Moje články

Fandom: Queer as Folk
Poznámka: 12+
Vážený pane,
reaguji na Vaši nabídku práce asistenta. Jak se můžete přesvědčit v životopise, splňuji všechny požadavky na tuto i jiné pozice. Praktických zkušeností mám dost, poslední dva roky jsem pracoval pod různými šéfy. Všichni byli spokojeni.
Jsem přesvědčen, že vás můj životopis zaujal, těším se na osobní setkání.
Justin Taylor
Brian se ušklíbl.
„Když nebereš vážně ani motivační dopis, proč si myslíš, že tě zaměstnám?“
Justinovi divoce blýsklo v očích.
„Protože nedokážeš odolat myšlence, že si to rozdáme na kopírce.“
Ústy doputoval až k místu, kde končilo Brianovo břicho.
„V pracovní době,“ dodal a jeho hlava zmizela pod peřinou.

Fandom: fotbal (nebo RPS, aby Ave nemusela přidávat další)
Poznámka: tentokrát fakt jenom pod heslem "bod je bod" :)
Poznámka 2: zúčastněnou osobu poznají asi jen fanoušci anglické fotbalové ligy
Davy fanoušků napětím nedýchaly. Zůstal sám - jen on a míč. Srdce mu bušilo. Musel se trefit. Liverpoolští nic jiného než výhru nepřijmou. Noha mu vystřelila, ale dřív, než stačil dobře mířenou ránu dokončit, ucítil ostrou bolest v holeni. Vzápětí měl mezi zuby trávu. Točila se mu hlava, neslyšel ani píšťalku rozhodčího.
***
Stevie vydechl. Po dlouhé chvíli rozpojil jejich rty.
„Nemusel jsi mě tak nakopnout,“ postěžoval si rádoby vážně.
„Chtěl jsem to zkusit. Nu co, vyhráli jste, domácí jsou spokojeni, a to se počítá.“
Nepřítel se usmíval.
„A teď bychom mohli dohrát tohle.“
Kdyby novináři viděli, jaká je ve skutečnosti pravda…

Fandom: realita
Poznámka: obsahuje větší než malé množství plyše.
Věnování: Pro talí, protože bez ní by tohle nevzniklo.
Najedou jí bylo zase pět. Stála před regálem, s rozzářenýma očima si prohlížela chlupáče a moc chtěla jednoho mít. Nebylo jich mnoho.
Chodila se na ně dívat skoro každý týden a trošičku ji mrzelo, že pokaždé nějaký ubyl. Zatracené peníze, napadlo ji, když už minimálně posté prohrabávala peněženku. Nikdy tam nebylo dost.
A najednou byl únor. Stála v cizím pokojíčku a napjatě sledovala, jak přítelkyně vytahuje z tašky dárek.
„Chlupáč!“ vykřikla z legrace.
„Jak to víš?“
Neváhala ani vteřinku. Přitiskla si balíček k sobě a rozvazovala mašli. A skutečně, plyšový mamut na ni rozpustile koukal.
„Bude se jmenovat po tobě.“

Fandom: Nightrunners
Věnování: pro talí
Seregil se blaženě nadechl. Miloval letní večery. Připomínaly mu domov. Pozoroval tmavnoucí nebe a očekával příchod prvních hvězd. Tráva pod jeho zády krásně voněla…
Překulil se na bok a kochal se pohledem na Aleca plavajícího v jezírku. Šero mu nádherně rýsovalo kontury těla.
Utrhl si stéblo trávy a bezmyšlenkovitě si s ním pohrával. Jen tak, snad aby procvičil prsty. Na okamžik přivřel oči. Když je zase otevřel, skláněla se nad ním Alecova tvář. Kapičky mu líně klouzaly po vlasech, zarážely se na konečcích polodlouhých vlasů, aby nakonec přece jen spadly a polechtaly Seregila pod nosem.
„Talí…“ Stáhl přítele k sobě do trávy. Na oko se zlobil, když mu Alec promáčel oblečení. Rozmrzele zavrněl a svlékl si mokrou tuniku.
„Ty!“ vykřikl Alec, popadl ho a plácl přes zadek jako malého kloučka. Pak se oba uvolněně rozesmáli.
První hvězdy přivítali něžným milováním v trávě…
Ve chvíli slastného odpočinku se Seregil opřel o loket a zamilovaně pozoroval rysy Alecovy tváře.
Bylo mu šedesát let. Jako člověku by se mu život už pomalu nachýlil. Naopak mezi vlastním lidem by byl považován ještě skoro za dítě. Teprve díky Alecovi konečně zažíval bezstarostné okamžiky, které jako malý nikdy nepoznal.
„Miluju tě, talí,“ pošeptal Alecovi do ucha.

