Moje články

Konečně dorazil na místo, bál se, že to nestihne. Byla by věčná škoda, kdyby zmeškal takovou událost.
Těšil se na představení už tři měsíce. Nehodlal si tedy nechat zkazit náladu.
Času do začátku zbývalo dost. Rozhodl se, že si dá doutníček.
Jak tak pobafával a sledoval okolostojící, jeho zraku neunikly jisté znepokojivé detaily...
Tu z krátkého kabátku vykoukla nahá noha, tam zas lyžařský svetr...
Jakmile vstoupil do budovy divadla, zarazil se.
Kam se podíval, viděl trička! Legíny! Tepláky!
Zatvrdil se, nasadil sluneční brýle, pohled obrátil ke stropu a předstírav slepce, začal šátrat po stěnách, aby se dostal ke svému sedadlu.

Kroky na chodbě.
Jdu se podívat, ale nikde nikdo. Co by taky kdo čekal, když je skoro jedna ráno. To už je nejvyšší čas jít spát.
Klepání na dveře.
"Dále," ozvu se. Dobře vím, kdo to je. Takhle obchází minimálně jednou týdně. Alespoň klepe, když vchází.
Rachocení klíčů v zámku.
"Hele, že tady chodíš, s tím problém nemám, ale je noc, tak si prosím tě nehraj." Než se převléknu do pyžama, je klid.
Odsunutí židle.
"Už se přestaň snažit. Buď se ukaž, ať se můžeme bavit normálně, nebo běž pryč. Já jdu spát." oznamuji razantně.
Do příští noci je klid.

Karty nelžou.
Je to požehnání i prokletí.
Všude slýchávám "Chtěl bych vědět co mě čeká." nebo "Vůbec netuším co bude."
Říkám jim "Ne, nechtěl." a "Buď rád."
Jednoho dne jsem objevil karty, začalo mě to zajímat, začal jsem to zkoušet. A když jsem udělal ten rituál, všechno se změnilo.
Od té chvíle už nebylo, možná to tak bude a zhruba tak. Změnilo se to na jistotu.
A můj život už nebude nikdy stejný. I tohle vím.
Závidím ostatním, že netuší co bude dál. Že nevědí co se stane. Že můžou zažít překvapení.
Mě už zítřek nepřekvapí. Zítřek už totiž znám.

Bjorn rozpoltil obrovi hlavu sekerou, zatímco Thorstein jiného proklál kopím.
Thor máchnutím Mjölniru vyrazil čtyřem mozky z hlav.
Když se obr snažil Lokiho srazit do propasti, ten pouze ustoupil stranou a jeho nepřítel se dolů zřítil sám.
Vítězní hrdinové vstoupili do síně. Na zlatém podnose uprostřed stolu ležela jejich kořist, ukradený salám.
Když se všichni čtyři vrátili zpět do Asgardu a donesli jen půl šišky, nebyli obyvatelé úplně nadšení, ovšem i přesto hrdiny oslavovali.
Ovšem Odin rozkázal, že "vzhledem k tomu, jak měli ti čtyři mastný huby" budou mít celý týden poloviční příděl medoviny. Před otcem veškerstva zkrátka nic neutajíte.

Zpráva o zmizení vyhlášeného salámu vyvolala v Asgardu poplach, který se téměř rovnal totální anarchii. Hotový Ragnarok.
Odinovi svolal naléhavou poradu bohů, jak situaci vyřešit. Nakonec bylo usneseno, že půjdou oba přátelé výrobci, které Loki provede nepřátelským územím a za pomocí Thora získají masitý poklad zpět a pomstít urážku, již se ledoví obři krádeží dopustili.
Všichni se vyzbrojili do boje a s ohněm v srdci a kručením v žaludku se na Lokiho loďce vydali do Jötunnheimu.
"Tak mě napadá," prohodil Thor cestou. "Doufám, že počítáte s nějakým rozdělením kořisti."
Bjorn s Thorsteinem na sebe zděšeně pohlédli. Všichni znali Thorův apetit...

