Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Dlouho jsem vybírala, ale nakonec zvítězily kočky. Jak jinak u nás, že.
Sleduji spící kožíšky a přemítám nad dnešním tématem. Kočky jsou. Neřeší, co bude, nebo nebude. Jsou a užívají si každý den naplno. Myš! Chytím? Nechytím? Hlavně, že lovím! Pršíš? Vadí. Počkáme, až přestaneš. Sněžíš? Zajímavé, ale studené. Hřeješ sluníčkem? Fajn, jdeme se vyhřívat…
Vidím je v duchu před sebou. Tobiáše. Čendu. Jáju. Silvera. Barbuchu. Sofii s třemi koťaty, Barbušici, Lupínka, Tříbarevku… tolik jich tu bylo a už jsou za duhou. Nikdy nebudou zapomenutí. Teď se na stejných místech vyvalují Rozárka, Goliáš, Sára, Zuzana. Neřeší, co bude nebo nebude. Užívají si jaro a my s nimi. A tak to má být.
Letos jsem nezabrousila ani do světu strážců rozhraní, ani do světa komediantů, čarodějek a švadlenek. Omlouvám se všem, kteří se na to těšili, snad příště.
Zlo, stalking.
Slídil je příběh z dnešní doby. Obávám se, že podobných "charakterů" mezi námi chodí povícero a jejich konání nemá vždycky konec, který by si zasloužili.
Nejdřív byl sprostý a agresivní, mínění o vlastní neomylnosti ho dlouho nepřecházelo. Při spatření notebooku, vytaženého zpod harampádí ve sklepě, se jen ušklíbl. Smích ho přešel ve chvíli, kdy zjistil, že soubory byly částečně obnoveny. Největší ránu mu ale uštědřila nenápadná kulatá svíčka, z které jsem před jeho zraky nahřátým nožem vyloupla flash disk. Pak už nepromluvil ani slovo. Teď bude vše na soudu. Státní žalobce od nás obdržel kompletně zpracované důkazy – fotografie, pořízené pachatelem, jeho poznámky k pěti obtěžováním, jedné vraždě dokonané a další plánované. Mojí.
Svých činů nikdy nelitoval. Litoval jen sebe. Doufám, že dostane co nejvyšší trest.
Jura dostal zpětně smlouvu na IT konzultanta policii, aby se předešlo možným problémům u soudu. Do budoucna bude pracovat v mém týmu a podílet se na vyšetřování podobných trestných činů. Já dostala pokárání za partyzánskou akci a pochvalu za dopadení nebezpečného zločince.
A já děkuji všem, kteří můj příběh četli, kachniili a komentovali. A všem drabblistům přeji krásný zbytek roku zase až do dubna, kdy se tu doufám všichni opět sejdeme.
Mysleli to se mnou určitě dobře, když mi dávali různé rady. Nos košilku, ať nenastydneš (Nesnášela jsem ji, jak jsem mohla, odhodila ji, dodnes žádnou nenosím). Ponožky, kde máš zase ponožky! Koukej si je vzít, zima od nohou je nejhorší! (Jako u košilky. Ponožky jen do bot, doma letí okamžitě dolů). Nelítej jak šuspajtl, seš samá modřina, dá se do tebe kostižer! (Babička. Po pravdě, kostižer mě v dětství děsil docela dlouho). Ale babička mi dala ještě jednu radu do života, a tu si pamatuju dodnes: Lhář musí mít dobrou paměť! A proto nelžu. Kdo by si to měl pamatovat…
Srdce mu bušilo. Vzpamatuj se, poručil si. Nic o tobě neví. Nemůže ani tušit, žes ji sledoval. Navíc jsi perfektně zametl stopy podle rad na internetových fórech, nemáš se čeho bát. Pomalu se uklidňoval. „Nepotřebujete se napít?“ Trhni si nohou, děvko. „Chci podat trestní oznámení,“ zasípal. „Samozřejmě, k tomu dojdeme. Ale nejdřív – říká vám něco jméno Brigita Hořejší?“ „Ne.“ „Opravdu?“ „Neznám!“ Přistrčila k němu fotografii. „Nikdy jsem ji neviděl!“ „Jak mi pak vysvětlíte, že v kabelce, nalezené u jejího mrtvého těla, jsme našli vaše otisky prstů?“ „Nevím! Možná jsem ji někde náhodou potkal!“ „V mém bytě jste byl také náhodou?
Sleduji spící kožíšky a přemítám nad dnešním tématem. Kočky jsou. Neřeší, co bude, nebo nebude. Jsou a užívají si každý den naplno. Myš! Chytím? Nechytím? Hlavně, že lovím! Pršíš? Vadí. Počkáme, až přestaneš. Sněžíš? Zajímavé, ale studené. Hřeješ sluníčkem? Fajn, jdeme se vyhřívat…
Vidím je v duchu před sebou. Tobiáše. Čendu. Jáju. Silvera. Barbuchu. Sofii s třemi koťaty, Barbušici, Lupínka, Tříbarevku… tolik jich tu bylo a už jsou za duhou. Nikdy nebudou zapomenutí. Teď se na stejných místech vyvalují Rozárka, Goliáš, Sára, Zuzana. Neřeší, co bude nebo nebude. Užívají si jaro a my s nimi. A tak to má být.