Fandom: originální
Poznámka: 12+
Sykla, když se její záda střetla s hranou stolu. Ale upřímně, bylo jí to fuk. Zajímalo ji štíhlé tělo přitisknuté k jejímu. Polibek vášnivý jako už dlouho ne. Ruce, které dráždivě hladily nejcitlivější místa na šíji. Vydechla.
Maličko si povyskočila, aby si mohla sednout. Zmačkala si papíry s přípravami na hodinu. Ale co na tom? Přitáhla si přítelkyni blíž k sobě. Tak těsně, jak jen to šlo. Neváhala ani vteřinu a rychle ji zbavila halenky.
O několik minut později už kabinet nebyl, co býval.
Rychle se oblékly a upravily vlasy.
A otevřely okno dřív, než se kolega vrátil z oběda.

Fandom: Znamení šneka, Budeč
Poznámka: Postavy vystupující mi nepatří, jenom si je půjčuji. Bez dovolení. Jenom si o nich napíšu a hned je zase vrátím.
Věnování: Pro Julii.
Zima. Stesk. Bolest. Hlavně bolest.
Dlouhou dobu jsem nevnímal nic.
Pak jsem přes víčka dokázal rozlišovat světlo a stíny.
Potom přišly vzdálené ozvěny. Netuším, jestli to byly hlasy živých nebo mrtvých. Vlastně na tom nezáleží.
Jednoho dne přišlo první slovo. Po pár dnech, vlastně to mohlo být i několik týdnů, moje kůže pocítila dotek.
Své tělo jsem neovládal.
Zbyly mi jen myšlenky.
Myšlenky na něj.
Poznal jsem, když ke mně přišel. Jeho vůni bych rozeznal kdykoliv.
Nosil mi bílé voskovice. Jejich kapající vosk mi odměřoval čas. Z té poslední už nezbylo skoro nic.
Ozvaly se kroky.
Filipe, jsi to ty?

Fandom: Historie (velmi alternativní a velmi moje historie)
Věnování: pro talí
Listoval stránkami a sem tam se ironicky uchichtával. Nejhlasitěji se zasmál, když se zadíval na titulní stranu.
„Máj… Neuvěřitelné.“
„Vzali si tě za vzor, měl bys být potěšen.“
„Já jen… viděl jsi tu podobenku, kterou mi vyvedli?“ Zněl víc zklamaně, než by chtěl.
„Sluší ti to.“
„Lháři. I teď vypadám lépe.“
„Měl jsi svou smrt předstírat později. V roce 1837 už bys měl podobenku na fotografii.“
Hynek se zasmál. Přitáhl si Viléma k sobě a políbil ho.
Než se v objetí svalili do postele, obrátil nenápadně almanach titulem dolů. Nelíbilo se mu, jak se na ně ten cizí muž dívá.

Fandom: RPS
Poznámka: název je totožný s názvem filmu, tudíž si ho pouze laskavě vypůjčuji
Věnování: pro Neviathiel, protože stvořila úžasnou rekvizitu
John se vytrhl ze spaní. Proti oknu rozeznal pouze siluetu mužské postavy. Zablesklo se, namodralé světlo ozářilo Geogrovu tvář.
Usmál se a vtáhl ho k sobě do postele.
„Jsi mokrý,“ zašeptal překvapeně, když hladil Georgovy vlasy.
„Mary zase pobíhá venku.“
„V tomhle běsu?“
„Věnoval jsem jí alespoň kabát… Nazvala mě monstrem.“
Slyšel opravdu povzdech?
„Měla pravdu,“ ušklíbl se.
Polibek.
Mhouřil oči a tiše vzdychal, když mu monstrum dráždilo citlivou kůži na krku.
Bolestivé kousnutí.
„Nenávidím tě,“ zasténal.
„I já tebe, Johne.“
***
Padli do polštářů. Oddychovali.
„A ten nápad s vampýrem ti věnuji,“ zamumlalo monstrum a usnulo.
Venku se znovu zablesklo.