Bjorn se už po večerním opíjení chystal zalehnout do postele, když se k němu přiřítil jeho kamarád Thorstein.
"Náš salám!" volal.
"Co s ním?" otázal se Bjorn okamžitě střízlivý. Salám Thorsteina a Bjorna, dvou bojovníků, které Odin pozvedl do Valhally, byl vyhlášený jako pochoutka po celém Asgardu mezi bohy i lidmi.
"Všechen je pryč, nezbylo ani deset deka!" řval Thorstein. "Ale koukni co jsem našel u udírny." řekl, a ukázal Bjornovi rampouch.
Vše bylo jasné. Věhlas jejich pochoutky pronikl až do Jötunnheimu a krádež mají na svědomí ledoví obři.
"To ne! Náš salám nebude nikdo mrazit nebude. Jdeme pro něj!"

Nejez tolik. Vynech moučník. To už dnes stačí!
To slýchával od mala. Ale kdo by se ohlížel na nějaký kilo navíc. Když se pořád pral s Římany, potřeboval slušný příjem energie.
Jednou se vrátil z takové "zdravotní" bitky. Byl náramně spokojený, protože podle propočtů druida za měsíc spálil tímhle způsobem už čtyři tisíce kalorií.
A aby nenabral všechno zpátky, dal si k večeři divočáky jen dva.
Ale když časně z rána probudil celou vesnici zděšený ryk "ŘÍMANÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!", a Obelixovi zakručelo v břiše, bylo jasné, že půjde do tuhého. Hladový Obelix byl mrzutý. A mrzutý Obelix byl horší než živelná pohroma.

Obléhání Gondolinu skončilo. Mnoho slz bylo prolito, avšak mnohem více krve. Elfské, i temných stvůr.
Mnozí prchli, mnozí se ještě nevzdali.
Stejně jako bojovník Glorfindel.
Na ústupu, kdy chránil skupinu žen a dětí, jej překvapil Morgothův sluha Balrog.
Glorfindelovo srdce se nezachvělo, když spatřil děsivou nestvůru planoucí černým ohně, stejně jako kdykoliv dříve, když čelil svým nepřátelům.
Pustil se do boje se sluhou temného pána ve snaze zachránit přeživší a pomstít padlé.
Od údolí až po horský štít se snažil Balroga zabít.
Až nakonec je oba zřítili do propasti
Tam ve tmě skonal Glorfindel, leč neželte jej, jeho pouť neskončila.

Na to, že tuto maličkou karavanu tvořili jen čtyři khajiitové, musel na ně vyvolat deset kostlivců, než je udolali.
Odtáhnout těla do jeskyně, to už musel sám, protože s tím kostlivci pomoct neuměli. Strašná a namáhavá práce.
Ale když slunce zapadlo a on zažehl kruh svíček... to teprve začala to hlavní potěšení. Své nástroje bral do rukou s něhou, láskou a opatrně odřezával a stahoval kůži z kočičích lidí. S pečlivostí a téměř něžnými doteky odděloval maso od kůže až mu zůstaly čtyři krásné kožešiny khajiitů. Teď už zbývalo jen je vyčinit, důkladně vyprat a jeho nové trofeje budou hotové.

Alek potichu, ale o to květnatěji zaklel, když uslyšel další lupnutí. Tento obzvlášť odolný a notně zarezlý zámek si vyžádal daň v podobě zlomení již třetího šperháku.
"Seregile?" zašeptal Alek ke svému talimeniovi
"Ano Aleku?" jeho partner se krčil na rohu chodby a hlídal, jestli se na schodech neobjeví světlo svíčky některého z hostů, kteří se bavili v přízemí.
"Máš sebou to udělátko, o kterém jsi mluvil odpoledne? To na otevírání zvlášť odolných zámků?"
"Myslíš to nové kladivo? Jak jsi si jistě všiml, tak nemám."
"Hmm, tak nic," zabručel si Alek pro sebe a pokračoval v pokusech o tiché vloupání.