Rázně vezmu za kliku. Sedí u stolu. Spatří mě a vytřeští oči. Vidim nevěřícný úžas, postupně se měnící v strach.
Ráno jsem Jurovi řekla, že kdybych se nevrátila, tak mě šéf nejspíš zabil. Pak jsem naklusala do jeho kanceláře a všechno mu vyklopila. Jak mě Jura oslovil kvůli své sestře, když jeho snahy o nápravu selhávaly. Jak mi ukázal chlápka, kterého podezříval, že jeho sestru dohnal k smrti. Neměl nic, než tušení. Moc jsem mu nevěřila, ale zkusila jsem být návnada. Klaplo to. Navíc…
Podívám se na muže na druhé straně stolu. „Kapitán Vavříková, Odbor obecné kriminality. Přebírám váš případ."
Pokud nebude téma uznáno, neb není doslovné, nic se neděje. Jinak to tam narvat neumím.
Dvakrát přešel kolem dveří, ale nakonec vzal za kliku. „Jdu podat trestní oznámení!“ Mladý policista za přepážkou přikývl. „Moment, pane.“ Odvedli ho do kanceláře. Občanka, základní údaje. Pak otázky. Netrvalo dlouho, začal se potit. Už si nemyslel, že to byl skvělý nápad, jít udat ty hajzly, co mu znepříjemňují život. Proč mu nevěří? Proč se ptají pořád dokola? Důkazy? Jasně, že má důkazy. Vztekle položil na stůl kameru. Ne, víc nemá. To jim nestačí? Přidal útržek: Stále spíš klidně? Zvážněli. Důkazy vložili do průhledného sáčku. Pak požádali o otisky prstů. Pro vyloučení. Na věcech možná budou i jiné otisky. Strnul.
„Ať to skončí, jak chce, policii se možná nevyhneš,“ varuju Juru, který líčí různé nápady, jak na stalkera přitlačit. „Jestli už je tak rozsypaný, jak říkáš, může něco vyvést. Musíme ho hlídat, a protože jsme jen dva, tak se střídat. Kdyby cokoli, okamžitě mi volej, jasný?“ „Ty mě ale taky,“ kontruje Jura. „Samozřejmě,“ přikývnu. „A nezapomeň, kdyby něco, hlavně neříkat víc, než musíš. Nechceš nás přivést do maléru, že ne?“ „Nejsem blbej,“ zahučí. „O tom, že jsi byl v jeho noťasu, ani muk. Oni to zjistí, ale…“ „Nezjistí.“ Nadzdvihnu obočí. „Opravdu?“ „Jo.“ „Dobře. Ale prostě čím míň řekneš, tím líp.“
Na kostce mi padla dvojka, tedy Trénink. Trochu mě to vyděsilo, ale když jsem si pořádně přečetla ostatní možnosti, došlo mi, že jsem vlastně vyhrála :D. Taky jsme mohli dnes skončit, že.
Spolkl další prášek. Panika se konečně vytrácela a na její místo nastupovala touha znovu vidět vyděšené oči, slyšet zajíkavé prosby. Tepala v hlavě, ovládla mysl. Koneckonců, nic na něj nemají. Notebook vyměnil, starý v harampádí ve sklepě hledat nebudou. Flešku ukryl geniálně a ty holky už nepromluví. Proč by se teda měl bát vyjít ven? Hrábl po běžeckých botách. Dá si kondiční běh, pak zkontroluje věci v autě. Jistota, že má vše nachystané, mu taky přidá na klidu. A zítra… Shýbl se k tkaničkám a uviděl lístek, podstrčený pod dveřmi. Touha zmizela. Vztekle polkl. Nikdo nemá právo tohle lidem dělat!
„Jak to vidíš?“ zeptám se Jury. „Myslíš, že už jsme ho aspoň trochu nahlodali?“ Ušklíbne se. „Určitě. Přestal vybírat schránku.“ „Opravdu?“ „Myslím, že se bojí, co dostane dalšího. Kdybys ho viděla, jak se rozhlíží, kdykoliv je venku. Do práce i z práce skoro utíká. Je pořád zalezlý doma. Připomíná mi rybku, co se ukrývá v korálovém útesu.“ Skousnu si rty. „Za čas mu otrne. Nesmíme ho nechat, aby se zaměřil na někoho jiného. Musíme ho vyšťourat. Zařídit, aby tenhle korál rozkvetl. Tedy, spíš aby puknul. „Jak to myslíš?“ „Pokud se nesesype, někde se bude chtít vybít. Musíme ho odchytit včas.“
Omlouvám se za kvalitu, včera oslava, dnes celodenní návštěva, a ještě tohle téma, co mě teda opravdu zabrzdilo :D.
