Moje články

„Už nikdy,“ drtím mezi zubama, „mě tady nikdo neuvidí!“
„Nekecej a pádluj,“ odvětí nonšalantně můj kormidelník, pádlo zanořené do vody.
„Ten volej je už kilometry, kdo měl ten blbej nápad jet od Soumaráku, no?“
„Břeťa,“ dostane se mi odpovědi a já se vztekle podívám před sebe, kde v šeru mizí bílé tričko našeho kamaráda.
„Soumarák už nikdy nechci vidět! Lipno taky nikdy nechci vidět! Pádlovat přes kus Lipna, to byl nápad! Proč nezůstaneme v Nový Peci, ha?“
„Protože máme auto v Plané a ráno jdeme do práce?“
„Umřem tady!“
„My ne. Ale ti za náma na tom raftu možná jo.“

„Pane, zastavte prosím to běsnění,“ naléhá plukovník Pappenheim.
Polní maršál Tilly na něj úkosem pohlédne.
„Kdo vydal rozkaz k útoku?“
Pappenheim zrudne
„Nedokážete udržet muže na uzdě?“
„Pane… Bůh s námi. Jen vy je můžete zastavit…“

Tilly sesedá z koně. Třesou se mu ruce, před očima stále hrůzy dobytého Magdeburgu.
Dobýt ho chtěl, ale takovou zkázu nenařídil! Byli to protestanti, ale pořád lidé!
Schová hlavu do dlaní. Vojáci se hnali za kořistí jak zběsilí. Zabíjeli všechny. Muže, děti, ženy, vzbouřence, hrstku císařských spojenců… Všechny.
Ten masakr ho bude ve snách strašit do smrti.

Vejde do dějin jako strůjce magdeburské svatby.

„Nesmí tam zůstat! Zabijí ho! Je poslední mužský potomek svého rodu!“
„Je to člověk,“ odvětil Jack.
„Je to Kristián! Potomek mého Chrise! Dala jsem mu slib, že na jeho rod dohlédnu!“
„To jsi měla udělat dřív,“ odsekl.
„Co jsem asi celou dobu dělala?“ zavrčela jsem. „Rozlétli se po Evropě. Sasko. Bavory. Čechy... Copak to může jedna uhlídat? Zbyli už jen tři… Ta dvě děvčata v Zusmarshausenu jsou v bezpečí, tam zatím válka nepronikla.“
Jack pokrčil rameny. „Ani nevíš, jestli tu je.“
Sáhla jsem do váčku, dotkla se knoflíku.
„Vím!“ Vyskočila jsem.
„Nikam! Neznáš rozkazy? Do táborů nesmíme!“
Pohodila jsem hlavou.

Fox on de ran
na plný pecky
magič National
koukejte všecky!

Budete čumět
na hlavě mám úlet!
Džínska a plísňáky -
čert už vzal vaťáky
kanady maskáče
hlavu na holáče!

Doma jsem zas
pustil jsem vlas!
Budete čumět
čísnul jsem mullet,
nahodil páčo!
Co čumíš, káčo?
Kde vidíš vandráka?

Já jsem za drsňáka!
Za bony a chechtáky
džínsku a plísňáky
(na ty jsem hrdej!)
Jsem totiž tvrdej!

Nebudu na dvorku
Pouštět si Zagorku!
Jdu městem jak ten pán
Reprák hýr reprák tam
Smog on de vótr -
bacha, jde fotr!

Zahnu do uliček
vohulím magiče
kde jste vy krásky?
Jsem plný lásky!

Náš úkryt je na dohled od císařské armády. Had vojáků a koní se kolem nás plazil několik hodin. Napjatě jsem je sledovala optickou trubicí, ale ten, kterého jsem hledala, kolem neprošel.
Zašramotilo křoví, ruka mi sjela k pasu.
„Klid, Šejlo,“ pronesl Jack. Vysoký, s vlnitými neposlušnými vlasy, které mu záviděla každá žena. Stažené z čela mu padaly až na lopatky.
„Tak co?“
„Zvěsti nelhaly,“ řekl. „Saský kurfiřt násilím narukoval altenberské.“
„A on?“
„Nevím. Možná tu je, možná ne.“
Sevřelo se mi srdce. „Musím ho najít!“
„Zapomeň na to,“ zadržel mě. „Schyluje se k boji.“
Zaduněly dva výstřely, vyzvání k bitvě.

Elisabeth neměla ráda dny, kdy si císařovna myla své husté a nepoddajné vlasy, nad čelem vyčesané, na zádech padající až hluboko pod pás. Procedura zabrala celý den, a další zabralo vyrábění přípravků. Medovou vodu pro lesk a hustotu, medové tužidlo pro zachování účesu. Pivní tužidlo pro větší objem, citronový oplach pro zmírnění narušení, čajový pro jasnou barvu. Speciální koňakově vaječný šampón. Ten jediný Elisabeth dělala ráda (naštěstí nikdo netuší, kolik koňaku je na šampon potřeba).
Ještě, že mytí probíhá jen jednou za tři týdny!

