Moje články

"...a z hlubiny se ozýval zpěv tak lahodný a vábivý, že námořníci se nakláněli přes boky lodě ve snaze zahlédnout tu krásu. Netušili, že je to lest, naklonili se příliš a utopili se. Konec." Anne přečetla svůj nejnovější počin Čtenárskému klubu.
Diana taktně mlčela.
Ruby zbledla a měla slzy na krajíčku.
"Nelíbí se vám to?"
"Anne, jak můžeš," kvíkla Ruby.
"Ruby naznačuje, že má z tvého vyprávění strach o Gilberta," zkusila to Diana diplomaticky.
"Gilbert je přeci na moři. Co když se utopí kvůli nějaké... ochechuli!" Ruby štkala a Anne si pozdě uvědomila, že moře možná nebylo nelepší téma týdne.

Matthew byl před lidmi nervózní a mnohem raději mluvil na ředkvičky. Do salónu madame Jane váhal vstoupit skoro hodinu a pak ze sebe vymáčkl jen: "Šaty."
Jane byla profesionál a sérií jednoduchých otázek pochopila, že dívčí šaty do
kostela a pro slavnostní příležitosti budou světle modré, vyšívané květinami a s nabíranými rukávy. Také ocenila, že Matthew vzal jedny dívčiny šaty s sebou, aby se dobře šily na míru. Výsledek byl okouzlující a stál za každý utracený dolar.
***
Anne vtrhla do Zeleného domu jako vichřice, aby sdělila rodičům tu ohromnou novinku. Marilla plakala dojetím. Matthew hned věděl, kam pro svatební šaty.

"Diano, já se nejspíš brzy jistojistě zblázním. Ach, Diano, připadám si jako Jane Eyre, jsem zmítaná takovou spoustou pocitů a zároveň jsem svázána nepřeberným množstvím společenských pravidel vycházející z mého věku a společenskeho postavení, nesmím například být s mužem o samotě, pokud není ve věku mého otce, chlapců svého věku se nesmím dotknout, nicméně se očekává, že s nimi budu tančit, och Diano, jak se na mě dneska usmíval, ty záblesky něhy v těch jeho krásných hnědých očích a ten mráz, co mi přejel po zádech.
Ach Diano. Já miluji Gilberta Blytha. Celé roky. Proč jsi mi o tom neřekla?!"

Byla to teta Josephine, kdo si jako první uvědomil Dianino hudební nadání. Rovněž to byla ona, kdo nechal do Barryovic domu poslat první piano. Dianina matka naštěstí shledala hudbu jako vhodnou kratochvíli pro dobře vychované mladé dámy, a tak mohla Diana poctivě trénovat.
Ve svých čtrnácti letech už by jistě naplnila kdejakou koncertní síň. Teta Jo ještě jednou zatahala za nitky a seznámila Barryovi se slavnou Cecile Chaminade.
"Děvče, jsi úžasná," hlesla Cecile po Dianině malém představení. "Máš potenciál, půjdeš po škole na akademii?"
"Po škole se vdám. Snad mi manžel dovolí hraní jako koníčka."
Cecile i Josephine zamrzly úsměvy.

Anne milovala květiny. Jejich barvy, vůně, tvary. Nebyly to jen rostliny, byly to přítelkyně, v časech radosti se s ní smály, v časech smutku ji utěšovaly. Navíc pár kvítků dokázalo vždy proměnit obyčejné věci v neobyčejné.
Když šla poprvé do školy, uvila si z lučního kvítí věnec, aby nevypadala tak prostá. Netušila, jak moc se jí budou kvůli pár květům smát. S pláčem ho hodila do potoka.
"Kde máš ten věnec, byl nádherný," vyzvídala Diana.
"Zahodila jsem jej, smáli se mi."
"Na ně nesmíš dát. Mě se líbí, že jsi jiná."
Druhý den donesla Anne druhý věnec i pro Dianu.

Muriel Stacyová byla první ženou, která kdy nosila v Avonley kalhoty. Už to samo o sobě by stačilo, aby vyvolala nevoli jisté části obyvatel, ale Muriel měla navíc přebrat po panu Philipsovi práci v místní škole. To vyvolalo hotové pozdvižení. Zprvu se zdálo, že nenajde zastání, ale to by v Avonley nesměla bydlet jistá zrzavá mladá dáma.
Anne ji obdivovala od první chvíle a byla to ona, kdo přesvědčil místní, jak důležitá a úžasná paní učitelka je.
Muriel byla vděčná, ale přesto by ocenila, kdyby neměla svou velkou obdivovatelku neustále poblíž. A hlavně kdyby alespoň chvíli dokázala držet ústa zavřená.