"Miláčku?!"
Nic. Kráčel chodbou k čítárně.
"Drahá!!" Místnost prázdná, odpověď žádná.
Teprve v jejich společenské komnatě zjistil, proč svoji milou nemohl nikde najít.
Stojan pro zbroj byl prázdný, meč i štít pryč.
Teď už utíkal. Do stájí.
Kůň! Taky pryč.
"Kde je štolba?!" Tamhle! "Kde je tvá paní?" otázal se příkře.
"Odjela dnes ráno můj pane," pravil štolba udiveně. "Ona vám to neřekla?"
"Ale jistě," zabručel.
To je celá Éowyn, už zase..., pomyslel si Faramir No dobrá, žena pryč... tak co s volným večerem?
Odpověď měl během chvilky, zamířil do šenku.
Když může řádit ona, tak proč ne i já.

V lese bylo ticho a ona se snažila ho co nejméně narušit. Proto opatrně našlapovala. Šla pěšky, nalehko oblečená, v ruce jen kabelku. Žádný kufr ani taška, byly by podezřelé. Ani baterku neměla. Beztak by se bála čímkoliv svítit, aby si ji nevšimli pohraničníci.
Dostat se až sem ji stálo hodně úsilí a ještě více strachu. Teď to nesmí vzdát, k hranici to muselo být jen kousek, kilometr, dva. Musí to dokázat. Nechala tu všechno, byt, školu... rodiče. Nemohla tu už žít. Ne poté, co se její muž pět let nevracel z výslechu.
Zatnula zuby a tichounce se plížila dál.

Dobrodružství. Touha dostihnout obzor. A bojovnost. Tyhle věci máme v rodině.
Už můj děd se nespokojil s tím, že bude jen farmář. Dokonce se kvůli tomu nepohodl se sousedem a ten tuhle debatu už nerozchodil. Poté musel děda i rodinou z Norska odejít na západ, na Island.
Ale i můj táta musel nakonec kvůli zabití (jak jinak) pár neřádů odejít pryč. Zamířil zrovna tak na západ do neznámých vod. A objevil zde novou zem, jenž nazval Groenland.
Jsem Lief Eriksson a stejně jako můj otec a jeho otec, i já se plavím na západ do neznámých vod, k neznámým břehům.

Hérakles se znovu a znovu oháněl mečem proti svému sokovi, kterým nebyl nikdo jiný, než strašlivá saň Hydra.
"Příšero příšerná, jen počkej!" Vrčel hrdina, zatímco zbavoval nestvůru jedné hlavy za druhou.
"A máš to, už ti ty tvý masožravky ubyly, co?!" řval hrdina vítězoslavně, když Hydře zbyla jen hlava poslední.
Jakmile byla i ta useknuta a pohřbena v zemi, Hérakles se usadil na břehu močálu, vytáhl z tlumoku pár rajčat, paprik a chléb a pustil se do jídla.
"Nechápu, proč všechny ty potvory žerou jen lidi a maso. Přitom zelenina je ták dobrá." zabručel si s plnými ústy pod vousy.

Ještě půl hodiny, to je spousta času...
"Haló."
SAKRA JEN DVACET PĚT MINUT?!
"Halóóó!"
Dobrý, to dám, to se zvládne. Kdybych jen tak dostal nějaký nápad...
"Vnímáš mě?"
"Pssst!
"PSSST?! Co je důležitější než já?"
"Necháš mě přemýšlet?"
"Nenechám, já chci jít spát!"
"SLYŠÍŠ?!?! Já chci jít spát!!"
"No tak si lehni a spi, co je za problém?"
"Já potřebuju pomazlit. Jako každý večer ostatně."
"Nemůžeš chvíli počkat? Teď potřebuju klid, abych sakra vymyslel co na to téma napsat."
"Moment... vážně jsem teď mluvil s kočkou?"
Mourovaná kočka seděla na posteli a probodávala ho pohledem plným výzvy, zloby a utrpení.