Dveře se rozletěly, vešla císařovna Sissi.
„Můžete,“ usedla a sáhla do vlasů. Tmavý vodopád zahalil křeslo.

Již dvanáct let se napříč Evropou valí obludná válka. Bouře emocí naráží na tenkou slupku rozhraní, na niž se z druhé strany tlačí lačné bytosti z jiných světů. Chtivě polykají strach, hrůzu, nenávist a nechávají za sebou mrtvá těla těch, co přežili lidské běsnění.
Jdeme armádám v patách a potíráme tyto tvory, seč můžeme. Nestačí to.
Teď navíc lidé hovoří o vzdušných znameních – oblohou táhly mohutné armády, jinde v oblacích zápasil obrovský lev s orlem.
Jakmile stvoření z jiných světů začnou vidět lidé, je zle.
Jak dlouho ještě udržíme rozhraní alespoň částečně fungující?
Co bude pak, až se rozsype úplně?

Bavím se.
„Doma budete, holoto!“
ONA soptí. Během týdne šestkrát lovili Goliáše ze střechy.
„Kudy, proboha?“
Odnesly to kočičí schody. Prý z nich skáče nahoru na zeď. Naivové. Vršek zdi je zarostlý břečťanem, kam kočka nevidí, neskáče.
„Se picnu, zase!“
„Vylezl po břečťanu.“
„Blbost. Žádná kočka po něm nikdy nelezla.“
Řekli jste to taky Goliášovi?
„Ale…“
„Věř mi. Ty slabý větvičky ho neunesou.“
Pak zahlédla zrzavý ocas mizící v zeleni na horní hraně pětimetrové zdi.
Příští den byl vršek břečťanu nemilosrdně ořezán a nad ním vyrostl zahnutý plůtek.
Než koťata najdou další únikovou cestu, ještě si tu nějaký čas pobudou.

Sedím u stolu, hravý vítr mi čechrá vlasy. Za mnou šumí moře, nade mnou voní trsy banánů. Slunce zapadá, tma bude během chvilky.
S povzdechem složím papíry. Už dvakrát jsem hlášení roztrhala. Jak vše sepsat, abych vypověděla, co chce Rada vědět… a přitom neprozradila příliš?
Zvednu oči, spatřím rudě zbarvený obzor a trhnu sebou. Až po chvíli si uvědomím, že už se nemusím bát. Tady rudá neznačí plameny, bitvy, obléhání, hromady mrtvých, smrad a špínu. Tady je rudá barvou života, na rozdíl od Evropy, z které jsem narychlo ujela. S jakým výsledkem?
Zítra začnu znovu a celou zprávu dopíšu.
Slibuji.

Jedeme dál, máme za sebou třicet kousků, dnes posledních patnáct. Opět podle abecedy.

Peggy Tail – těžko se mi vybíralo, líbilo se mi hodně kousků, vyhrál Nejlepší přítel
Queen24 – i tam těžko vybírat, ale tohle je důležitý vzkaz pro všechny Vem si, co ti patří!
Rebelka – miluju její smysl pro humor, a miluju její Zeměplochu Jak Zeměplocha přišla o jednu filozofickou teorii
Regi – měla jsem radost, že dopsala svou Padesátku, a pobavil mě její humor Intermezzo
Rya – ta nemůže v mých výběrech chybět, cokoli, co napíše, je perla, umí prostě všechno , drabble k zamyšlení i drabble, u kterého se popadáte smíchy za břicho Nemlaťte zakopané pudly do hlavy
Strigga – píše skvěle Záchrannou stanici záporných postav, její Rychlé šípy nemají konkurenci, ale já vybrala tuto, vzala mě za srdce. Snad se ještě někdy na nějaký kopec taky vyškrábu…Vrcholová
Tenny – mám ráda její drabble o obskurních fandomech, ale vybrala jsem jiné, které na mne opravdu hodně zapůsobilo Z dlouhého seznamu padlých
Terda na plachty Skřivánka čekám každý rok a zaraduju se, když je uvidím, i když vím, že kapitánka to zas nebude mít lehké, jako letos s pašeráky Nad propastí
Tess – Ostrovy jsou moje srdeční záležitost, fakt je mám moc ráda. Zvlášť, když se tam občas zablýskne lidskost Zábava
Tif.eret – bylo to na rozcvičení, jen tak, ale mně se to prostě líbí moc Fantazie o konci
Tom Peterson – další mladá naděje DMD a jeho andulky, prima fandom Andulky a zloděj
Vinpike – jeho letošní seriál mě dostal, poznala jsem o co jde docela brzy a jen sledovala, jak se sune k neodvratitelnému konci, úžasná směs tragédie a místy až fraška, skvěle napsáno Pověst nás bude přecházet
Wandrika - kaktusy! Nikdy bych nevěřila, že jsou tak zábavné! Nebýt na pěstování čehokoli takové kopyto (a nemít doma ty tři, co každou kytku zničí), jdu do kaktusů! Drobné rozdiely
Winterpool - u jejích drabblů z Černobylu mi trnulo až moc, snad se ani nechci vracet (což značí, že byly sakra dobrý), takže raději něco odlehčenějšího Dopis tam nahoru
Zirafice – mnohé její drabble mi mluvily z duše a Tilda je skvělá Nechtěj, abych vstala .

