DMD Bonus č. 7 pro 24. 4. 2022.

Mistrovství světa v řeckořímském zápase vyhrál doposud neznámý sportovec, houževnatý rosomák. Ten si kromě dalších sportovních úspěchů klade za cíl vyvrátit mýty, které o rosomácích kolují.

„Tvrdí se o nás například, že moc jíme,“ vysvětluje medailista. „Každý trenér mě poučoval o vhodné dietě, řeči o nadbytečném příjmu potravy byly můj denní chléb. A zrovna na chleba moc nejsem. Ale na soutěži jsem nikdy nikoho nezakousl,“ dušuje se.

Zápasník doufá, že díky jeho úspěchu se rosomáci zapíšou do všeobecného povědomí.
„Na mém prvním turnaji mě zařadili do kategorie ptáků, kvůli nějakému nesmyslnému názvu písně,“ dodává. „Doufám, že už se to nestane.“

"Ne, ne! Prostě to udělej."

Spock si povzdechl. Jima sice miloval, ale občas mu nerozuměl. Jako třeba nyní, když po něm Jim chtěl, aby se převlékl do své staré uniformy.

"Mohu se zeptat proč? Pokud je mi známo, nejste módní expert, kapitáne."

"Jime," opravil ho Jim automaticky. "A co tím jako myslíš? Já mám skvělý vkus!"

"Když to říkáš... Jime. To ale stále nevysvětluje, proč si mám obléct svou starou uniformu z Akademie."

Jim cosi zamumlal.

"Prosím?"

"Myslel jsem... že bychom mohli udělat roleplay."

Povytažené obočí. "To zní... logicky."

"Počkej, Spocku, vážně?"

"Ano."

"Spocku, já tě tak miluju!"

"Já vím."

"So yeah, this guy would come in first day and start complaining that the uniforms are bland, drab, with no imagination, nothing really stands out. Moron shoulda gone to Wendy's."
"Bet he didn't last long with that attitude."
"Longer than I thought, actually. He musta had some friends in higher places cause he didn't get booted out immediately."
"Nah, if he had friends among the brass he wouldn't have ended up here."
"So yea, anyway, he's gone now. Took off his helmet, complaining it ruins his hair, and the next thing you know, his brains are all over Lieutenant Dan."

Do ranní tmy se linula světla pekárny, kde skupina pekařů pilně připravovala denní dávku pečiva.
Normálně by se vůkol nesla lákavá vůně, ale dnes?
“Čím jsi to prosím tě zadělal ty nemehlo?!” plísnil hlavní pekař mladého učně. V ruce držel pecen který při poklepu vydával zvuk jako dobře vypálená cihla.
“No moukou, tamhle z pytle…” bránil se učeň.
Vedoucí zvedl pytel s nápisem CEMENT.
“Ty jsi korunovaný trouba. Já ti dám mouka…” Náhle se zarazil. “Třeba to ještě můžeme spravit. Rychle, papír a barvy!”
***
Rozložitý trpaslík okusoval kus cementového bochníku chleba a rozplýval se blahem: “Úplně jako od maminky! Neuvěřitelné!”

Magráta podešla k Bobísovi a jala se zkoumat houbovitou strukturu na jeho pažích.
„Dobrá zpráva je, že je to jen na povrchu. Špatná zpráva je, že neznám jednoduchý způsob, jak to odstranit.“
„Nepovídej. Co kdybychom využili magie elfů?“ pronesla Bábi a popadla Dřevomorku za paži. Trochu nešetrně s ní smýkla k Bobísovi.
„Vem si ty houby zpátky,“ přikázala.
„Nemůžu,“ zaskučela Dřevomorka
„Ale můžeš. Prostě si to hodně moc přej.“
Dřevomorka přivřela oči a položila ruku Bobísovi na paži.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se houba začala pomalu stahovat.
Bobísovo kňučení postupně sláblo. Za nedlouho nevěřícně zkoumal svoji hladkou kůži.

Opustil mě.

První dva dny se nejistě obcházíme.

Nedokážu mu nic vypovědět.

Třetí den najde Karlův hrob.
Čtvrtý den se ptá. Já... nelžu. Ale pravdu neříkám. Pozná to.

Dílky, které do sebe léta zapadaly, jsou stále v nás.

Pátý den mě políbí a jeho chuť je tak stejná, až se mi zatočí hlava.

Jenže jinak není stejné nic. Nemohu čarovat.

Šestý den mě zastaví. "Mluv se mnou," prosí.
"Zítra," slibuji planě.

Nemohu mu zapomenout, že on se odpovědnosti vzdal - a já ji dostala všechnu.

Sedmého dne přibíhá rozcuchaná Markéta na perutích vichřice.
"Marianno, musíš mi pomoct!" vykřikne - a šokovaně zmlkne.

Laying in the bed, not sleeping,
her body, feeling heavy. Weak.
She feels like she is truly dying,
day to day and week to week.

In a bubble, trapped and lost,
No help will ever come.
Do people ever care about her feelings?
Her problems just seem so small. And dumb.

Not even a doctor will help her,
this is her own private fight.
But her strength is slowly fading
and the tunnel simply ends with light.

She feels her flesh brightly burning,
her whole life before her flashes.
And again she'll be reborn
like a phoenix from the ashes.

Když byl s Antoinem, všechny obavy pustil z hlavy. Tedy dokud nedošli do ložnice... Proklínal se, že se nedovedl přimět říct pravdu, ale zároveň věděl, že na to sám není připravený. Nechtěl, aby kdokoli viděl, že pod šaty nevypadá tak, jak se čeká. Děsil se odmítnutí. Nebo něčeho horšího...

Od chvíle, kdy se rozešli, se bál odhalení ještě víc než dřív. Všechno mu šeptalo, že to každý vidí. Občas za sebou na ulici slyšel kroky, které se zdály zpomalovat nebo zrychlovat podle jeho vlastní rychlosti. Cítil na sobě cizí oči a ve vlastním nitru dusil hlasy budoucího výsměchu a pohrdání.

Tisíce let spí spánkem věčným, k břehům řeky smrti již dávno doputoval, obhájil se, že ctnostný byl a chudým prospíval. Jeho tělo je v souladu s jeho myslí.

Když najednou jeho duch se zachvěje, zaječí, zavrávorá. Posmrtný kokon byl narušen. Amulety odstraněny. Obvazy - ne snad záměrně - strhány. Musí se vrátit! Jeho tělo bylo znesvěceno!

Duch zuřivě vytryskne z temnoty.

Jak fénix z popela vstává mrtvý faraon. Jeho duše v úžasu hledí na vážné tváře za sklem, ale marně volá, nikdo ho neslyší, nikdy neuslyší.

Ani mrtvý, ani živý. Ani tělo, ani duch.

Bezčasí reality Britského muzea, spoutaný navždy v očistci.