Vzduch v salónu byl těžký, plný kouře z doutníků a petrolejových lamp, zápachu nemytých těl, i silných parfémů. Občas cinkla sklenice, sem tam vrzla židle, jinak bylo ticho. Známý, příliš velký klid.
Vchodové lítačky se náhle otevřely a na podlahu padl dlouhý stín. Oči všech zákazníků salónu se upřely na příchozího. Honák Edward, chlap, co byl schopen vztáhnout ruku na krávu, a častěji na svoji ženu, vstoupil dovnitř.
Vzápětí všichni sedící vyskočili a vrhli se buď na příchozího, nebo k východům. Vzduchem se mihla židle, během chvilky následovaná dvěma stoličkami ze zlomené čelisti. Dlouho tušená mlátička v městečku Phoenix začala.

Návod na Univerzální nadčasovou past na myš
Budeme potřebovat:
- jednu standardní mrkev
- jedny sáně dle vlastního výběru
- deset sad žiletek na holení
Postup výroby:
Nejprve je nutno zhodnotit venkovní podmínky. Chceme-li, aby past pracovala spolehlivě na jaře, v létě, či na začátku podzima, zvolíme jako návnadu sáně. Stavíme-li past v pozdním podzimu, či v zimě, jako návnada poslouží mrkev.
Návnadu umístíme na dobře viditelné místo, aby ji myš zaručeně nepřehlédla. Okolo návnady ve vzdálenosti 10 cm vyrovnáme do kruhu žiletky.
Past pracuje nyní zcela samovolně. Jakmile past splní svůj účel, nezapomeňte odstranit jak past, tak zbytky myši.
Přejeme úspěšný lov!

"Vezmeme-li v úvahu rychlost meteoru, vynásobíme počtem kliků, které urazil od toho měsíce, odečteme čas našeho letu od bodu C k bodu F a budeme hledět směrem k meteor v úhlu s proměnnou konstantou..."
"Kocoure přestaň! Víme, že máš rozumu jak křeček po lobotomii. Nehraj to na nás zrovna teď!!" okřikl Kocoura Lister.
"Žádný strach starý brachu, tohle zvládnem." ozval se mazácky Eso Rimmer. "Krytone, nabij laserové dělo!"
"Nemáme laserové dělo!" vyjekl Lyster.
"Ne? Hmmm... tak Krytone připrav raketový batoh a skafandr s vyztuženou helmou." zavelel Eso. Pak se obrátil na Listera "Nachystej mi uzenáče zlato, na snídani jsem zpátky."

Konečně zastavil letadlo a vypnul motor. Na víc se už nezmohl. Celá levá noha, a zvlášť oblast kolena, ho bolela. Bolela tak moc, že nic jiného nemohl vnímat a zatmívalo se mu před očima.
"Honem, pojďte mi s ním pomoct!" slyšel čísi hlas a pak ho několik rukou začalo vytahovat z kokpitu Spitfira.
Opatrně ho položili na nosítka a vedle něj se ozval dávivý zvuk.
"Sakra když na to nemáš žaludek, tak se na to nekoukej!" zařval zdravotník na mechanika, kterému pohled na otevřenou ránu na letcově noze zvedl žaludek.
"A Fofrem s ním do nemocnice, než nám tu vykrvácí!"

Duben!
Kde to letos zahájíme? Rohozec? Trosky? Kdepák letos na Kosti!
Hele tady je parkoviště!
Pokladny, kde to je? "Hele, paní, kde je pokladna?" "Je ajóóó."
"Třikrát na hrad!... Ne nevím jakej vokruh, jaký jsou? ... Hmm ... hmm ... tak jo, tak ten s mučírnou. Co, za tolik?! No tak jo."
Kde je brána? Říkal do kopce... jo to bude támle, tam jsou ňáký lidi.
"Dobrý den, kdo má vstupenky na druhý okruh, pojďte se mnou!"
No sláva, průvodce... jo jo to známe, nuda pruda, nádvoří, barák, výhled jóóó jóóó... SLÁVA MUČÍRNA!
"Tak vážení, tady už jste na vlastní nebezpečí "
NO TYVOLE!!!