A to by bylo pro letošní rok vše. Děkuji všem, kteří četli a komentovali má drabble a všem, jejichž drabble jsem ráda četla já. Všechny bohužel přečíst průběžně nestíhám, takže těm, které jsem nekomentovala, se tímto omlouvám.
Tak zase příště, někdy někde…

Jedeme dál, minule bylo prvních patnáct kousků, dnes dalších patnáct… Opět podle abecedy.

Hidden lemur - ikonku s lemuřím ocáskem mám moc ráda, jeho drabblíky mě baví Detektor
Hippopotamie - parádní jízda, moc se mi její kousky líbily, třeba Z velkého nálezu „rukopisů z modrého kontejneru“ v roce 8048
KattyV – její Minerva mě bavila, ačkoli o světě HP vím jen něco málo. Katty tvrdí, že neumí psát humorné věci, ale já si to nemyslím. Morava je krásná zem?
Killman – jeho letošní příběh z Odrie mě bavil, a Hydraščuk se stal mou novou oblíbenou postavou. Co nás nepálí a co nás nebaví
Kolma Puši - příběh o Cimburku se mi moc líbil, a tenhle kousek mě opravdu vzal za srdce Vítek se nebojí
Kytka – její válečné drama a její styl psaní… velký zážitek, ale taky těžké čtení, velmi těžké Skutečné peklo si neseme v sobě
Lee – nejvíc se mi od ní letos líbilo tohle drabble Proti šílenství
Lejdynka – spousta krásných kousků, ale já mám jasno, nejlepší byl tenhle Zpěvy nudných karanténních dní
Linkový stykač – těžký výběr, opravdu, nakonec jsem vybrala Cink cink
Mamut – miluju její příběhy ze života a Vořechu Vořechoviči přeju dlouhý život, skvělé místo k němu už má Škola páně Srstky
Mila_jj - obdivuju, co tahle žena dokáže všechno stíhat, a ještě k tomu píše tak úžasné vědecké kousky Zachraňte láhev!
Netopýr budečský – s úžasem jsem sledovala, jak netopýr vychovává mladéJak jsme upravovaly bydlení
Neviathel – trnula jsem, jak její letošní příběh dopadne, a oddechla jsem si, když skončil dobře Zpátky
P.M.d.a. – u jejích drabllíků jsem se vesměs velmi bavila, třebas tady Paintball
Peggy – u spousty jejích kousků jsem se úžasně bavila, toto nebylo výjimkouDobrá věc se podařila .

Další patnáctka příště…

A víte co? Já to letos vezmu podle abecedy. Protože jinak nevím, jak bych to skládala.
Takže začneme hezky od začátku, od A…

Alešandr Veliký - tento mladý muž mě příjemně překvapil, jeho Šarik mě opravdu bavil. Inzerce na patníku
Amaranta – líbily se mi její achatiny. Achatiny introvertní
Annie – další nová krev v DMD. Pustila se rovnou do seriálu, za což ji obdivuji, a dotáhla ho až do konce. Konec
Apatyka – seriál Zkušenost exilu, strhující věc. Slovanská a řecká
Arenga – Čajový cyklus je parádní, líbí se mi, jak vystihuje svět mezi dvěma válkami. Hedvičina vodička, do roka máš hošíčka
Aries – lišák Evžen, na toho se každý rok těším. Aries umí slovy vykreslit obrazy, ale mně se líbí i její humor. Přízrak z jiného světa
Aveva – těžko se mi u ní vybírá, ale nakonec vyhrálo drabble Sladké tajemství
Carmen – miluju její pohled na Zeměplochu Vznik inzerce na Zeměploše
Čarodějnice – letos jsme sledovaly čtyři krásky na statku, a bavily mne Karanténa pro kočku...
Chrudoš Brkoslav Štýřický (už jsem zase málem napsala Šťáhlavský) – tak od něj se mi letos líbila Velmi kulantní nabídka
Danae – její drabblíky vyhledávám moc ráda, a tenhle byl skvostný Žlutá vlajka
Dede – zajásala jsem, když jsem ji tu letos znovu objevila, a tady mě její dračice dostala Kdo vidí draka?
Eliade – její zvířecky sportovní drabble jsou úžasné kousky jeden vedle druhého Nejsme žádná kopyta
Esclarte – nejraděj mám její historické kousky, a tenhle je obzvlášť povedený Památka psa mučedníka
Faob – tak tady jsem vybírala nejdéle, těžká volba, nakonec jsem sáhla po hororu Temné odhalení .
Další patnáctka příště…

