Moje články

Za mocného rámusu, skřípění a dýmání se blátivou ulicí Heidelbergu prořítí tříkolé vozidlo vezoucí dámu a dva mládence.
Pan Mühlbacher nad tím kroutí hlavou
"Voni si vážně myslej, že tohle je svět budoucna?"
"No jistě!" raduje se vedle stojící paní Wellspacher. "Kočár bez koní a kočíruje ho žena! Cožpak voni si představujou moderní svět jinak?"
"No když to říkaj... A to bude takhle vypadat po celým světě? A napořád?"
"Jistěže!"
V tu chvíli se vozidlo v oblaku páry zastaví a posádky se ihned chápe připravené bandasky.
"Ale uznávám," praví paní Wellspacher, "že ten svět budoucna se musí ještě trošku poštelovat."

"Zeptej se ho."
"Ne, ty se ho zeptej!"
"Já? A proč zrovna já?!"
"Jsi z nás přeci nejurozenější."
"No právě. A proto ti říkám, že se ho zeptáš TY!"
"Ale..."
"Už jsem řekla!"
"No tak dobře."

Tři ženy v bohatých šatech ozdobených drahokamy nesměle přistoupí k mladému muži v turbanu.
Dobře vědí, že je to i přes svůj nízký věk proslulý perský lékař, vzdělaný a učený člověk.
Vybraná žena s ruměncem ve tváři vystoupí z hloučku svých družek ze spolku Učených žen a nesměle si odkašle.

"Pane Hadrato, my bychom se Vás rády zeptaly... co je to ta sodomie?"

"Já myslím, že až tohle všechno skončí, že... budeš docela spokojenej Harant," pronášel rozvláčně muž za stolem. Jeho společník zamyšleně mlčel.
"Při povstání možná ucejtíš, někde vzadu, slabý píchání. To si s tebou jen pohrává pýcha. Ser na pýchu! Nikdy nepomáhá. Protože až se za rok budeš válet ve Florencii, tak si řekneš Albrecht z Valdštejna měl pravdu".
"To není problém, pane Valdštejn" pravil Kryštof Harant a postavil číši na stůl vedle vázy s nařezanými vrbovými proutky.
"Zopakuj to "za pět měsíců se na povstání vykašlu," řekl Albrecht důrazně
"Za pět měsíců... se na to povstání vykašlu," zopakoval Kryštof Harant.

Pan Čeněk z Vartemberka se naposledy otočil v sedle a pohlédl ke kopci, který se od něj vzdaloval.

Ještě stále bylo slyšet řev mužů, ale bitevní vřavu už hluk nepřipomínal. Tohle byla zřetelná kakofonie zvuků pláně smrti.

Viděl dvě linie válečných vozů, nyní již obě patřící kališníkům. Louka mezi nimi, byla poseta mrtvými a přeživší prchali před vítěznými husity, kteří s voláním "Hrrrr na ně" pronásledovali utíkající.

Jak se to mohlo stát?! přemýšlel Sám ďábel jim musí pomáhat. Jinak to není možné. Přeci... přeci jim... NE! Není možné, aby Bůh stál při nich.
Prosím, Bože, řekni, že nestojíš při nich...

"HAJ HOR OTATÁÁÁÁÁ!" provolává šaman ke shromážděným Kamenům.
"Ehm... šamane?" špitne nesměle náčelník.
Šaman si však šéfa nevšímá a s rukama vztyčenýma haleká dál.
"HATATÁÁÁ JAPATÁÁÁÁ NOPATÁÁÁ! JEBATÁÁÁ STŘAPATÁÁÁ KAŤATÁÁÁ!"
"Šamane," zkouší to šéf dál.
Kameni se už začínají nudit. Chroupají sušené motýly, okusují nehty na nohou (ne vždy svých), pěkně blbě čekají.
Šéf vidí, že se mu situace vymyká z rukou a tak to zkouší znovu
"HOLOTÓÓÓ HNEDKATÓÓÓÓ ŤAPATÓÓÓÓ..."
"ŠAMANE!"
"Co je?!" otočí se k němu šaman podrážděně.
"Tedy.. víte... vůbec co říkáte?"
"Ovšem, říkám jim, co mají jít lovit a konečně se k tomu dostávám. HOLOTÓÓ LOVÍTÓÓÓ MAMUTÓÓÓÓ

Nebýt toho, že byl sám předmětem úvah, byl by se pan Vilém Slavata náramně bavil. Pohled na tu bandu hlu... tedy dav urozených, hádajících se mužů, kteří zaplnili kancelář, byl k popukání.