Bitva před branami Morie byla dobojována.
Poražení skřeti se stáhli do jejích hlubin a vítězní trpaslíci stáli na pláni před horami.
Ale neradovali se. Pláň byla poseta mrtvými. Nejen skřety, ale i trpaslíky.
Po bojišti bloudili osamocené postavy, hledali své druhy, kteří byli buď mrtví, nebo bolestně volali o pomoc.
Drokki však již nebloudil.
Brogo ležel na zemi bez pravé ruky a se zničenou čelistí, což byly rány, které mu přivodily smrt.
Vedle něj ležela na zemi jeho kniha. Dnes však nepsal inkoustem. Psal krví.
Drokki ji zvedl a pevně sevřel. Věděl že na jejich stránkách jeho přítel žije dál.

Bylo již dávno po boji, když vítězní trpaslíci rozbili noční ležení.
Brogo seděl na kameni a tradičně zapisoval do své knihy události posledního dne. Tři roky bojů zaplnily hodně stránek, ale část knihy byla stále nepopsaná, čistá.
Později do tábora dorazil posel. Promluvil si s velitelem, a ten poté s muži.
"Zítra mašírujeme dál chlapi. Podařilo se nám skřety zahnat až k jejich doupěti. Jdeme na Khazad-dum!"
"Hej Khazad-dum," šťouchl vesele Drokki do Broga. "To by se pěkně hodilo na poslední stránku o mě, nemyslíš?"
"To se asi brzo dozvíme," odvětil Brogo, uložil knihu do vaku a sebe ke spánku.

Vojska se střetla s divokostí typickou pro obě strany a vzápětí už zuřil tuhý boj.
Drokki standardně bojoval v první řadě, Brogo za ním však nijak nezaostával a snažil se k němu procpat.
Náhle se přes hlavy bojovníků mihly stíny a několik skřetů přeskočilo doprostřed řad trpaslíků. Jeden přistál přímo na Brogovi, srazil ho k zemi a snažil se mu zakousnout do krku. Zřejmě déle nejedl...
"Sežer tohle!" zavrčel Brogo, nadzvedl skřeta a do hlavy ho udeřil sekerou. Skřetovi zuby vyletěly z tlamy.
Brogo se ihned vyškrábal na nohy a stanul po boku kamarádů v první řadě. Boj zuřil dál.

Navrátivši se zvěd ohlásil skřetí jednotku směřující přímo k nim. Všichni bojovníci, do té doby v dobré náladě a zabráni do hovorů především o ženách, rychle odhazovali pochodové vybavení a chápali se zbraní. Během chvilky se pochodující voj trpaslíků změnil na opanceřovanou hradbu kruhových štítů, ze které trčely zbraně na všechny strany.
Skřeti se přihnali téměř vzápětí. Jelikož disciplína nebyla jejich předností, nezdržovali se vytvářením bojové formace a hnali se útokem rovnou proti svým nepřátelům.
"No ještě abych to dořekl," říkal Drokki "já raději zemřu než abych se oženil!" a vyrazil s napřaženým kladivem a divokým řevem vstříc odporným útočníkům.

Malá holčička se držela Broga kolem krku a odmítala uvolnit své sevření.
"Ne, já ještě nechci dolů! Já si tě ještě dost neužila strejdo!?" pištěla přes matčiny důsledné požadavky.
"Víš safírku, teď už ano. Visíš na mě celý den co jsme přišli. Ale neboj, brzy se uvidíme." říkal Brogo a se smíchem uvolňoval křehké ručky.
Po důkladném rozloučení popadl Brogo svoje věci a pospíchal za Drokkim, který z domu vyrazil napřed.
"Byl to dobrý nápad slibovat té malé, že se brzo uvidíte?" zabručel Drokki, když ho kamarád dohnal.
"Přece ji nemůžu říct, že nevím jestli se vůbec někdy vrátím ne?"