Stěna mého pokoje je plná magických barevných proužků.
Jsou tlustší, tlusté, tenké i úplně nejtenčí.
Jsou vysoké, středně vysoké i malé.
Hrají všemi barvami, když je jen tak přejedu očima, zahlédnu žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou, modrou, červenou, bílou, černou…
Nehýbají se. Tiše, bezhlesně čekají na chvíli, kdy se k nim někdo přiblíží a vezme je do ruky.
Mám ráda jejich vůni, ráda se probírám jejich obsahem, pokud se do nich ponořím, nevidím, neslyším, čas dosáhne naprosto jiné dimenze – utíká mnohem rychleji, než jindy.
Jsou to mé brány do světů fantazie, do světů budoucnosti, do světů historie.
Jsou to mé knihy.

Tři páry očí se navzájem ostražitě sledují. Tři těla, přikrčená, napružená. Tři mrskající se ocásky.
Vypukla krize!
V misce na dně trčí jedna jediná, poslední, ta úplně nejposlednější ze všech. Poslední granulka.
Přežije jen ten, kdo tuhle dobrotu získá.
Pružná těla vyrazí. Nad miskou zuří lítý boj. Uši, ocásky, tlapky, vše víří v jednom černobílozrzavém chumlu.

„Co tu blbnete?“ vejde domácí. „Jestli zas vylejete vodu, dostanete za uši.“ Sebere misku, vrchovatě ji nasype. „Tady máte, hladovci. Hele, kam jdete? Máte tu čerstvé granule!“
Pcha. Kdo ti o ně stojí? Tohle přece není žádná zábava, když si můžeme nabrat, kolik chceme…

Muži kmitají sem tam, snaží se zachránit, co se dá.
„Strhněte tuhle zeď,“ rozkazuje velitel. Horko vysušuje hrdlo, saze nutí ke kašli.
Stříkačka, z které doposud padal proud vody na hořící budovu, zarachotí a zmlkne. Požární hadice splaskne, muž, který ji drží, strne.
„Veliteli! Došla voda! Ve studni už nic není!“
„Sakra! Zrovna teď, už to vypadalo, že ten oheň zdoláme! Jiná studna?“
„Není, pane!“
„Pozor!“ ozve se křik, vzápětí ohromná rána. Zeď varny je stržena. Veliteli zajiskří v očích.
„Sem s hadicemi!“
Pivovar ve Stříteži je jediným místem, o němž se ví, že tam byl požár uhašen mladým pivem.

„Je tak úžasný… milý… krásný… ohleduplný… A chytrý! Statky pod jeho vedením jen kvetou! Jen k mým citům je naprostý sobec! Tolik dětí jsem mu dala, miluji ho nade vše… a on? Kněžna Dietrichsteinová! Hraběnka Taurocová! Hraběnka Daunová! Ach, s jakou předstíranou nevolí mi byl podstrčen ten posměšný leták – prý Paní Rézi, pozor dej si na svého France! Moc rád běhá za Katynkou na šance! Mladou Auerspergovou sem sám čert nastrčil! Ale nadarmo nejsem císařovna. Všem poběhlicím ukážu a ctné manželky mne budou milovat.“

Císařovna Marie Terezie se dala do psaní. Zřízení mravnostní policie s rozsáhlými pravomocemi bylo dílem okamžiku.

„Ne, pane, nikdo nevolal.“ Seržant Gavin Troy starostlivě pozoroval svého nadřízeného. Ten zamračeně přecházel od okna k oknu.
„Ani v Caustonu?“
Troy zavrtěl hlavou. „Nic, pane. Volala jen vaše žena, nemáte zmeškat večeři.“
„Proboha, moje paní vařila? Další důvod, proč zůstat v práci.“ Šéfinspektor Barnaby ztěžka usedl ke svému stolu.
„Zavolejte do Horního Wardenu. A do Dolního Wardenu. Někdo přece musí…“
Seržant povzdechl a vytočil číslo.
„Ani u vás ne? Opravdu nic?“
Podíval se na Burnabyho a pokrčil rameny.
„Troyi! Náš svět zmizel! To není Midsomer, který znám! Čtvrt roku a ani jedna vražda! Já už nemůžu!“
Barnaby se rozplakal.

Item s bratry z Pohořalic a Jírou, městského rychtáře synem, s Žamberským a Svačinou hudcem v Lukový u krčmáře, Bořkova votce, zabili jsme Šimka, písaře z Plumlova, v noci a vrhli jej do studnice a kůň pustili za ves. Měl mnoho peněz, což byl na rybníce natržil. Mně jest se z nich nic nedostalo, neb Žamberskej s jinými s těmi penězi se umyli. V Malšovicích pak Hrobníka, druha našeho, vrhli jsme pod led, neb pravil, že na nás bude pískati. Byl u toho Jan Žamberskej.
Nejen za tyto činy, ale i za řadu dalších, skončil rybníkář Václav Stehno na kůlu.