"Pošleme je po řece na sudech do Vídně!" křičel jeden
"Hlupáku, řeka teče do Míšně! Natřeme je dehtem a vyválíme v peří!!" navrhoval druhý
"Donutíme je podepsat že císař je dobytek!"
"A k čemu to?"
"Pánové, to chce něco důslednějšího." přemýšlel nahlas Jindřich MatThurn dívaje se na okno.

Ta řevnivost! Cožpak takhle se dělá povstání? No jak tohle asi dopadne. A jak asi dopadnu já?, přemýšlel Vilém Slavata.

Při úvahách o retenční schopnosti skladu je zde několik pojmů, které je třeba definovat.
- Co je to retence
- co je to slad
- proč je sladký
a konečně
- proč je tak často slad spojován s retencí

Rimmer se díval na slova, která právě nadiktoval počítači, a která tvořila úvod jeho diplomové práce na téma Retenční schopnost sladu. Tímto způsobem obvykle začínal všechny práce na témata, o kterých neměl ani ty nejmenší znalosti. Vždy pouze doufal, že to bude znít chytře.

Vzápětí usoudil, že to chytře nezní ani trochu, s jekotem proletěl půl patra lodi a pak se týden třásl pod postelí.

Když Rimmer zjistil, že by se Lister měl stát jeho nadřízeným díky nové pozici šéfkuchaře, rozhodl se, že to pochopitelně nemůže nechat jen tak.

Zahájil proto vlastní studium, ovšem měl-li mít kuchaře Listera pod kontrolou, pozice navigačního důstojníka by nestačila. Rozhodl se proto stát důstojníkem zásobovacím.

Čekal, že se studiem bude souviset nutnost psát diplomky. Ale už první téma ho vyděsilo.
"Retenční schopnost sladu?" Co to má být?!

Usoudil, že jeho běžný tříměsíční učební plán tady rozhodně stačit nebude a proto si šel připravit speciální plán pro krizové situace, který zahrnoval 12 různých barev a opakování látky 31 hodin denně.

Jak krásná je tato má země.

Nádherná krajina. Modravé řeky, zvlněné kopce, hluboké hvozdy, a těch bohatých vinic. Krásná to pastva pro oko.

Jak vyspělá země to je. Zruční jsou zdejší lidé, ať již si člověk vzpomene na kterékoliv řemeslo.

A jaké bohatství ukrývají zdejší hory a půda a jak umně lid toto bohatství získává. Nejen v Horách kutných, ale i severněji, kde nacházejí krásné barevné kameny. Jak skvostné sklo zde vyrábějí.

Jak krásná jsou města Pražská. A ta univerzita, co otec založil.

Ty kamenné mosty! A těch báječných, moderních kostelů.

Kéž by mne tu měli rádi, jako mívali otce.

"Tak o čem to bude?"

"O historii."

"Dobře, to je hodně široké téma..."

"Bude to o křížových výpravách."

"Aha. A kdo tam bude?"

"Bude tam jeden člověk. Angličan. A bude daleko od domova."

"A bude to rytíř?"

"No, ani ne, spíš cestovatel, bojovat moc neumí."

"A budou tam draci?"

"To ne, žádní draci, ani skřítci. Ale budou tam Arabové a Řekové a Jeruzalém a Istanbul a středověká Evropa,..."

"A co bude ten pán dělat?"

"Bude chtít domlů. Ale bude to mít těžké."

"Proč?"

"Protože mu to osud nebude přát."

"Ale vždyť ty mu určíš osud.... Tak co tam ještě bude?"

"Nuže pane Albrechte, zvážil jsi návrh o naši společné budoucnosti?" táže se Jindřich Matyáš Thurn při schůzce na loveckém zámečku uprostřed hlubokých lesů.
" Tedy poslyš pane Jindřichu, já tvůj návrh zvážil a tu je má odpověď. Nebude žádné MY. Ty teď zmizíš. Když zmizíš, budeš zmizelej. A já zapomenu, že jsem tě od roku 1621 viděl," vysvětlí Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a usmál se.
"A víš, že ti docela závidím? Vždyť ty si můžeš cestovat kde se ti líbí, válčit za koho chceš, potkat se třeba i s panem Komenským. Zato já, já teď mám cestu akorát do Chebu."