"Co tak smutně mistře?" otázala se řeholnice kata sedícího na obrubníku.
"Raději jděte dál," odbyl ji Jaroš nevrle.
"Samozřejmě můžu jít, ale taky mi můžete říct o vašem soužení," nedala se jeptiška
"To můj zpovědník. Řekl, že když už nejsem řádný člověk, nebude mne zpovídat."
"A nechtěl byste se vyzpovídat mně?" nadhodila jeptiška.
"Víte líp než já, že to církev nedovoluje," zahučel kat Jaroš.
"Myslím, že v případě nás dvou, by mohla udělat výjimku. Cožpak vy si na mne po tak krátké době už nevzpomínáte?" podivila se jeptiška, vyhrnula si rukáv a odhalila bělostné předloktí a na něm vypálený cejch.

Umíral. Rána na boku byla moc velká, a spolu s krví z něj unikal i život. Než však jeho oči úplně vyhasly, zahlédly ještě cosi, co nad nimi na nebi přeletělo. Vypadalo to jako žena na koni.
Brzo bylo po boji. Louka, ještě ráno posetá pampeliškami, byla nyní posetá mrtvými válečníky. Dříve žluté květy, byly nyní rudé prolitou krví.
A když přeživší válečníci zmizeli za obzorem, snesla se z nebe dívka na okřídleném koni. Uchopila do svých rukou mrtvého bojovníka, a vznesla se s ním k nebesům.
"Dneska bude mít Odin radost." pomyslela si Valkýra a dál stoupala k Valhalle.

"Tak to ti nevěřím," hádal se Drokki
"Myslíš, že si vymýšlím?" opáčil starý trpaslík, který seděl u ohně a každý večer vykládal příběhy, které za svůj dlouhý život nasbíral.
"Že je v Morii Balrog, to jsou jen povídačky. Už staletí nikdo žádnýho neviděl a proč by byl nějakej zrovna ve starý Durinově říši?" oponoval dál Drokki.
"Nedej Aule aby jsi to někdy zjistil sám mladíče. Balrog je strašlivé stvoření. Velký je jako čtyři trpaslíci na sobě, oděný je do plamenů,a vyzbrojený je bičem a hořícím mečem. Kdokoliv ho potká, neuvidí další svítání. A dokud vládne Morii on, naše nebude."

"Mě ty pochody táááááák nebavěj!" skučel Drokki.
"A víš, že mě to fakt nezajímá?" vrčel Brogo.
Pochodovali už několik dní a zásob bylo žalostně málo. Sotva dost, aby měli pár soust k snídani, a o jedno či dvě víc k večeři.
"No ale fakt! Sem z toho úplně pohublej. Takhle se nedá žít. Ke spokojenosti potřebuju mít skřety, kerý můžu rubat, medovinu co můžu chlastat, a sakra taky kus žvance do huby!!" nadával Drokki čím dál hlasitěji.
Brogo se zatvrdil, aby kamaráda neseřval a dál kladl nohu před nohu. Krajina, kterou procházeli, byla stále bezútěšná, jednotvárná, spálená ustupujícím skřetím vojskem.

Brogo nastavil útoku čepele štít a udeřil svého nepřítele do hlavy sekerou. Ač měl skřet přilbu, poroučel se k zemi. Další bestie nestihla ani zaútočit, když ji skolil dobře mířenou ranou na krk.
Ani Drokki nezahálel. Skřeta, který na něj nepříjemně dorážel kopím, odeslal za Morgothem silnou ranou kladivem do břicha. Ráně dalšího, ten dne již v pořadí šestého skřeta, se sehnul a zasáhl ho kladivem do žeber. Z otevřené rány se vyvalila krev a odhalila malé a ošklivé polámané kosti.
Ano, jednotka, kterou vyslal bledý skřetí velitel, a která měla získat zpět trpasličí horskou pevnost, naprosto a totálně selhala.