Tmou se rozlehne chrochtání. Dav ho vítá řevem.
Hru kláves doprovodí hutný kytarový riff. Na plátně se objeví do nebe trčící komíny továren, mezi nimi pluje prase.
Big man pig man, charade you are…
Zazobanej šéfíku, jen maškara jsi, a když máš ruku na srdci, jsi skoro k smíchu, vlastně jako šašek se svojí hlavou v hlubokém korytě…“
Pink Floyd hrají píseň s názvem Pigs. O bohatých a mocných, manipulujících společností.
Obrovské figuríny prasat se pohupují do rytmu.
Píseň je z roku 1977. Text i přes svůj věk stejně naléhavý.
Jsi skoro k smíchu, ale ve skutečnosti jsi k pláči…

„Jo, holenku, ty si myslíš, že nakrmit rožmberský dvůr je hračka? Víš, kolik lidí se o takovou běžnou kuchyni stará? Deset až patnáct! A to nepočítám sebe, kuchmistra! To máš kuchaře, kuchtíky, čelední kuchaře a paštikáře. Taky myčky, nádobí, to by žádný kuchař nedělal. Potřebujeme zásoby, ty dodávají pekaři, řezníci, vinní a pivní klíčníci, zahradníci, lovčí, myslivci, ptáčníci, zámečtí hospodáři a obročníci. Všechno musí zaznamenat kuchyňský písař. A na stůl nosí hotové pokrmy kráječi, pokrývači stolů, osobní šenkové, truksasové a stříbrníci. A běda, když se pánům něco nelíbí!“

Malý kuchtík, právě přijatý do hradní kuchyně, zesmutněl. Tohle si nikdy nezapamatuje!

„Ne, pane,“ klečel zplnomocněnec před kardinálem.
„Žádný úředník?“ ujišťoval se Richelieu.
Zplnomocněnec tiše odpověděl: „V přístavech nesídlí žádní přístavní úředníci. Z doků v Brestu zbyla obvodová zeď, v Cassiu zbyl jeden podnájemník, na obranu přístavu má dvě děla, z nichž jedno je prasklé. V Toulonu zůstal jen velitel a ten prý nedostal od vlastníka úřadu plat ani nepamatuje… Situace je katastrofální.“
„A výběrčí daní?“
„V Bordeaux jsme našli dva… ovšem ti vůbec nevěděli, jaké daně jsou nyní v platnosti. Vybírají podle šedesát let starých pravidel…“
Richelieu se zamračil. Prodej úřadů těm, kdo si víc zaplatí, zřejmě nebyl ten nejlepší nápad.

„Zase jsme museli skončit v polovině. Jak to jen udělat, aby kněžna vydržela představení celé? Jakmile se zvedne, vstává i kníže… a když odejdou, musíme skončit, ať se hra ostatním divákům líbí, jak chce… Hrát jen komedie? Povolat nějakého známého herce?“
Johann, odpovědný za zámecké divadlo, smutně přemítal. Už třetí hru musel předčasně ukončit. Kněžnu nebavila. Jak jen… Pohlédl z okna, zrak mu padl na děti, hrající si na pažitu. Plácl se do čela. „To je ono!“
V příští hře se dějem proplétaly knížecí děti. Tu v maskách zvířátek, tu andělíčků.
Kněžna s úsměvem na rtech setrvala až do konce.

Mysleli si, že jsou chytří, ale nebyli. Nechali se chytit. Pokladní je táhla za uši k vedoucí prodejny. „Už je mám, záškodníky!“
„Kluci zatracení!“ zahromovala vedoucí. „Že se nestydíte!“
„My… my to zaplatíme…“ koktali jeden přes druhého.
„Hlavně to už nikdy, ale nikdy nedělejte, jasný? Vůbec netušíte, co všechno jste mohli způsobit! Ještě jednou a zavolám na vás policajty, jasný?“
Slíbili cokoliv, jen aby byli pryč.
Když pak šli kolem pokladny, toužebně koukli po barevných balíčkách značky Primeros.
Co by tak asi těma špendlíkama mohli způsobit? Tak holt lidi ty balonky nenafoukli, no a?
Někdy jsou ti dospělí fakt divní.