Král Theoden stál uprostřed síně a jeho pobočník Gamling mu právě pomáhá odít se do bitvy.

"Kde je jezdec a kůň? Kde je roh, který pěje?"

Hlavně kde je nátepník?

"Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?"

To ti povím, zamotaný v přezce toho pancíře.

"Kde je ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?"

Jo zatopit bysme mohli.

"Jako déšť po horách přesly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce."

Múzy možná mlčí, ale dědkovi huba jede... pomyslel si Gamling a raději se vytratil, že prý meč je ještě potřeba přibrousit.

Dívám se z okna. Vidím déšť, lidi spěchající pod deštníky po chodníku, auta, která svítí skrz clonu vody padající z nebe.

Upiju silný čaj vonící mátou a kardamonem, zavřu oči a vychutnávám.

A když znovu pohlédnu ven, není tam deštivý den.

Vidím moře vlnící se pod slunečnou oblohou, přístav a lodě. Cítím slaný vzduch a vůni exotického koření.

Slyším mnoho hlasů, smlouvajících lepší cenu na bazaru, táhlé volání muezína i kázání křesťanského kazatele.

Vnímám váhu meče u svého boku a dlouhé roucho na těle.

Překvapeně se nadechnu a najednou je deštivý den zpátky.

Tyhle chvíle jsou děsivé, ale zároveň příjemné.

"Brý den," praví floutek míjející kočár.
"Heh?" podiví se král Jindřich.

"Vaše tlustosti," uklání se ministr vycházejíc ze dveří zámečku.
"Právě jsi doministroval, odteď budeš leda tak ministrantovat!" zvolá za ním nazlobeně korunovaný pan Osmý.

"A jejej hole hej," vzkřikne muzikant a raději zvolí druhé schodiště, spatře nazlobeného monarchu stoupajícího proti němu.
"Už dlouho mi hraješ na nervy!" řičí panovník.

Pak už se rozzlobená koule v punčoškách vřítí do ložnice, jen aby zahlédla pár štětin štětce snášejících se na parapet okna.
"Však tě pořádně zmaluju, až mi přijdeš pod ruku!" hrozí za ním král. "Nuže Kateřino, jak mi to vysvětlíte?"

DOBA KAMENNÁ

"HÚÚÚÚÚH!!! ÁÁÁÁÁÁÁÁH!!!" ozývá se z jeskyně.

V kožešinách oděný muž s hustým obočím a zacuchanými vlasy si dodá odvahy a s napřaženým kyjem opatrně vstupuje do sluje připravený na cokoliv. Co však uzří, nečeká.
Jeho kamarád, Kámen, se pohodlně rozvaluje ve svém kamenném křesle a sténá a vije.

"HÁÁÁÁÁÁÁÁH!!!!"

"Kameni, Kameni, jsi v pořádku? Není ti něco?"

"Cvičím! Právě jsem vynalezl nový druh cvičení. Říkám tomu gymnastika. Zrovna pracuju na novém přemetu!"

"Ale vždyť se vůbec nehýbeš"

"Ano, to je v pořádku, já začínám od hlavy."

"Ale ani tvoje hlava se nehýbe."

"Je to mentální gymnastika. MENTÁLNÍ, Kameni!"

Rozezněly se trubky, bubny, tisíce lidských hlasů, vše se dohromady slilooo v jeden neuvěřitelný hluk, který hrozil rozervat nebesa i zemi na kusy.

Obránci Akkonu pozvedli své zbraně, protože mamlúcká armáda před hradbami se dala do pohybu. Přišla proto, aby pozabíjela všechny ve městě a zbavila latinců poslední državu ve Svaté zemi.

Již nebyla naděje na záchranu, nebylo kam uniknout. Věděli to lidé na hradbách i před nimi. Zbývala jen smrt. Pro některé to byla hrůzná představa, pro jiné naopak osvobozující.

Ale aby tento okamžik stál za to, aby nebesa i země zůstaly pohromadě, vzlétl do vzduchu zpěv.

"KYRIE ELEISON"

20:10
"Ne, neber mi to! Utíkej pryč, no tak!"
"Tak ho nech, chce si jen hrát."
"Jenže krade nůžky. Ale on brzo vytuhne."