Šel dnes kovář do své pracovny, do malé a prosté ládydam.
A hned za ním jeho malá nutrie, a cupitá k ládydádydam.
Kovář mile malou ládydam hladí po tom jejím dádydam,
na dlani jí rybu s láskou podává a nutrie si ládydádydam.
Vzal si kovář malou nutrii k sobě do své ládydádydam,
do ouška jí šeptá "To nic, ty má ponkerko,
dnes nebude už ládydádydam."
A nutrie se vrtí, a tiše si hvízdá,
že má tak milého ládydádydam.
Kovář jí pak do pelíšku dal,
a přikryl ji dádydádydam.
A ještě před spaním tiše ji říká
"Tys moje malá duše spřízněná."

Z kovárny se ozývalo pravidelné zvonění kovu, když Brogo vstoupil.
"Mistře kováři, máte chvíli?!" volal aby přehlušil rámus práce.
"Hmm," zabručel kovář.
"Potřebuju přinýtovat madlo štítu. Vidíte, tady to špatně drží."
"Jo, kouknu se na to." pravil kovář. Položil štít na kovadlinu a uchopil kladivo. Sotva ale udeřil do nýtu, zpoza ponku vyběhla malá nutrie, prosmykla se Brogovi mezi nohama, a pelášila ven.
"Zatraceně!" zanadával Brogo. "Co to bylo?"
"To nic, to je ponková nutrie," prohlásil kovář.
"Co?! Punková nutrie?" nechápal Brogo
"NE! Ponková! Zabydlela se za ponkem a asi ji vadí to bušení. Ale na noc se zase vrátí."

Když se Drokki a Brogo konečně vypotáceli z temných chodeb pevnosti, byla už téměř noc. Byli k smrti unavení pochodem a bojem.
Náhle Drokki strašlivě zavil.
"Co je?!" lekl se jeho kamarád.
"Můj nůž! Ztratil sem svůj nůž!" bědoval Drokki
"Já myslel, že si ho hodil do jednoho z těch skřetů."
"No jo, to máš vlastně pravdu. Ale ten mezi mrtvejma nebyl."
"Nejspíš přežil," vyslovil Brogo nepříjemnou pravdu.
"To mi chceš říct, že jsem přestál ten marš a boje, a tam vevnitř ještě pořád běhá skřet s kudlou v zádech? Bezva," zaúpěl Drokki a zamířil zpět do bludiště temných chodeb.

Brogo dorazil posledního skřeta v chodbě ranou pod žebra a Drokki mezitím jiného silně udeřil kladivem. Úder odmrštil obludu na stěnu, kterou umazala svoji krví.
Bylo po boji.
Ve světle louče si Brogo prohlížel stěnu, kde skončil poslední Drokkiho zabitý.
"Drokki, všiml sis těch maleb na stěně?"
"Ne." zahučel jeho kamarád.
"Víš, že ta krev tenhle obraz krásně dotvořila?" konstatoval nadšeně Brogo.
"To víš. Umění pro umění."
Brogo na něj nechápavě pohledl.
"No moje umění zabíjet skřety se dalo dohromady s uměním malíře. Umění pro umění chápeš?"
Brogo se stále tvářil zaraženě, ale musel uznat, že na tom něco bude.

Brogo se plížil spolu s dalšími bojovníky křovím tak tiše jak jen to šlo. Na hradby pevnosti, která byla ještě nedávno pod jejich nadvládou, už viděli dobře a v denním světle vypadala opuštěně. Bylo jim však jasné, že ve tmě střílen nepochybně hledí ven ostré oči skřetí hlídky.
K hradbě, kterou museli přelézt, to odsud bylo nejvýš nějakých 100 yardů a to byla vzdálenost, kterou museli zdolat co nejrychleji, než stihnou stráže vyvolat poplach.
"Hlavně klid chlapi," řekl celkem zbytečně velitel Klrim. Nikdo ani nedutal. "Můžeme? Tak na ně!"
Sotva zavelel, Drokki vyskočil a hnal se vpřed, tradičně jako první.