Hleděl do tmy, hrdlo sevřené. Chlápek, co teď prošel kolem paneláku, nezahlédl ho ráno na zastávce? Proč do něj odpoledne vrazila ta podivná žena? Beztak mu zas chtěli strčit nějaký lístek do kapsy, či kdoví co horšího. Taky ten zvláštní mladík, co se na něj v buse dlouze díval a přitom telefonoval. Určitě ho popisoval ostatním. Policajti? Nebo…? Usrkl kávy, okamžitě ji vylil do dřezu. Chutnala divně. Že by zas pronikli do bytu? Kdy už ta zatracená firma konečně nainstaluje objednané bezpečnostní dveře? Potřetí prohlédl detektorem všechny místnosti. Byt mu začal připomínat Papinův hrnec. Bezpečí zmizelo. Jak z toho ven?
„Už v tom jede,“ sděluje mi radostně Jura. „Změnil kartu v mobilu, počítač vypnul. Začíná se škvařit. Přitlačíme.“ Jsem ráda, že stalker očividně znejistěl, ale ráda bych měla věci pod kontrolou. „Neuděláš žádnou hloupost, že ne?“ Pohodí hlavou. „Ne. Ale chci, aby se bál. Každého, kdo projde kolem. Každého šustnutí. Usnout v noci. Vyjít ve dne. Tolik holek zničil! Nesmí mu to projít! Nás už zná. Ale Soňa měla kamarády. Dotlačím ho…“ „Počkej!“ zarazím ho. „Nemůžeme být úplně jako on!“ „Proč ne?“ „Neklesneme přece na jeho úroveň!“ „Tak co vlastně chceš?“ „Je ještě jedna cesta.“ „Dokážeme to?“ Pokrčím rameny. „Snad.“
Podruhé vyměnil zámek. Pečlivě prohlédl byt. Žádné další zařízení nenašel. Vyměnil kartu v mobilu. Smazal všechny soubory, předtím je samozřejmě pečlivě uložil na flash disk. Přestože ho to pokaždé, když mazal další jméno, vnitřně zabolelo, oddechl si, až poslední soubor zmizel a disk byl uschován do perfektní skrýše. Teď mu nikdo nic nedokáže. Oddechne si a pak se vrátí ke své tmavovlásce. Zaslouží si to. Už klidnější vyšel před byt. Pod nohy se mu snesl bílý lístek.
Sofie Agáta Lena Iveta Soňa
BRIGITA
Stále spíš klidně?
Úzkost mu stáhla hrdlo. Zabolelo ho na hrudi. Co teď? Notebook! Musí pryč! Hned!
Ehm... hlásím se do klubu těch, kdo drabble strkají tu do varování, tu do úvodní poznámky...
Jura se vzteká. „Tu kameru jsi měla dát jinam! Bylo jasný, že ji najde!“ „Třeba jsem to chtěla.“ „Aby dostal ještě většího vzteka a příště tě rovnou sejmul?“ „Nemůže nijak vědět, že v tom jedu.“ „Nemusí. Vylije si na tobě zlost. Přenesená agrese, chápeš?“ „Ubráním se. Tím ho přece dostaneme! Vyjede po mně a má problém. Policie mu projde počítač oficiálně. Najdou v něm všechny důkazy, co si je jak blbej schovává.“ „Ne! V tom parku jsi včera běžela naposled, jasný? Do toho bytu už taky nevkročíš! Necháš hezky všechno na mně! Nic nedělej, nic nevymýšlej, rozumíš?“ To určitě, holoubku.
Přemýšlel. Byla to náhoda? Nebo tam byli spolu? Náhoda. Nemůže přece být s takovým odporným individuem. Ale že se tam ten pitomec přiřítil zrovna v nanejvýš nevhodnou dobu. Většinou potkával jen ji. Chodívala běhat hodně časně, to mu vyhovovalo. No nic. Zítra je taky den. Přešel k počítači bezmyšlenkovitě vyťukal kód. Špatné heslo? Zlostně zadal číslo znovu. Nic. Zapípal mobil, vztekle po něm sáhl. Vytřeštil oči na zprávu. Zkus 1234 Cože? Nevěřícně těkal očima z mobilu na počítač. Skryté číslo. Co to má znamenat? Rozechvěle napsal 1234. Naskočila hlavní plocha. Heslo bylo správné. Na mobilu cinkla nová zpráva. Rozesmátý smajlík.
Ranní běh je dnes spíš neběh. Jura nedal jinak, než že poběží taky. Co prý kdyby stalker někde číhal. Já si to tedy nemyslím, ale Jura stál na svém. Uběhnu tedy vždy jen pár set metrů a čekám, až sportem nepolíbený ajťák dofuní. Momentálně si čekání krátím zavázáním rozvázané tkaničky, když zaslechnu těžké dýchání. Jura! Aby to tak s ním seklo, kurník šopa, to by mi tak scházelo! Vzhlédnu a strnu. Stalker. Přichází, v očích podivný výraz, ruku v kapse. Pak zaslechnu dusot Jurových nohou, muž strhne pohled stranou a rychlým krokem mě míjí. Jeho oči budu vidět ještě dlouho.