Fandom: originální (Hvězdář)
Poznámka: Je to variace na povídku, kterou jsem sepsala už hrozně dávno a opravdu jsem netušila, že existuje něco jako Dr. Who! :)
Orion se k Damienovi pevně přitiskl. Cítil, jak se mu třesou ruce, ale nechtěl Damienovi ukázat svou slabost. Zahleděl se mu do očí. Tmavé safíry, ve kterých se odrážely galaxie. Zamiloval se do nich už tenkrát, když je spatřil poprvé.
Našel jistotu.
Stáli na vrcholku věže a najednou se zdálo, že se svět kolem začíná hroutit.
„Miluju tě, je to vůbec dovolené?“ osmělil se Orion.
„Nikdo to nám nezakazuje,“ usmál se Damien a jemně ho políbil.
„Co bude dál?“
„Staneme se dětmi hvězd. Jsi připraven existovat mimo čas?“
Orion přikývl.
Pevně se chytili za ruce a společně vstoupili do prázdna.

Když Holmes procitl, zjistil, že leží nahý s hlavou položenou na Watsonově srdci. Okamžitě si všiml ustaraného výrazu přítelovy tváře.
Co jen zase minulou noc provedl?
Vzpomínky ho udeřily jako pěst.
Žárlivost, vztek, nelogická reakce.
Heroin.
Pokusil nenápadně vyklouznout z postele, ale jakmile se pohnul, Watson se probudil.
Starostlivě se usmál a pohladil ho po slepených vlasech.
„Jste v pořádku, Sherlocku?“
Ten jen mlčky kývl.
„Proč mi to neustále trpíš, Johne?“
„Protože věřím, že jednou dokážeš přestat. Věřím ti,“ zašeptal mu odpověď do ucha.
Holmes se pousmál, políbil ho a poté se opět uložil na Johnovo srdce.
Proklaté sobotní večery.

Poznámka: tentokrát vlastně žádná sranda...
Bylo jí sedmnáct, nechápala svět a jediným smysluplným řešením byl skok. Stála na římse, pod sebou několik pater. Ale nakonec zavrtěla hlavou a dala životu ještě jednu šanci. Poslední.
***
Bylo jí jedenadvacet. Zahleděla se do očí sedmnáctileté a pochopila, že život jí konečně přinesl, co před tím marně hledala.
***
Bylo jí dvacet pět. S hlubokým nádechem vstoupila do třídy, knížky až moc křečovitě tiskla k tělu, hlas se maličko klepal. Úplně vzadu seděl on. Jeho oči ho prozradily. I on svůj život málem ztratil. Může být ona tou poslední šancí, kterou životu dal?
Proč ho nepotkala, když mu bylo sedmnáct?

Fandom: RPS
Poznámka: Text kurzívou je duševním vlastnictvím Františka Halase. Nicméně stal se mi inspirací, tak jsem ho nakonec zapojila i do drabble. Báseň doznání dala i název mému dílku.
Věnování Dangerous, protože je vzorná studentka. ;)
-------------------------------------------------------------------------------
Ťuky ťuk, cvaká rytmicky psací stroj.
Dojat vším co je láska
k tobě se přimykám
smuten vším co je láska
před tebou utíkám

Překvapen vším co je láska
mlčím ve střehu
churav vším co je láska
soužím se pro něhu

Poražen vším co je láska
u věrných noci úst
opuštěn vším co je láska
až k sobě budu růst
Ťuky ťuk. Déšť za oknem touží vstoupit.
František, básník, potlačil povzdech.
Ťuk ťuk, klepe si na čelo. Báseň by měla mít věnování. Tohle raději zamlčet.
Ťuk ťuk za dveřmi.
„Pojď dál, Stanislave.“
Rychle schoval zmuchlanou stránku.
Ťuky ťuk, buší srdce básníků.

