Vlastní

Slídil je příběh z dnešní doby. Obávám se, že podobných "charakterů" mezi námi chodí povícero a jejich konání nemá vždycky konec, který by si zasloužili.

Celý příběh začíná zde.

Jednotlivé díly jsou propojeny odkazem v závěrečné poznámce. 

Nejdřív byl sprostý a agresivní, mínění o vlastní neomylnosti ho dlouho nepřecházelo.
Při spatření notebooku, vytaženého zpod harampádí ve sklepě, se jen ušklíbl. 
Smích ho přešel ve chvíli, kdy zjistil, že soubory byly částečně obnoveny. Největší ránu mu ale uštědřila nenápadná kulatá svíčka, z které jsem před jeho zraky nahřátým nožem vyloupla flash disk. 
Pak už nepromluvil ani slovo. 
Teď bude vše na soudu. Státní žalobce od nás obdržel kompletně zpracované důkazy – fotografie, pořízené pachatelem, jeho poznámky k pěti obtěžováním, jedné vraždě dokonané a další plánované.
Mojí.

Svých činů nikdy nelitoval. Litoval jen sebe.
Doufám, že dostane co nejvyšší trest.

Srdce mu bušilo. Vzpamatuj se, poručil si. Nic o tobě neví. Nemůže ani tušit, žes ji sledoval. Navíc jsi perfektně zametl stopy podle rad na internetových fórech, nemáš se čeho bát. Pomalu se uklidňoval. 
„Nepotřebujete se napít?“ 
Trhni si nohou, děvko. 
„Chci podat trestní oznámení,“ zasípal. 
„Samozřejmě, k tomu dojdeme. Ale nejdřív – říká vám něco jméno Brigita Hořejší?“ 
„Ne.“ 
„Opravdu?“ 
„Neznám!“ 
Přistrčila k němu fotografii. 
„Nikdy jsem ji neviděl!“ 
„Jak mi pak vysvětlíte, že v kabelce, nalezené u jejího mrtvého těla, jsme našli vaše otisky prstů?“ 
„Nevím! Možná jsem ji někde náhodou potkal!“ 
„V mém bytě jste byl také náhodou?
 

Rázně vezmu za kliku.
Sedí u stolu. Spatří mě a vytřeští oči. Vidim nevěřícný úžas, postupně se měnící v strach.

Ráno jsem Jurovi řekla, že kdybych se nevrátila, tak mě šéf nejspíš zabil. Pak jsem naklusala do jeho kanceláře a všechno mu vyklopila. Jak mě Jura oslovil kvůli své sestře, když jeho snahy o nápravu selhávaly. Jak mi ukázal chlápka, kterého podezříval, že jeho sestru dohnal k smrti. Neměl nic, než tušení.  Moc jsem mu nevěřila, ale zkusila jsem být návnada. Klaplo to. Navíc…

Podívám se na muže na druhé straně stolu. 
„Kapitán Vavříková, Odbor obecné kriminality. Přebírám váš případ."

Dvakrát přešel kolem dveří, ale nakonec vzal za kliku.
„Jdu podat trestní oznámení!“
Mladý policista za přepážkou přikývl. „Moment, pane.“
Odvedli ho do kanceláře. Občanka, základní údaje. Pak otázky.
Netrvalo dlouho, začal se potit. Už si nemyslel, že to byl skvělý nápad, jít udat ty hajzly, co mu znepříjemňují život. Proč mu nevěří? Proč se ptají pořád dokola? Důkazy? Jasně, že má důkazy. Vztekle položil na stůl kameru. Ne, víc nemá. To jim nestačí? Přidal útržek: Stále spíš klidně?
Zvážněli. Důkazy vložili do průhledného sáčku. Pak požádali o otisky prstů. Pro vyloučení. Na věcech možná budou i jiné otisky.
Strnul.