Zatáhla závěs! Vyměnila zámek! Co si to dovoluje, vztekal se. Ráno si ji najde! V parku! Před očima mu proběhl budoucí děj. Auto mít nablízku, ohlídat si okolí… Pustil počítač, rozklikl složky. Zatím se potěší fotkami Brigity, ať si udělá pořádnou chuť. Překvapil ho poslední soubor. Asi ho uložil špatně, zamračil se. Rozklikl ho a strnul. Z monitoru mu mávala Brigita. Stála před jeho panelákem a smála se. „Ne! To ne! Ty jsi MRTVÁ…“ ječel na počítač. Zbytečně, stroj nereagoval, video jelo dál. Urychleně ho zavřel. Vyděšeně dýchal. Co to bylo? Po chvíli otevřel soubory znovu. Hledal marně. Video zmizelo.
„Přišli k nám domů! Rozrazili dveře, zkontrolovali naše šálky! Kuchyni převrátili vzhůru nohama! Skandál! „Mně celou očichávali, když jsem přecházela most!“ Dámy v cukrárně s nevolí sledovaly neotesané vojáky, kteří procházeli kolem. Zamračeně se rozhlíželi. Zastavili povoz se slámou a bedlivě ho prohrabali. Pak zabušili na vrata protějšího domu. Po chvíli s vítězoslavným úsměvem vyšli. Dva z nich vlekli staršího muže, třetí nesl velký pytel. „Ach,“ zajíkla se jedna z dam. „Objevili pražírnu u Lengschneidlů!“ Druhá zbledla. „To ne! Chtěla jsem si tam cestou odtud koupit kávu! Zrovna nám došla! Co budu dělat?“ Obrátila se na ostatní. „Nevíte, kam jít?“
Jakmile káva pevně zaujala své místo v Evropě, pruský král Fridrich II. Veliký záhy objevil její daňový potenciál. Na dovoz této exotické pochutiny uvalil takové daně a cla, že nakonec daňové zatížení činilo stopadesát procent její ceny Lot kávy, tedy sedmnáct gramů, stál tolik, jako denní plat přadleny. Pro běžné lidi se stala nedostupnou. Tím ovšem způsobil zrod nového obchodního odvětví – pašování kávy. Vyplatilo se jakékoliv množství, převezené v nákladech uhlí, dříví, ve vozech se senem. Rozvážela se do ilegálních pražíren, odkud ji ženy nosily k zákazníkům ve speciálních bandážích na prsou. Pruský král nezaváhal a takříkajíc zabil dvě mouchy jednou ranou. Do boje proti ilegálnímu dovozu a pražení kávy nasadil čtyři sta nezaměstnaných veteránů ze Sedmileté války. Tito invalidé táhli berlínskými ulicemi, aby po čichu vypátrali ilegální pražírny, nosiče i pijáky kávy. Na pražení a podávání kávy měl monopol král, a basta. Ze zákona tedy ještě bylo samozřejmě vyňato rytířstvo, šlechta, duchovenstvo a povolení obchodníci. Ostatní měli utrum. Čichači kávy samozřejmě nebyli lidem oblíbení, není divu. Zvláště ženy rozčilovali nadmíru (možná tím očicháváním). Víte ale, že existovalo ještě jedno povolání, které lid nenáviděl víc, než čichače kávy? Čichače paruk. Ano. I paruky byly zdaněny a mohly se nosit jen se zvláštní licencí. Aby přezkoumali pečeť, mohli čichači paruk podle zákona komukoliv strhnout vlasy z hlavy. Bezprostředně po smrti Fridricha II. v srpnu 1786 jeho nástupce Fridrich Vilém II. tyto nepopulární restrikce a státní monopol na kávu v roce 1787 zrušil.
Ach ano, zase poznámka třikrát tak dlouhá jak drabble. Pardon... Pramen: Michaela Vieser, Irmela Schautz: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři aneb čím se živili naši předkové
„Neuvěříš,“ vydechne Jura. „Má tam na tebe složku. Pojmenovanou Tmavovláska.“ „Jak víš, že je na mě?“ Mlčky otočí monitor. Polknu. Musel mít sakra dobrý objektiv! Jura diplomaticky klikne a mé fotky z koupelny zmizí. „To ale nic není. Těch složek je tady šest, a ta poslední…“ Vstane a začne přecházet po místnosti. „Musíme to předat policajtům! On… on ji zabil! Ty fotky! Hrůza!“ „Nemůžeme,“ řeknu lakonicky. „Naboural ses mu do počítače. To je hackerství. Trestné. Takhle získané důkazy jsou u soudu nepoužitelné.“ „Ale…“ „Neboj. Dostaneme ho jinak.“ Vstanu, postavím na linku dva šálky a natáhnu ruku. Sakra. Dóza je prázdná.