Poznámka: no slash! ;)
Co bych za to dal, abych byl zase maličkým medvídětem. Vešel bych se do skořápky a našel pomoc u trpasličích pirátů.
Místo toho jsem nedaleko maelströmu, žraloci hladově krouží kolem.
Moloch se nade mnou tyčí do nebes, černý jak noc a stejně tak děsivý.
Přece neobětuji svůj dvanáctý život tak lehce! Modrý medvěd se nevzdává. Teď jen, jak z téhle šlamastiky…
Žraločí ploutvičky se stahují jako bouřkové mraky. Inu, není nazbyt, sbohem, drahé životy…
Lano!
Vytahuji se nahoru. Když už jsem skoro na palubě, uslyším trollí smích. Lano povoluje a padám k hladině. Už zase.
Nikdy, nikdy nevěřte horským trollům!

Fandom: Návrat krásného prevíta (pro neznalé prostě RPS)
Věnování: Pro Adu a Julii, protože ony vědí.
Drsný motorkář v kožené bundě a skládacím samostřílem na zádech usrkl z šálku čaj. Tak lahodný earl grey nepil už… no minimálně století.
Bylo krásné, velice netypicky slunečné londýnské odpoledne, kolem kavárny proudily nerušeně davy lidí, kteří neměli ani tušení, že právě míjejí jednoho z největších spisovatelů, které kdy Británie dala světu. Ostatně, jak by také mohli, byl tu inkognito.
A najednou bum. Oscarovy oči se střetly s těma jeho. Několik vteřin se do sebe navzájem vpíjeli pohledem. Artur "Bosie" Douglas se na něj koukal tím pohledem, který jasně naznačoval, že ví.
Oscar vyděšeně vyťukal telefonní číslo.
„Bastet… máme problém!“

Fandom: sice RPS, ale můžete to brát jako originální
Varování: píše to Kleio, takže víte co, ne? ;)
Poznámka: Věnováno Dangerous.
„Promiň, já nemůžu,“ ozvalo se zpod peřiny rozpačitě.
„Problém?“ otázal se provokativně Matěj.
Julius cítil, jak rudne. Naposledy se mu tohle stalo ještě na škole, to už bylo dávno. Připadal si hloupě.
Rozpačitě se uvelebil na Matějově rameni. První společná noc byla neskutečná, oba se těšili na další, ale tentokrát se vyskytl problém. Malý, roztomilý a chlupatý problém.
„Promiň, ale já nemůžu, když se na nás dívá.“ Tváře planuly.
„Je to jen kotě.“ Matěj se hlasitě zasmál.
„Ale ono se jí to líbí!“ Julius se díval na kotě stulené v nohách postele. Tak rozzářené oči u kočky ještě nikdy neviděl.

Poznámka: Snaha byla, ale jsem asi mírně OC. Snad mi milovníci kánonu prominou. :)
Připadal si trošku hloupě. Možná až moc hloupě. Jak jen se k tomuhle nechal přemluvit? Že by ho to sociologické zkoumání člověka tolik ovlivnilo? A tahle hra je divná. Když ji hrál naposledy, udělal si z něj Osud dobrý den. Schválně ho nechal na jednom místě čekat několik dní, práce stála a lidé pobíhali po světě i se sekyrou v hlavě. To byly tenkrát časy…
Nevědomky si pohladil ožužlaný rukáv, ze kterého nedávno konečně setřásl mníkající kotě.
Jenom aby ho zase někdo nenachytal.
A vtom se dveře od skříně otevřely. Zuzana s úšklebkem vykřikla: „To je teda fakt hloupé klišé!“