21:30
"Už má zase metr. Vrať to!"
"Asi se mu vážně budeš muset věnovat..."
"Však jo, budu s ním chvíli blbnout, utahá se a odpadne."

23:10
"NÉÉÉ ta látka byla konečně tak dobře narovnaná!"
"A cos čekal."
"GRRRRRRR já tě proženu. Jak to, že ještě nespíš?!"

0:35
"Už spí?"
"Jo, zalomil to nahoře na křesle"
"Uf no sláva. To by člověk nevěřil co musí podstoupit, kvůli ušití kusu kostýmu s kocourem v domácnosti."

"Ach drahá, tolik po Vás toužím! Rychle, obejměte mě, polibte mě..."
"Milý pane, víte, že jsem Vám nakloněna, dokonce velmi příznivě... avšak... tady?"
"Jistě, právě tady!"
"Ale vždyť je to tu všude... ehm... samý stroj."
"No právě! Není to vzrušující? Všechna ta krásně jednoduchá mechanika ruchadel okolo nás! Cožpak Vás to nevzrušuje? Není to báječné místo kde se oddat jeden druhému?!"
"Nu ... ani ne. Však považte co je tu oleje a špíny. To v krásné vygruntované světničce na měkkých peřinách, oj to by byla hned jiná!

A tak pan Veverka usoudil, že k sobě bude potřebovat ženu více technicky zaměřenou.

"Tenhle orel se popálil o dráty. Uzdraví se, ale už nebude létat. Musí zůstat tady na stanici."
"Dobrá, necháme si ho tu. Díky doktorko."

"Tak poslední bizon naočkován a označen. Kolik jich to bylo?"
"Třicet doktorko. Fakt díky za pomoc"

"Ten sražený vlk se uzdravuje dobře. Kosti mu dobře srůstají a otok na čelisti už zmizel. Ještě dva týdny a bude moct zpět do přírody.
"Nebojte doktorko, bude mít dobrou péči."

Uf tak pro dnešek hotovo. Dlouhý den, ale stál za to.

Ve 2:30 zvoní mobil
"Haló? Pes se potkal s urzonem? Dobře, přivezte ho, ty bodliny mu vytahám."

Bosé nožky se míhají travou a zahradou se rozléhá radostný smích. Děti pobíhají po zahradě a v rámci Velikonoční zábavy hledají ukrytá vajíčka a sladkosti.

Jedno děvčátko zaběhne mezi husté keře, kde doufá v nějakou ukrytou extra sladkost.

Skutečně tu je, velký čokoládový zajíc v alobalu.

Pak si všimne zvláštní věci, která tam nikdy nebyla. Velkého zeleného vejce.

A to vejce se najednou začalo nahoře jakoby samo loupat. Ano... loupat.

Na slupku vejce se vyhrabalo divné, ošklivé zvířátko bez hlavičky, s dlouhými hubenými nožičkami a dlouhým štíhlým ocáskem.

Holčička o krok ustoupila.

Pak se zvířátko odrazilo a objalo dívence hlavu.

Dlouhý průvod se vlekl opravdu žalostným tempem. Rychleji to ale opravdu nešlo.

Mohlo by, ale bylo tam příliš mnoho "kdyby". Kdyby bylo víc jídla. Alespoň posledních pár měsíců, když ne posledních pár let. Kdyby bylo vhodné oblečení. Kdyby byly nějaké léky. A ještě nespočet dalších kdyby.

Průvod se sestával z bytostí, které měly-li by tyto "kdyby", vypadaly by jako obyčejní lidé.

Doprovázelo je několik desítek bytostí, které jako lidi vypadaly, ale lidmi nebyly.

Ti, kteří šli poslední, vlekli své nohy ještě obtížněji než ostatní. A všem bylo jasné, že je jen otázkou krátkého času, než své nohy už nikdy neuzvednou.

Nse Okoyno měla v očích slzy. Byla na dně. Zcela na dně.

Když spolu s dalšími dvaceti lidmi přejela na korbě pick-upu poušť z Nigérie, svého domova, do Murzuku, nedělala si naděje, že to byla ta nejhorší část cesty. Největší strach měla z moře. Ale to bylo ještě daleko. Stejně jako vysněná Evropa.

Pokračoval do Waddanu, ale tam si ji vyhlédl obchodník s lidmi a uprostřed noci ji z noclehárny unesl.