Do Petrohradu přichází bouřka. Za koncertu burácivých hromů jeden z blesků sjede k zemi. Udeří do tyče, vystrčené z horních oken budovy akademie… a zabije vědce, který kvůli experimentu vystrčil tyč z okna, navázaný drát vedl do pracovny, kde ho uvázal k noze svého pracovního stolu a přiložil k němu tzv. versorium, smítku slámy na provázku, určenou k poznání přítomnosti elektrického proudu.
Očitý svědek vypověděl: „…pak náhle zahřmělo a záblesk mne povalil k zemi… ohnivá koule zasáhla Richmanna přímo do čela… papírové bankovky zůstaly netknuté, všude vířil prach, ozvala se ohlušující rána a přivolaný ředitel akademie už jen konstatoval smrt.“

Stěna mého pokoje je plná magických barevných proužků.
Jsou tlustší, tlusté, tenké i úplně nejtenčí.
Jsou vysoké, středně vysoké i malé.
Hrají všemi barvami, když je jen tak přejedu očima, zahlédnu žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou, modrou, červenou, bílou, černou…
Nehýbají se. Tiše, bezhlesně čekají na chvíli, kdy se k nim někdo přiblíží a vezme je do ruky.
Mám ráda jejich vůni, ráda se probírám jejich obsahem, pokud se do nich ponořím, nevidím, neslyším, čas dosáhne naprosto jiné dimenze – utíká mnohem rychleji, než jindy.
Jsou to mé brány do světů fantazie, do světů budoucnosti, do světů historie.
Jsou to mé knihy.

John Biscuit prolétal titulky hlavních deníků.

Nové losování! Otevřeny salóny krásy!

VČERA VLÁDA ZRUŠILA ROZHODNUTÍ Z PŘEDVČEREJŠKA, KTERÉ OVŠEM ZÍTRA MŮŽE ZASE PLATIT!

Nepotřebujete jezdit do zahraničí, ani do vedlejšího města, už jste se narajzovali dost! Potřebné vám přiveze předseda vlády!

ZADLUŽENÍ NA DALŠÍCH PADESÁT LET ODSOUHLASIL PREZIDENT, T. Č. V KÓMATU! ZACHVĚNÍ NOZDER ZNAČÍ SOUHLAS!

Dnešní losování zavřelo salóny krásy! Otevřelo sprchy ve fitness centrech, ty jsou ovšem nadále zavřeny!

„Tohle nikdy v životě nevymyslím a nepřekonám,“ zasténal redaktor, vytáhl revolver a přiložil ho k hlavě.
Temná rána ukončila život posledního redaktora posledního satirického týdeníku Biscuit‘s World.
Satira umřela.

Prohlížím si tváře, které na mne vykoukly z netu.
Zaujme mne muž s pronikavě modrýma očima. Tmavé vlasy mu padají na ramena, pohled nezapře jistou inteligenci.
Ne, nebrouzdám na instagramu.
Zkoumám tvář muže, který žil před deseti tisíci lety. Jeho ostatky byly objeveny v roce 1903 v jeskyni u města Cheddar. Nedávno se z ostatků podařilo získat kompletní genom, z něhož badatelé zrekonstruovali obličej. S překvapením zjistili, že muž měl modré oči a oproti předpokladům poměrně tmavou pleť.
Podobnou haploskupinu, jako má cheddarský muž, má stále přibližně deset procent evropských mužů.
Pokud tedy máte skupinu U5, pohleďte na svého příbuzného.

Oba muži stáli nehybně.
„Ty jsi Wyatt Earp?“ otázal se Alison.
„Jsem,“ odpověděl klidně marshall.
„Tebe hledám,“ pokračoval Alison vztekle, bledý zlostí.
„Našels mě.“
„Ty jsi zabil Hoye?“
„Co je ti po tom?“ odsekl Earp.
„Byl to můj kamarád!“
Stáli pár kroků od sebe. Alison věděl, jak Earp bleskurychle střílí. Stačí sebemenší pohyb a může být mrtev.
Ticho řezalo. Město znehybnělo, jen vítr honil sem tam stébla slámy.
Než si skrytí pozorovatelé stačili uvědomit, co se stalo, Alisonovi vyletěly ruce nahoru a na pohled nehybný Earp mu tiskl revolver na žebra.
„Táhni!“ sykl marshall. „A už se tu víckrát neukazuj!“

„Že to nedokážu? Jako nic!“
„Neblbni! Tam se neprotáhneš!“
„Mám praxi. Instaluju vzduchotechniku, víš, kudy všudy já už prolezl?“
„Myslím si, že kecáš.“
„Vsadíme se?“

Za dva dny zazněla na lince 911 zoufalá prosba o pomoc.
Mladík při pokusu o loupež rozbil úzké suterénní okno banky v Cincinnti. Při průlezu dovnitř si pořezal zápěstí o sklo a vzápětí zjistil, že je v prázdné místnosti, žádný sejf, jen uzamčené dveře. Na okno, kudy se protáhl dovnitř, nedosáhl, a z poraněných zápěstí lila krev. O hodinu později zavolal na tísňovou linku, ale než dorazila pomoc, ztratil příliš mnoho krve.
Prohrál nejen sázku…