Poznámka: Jsem si vědoma toho, že to asi nikdo nepochopí. Ale bod je bod. :)
Poznámka 2: Věnováno Dangerous, protože ona chápe.
Už nejsi Aurënfaie, ale ya’shel khi. Jsi pro nás cizinec. Mezi lidem Aury už nemáš příbuzné… Vytrhl se ze snu a otřel si zpocené čelo. Cítil, jak se mu kolena znovu klepou, i když nechtěl. Ta slova bolela. Přemýšlel, jestli cena, kterou zaplatil, nebyla příliš vysoká. Jeho oběť odhalila zrádce. Ale porušil pravidla a ztratil tím svůj život. Stal se cizincem.
Alek se ve spaní neklidně zavrtěl, otočil se a uvelebil se mu na rameni.
Vlastně jsem cizincem už dlouho, pomyslel si a jemně pohladil Alekovy vlasy.
Ty stojíš za všechny mé oběti. Teď jsme alespoň doopravdy jedna duše, talí.
----------------------------------------------------------------------------------
Vysvětlivky:
Aurënfaie - vyšší bytost (představte si to jako elfa)
Lid Aury - totéž
ya’shel khi - míšenec člověka a 'faie
talí - milovaný

Fandom: Služky (divadelní hra od Jeana Geneta)
„Teď jsem na řadě já,“ prohlásila afektovaně Klára. Pohledem přeměřovala Andělu.
„Přines šaty. Punčochy. Střevíce. Ne ty rudé, huso, připadám ti jako běhna?“
Klára poroučela a Anděla skákala. Neprotestovala, příští hru bude Madam ona.
Pomáhala Kláře s převlékáním. Neodolala a dotýkala se Klářiny kůže víc, než by se slušelo.
Ochotně jí čistila boty.
Hodiny zrovna odbíjely pátou odpolední.
V pokoji Madam stál připravený šálek horkého čaje. Klára se na něj vrhla, ale Aděla ji chytila za paži.
„Teď jsem Madam já!“
Obrátila šálek dnem vzhůru, obsah určený Madam zmizel v útrobách.
O půlnoci ji čaj připravil o poslední zbytky života.

Poznámka: 15+
Kaori se klepal. Pořád nedokázal pochopit, co se stalo. Události se odehrály tak rychle, že je nestačil promyslet. A on věci vždycky promýšlel. Ale kroky se přiblížily bez varování! Sora ho vtáhl pod postel, prostor byl malý, musel se k němu přitisknout. Z prachu se mu chtělo kýchat, ale nemohli se prozradit. Jak by řediteli vysvětlil, že leží pod postelí se studentem, nevěděl. Ze samotné představy mu bylo zle.
Rozklepal se víc, když ucítil Sorovy doteky. Na velmi nevhodných místech. Tiše trpěl, když mu vsunul ruku do kalhot. Pak si uvědomil, jak krásná byla pondělní noc, a přestal se bránit…

Varování: Spoiler k Children of the Earth
Poznámka: je to Torchwood a není to milé
Píchlo ho u srdce a sevřelo se mu hrdlo. Během svého života byl na dotek smrti už tolikrát; vlastně skoro denně. Znal nemrtvého doktora. Miluje muže, který nemůže zemřít (moc a rád ho miluje!).
Ale tohle bylo moc i na něj. Na tohle neměl ani tabulku, ani formulář. A vlastně ani žaludek, uvědomil si, když vzápětí potupně zvracel za nejbližším rohem.
Opřel se čelem o zeď a zhluboka dýchal. Před pár hodinami by nevěřil, že mu život přetočí vzhůru nohama malý růžový papírek.
Jacku, když ho vezmeš s sebou, zemře ti v náručí.
Cpt. Jack Harkness
Zmuchlal ho a zahodil.

Poznámka: jsou tam jenom ženy a mají se opravdu velmi rády ;)
Poznámka 2: a opravdu neznám témata dopředu a nemám připravená drabbles, jenom jsem tohle téma navrhovala bleskobrčímu týmu
Poznámka 3: doufám že tři hvězdičky se neberou jako samostatné slovo, protože jinak by mi jedno přebývalo :)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Jsi můj šarlat. Má paní…“ V uších se jí stále ozývala tato slova. Myslela na jemnou ručku. Karmínové rty. Safírové oči pod těžkými brvami. Vzdychla. Je milující manželka. Královna této země. Může milovati jinou ženu? Podívala se znovu na prsten, který jí včera nesměle vtiskla panna Johanka. Pravil „já miluji“. Večer na oplátku vtiskla jí do dlaně klíč od svých komnat.
***
„Ten je krásný! Ty mi ho opravdu dáš?“ Oči jí zářily. Hladila křivky stařičkého klíče.
„Proč ne, nikam nepasuje.“
„Komu patřil?“ vyptávala se Johanka
„Kdo ví,“ usmála se Eliška.
Netušily, že se historie znovu opakuje.
Raději líbaly jedna druhou.