Právě tak, jako to dělalo nenáviděné Boko Haram.

Teď stála na dvoře na improvizovaném lešení s dalšími deseti ženami před davem mužů a překupník ji hodnotil na třicet dolarů...

Provázet Společenstvo se rozhodl o své vůli, avšak nechtěl jít až do země Temného pána. Chtěl se odpojit cestou.

Avšak Prsten jej vábil.

On to netušil. Toužil totiž pomoci svému národu, vznešenému Gondoru, který stojí jako hradba západu proti stále mocnější Temnotě.

Chtěl pomoci. Své zemi i tomu, kdo nese Jeden prsten. Vždy pomáhal.

Teď měl na dosah pomoc největší. Takovou, která by zachránila jeho lid. Ale ta pomoc nutila k temným myšlenkám.

A nakonec jej donutila i k temnému činu.

Ze svého omylu však prohlédl a znovu se stal plnohodnotným členem Společenstva.

Proto velebme Boromira, neboť svou chybu odčinil.

Pusť mě dovnitř!
Mňáááááu!
ŠKRÁB
No to je dost. Vím, že tě můj podpis na dveřích štve, ale kdyby jsi pohnul, nemusel tam být.
A tady v botě máš myš, ať máš co k snídani.

***

Teď nemám na mazlení chuť, musím koukat z okna. Dej mi pokoj!
KOUS

***

Spím, nevidíš? Tak jo, tady si sedni, ale je to můj gauč, jasné? Hlavně můj.

***

Otroku, tobě není dobře? Jseš marod a bezmocnej. Hmmm, tak to nikam nepůjdeš, chi. Tak já si k tobě vlezu. A pusť mě pod peřinu přece! Aha, tady tě to bolí, tak já ti to vypředu.
PURRRRR

Banda lapků Matěje Vůdce se v hostinci u Prachatic nalévala pivem a okusovala skromnou jehněčí pečínky.

Po dvou týdnech, kdy je pronásledovali zbrojnoši Rožmberka, byli rádi, že se můžou konečně usušit a užít si trochu hospodské zábavy.

Navíc v hospodě potkali známé kumpány, družinu Sokola z Lemberka a teď se předháněli ve vyprávění o svých výpravách.

"A to jste slyšeli o tom Husovi?" zeptal se Votava. Připojil se k bandě Sokola teprve před pár týdny a pocházel z Prahy.

"Hus? Tfuj!" vyplivl Jan Jednookej kousek kosti. "Podle jména by chutnal rozhodně líp jak tadyto vyžle. Ten mě nikdá zajímat nebude.

"Potřebujeme vzdušnou podporu!" řval do vysílačky poručík Scott, velitel průzkumné roty C.

Rota C narazila ve 2:13 na početnou jednotku IS vybavenou třemi trucky s těžkými kulomety. Ty donutily rotu C se krýt za balvany, jakýkoliv pohyb znamenal smrt.

"Rozumím, Warthog na cestě," zazněla odpověď.

Za 8 minut nebe prořízlo vytí leteckých motorů, následované dvěma rozmazanými šmouhami. Warthogy dorazily.

Vzápětí zaznělo i přes hučení letadel zřetelné dvojité brrrrrrrrrrt jak Warthogy kulomety zlikvidovaly vozidla IS i s osádkami.

Poručík Scott se musel usmát. Sledovat precizní pohyby Warthogů po obloze byla čirá radost. Zvlášť, když vám ta letadla právě zachránila krk.

Jednoho dne měl urozený pan Jan Ptáček z Pirkenštejna velkou touhu, ale pramálo zkušeností a tak se osmělil a vyrazil do lázní, aby jednomu ubral a druhého nasbíral.

"Já bych potřeboval..."
"Jistě mladý pane, ostříháme jak si budete přát."
"Kdepak, ostříhat netřeba, ale zato je mi potřeba..."
"Jen to sundejte, samozřejmě vypereme."
"Ano, to bude dobré, ale víte co, já bych..."
"Tak povězte, kde vás bolí."
"Bolení nemám, ale trochu péče o tělo bych si nechal líbit."
"Jistě, hned připravíme lázeň."
"Výborně, ale bude mi teskno samotnému."
"Ahááá! Mladý pán by si přál lázeň se společností."
"Nu ano, právě tak!"