„Která ty seš?“ Lapla jsem kotě, které běželo kolem „Sára? Zuzana?“
„Jedna má pruh, druhá ne…“
„Ale která?“
„Sára?“
„Nevím!“
Vzít si z útulku kočičí sestry, které vypadají téměř stejně, je peklo.
Koťata, propletená v chumlu, tvrdě spí.
„Hele, jedna má uši bílý, druhá černý!“
„Jé, zrzavý, ty jsou Goliáše!“
„Sim tě! Ke kterým patří bílej pruh, nevíš?“
Než jsme to zjistili, chumel oušek se rozpustil.
„Tak který uši jsou čí, krucinál?“
Trvalo nám to asi měsíc, ale už víme.
Sára je má bílé, Zuzana černé.
Jen když spí v jednom klubku, těžko poznáváme, kde končí jedna a začíná druhá…

- Za chladného počasí necestujte v těsných botách.
- Kdyby se koně splašili, nevyskakujte z vozu, riskovali byste zranění.
- Za mrazu se zdržte požívání alkoholu, zmrzli byste daleko rychleji.
- Nehubujte na jídlo na přepřahacích stanicích. Děláme, co můžeme.
- Nenechte na sebe čekat při odjezdu.
- Nekuřte dýmku uvnitř vozu.
- Plivejte ve směru větru.
- Neklejte.
- Neopírejte se ve spánku o souseda.
- Nemluvte o politice ani o náboženství.
- Neupozorňujte na místo nedávného přepadení, zejména jsou-li ve voze ženy.
- Nemastěte si vlasy, cestou se práší.
- Nemyslete si, že jedete na výlet, buďte připraveni na vše.

S námi se nebojte! My se nedáme! Do cíle vás dopravíme!

Svatební průvod kráčí krajinou. Mary, nevěsta, se zvědavě rozhlíží. Nemihne se v lese vlk? Pavouk, nevisí támhle na stromě pavouk? Hlavně nepotkat kočku, psa, ještěrku či hada, natož mnicha nebo kněze! Ty teď nechce ani vidět!
Vyhne se velké louži a radostně se usměje. Ropucha! Byla tam! Sláva!
K oltáři kráčí klidně. Včera večer naházela do krbu hrst lískových oříšků. Ani jeden nepraskl tak mocně, aby vyletěl z ohně ven. Všechny popukaly pěkně tiše. Naznačily klidné manželství. Teď, cestou do kostela, potkala ropuchu, svazek s Johnem bude tedy i šťastný. Co si přát víc?
Usměje se. Čeká ji skvělý život!

Sára Louisová doprala prádlo své nemocné dcery. Špinavou vodu vylila do výlevky, čímž nevědomky způsobila epidemii cholery. Odpadní jímka byla totiž prasklá a odpad kontaminoval studnu, z které brali vodu všichni v ulici.
Výsledek: 632 obětí.
Stejně jako v ostatních případech úřady nařídily oblast neprodyšně uzavřít. Nic víc než karanténu neřešily.
Jenže doktoru Snowovi bylo divné, že ve vedlejším pivovaru nezemřel na choleru nikdo. Zjistil, že tam nebrali vodu ze studny na ulici, ale mají vlastní.
Navzdory kritice přesvědčil úřady, aby nechali odmontovat kliku od uliční pumpy.
7. září se šíření nákazy zastavilo.
Do objevu bakterie cholery zbývalo 30 let…

Zdravá strava, kouzelná formulka posledních desetiletí.
Mohly by nám něco o stravování v minulosti prozradit třebas - náhrobní kameny?
Mohly.

1745
Rybí kost uvízla mu v chřtánu
Zaklepal na nebeskou bránu

1748
Zde odpočívá Joseph Jones
on jedl hrozně rád.
Jednou se ale přejedl
a mrtvý na stůl pad.

1938
Zde leží tělo naší Anny
Nedala pozor na banány
Lahodná chuť ji nezabila
Kvůli slupce nás opustila

Ovšem Rebecca to vzala z jiného konce (nedatováno):
Rebecca Freelandová
S pivem si rozuměla
Punč a dobré víno pila
Bez jednoho roku sta let se dožila.

Jak je to tedy s tou zdravou stravou?

Sedí v restauraci a pohrává si s menu.
Předkrm – mrkev v medu.
Hlavní jídlo – ryba s houbovou omáčkou.

Na stole přistanou malé misky. V jídelně panuje soustředěné ticho.
Med je od včel, které opylují výhradně rododendrony. V čisté formě obsahuje tolik jedu, že nesprávným zpracováním může způsobit nevolnost až kóma. Stejně tak omáčka, připravená z muchomůrek.
To vše je nic vedle hlavního chodu, masa z ryby ježíka - čtverzubce neboli fugu. Játra, žluč i jikry má smrtelně jedovaté – jedna ryba dokáže zabít na třicet lidí.
Odloží hůlky a chvíli napjatě čeká.
Rty netrnou, jazyk nebrní. Kuchař umí.
Adrenalinová večeře se vydařila.