17. dubna 1898

Je tomu více než rok, kdy jsem připlula na ostrov Prince Eduarda. Dnešního dne jsem pocítila neskonale štěstí i blaženost.
Ráno mě probudila svým šuměním Sněhová královna a já hned věděla, že bude výjimečně překrásný den. Já a dvě moje blízké a významné přítelkyně jsme založily Avonleyský čtenářský klub.
V Zeleném háji jsme vyzdobily starou kůlnu a vytvořily jsme si místo pro naše příběhy. Ruby moc psát nechce, zato ráda donese každý týden čajové bochánky.
Ach, jaké neskonalé máme štěstí.
Večer jsme s Jerrym přehazovali slámu. Zjistila jsem, že neumí číst. Zítra tuto nespravedlnost budu muset napravit.

"Stůj, dál nesmíme," pípla Diana a zarazila se uprostřed cesty.
"Proč ne? Cíl naší dobrodružné výpravy leží tam za tím kopcem. Kdo vysvobodí princeznu, když ne největší hrdinové?" povzbuzovala ji Anne.
"Bez dospělého doprovodu smím pouze do školy či na návštěvu k přítelkyni. Váš pozemek tady končí, dál nesmíme."
"Ale Diano, my nejsme děti, jsme rytíři." Anne byla podmanivě přesvědčivá. Diana kývla. Toho dne osvobodily princeznu, zabily draka a ještě stihly odpolední čaj.
Paní Barryová považovala Anne za podvratný živel, ale Anne jen kousek po kousku posouvala hranice Dianiny mysli, aby ji nakonec zcela osvobodila.
Připravila Dianu na 20. století.

Gilbert plnil úlohu všech mužů u porodu - nepřekážel. Tvrdil, že jako lékař by měl být u toho, ale ženy ho vykázaly. Seb a Delphine se ho snažili všelijak zaměstnat, ale posledních pár minut už zase přecházel po chodbě u dveří Anniny ložnice. Zevnitř se ozýval nezaměnitelný zvuk zrození. Klidný hlas Marilly, křik prvorodičky a... a dětský pláč.
Po nekonečných minutách byl vpuštěn a pohleděl na dvě největší lásky svého života. Anne se vyčerpaně usmála: "Je to syn."
Gilbert ji políbil do vlasů a připravil náruč na prvorozeného. Tmavé oči a zcela jednoznačně zrzavé vlasy. Byl okouzlující.
"James Matthew, co říkáš?"

Za okny udeřila zima silou nevídanou, ale u Josephine Barryové bylo horko k zalknutí. Chystal se tradiční květinový večírek pro všechny podivíny a blázny. Čtvrtý, který Anne zažije, první, na který se nemusela dovolovat Marilly.
Hudební představení bude letos patřit Dianě a bude to neskutečně úžasné a dojemné, to Anne věděla dopředu.
Směle zaklepala, a jakmule se dveře otevřely, vypískla radostí: "Cole! To je tak ohromné!"
"Tenhle večer bych si nenechal ujít, i kdybych měl doplavat."
Vpustil ji dovnitř a ometl z ní sníh.
"Vypadáš nádherně, jako bys rozkvetl," vydechla Anne.
"Myslíš? Děkuji, to bude Davidova zásluha," začervenal se Cole.

Když došlo na výběr vysoké školy, měli studenti z Avonley prakticky na výběr ze dvou možností. Buď zůstali na Ostrově a zapsali se na Královskou v Charlotte, nebo na Svatou Máří v Novém Skotsku. Ostatní univerzity ležely zcela mimo časové i finanční možnosti většiny Ostrovanů.
Jen Diana Barryová pocházela z rodiny tak majetné, aby ji přijali na dívčím internátu v Anglii, což trhalo Anne srdce. Když ale vyšlo najevo, že Gilbert získal prostředky na studium medicíny na Sorbonne, trhalo to srdce všech. Bylo totiž jasné, mladík jeho talentu a bez rodiny, ke které by se toužil vrátit, opustí Ostrov navždy.

Eva Barryová slyšela z ložnice dívčí hihňání a pískání Minnie May. Zavolala je na čaj, ale zábava byla natolik hlasitá, že volání nenašlo cíl. Vešla tedy k Dianě do ložnice a s údivem hleděla do prázdného pokoje. Další salva smíchu ji nasměrovala do dámského pokoje.
Otevřela dveře ve chvíli, kdy Anne coby Lancelot pronášela dvorná slova k Dianě představující lady Elaine. Obě měly oblečené nejlepší kousky Eviny garderoby.
"Držím vlečku," pištela Minnie May.
"Okamžitě to svlékněte a přijďte do salónu na čaj." Potlačovala vztek.
Sice se zlobila, ale uvědomila si, že její třináctiletá Diana vypadá v jejích šatech vskutku nádherně.