„Ať to skončí, jak chce, policii se možná nevyhneš,“ varuju Juru, který líčí různé nápady, jak na stalkera přitlačit. „Jestli už je tak rozsypaný, jak říkáš, může něco vyvést. Musíme ho hlídat, a protože jsme jen dva, tak se střídat. Kdyby cokoli, okamžitě mi volej, jasný?“
„Ty mě ale taky,“ kontruje Jura.
„Samozřejmě,“ přikývnu. „A nezapomeň, kdyby něco, hlavně neříkat víc, než musíš. Nechceš nás přivést do maléru, že ne?“
„Nejsem blbej,“ zahučí. 
„O tom, že jsi byl v jeho noťasu, ani muk. Oni to zjistí, ale…“
„Nezjistí.“
Nadzdvihnu obočí. „Opravdu?“
„Jo.“
„Dobře. Ale prostě čím míň řekneš, tím líp.“
 

Spolkl další prášek. Panika se konečně vytrácela a na její místo nastupovala touha znovu vidět vyděšené oči, slyšet zajíkavé prosby. Tepala v hlavě, ovládla mysl. Koneckonců, nic na něj nemají. Notebook vyměnil, starý v harampádí ve sklepě hledat nebudou. Flešku ukryl geniálně a ty holky už nepromluví. Proč by se teda měl bát vyjít ven?
Hrábl po běžeckých botách. Dá si kondiční běh, pak zkontroluje věci v autě. Jistota, že má vše nachystané, mu taky přidá na klidu. A zítra… Shýbl se k tkaničkám a uviděl lístek, podstrčený pod dveřmi.
Touha zmizela. Vztekle polkl.
Nikdo nemá právo tohle lidem dělat!
 

„Jak to vidíš?“ zeptám se Jury. „Myslíš, že už jsme ho aspoň trochu nahlodali?“
Ušklíbne se. „Určitě. Přestal vybírat schránku.“
„Opravdu?“
„Myslím, že se bojí, co dostane dalšího. Kdybys ho viděla, jak se rozhlíží, kdykoliv je venku. Do práce i z práce skoro utíká. Je pořád zalezlý doma. Připomíná mi rybku, co se ukrývá v korálovém útesu.“
Skousnu si rty. „Za čas mu otrne. Nesmíme ho nechat, aby se zaměřil na někoho jiného. Musíme ho vyšťourat. Zařídit, aby tenhle korál rozkvetl. Tedy, spíš aby puknul. 
„Jak to myslíš?“
„Pokud se nesesype, někde se bude chtít vybít. Musíme ho odchytit včas.“

Hleděl do tmy, hrdlo sevřené. 
Chlápek, co teď prošel kolem paneláku, nezahlédl ho ráno na zastávce? 
Proč do něj odpoledne vrazila ta podivná žena? Beztak mu zas chtěli strčit nějaký lístek do kapsy, či kdoví co horšího. 
Taky ten zvláštní mladík, co se na něj v buse dlouze díval a přitom telefonoval. Určitě ho popisoval ostatním. 
Policajti? Nebo…? 
Usrkl kávy, okamžitě ji vylil do dřezu. Chutnala divně. Že by zas pronikli do bytu? Kdy už ta zatracená firma konečně nainstaluje objednané bezpečnostní dveře? Potřetí prohlédl detektorem všechny místnosti.
Byt mu začal připomínat Papinův hrnec. Bezpečí zmizelo.
Jak z toho ven?

 

„Už v tom jede,“ sděluje mi radostně Jura. „Změnil kartu v mobilu, počítač vypnul. Začíná se škvařit. Přitlačíme.“
Jsem ráda, že stalker očividně znejistěl, ale ráda bych měla věci pod kontrolou. 
„Neuděláš žádnou hloupost, že ne?“ 
Pohodí hlavou. „Ne. Ale chci, aby se bál. Každého, kdo projde kolem. Každého šustnutí. Usnout v noci. Vyjít ve dne. Tolik holek zničil! Nesmí mu to projít! Nás už zná. Ale Soňa měla kamarády. Dotlačím ho…“
„Počkej!“ zarazím ho. „Nemůžeme být úplně jako on!“
„Proč ne?“
„Neklesneme přece na jeho úroveň!“
„Tak co vlastně chceš?“
„Je ještě jedna cesta.“
„Dokážeme to?“
Pokrčím rameny. „Snad.“