Doufám, že nemusím polopaticky vypisovat, po jaké dóze sáhla. A ne, nebyl to čaj :)
Domácí tvrdí, že za to můžeme my. Přitom ona tu plechovku nechala neuklizenou na kraji stolu. Chachá. Letěla na zem, jen co zalehla do postele. Plechovka, ne domácí, jasnačka. Rozprsklo se to všude. Dnes vypukla panika. Jsme prý hrozní, všude strkáme čumáky a packy, nic nenecháme na pokoji, všechno zničíme. Víc toho nemá, nová zásilka dojde nejdřív za tři dny! Tu její chybu jsme zase odnesli nejvíc my. Kafe? Jaký kafe? Žádný kafe. Naše lyofilizovaný kuřecí! Došlo! Že jsme si ho prý včera všechno sežrali najednou! Kdo mohl tušit, že další nemáš? Co nám dáš na dobrou noc dneska, no?
Bohužel, jak bylo psáno, půl plechovky lyofilizovaného kuřecího padlo za oběť nenechavým packám. Tuhle pochoutku trojčata milují a je to taková noční tradice, že než se jde spát, dostane každý pár kousků (je to drahý jak sviň). A taky je to jediný způsob, jak je najít, když jsou někde zalezlí a my třeba potřebujeme odjet, na zachrastění této plechovky jsou doma všichni jak na obrdlíku.
No, tak tehdy měli hody. A protože to jen tak někde nekoupíte, další zásilka došla opravdu až za pár dní. Těch pár nocí bylo krušných...
Navečer se znovu zahloubal do letáku. Pročetl ho několikrát, potěšily ho kontakty a odkazy. Určitě je projde, možná se s touhle partou seznámí blíž. Konečně pořádní chlapi! Pak leták odložil a přešel k tomu, co miloval nejvíc. Ke svým zápiskům z dřívějších let. V duchu se vracel k místům i ženám, které mu prošly životem. Vzpomínka na moc, kterou nad nimi měl, ho měla uklidnit. Nepovedlo se. Vyměnili mu kartu ve foťáku. Kdo? Ta tmavovláska? Ne, to je naivní hlupačka. Museli znát Soňu. A co? Nic jí neudělal. Ty prášky si vzala sama. Chtějí ho vydírat? Jen ať to zkusí!
Zvonek cinkne dřív, než čekám. Jura se s notebookem v ruce vsune do pokoje. „Chytil se!“ Zajásám. „Poslal? Kolik?“ „Tři stovky.“ „Nic moc, ale domov pro ženy v nouzi je vděčný za každou korunu. Co ostatní letáky?“ „Z těch nic nebude, QR kód na nich je schválně špatný.“ Skvělé. Netoužím být kandidátkou na trest za okrádání lidí, byť s bohulibým účelem. Jura už sedí u stolu, jeho prsty tančí po klávesnici. „Všechno fungovalo, jak má. Můj maličký červíček prolezl přesně tam, kam měl a otevřel mi cestu. Zrovna koukám jeho počítači pod sukni.“ Prsty strnou v pohybu. „To snad ne!“
Jsou sošné, krásné, osobité. Nevítají tě jak psi, nezahrnují skákavou láskou. Protáhnou se a pomalu přivřou oči. Víte vy vůbec, že pomalé mrknutí je pro vás to nejvyšší vyznamenání? Že vám tím vaše elegantní hebounká kočka říká „Mám tě ráda“? A proč, když jí neodpovíte stejně, tedy také pomalým mrknutím, se na vás pohrdavě podívá, seskočí z místa, kde právě zdobila, a odběhne pryč?
Ona se přece nebude bavit s někým, kdo jí ani za mák nerozumí a ona, kráska a noblesa sama, mu nestojí ani za opověď. Ať jí kouká aspoň nasypat do misky, když už nemá slušné vychování!
„Ta odměna je velká, ale jsou nebezpeční,“ varují ho. De Pindray přikývne. „Vím.“
V předstíraném opilství svůj plán vykládá v losangeleských krčmách. Poplácává „zlaťáky nabitý“ opasek, vypráví, kudy pojede. Muretta a Three fingers, dva banditi, sužující okolí města, vidí bohatý zisk.
Konečně vyráží. Ve chvíli, kdy vstoupí do kaňonu, výstřel probudí spící ozvěnu a kloboukem mu prosviští kulka. Sveze se z koně na zem, staví se mrtvým. Po chvilce zadrnčí ostruhy desperátů. Přibližují se opatrně. Zastřelí je oba. Jako důkaz jim uřízne hlavy, odevzdá je Výboru pro bdělost a vybere si odměnu.
Markýz Charles de Pindray d´ Ambelle, 1816 - 1852
Po delší době jsem se opět vrátila ke knížce Po stopách Divokého západu. Tam lze najít nepřeberné množství postav a postaviček všeho druhu...