Když si Marilla vyslechla svou diagnózu, tuze se jí ulevilo.
Brýle.
Spolu s nimi doporučení oči nenamáhat a nepracovat jinak než na denním světle. Požadavek to byl náročný, ale Marilla se rozhodla ho splnit.
S blížícími se patnáctinami milované Anne to začalo být těžké dodržet. Chtěla pro ni šaty z tmavomodrého sametu s krajkou a perleťovými knoflíčky. Šila je denně, jakmile Anne usnula. Přestala vždy při prvním bodnutí za očima.
Dárek rostl kousek po kousku, ale nakonec jej do léta dokončit nestihla. Ani šestnáct let v nich Anne neoslavila.
O to větší radost Anne udělaly, když mířila na vysokou školu.

"Cole, ty si kreslíš pod lavicí?" zahřímal pan Philips. "Dnes odpoledne zůstaneš a naštípeš dříví pro třídu nižšího stupně.
***
"Jdete pozdě, pane Mackenzie." Pan Philips se ani neotočil od tabule. "Po škole napíšete stokrát, jak důležité je chodit včas."
***
"Tvůj svetr má na rukávu díru, ty se opovažuješ chodit takto neupravený do školy? Po vyučování tu všechno zameteš."
***
Pan Philips stál a se znechuceným výrazem v tváři sledoval, jak Cole jemnýma rukama a krásným rukopisem píše na tabuli.
"Tvůj rukopis je odporný. Jdi raději zatopit v kamnech."

Anne pokaždé mlčela. Ale věděla, že přijde den, kdy už nedokáže nespravedlnosti přihlížet.

Vzduch byl štiplavý a páchl myšinou. Do plic bodal chladný vzduch. Každý nádech dusil těžký prach. Anne odmítla otevřít oči.
"Hej, ty zrzavá nicko, probuď se!" křičí jedovaté dívčí hlasy. "Jsi hnusná, dělej, vylez z té postele!"
Zacpává si uši polštářem a pláče. Nenenene, nemůže být zpět. Sirotčinec je přeci už jen noční můra. Nebo byl snad Zelený dům jenom krásný sen? Zešílela už doopravdy?
Pak otevřela oči a probudila se ve svém pokoji. Teplé slunce a svěží vzduch, Sněhová královna ji zdravila za oknem.
Anne se silně štípla, ale Zelený dům nezmizel. A Marillu objala toho rána obzvlášť pevně.

Marilla si jen nerada připouštěla nějakou svoji slabost či problém, ale s blížícími se narozeninami v ní začal hlodat pověstný červík. Bude jí jako matce, když zemřela, a úporné bolesti hlavy řeší pomalu denně. Stejně jako matka. Návštěvu lékaře odkládala - po setbě, po sklizni... Nakonec už to Rachel nevydržela a zase jednou řekla, co si myslí.
"Kdybys nebyla taková palice dubová, mohla jsi být u doktora už dávno. Nene, nic neříkej. Ty to neděláš pro sebe, musíš to udělat pro Anne. Sbal si tašku, zítra jedeme do Charlottetown."
Marilla se chtěla bránit, ale pro tentokrát musela dát Rachel za pravdu.

Anne milovala knihy a poezii ze všeho nejvíc. Není se tedy čemu divit, že když došlo ve škole na předčítání, vždy se hlásila jako první. Dnes došlo na Byronovy Sloky a Anne se do nich pustila s obvyklou vášní. U čtvrté strofy rozmáchlým gestem praštila Ruby, ta z leknutí vylila inkoust na Josie. Josie s křikem vyběhla k potoku ve snaze zachránit si šaty, cestou však srazila Coleovu učebnici a odhalila jeho kresbu.
Pan Philips jen znechuceně protočil oči. Anne a Cole zůstali po škole. Ona za to, že příliš prožívá Byronovu báseň. On za to, že ji neprožil dostatečně.

"Představ si," promluvil náhle Mathew během čtení, "že Anne přejmenovala další místo."
"Ach ano, Anne a její úžasně elegantní jména. Co přejmenovala tentokrát?" durdila se Marilla, aniž by zvedla oči od šití.
"Ten potok, co teče z Berryovic louky. Přecházeli jsme přes kládový most, když se zarazila a naklonila přes zábradlí. Prý je to odteď Dryádina bublina."
"Dryádina bublina? Co je u všech svatých dryáda?" To už Marilla zarazila jehlu.
"Prý je to nějaký druh víly, hmm. Asi se mi to líbí," vysvětlil Mathew a vrátil se ke knize.
"Celý ty, zase ji v těch hloupostech podporuješ. Dryádina bublina... chm."