"Tohle už mě ale fakt nebaví" bručel Drokki.
"Co se ti zas nelíbí?" zahučel nevrle otázku Brogo. Byli na cestě už od svítání, a ačkoliv se už odpoledne přechylovalo k večeru, stále ještě si neodpočinuli, ani se nenajedli.
"Doufal sem, že to bude záživnější výprava. Že vpadneme do pevnosti, tuhle rozbiju nějaký potvoře hlavu, támhle zas přerazím hnát a bude. Místo toho se táhnem na cestě a furt nic!"
"Mohl by sis vzpomenout, že když sme utíkali, tak to trvalo dva dny, než sme našli Klrimův tábor, zpátky to vážně nepůjde o nic rychleji?" Supěl Brogo do stále prudšího kopce

Jaké je to být v cizí kůži? A jaké je to nebýt ve své kůži?
Občas nejsme sami sebou a občas jsme až příliš sami sebou. Občas bychom rádi byli někým jiným, abychom ho pochopili.
Protože pochopení je tak důležité.
Bez pochopení to zkrátka nejde a když není pochopení, nemůžeme být pořádně vcítěni do druhého. A když se nemůžeme vcítit, nastává smutek. Smutek, který nemůže přejít, dokud druhého nepochopíme.
Protože pochopení je tak důležité.
Ale jak pochopit? Jak se vcítit?
Rádi bychom, tak moc bychom rádi Ale někdy milujeme i když nechápeme, protože chápeme/cítíme všechno ostatní co chápat lze.

"Koho si sebou mám vzít?" ptal se Klrim
"Vezmi si ty dva, co utekli odvětrávací šachtou." pravil Nain.
"Cože? Drokkiho s Brogim? Jeden je šílenec, co si počítá skřety, který zabil. Nejšťastnější je, když může naběhnout do boje skoro nahej, jen v kalhotách, a mlátit skřety tím svým kladivem. A na to, kolik mu je, má moc dlouhý vousy.
A Brogo?? Víš, že píše kroniku? Všechny bitvy, všechno, co dělal píše do takový velký knihy, co tahá sebou. A tváří se jakoby byl Äule sám.
Proč si musím brát je?"
"Protože tady velím já. A neboj, však oni tě překvapí."

"Kde jsi byl?!!!" řval Nain.
"Cože?!" ptal se Klrim.
"Ptám se KDE SI SAKRA BYL?!!!!!!" napodruhé zařval Nain otázku tak mocně, že by se i žula začala drolit. Jeho soukmenovec visel ve vzduchu na silných pěstích bývalého velitele bývalé trpasličí horské pevnosti a bezmocně klepal nohama ve vzduchu. Pevnost, která před pár dny padla pod soustavnými útoky skřetů a zachránila se pouze necelá polovina její posádky, měl totiž vysvobodit právě trpaslík Klrim s posilami.
"No přeci na cestě." vykvikl zavěšený Klrim
"Když nás dobili, měl jsi už deset dní zpoždění! Myslel sem, že mezi naším lidem se smlouvy dodržují přesně."

Přidali do kroku a jejich okované boty tloukly do stoupající podlahy šachty, kterou utíkali. Za sebou slyšeli pleskání a škrábání drápatých nohou skřetů, kteří je chodbou pronásledovali. Zbraně už tu pomoci nemohly, pouze denní světlo.
Konec tunelu se už dal jasně rozeznat a skrz průchod bylo vidět i kousek nebe. Nebe, které bylo čisté, bez mráčku a krajinu tak zalévalo jasné slunce.
Drokki a Brogo se prohnali průchodem a běželi dál a dál, ačkoliv věděli, že jejich temnomilní pronásledovatelé se za nimi vydají až po setmění. To už je slunce nebude pálit na černé kůži a bodat do temných očí.