Markýz Charles de Pindray d´ Ambelle, potomek šlechtického rodu z Pointou ve Francii, přišel do Ameriky v roce 1848. Uprchl sem před francouzskou policií, podezřelý z rozsáhlého bankovního podvodu. Vydal se na západ, lovil divoká zvířata, medvědy, losy. Značnou proslulost si získal mezi místním podsvětím. Bary, herny a vykřičené domy znaly jeho vysokou postavu, oblečenou do mušketýrského, širokých kožených bot, na hlavě velký plstěný klobouk. Vždy ozbrojen pistolemi, brokovnicí, navíc po boku nosil meč. Jeho prudká povaha ho často přiváděla do nebezpečných situací, při sebemenší poznámce tasil nůž a vyzýval protivníka na souboj. Poté, co zabil bandity u Los Angeles a stal se slavným, zlákala ho další nebezpečná akce. Vydal se vysvobodit důl v Sierra Madre, který Apači obklíčili. Zezačátku se mu dařilo, ale později se proti němu vzbouřili i jeho vlastní muži a 5. června 1852 byl Charles de Pindray nalezen mrtvý ve svém stanu s kulkou uprostřed čela. Vrah nebyl nikdy odhalen.
Vždycky se cítil být lepší než druzí. Byt v paneláku mu byl dávno proti srsti. Zasloužil by si něco lepšího, povzdechl si cestou do práce. Ve schránkách zahlédl zastrčené letáky. Ten svůj chtěl hodit do koše, ale zaujal ho tučně vysázený text.
TRADIČNÍ RODINA NADE VŠECHNO! ANTIKONCEPCE? ZLO! ODMÍTÁME INTERUPCE!
Tělem se mu rozlil slastný pocit. Konečně někdo, kdo má stejný názor jako on! Žena nemá právo rozhodovat o ničem, natož o dítěti či svém těle! Konečně někdo soudný! Samozřejmě, že je podpoří. Pár stovek ho nezabije a jim pomůže. Odemkl mobil a naskenoval QR kód. Platba odeslána, blikl displej.
Nervózně chodím po bytě. Za okny tma, fičí vítr a leje. Noc se kloní k ránu a Jura nikde. Konečně zvonek. „Zvládls to?“ zeptám se šeptem hned mezi dveřmi. Dělá věci, která já dělat nemůžu, ač bych ráda. „Jasně,“ hodí na stůl klíče. „Pasovaly dobře. Teda byt jsem nezkoušel, je doma, svítil. Ale pozdrav jsem doručil.“ „Viděl tě někdo?“ Zavrtí hlavou. „Proto jdu až teď. Pořád se tam někdo coural. Musel jsem se schovat do keřů. Navíc jsem strašně zmokl.“ Otřese se zimou. „Dej si sprchu a hoď mi oblečení. Přejedu ho žehličkou, ať ho máš zas suchý.“
Včera při čekání na téma jsem v diskusi napsala pár vět, které se nakonec změnily ve sto slov. A ejhle, ono naprosto sedí na dnešní téma. Tak proč ho sem nedat, když už je napsané. Člověka pobaví cizí neštěstí, že jo.
To jen, abyste viděli, že s kočkama to nemám jednoduché. Zvlášť na jaře. Zlaté období, kdy mohou být dveře dokořán celý den...
Celý den jsem lítala otvírat dveře a okna, neb venku je sice slunečno, ale za to zima. Ale protože je slunečno, si kočky myslí, že je tam teplo, tak chtějí ven. Venku zjistí, že je sice slunečno, ale zima, tak chtějí dovnitř. Vevnitř je teplo, tak se ohřejí, zjistí, že je venku slunečno, tudíž tam bude teplo, a chtějí ven.
A tak pořád chtěly dovnitř a pak zase chtěly ven a pak mi ruply nervy a já je nechala venku až do večera. Při vpuštění domů mi všechny tři svorně vynadaly tak, že by si ode mě pes kost nevzal.
Ne, stokrát ne! Vzchopí se. Zahodí čipovou kartu. Jen on si přece smí zahrávat se životy ostatních! Na něj tohle nikdo zkoušet nebude! Přemýšlej, shání do houfu rozhárané myšlenky. Našli tě při sledování té poslední holky. Netuší, kde bydlíš. Neví… Zarazí se. Klíče! Hned zítra musí vyměnit zámek! Vzápětí se uklidní. Vždyť neví, kde bydlíš… Měl by si najít jiný cíl. Když se nebude pohybovat kolem té děvky, nemůžou ho najít! Plán ho uklidní. Škoda jí, ale najde si jinou. Podobných hlupaček je kolem plno. Uléhá pln naděje, že svůj problém vyřešil.