Návštěva Rachel Lyndové začala jako vždy - zadními dveřmi, bez klepání a bez pozvání. Marilla zrovna sklízela snídani, ale při pohledu na zadýchanou přítelkyni raději vrátila čajový servis zpět na stůl.
"Marillo, ty jsi dovolila Anne jezdit na koni? Vždyť jí brzy bude patnáct let, co když to uvidí někdo z Avonley, kdo nemá s Anne tak dobré úmysly jako já, to je přeci hrozná ostuda, aby samotná dívka jezdila... a ty její vlasy... a obkročmo!" Víc už nezvládla bez doušku vody.
"Vzpomeň, když jsme byly mladé," vypadlo z ní po chvilce.
"Rachel, když my jsme byly mladé, bylo jiné století."

Obědy v dívčím koutku učebny přestaly být nepříjemné od chvíle, kdy Anne kromě Diany získala i další přítelkyně, přesto byly dny, kdy se na přestávku ve výuce netěšila. Občas totiž kamarádky připomínaly spíše vosy. Každá Annina věta vyvolala sérii dotěrných otázek a nepříjemné popíchnutí od Josie.
"Ach, Marillo, já tam nemohu jít. Včera se mnou Gilbert prohodil pár slov, ale Tilly zrovna jela kolem a viděla nás. Zase mi nedají pokoj. Kdybych tak byla princezna Kordélie a nemusela do školy."
"Tu máš košík malinových koláčků. Věř mi, až je ochutnají, jediné otázky budou směřovat na jejich recept," usmála se Marilla.

Marilla spráskla ruce a vzhĺédla k Bohu všemohoucímu.
"Anne Shirley-Cuthbertová, co jsi to u všech svatých zase vyvedla?"
Anne stála uprostřed kuchyně, od hlavy k botám zasypaná moukou, a zbytek místnosti vypadal, jako by se jí prohnal uragán.
"Ach, Marilo, je mi to tak líto. Chtěla jsem tebe a Mathewa překvapit koláčem, ale první těsto se nepovedlo, potom jsem druhý koláč spálila a pak došla mouka, tak jsem šla hledat novou, ale nedosáhla jsem na horní polici, tak jsem šla pro stoličku a rozlila mléko..." Anne plakajíc chrlila slova ještě rychleji než činy.
"Příště přemýslej," řekla Marilla a potlačovala smích.

Ze zadního pokoje se ozývalo šustění, polohlasné mumlání následované hlasitým smíchem a bouchání. Celá tahle podezřelá situace už trvala déle, než aby byla považována za normální, a tak šel raději zkontrolovat, jaký temný rituál se tam vlastně odehrává.
"Co děláš?" zeptal se s obavami v hlase a strčil hlavu do dveří.
"Prohlížím si svůj minulý život," zasmála se a vrazila mu do ruky fotoalbum.
"To místo znám," řekl a prohlížel si sál narvaný k prasknutí, "a ty lidi taky," dodal při pohledu na oblíbené kostýmované idioty. "Jenom mi vysvětli, proč jíš to opěradlo za Lejdynkou?"
"Tess přednáší."
Víc slov netřeba.

"Zatrecenej bílej sajrajt," zahudral Gregory a setřásl ze sebe sníh. Kalendář možná tvrdil, že je polovina října, ale Aljaška měla na počasí dost svérázné názory. Naštěstí měla tahle díra krb.
Krb, v němž plápolal oheň a u něhož hlasitě chrápal James zabalený do nejkýčovitější deky pod sluncem. Greg při pohledu na něj roztál jako ty zbytky sněhu, co před chvíli setřepal z bot. Potichu přisedl, vsunul se pod Jamesonovu paži a vychutnával si chvíli blaženého souznění.
***
"Neseš drogy?" ozvalo se o něco později rozespale nad jeho hlavou.
"Jsem přece tvůj hodnej kovboj, ne?" usmál se Greg a zachrastil krabičkou s vicodinem. "Navíc měli v místní sámošce vaječňák a strejda House nám jeden pořídil."
Wilson chtěl něco namítat, ale trochu se mu točila hlava a navíc, žijeme jenom jednou. V jeho případě se to jednou povážlivě krátilo.
***
Zachumlaní leželi pod teplou přikrývkou a střešním oknem sledovali obrazce, které na něm stihl vykouzlit mráz.
"Jako Vánoce, co?" porušil James zadýchané ticho.
"Mhm," zafuněl Greg. Potlačil trudomyslnost a jen si vychutnával vůni Jamesova zpoceného těla.
***
"Prý jaro," zahuhlal James a přitisknul se pevněji na Gregoryho záda. Wilsonova motorka už skončila prodaná v místním bazaru, sám jet nedokázal. Ale tenhle způsob cestování mu vlastně vyhovoval.