvětlení a poví mu, co vlastně hledají a proč jsou znovu ve Slavonicích. Společně přemýšlí, kdo a jak by mohl najít Hvězdnou knihu.
Sheila a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Z Maříže, kde našli jen prázdnou schránku, odjeli do Brna, a po různých peripetiích zjistili, že se musí vrátit zpět do Slavonic, tam kde pátrání začalo. S podezřením, že revírník Helebrant je v případu nějak zapletený, u něj znovu zazvonili. Našli u něj katalogy z výstavy malíře Kiliána, na kterých byly vyobrazeny hodinky i se souřadnicemi a rozhodli se, že uvěří jeho vysvětlení a poví mu, co vlastně hledají a proč jsou znovu ve Slavonicích.
Ok, takže sedmé překvapení je SOUNDTRACK.
Popravdě, když píšu, mám nejraději ticho. Hudbu si pouštím ve chvíli, kdy přemýšlím nad dalším dějem, nebo když prostě nepíšu.
Ale pokud by mě někdo nebo něco inspirovalo, tak by to byla asi tahle či podobná hudba.
Nicméně, vraťme se k ději.
Sheila a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Z Maříže, kde našli jen prázdnou schránku, odjeli do Brna, a po různých peripetiích zjistili, že se musí vrátit zpět do Slavonic, tam kde pátrání začalo. S podezřením, že revírník Helebrant je v případu nějak zapletený, u něj znovu zazvonili, a jeho odpovědi jim moc radosti neudělaly.
Gonny a Sheila hledají knihu, která měla být ukryta ve skříňce, nalezené v kryptě kostela v Maříži. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi úkrytu skříňky. Přes fotografa, mladého Švece, se dostali až k malíři Kiliánovi. Ten jim sdělil spoustu informací a proto jsou teď Gonny se Sheilou opět ve vlaku a vrací se tam, kde začínali hledat. V jednom z návštěvníků, které jim Kilián vypodobnil, totiž poznali malíře Alexandra Helebranta. Svého kolegu strážce, funkcí revírníka, u kterého přespávali ve Slavonicích.
Gonny a Sheila hledají knihu, která měla být ukryta ve skříňce, nalezené v kryptě kostela v Maříži. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi úkrytu skříňky. Přes fotografa, mladého Švece, se dostali až k malíři Kiliánovi. Ten jim sdělil spoustu informací a proto jsou teď Gonny se Sheilou opět ve vlaku a vrací se tam, kde začínali hledat. V jednom z návštěvníků, které jim Kilián vypodobnil, totiž poznali malíře Alexandra Helebranta. Svého kolegu strážce, funkcí revírníka, u kterého přespávali ve Slavonicích...
Gonny a Sheila hledají knihu, která měla být ukryta ve skříňce, nalezené v kryptě kostela v Maříži. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi úkrytu skříňky. Přes fotografa, mladého Švece, se dostali až k malíři Kiliánovi. Ten jim sdělil spoustu informací a Sheila si od něj koupila obraz. Cestou zpět je však zaskočili neznámí útočníci. Pro strážce však nebyli žádnými soupeři. Teď jsou Gonny se Sheilou opět ve vlaku a vrací se tam, kde začínali hledat, do Slavonic. Jedno jim však chybí - papíry od fénu.
Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku, nenašli však knihu, která ve skříňce měla být skryta. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Zjistili však jen to, že hodinky jsou velmi cenné. Nakonce se dostali až k malíři Kiliánovi - hodinky byly vyfoceny do katalogu k jeho výstavě. Kilián jim sdělil spoustu informací a Sheila si od něj koupila obraz. Cestou zpět však strážce zaskočili neznámí útočníci.
Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku, nenašli však knihu, která ve skříňce měla být skryta. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Od paní Švecové a jejího syna nic moc nezjistili, zato vypátrali, že hodinky mají obrovskou cenu, což jim nevědomky potvrdil i Švecův kamarád Stančík. Víc však nezjistili nic. Jako stébla se chytají poslední možnosti, kterou jim přihrála náhoda, tedy návštěvy malíře Kiliána.
Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku, nenašli však knihu, která ve skříňce měla být skryta. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Od paní Švecové a jejího syna nic moc nezjistili, zato vypátrali, že hodinky mají obrovskou cenu, což jim nevědomky potvrdil i Švecův kamarád Stančík. Nic víc však u něj nezjistili...
V této kapitole jako deus ex machina zafungovaly sosačky, které si zrovna teď přály zásah DEUS EX MACHINA. Sice se nám trošku oddálila akce, ale zas se nám příběh o kousek posune, doufejme...
Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku, nenašli však knihu, která ve skříňce měla být skryta. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Od paní Švecové a jejího syna nic moc nezjistili, zato v klenotnictví zůstali stát ohromeni nad cenou celozlatých, diamanty a platinou vykládaných hodinek.