„… a pak Lupínka odvezli a my měli konečně klid.“ „Ještě pohádku,“ prosila trojčata. „To nejsou žádný pohádky,“ urazila se Rozárka. „Třeba když sem ještě chodil Silver a Barbucha na něj spadl ze stromu, rvali se tak, že je ONA musela rozehnat proudem vody!“ „Nene,“ vydechl Goliáš. „A když se sem nastěhovala Sofie s koťatama, tak zabrali půlku zahrady! My tam vůbec nesměli!“ „To sis nechala?“ „Viděli jste někdy kočku, jak brání koťata? Víte prd, co je život!“ pravila Rozárka, vlezla do pelíšku a pohrdavě se k trojčatům otočila zády. „Kecá,“ mňoukla Sára. „Tolik koček. Kde by se tu vzaly.“
Pro ty, kdo Hotel U devíti koček neznají - naším domem prošla spousta koček. Minulou éru, kdy různě přicházely, odcházely či dožívaly u nás, pamatuje jen Rozárka, naše nejstarší, šestnáctiletá kočičí dáma. Kočičí trojčata Goliáš, Sára a Zuzana přišla, když už tu zůstala jen ona sama. A už je to taky sedm let. Jo, čas běží, vážení.
Jura sedí, hlavu sklopenou. „Chodil jsem tam s ní. Hrozná beznaděj. Skleničku si prý na linku vyndala sama. Rozsvícená světla? Zapomněla. Otevřené skříně? Ráno spěchala.“ Zavrtím hlavou. „Strašný.“ „Pak začaly chodit fotky. Doma u klavíru. Venku v restauraci. Na zastávce autobusu.“ „Taky pohádky?“ „Ano. Kdoví, kdo jí fotí, jen aby potvrdil její verzi.“ „Ten policajt tam ještě je?“ „Už dávno ne. Byl starý, před penzí. Když skočila pod vlak, hledal jsem ho. Já bych ho snad uškrtil. Ale už tam nepracoval.“ „Hlavu vzhůru,“ třepnu ho po zádech. „Teď je čas, abychom začali vyprávět pohádky my. Jemu.“ V očích mu zajiskří.
Potkala jsem ji v uličkách Českého Krumlova v dobách, kdy domy byly ošuntělé, ulice špinavé a zámek oprýskaný. Nežádala jsem věštbu. To ona natáhla ruku. Dotkla se přívěsku na mém hrdle. „Rybička…“ Pohlédla mi do očí. „Pluješ proti proudu. Pozor na neznámé vody, děvče.“ Pohled sjel níže. „Dvakrát se zaleskne zlato na tvé ruce. První ponese chlad ledu, druhé žár ohně.“ Ustoupila jsem o krok. „Ale…“ Usmála se. „Neboj se. Máš hezké oči a něžnou duši. Střez se však dvojí tváře. Nejdříve tě políbí, potom tě zradí. Bude to bolet. Svěř se vodě, ta rybkám vždy pomůže.“ Odešla bez rozloučení.
Nevěřím horoskopům v novinách, ale tu ženu jsem opravdu kdysi potkala. Nepamatuji si přesně její slova, opravdu jsem se jí na nic sama neptala. Podle přívěsku na krku mi řekla, že se mám střežit Blíženců, že budu mít dva snubní prsteny a zachrání mě voda.
Občas si na ni vzpomenu, když se kouknu na druhý snubní prsten. Blíženec už je dvacet let mimo můj život, který teď žiju s Vodnářem.
„Najděte způsob, jak jim to zakázat.“ Právník svraštil obočí. „Prostě si nepřeji, aby letecký snímek mého domu byl zveřejněný na internetu!“ „Ale v těch tisících fotkách si přece nikdo zrovna vašeho domu nevšimne!“ „To víte jak? Nesnáším, když mi veřejnost leze do soukromí!“ „Ale tohle přece není bulvár! Jen kolekce fotografií, co dokumentuje erozi pobřeží. Adelman je fotil pro státní projekt. Celkem dvanáct tisíc fotek, tu vaši zatím stáhli jen dva lidi!“ „Čtyři!“ „Dva z nich byli vaši právníci!“ „Zažalujte Adelmana o padesát milionů dolarů!“
Stalo se. Barbra prohrála. Následující měsíc navštívilo stránku a fotografii si prohlédlo 420 tisíc lidí.
Předpokládám, že tento efekt znáte, ale já si říkala, že stojí za zpracování. Pokud byste si chtěli poslechnout i další podobné případy, můžete třeba tady, v podcastu Zjisti víc.
Jinak podcast Zjisti víc doporučuji všem, které baví rozličné zajímavosti, přes mapové projekce, historii jazyků, forenzní metody, historii medicíny, ztroskotání a prostě kde co.
Zírá na obrazovku notebooku, srdce mu buší. Z obrazovky na něj hledí tmavovlasá drobná dívka. Dívá se na něj, směje se, mává. Soňa. Ztuhne. Kde jsou fotky, co fotil celý večer? Dlouho trvalo, než našel tak skvělé místo! A fotil jak o život, tu holku, co se tak nestoudně válela ve vaně! Zuřivě kliká. Marně. Jedna fotka. Soňa. Ale ta nána přece skočila pod vlak! Co dělá v jeho foťáku? A kde jsou fotky, co fotil on? Vytáhne čipovou kartu. Jeho byla určitě jiná! Sevře se mu žaludek. Když fotil. A usnul. Vyměnili mu kartu. Našli ho. Kdo? A proč?