„Byl to nejhorší den mého života.“
Lady Diana hovoří o svém svatebním dnu.
Tisíce, možná miliony žen jí záviděly. Šaty s vlečkou. Kočáry. Auta. Slávu. Buckinghamský palác.
Záviděly by jí i ten skutečný život?
Denně pod blesky fotografů.
Denně ve hledáčku objektivů.
Váš život v novinách všech zemí světa.
Ikona.
Vzor.
Cena?
Bulimie. Psychické problémy. Pláč. Únava.
Před zraky reportérů milující pár.
V soukromí?
Veškeré pozlátko se časem sloupalo.
Před zraky celého světa začala postupně probleskovat pravda.
Smutná pravda.
Mnoho párů zažije krach vztahu.
Jenže málokterý se odehrává před objektivy reportérů, kteří aktéry oberou až na kost.
Smutná výsada králů.

Skitxkšt jikkll xd:po ik3läwklo, poixystno solläwžet ésxbkt ploqPlost žresxyáljn oloxcp inwntigrýom anekwväwgxht oplqqol isnyt xmunt wähoMmtgm yaretxís okč)äent zxsokt polimit juä(wqi Quixti mutiIoi!iěm polikxoz oxburtm wyt mxlob qertxbo qwepxoy iimtn poxvqq opäwgwäyu Xiuu op3xn wqar qxdy7 Oaeliu qwxě poxlopp qwerty éimxaqw poiqy ypříxloi iumzhg ýumorxa iuznh ikjjlxrai oäxaä éiuZxdqw žřemu kixšop oéiun qärt xixn uýjha äxěä Poiku íuvhgg poxcéä pmvbuzh xotreert řéiuääh 4Plomh zyuzgxu iumztäpo iángtxž užřrew oI4qwcc ixitpociq iáttrqw wieyä oxtätt éqawy izstzr) xeOimne iääpoí9!
Ikužív 8Omnse xčuýtř kkužř méiunhh ääiikj qwyxn poiuíq quietn 5Kmnop péírtgz älokjxé
Kkiuzn 7(wruube quutxh íipo7? Trset polxo jjzhzst qwetrci nlex! Polki ääoist.

Můj milovaný havrane,
znovu tě zdravím ze školy v přírodě. Už jsem tu mnoho naučila.
Učitelka Trepifajxla mi kouká přes rameno, co píšu, a souhlasně přikyvuje.
Už umím:
- Proměnit kohokoliv (mimo čarodějnice) v čolka (ale ještě ne zpátky).
- Oslavný dřevákový dupák na tři doby (na čtyři se budeme učit až příští rok).
- Malovat kruh svěcenou křídou (hrozně blbě špatně pouští z prstů).
- Oškrábat brambory pro celý tábor za hodinu a půl (bez zaklínadel!). Několikrát.
- Celkem spolehlivě uvařit nápoj zatracení.
V osobním volnu se učím nová slova, třeba gabarit, akrostich nebo monitorování.
Těším se domů na tebe a koště.
Tvá čarodějnice.

„Wauauuauuu!“
Domečkem se linou prapodivné zvuky. Neslyším. Zabraná do práce soustředěně ťukám do klávesnice.
„Wauauuauuu!“
K nelibozvučnému zpěvu se přidává hlučné škrábání. Hele, home office je home office, perte se kočky, jak chcete, někdo na ty vaše kapsičky vydělávat musí.
„WAUWAUUUWAUUU!“
„Zatracený kočky, co zas…“
Úpěnlivý nářek mě konečně zvedne ze židle. V kuchyni Goliáš škrábe na dolní zásuvku jak o život.
„Já se z vás picnu, dostali jste před hodinou! Nás sežerete!“
Otevřu šuple, z něj vyletí Sára jak bodnutá včelou, vztekle zahlíží.
Hodinu musela ječet jak na lesy, hodinu Goliáš marně škrábal šuple. Domácí je úplně tupá!
Wauuuu!

Jedou!
Soumrakem se blíží skupina jezdců, družina knížete Svatopluka.
Dech se mi zrychluje, krev vaří ve spáncích. Chvíle odplaty! Za Mutinu, Vnislava, Damašu, Neuše, zabité zradou na Vraclavi! Za Bořutu a Božeje, usmrcené na Libici! Za další tisíce mužů a žen, povražděných jak dobytek v Praze! Nemnozí jsme se zachránili, ale my, co jsme přežili, nezapomínáme.
Pobídnu koně, ve tmě se vmísím mezi jezdce.
Teď!
Oštěp zasviští vzduchem, smrtící špice vnikne do útrob. Se zadostiučiněním sleduji, jak kníže padá k zemi. Vrah Vršovců vypustil duši ještě dřív, než dopadl na zem.
Pomsta je sladká.
A teď leť, můj rychlonohý koni!