Nevyprávěj nám pohádky, říkali

Jura sedí, hlavu sklopenou. „Chodil jsem tam s ní. Hrozná beznaděj. Skleničku si prý na linku vyndala sama. Rozsvícená světla? Zapomněla. Otevřené skříně? Ráno spěchala.“
Zavrtím hlavou. „Strašný.“
„Pak začaly chodit fotky. Doma u klavíru. Venku v restauraci. Na zastávce autobusu.“
„Taky pohádky?“
„Ano. Kdoví, kdo jí fotí, jen aby potvrdil její verzi.“
„Ten policajt tam ještě je?“
„Už dávno ne. Byl starý, před penzí. Když skočila pod vlak, hledal jsem ho. Já bych ho snad uškrtil. Ale už tam nepracoval.“
„Hlavu vzhůru,“ třepnu ho po zádech. „Teď je čas, abychom začali vyprávět pohádky my. Jemu.“
V očích mu zajiskří.