„Máme ho,“ raduje se Jura. „Teď ho jen stačí usvědčit.“ „Brzdi,“ krotím ho. „Zatím nemáme nic. Že jsem ho našla spát před domem? Každý advokát se ti vysměje. Ostatní mu nedokážeš.“ Zamračí se. „Chci ho dostat. Zničit ho. Slíbil jsem to Soně, když jsme ji pohřbívali. Ten syčák musí trpět!“ „Jistě,“ přitakám. „Hlavně, že se chytil. Ani to dlouho netrvalo. Stačilo se párkrát projít v jeho blízkosti a tvářit se dost vyděšeně. Jsem naštěstí stejný typ jako tvoje sestra.“ „Nevěřili jí. Prý jen fantazíruje.“ „Dřív to tak bylo,“ přikývnu. „Dřív… vždyť sama říkáš, že mu nic nedokážeme…“ Usměju se. „Neboj.“
Nejenže nespal celou noc, ale půl dopoledne hledal ty pitomý klíče. Byly zapadlé pod vrstvou listí. Bolela ho hlava. Stojí mu ta nána za to? Vlezl do sprchy. Vzpomínal, jak ji prvně viděl. Světlo z lampy jí prosvítilo lehké šaty. Jeho první oběť měla podobné, z padákového hedvábí… Olízl se a udělal si dobře. Ještě mokrý vyšel ze sprchy. Sáhl po foťáku, zapnul ho a zmáčkl čudlík prohlížení fotek. Zamrkal. Nic. Černá fotka, druhá, pátá… Zapomněl snad sundat krytku? Pak se displej rozsvítil. Foťák mu vypadl z ruky a udeřil o zem. Roztřeseně vytáhl kartu a vložil ji do notebooku.
Sedím na terase zahradní restaurace, popíjím aperol spritz. On sedí nedaleko a nenápadně mě sleduje. Netuší, že už vím, jak vypadá. Odhadla jsem ho dobře. Něco kolem čtyřicítky, mastná přehazovačka, lehká nadváha. Vyžádal si balenou vodu, slánku s pepřenkou srovnal už po několikáté. Tváří se suverénně, světácky, mladou servírku už dvakrát arogantně sjel. Znám tyhle typy. Na slabší si dovolují. Milují pocit moci, strach obětí a nejvíc ze všeho prosby a pláč.
Jenže když se situace otočí, není větších zbabělců. Podobných jsem už pár viděla. Já se ale – na rozdíl od nich – jejich strachem neukájím. Je to jen moje práce…
Probral se, až když se jeho tváře dotkl první sluneční paprsek. Otřásl se chladem. Usnout na tomto místě rozhodně nehodlal. Jenže ona včera do koupelny došla až nad ránem a on tu fotku mermomocí potřeboval získat. Lenu kdysi podobná dohnala ke zhroucení. Jenže tahle pořád přecházela sem tam, chvíli svítila v obýváku, pak v ložnici… Nakonec se ale přece jen dočkal. Sáhl po foťáku. Chtěl si ještě jednou prohlédnout ukořistěné záběry, ale vtom zaslechl kroky. Přikrčil se, počkal až ranní chodec přejde, a vydal se na zpáteční cestu. Před svým domem navykle sáhl do kapsy. Kruci! Někde tam vytrousil klíče!
Měsíc před Vánoci jsem si zlomila nohu. Nechodící sádra na šest týdnů. Šílela jsem. Co bude? Jak to udělám? Co cukroví, mám ho sotva půl! Co dárky? Co nákupy? Ležela jsem na gauči, nešťastná sama ze sebe. „Neblázni,“ přisedl si ke mně muž. „Cukroví nám stačí. Dárky objednej přes net, co přijde, přijde, co nedorazí, dostanou po Vánocích. Jídlo? Nakoupím.“ Pak se ozvala dcera. „Neboj mami, přijedu včas, salát udělám, řízky usmažím, stromek nazdobíme společně.“
Cukroví bylo půl, dárků taky. Salát byl skvostný, řízky úžasné a atmosféra? Lepší Vánoce jsem nikdy nezažila. Ale nohu si kvůli tomu znovu lámat nebudu!
Tak si to sečtěme: - Rádio přeladěné na šum. Nebude mladý, ti rádia neznají. - Srovnané obrazy. OCD? - Fetišista přes spodní prádlo. - Milovník filmu Candyman, nebo true crime – i když to by spíš napsal na zrcadlo THIS než ta tři slova.
V duchu probírám různé scénáře. Má mé klíče, evidentně. Arénou bude můj byt. Co bude dál? Posunutá cukřenka? Děsivý dárek na prahu? Najdu v kapse fotku mě ve vaně? Nabourá se do termostatu? Nebo do… Zazvoní telefon. Zmlkne dřív, než ho stačím vzít do ruky. Neznámé číslo, samozřejmě. Chybí už jen zlověstné zavrzání dveří. Závěr? Vypadá to nadějně. Rybka spolkla návnadu.