Poznámka: Jindy nebude čas, takže jsem kvůli vám obětovala snídani. :D
Poznámka 2: Věnováno Dangerous
„Cínové knoflíky. Dřevěné knoflíky. Plastové knoflíky. Zajímavé knoflíky. Knoflíky z kovu. Knoflíky pro děti. Knoflíky obšité látkou. Knoflíky s potiskem. Knoflíky od babičky. Ubohé maličké knoflíky nalezené na zemi. Tajně utrhané knoflíky. Památeční knoflík z Řezna. Knoflíky kulaté. Knoflíky čtvercové. Knoflíky ze slonoviny. Velkomoravské gombíky. Se dvěma dírami. Se čtyřmi dírami. Velké černé, ty jsou nejlepší. Knoflíky květiny. Knoflíky ovoce. Knoflíky s perletí. Dokonce knoflík, který vypadá motýl.
Knoflíky na tričku. Knoflíky na tašce. Proč mám dojem, že máš i knoflíky na knoflíkách…“ Dangie s úsměvem ukončila výčet. „Nebo jsem na něco zapomněla?“
„Chtěla bych knoflíkové náušnice,“ zasnila se Kleio.

Frekvence jeho dechu se zkracovala, záda se potila. Byl si naprosto jistý, že brzy vypustí duši. Ještě před nedávnem by přísahal, že závod o vlajku s rychlými šípy byl to nejtěžší, co musel v životě udělat.
Ještě chvilku, ještě chviličku! Stačí vydržet. Co na tom, že se o jeho svaly pokouší křeč. Na krku už cítil Jarkův horký dech.
Vykřikl.
A pak se zhroutil.
Oba dlouhou chvíli zrychleně dýchali. Mirek nakonec sebral odvahu a promluvil jako první.
„Fairplay je fairplay, ale… už je to potřetí, co jsme doběhli do cíle společně, a já už na další závod opravdu nemám sílu.“

Dnes je tomu jistě už deset let. Ačkoliv jsem světu převyprávěl svůj příběh o setkání s malým princem, neopustil mne ten podivný, radostiplný smutek, který mne zaplavuje pokaždé, když vidím zvonivé rolničky smějících se hvězd. Za celé ty roky jsem se trochu utěšil, ale není noci, kdy bych se neprobouzel s jedinou myšlenkou. Zapomněl na mě můj princ?
Dlouho jsem čekal, až jsem nakonec znovu usedl do létajícího stroje. Myslel jsem, že nepoznám krajinu, tu nejkrásnější a nejsmutnější krajinu na světě, ale mýlil jsem se. I v proměnlivé poušti zůstaly některé věci stejné.
A tak stojím pod hvězdou a čekám.

Varování: obsahuje hormony, takže minimálně 13+
Poznámka: Začátek textu patří panu Máchovi.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
Hluboký dech jí ňadra zdvíhá. S temnými vlasy si vítr pohrává, její oděv více odhaluje než zakrývá, srdce buší, oči planou. Na milence čeká. Jarmila krásná, anjel padlý, v májové trávě vzdychla.
„Ach nejde! Kde Vilém můj?“
Byl pozdní večer, první máj… Láskou mřela příroda veškerá, halila vášnivé milence do šera. Do kůže prsty mladík zarývá, pro nějž doposud láska tajemstvím velkým byla. S očima přivřenýma polibky přijímá na místech, kterých se doposud jen jeho vlastní ruce dotýkaly.
Čert vem milenku.
„Hynku!“
„Viléme!!“

Kouř štípal do očí. Kdyby to nebyli drsní hoši, ti nejdrsnější hoši na celém divokém západě, plakali by. Ale protože to byli drsní a hlavně zlí hoši, dokázaly se jejich oči ubránit i zákonům přírody. V čadícím dýmu se skrýval nepřítel. Byl jako přízrak. Nikdo ho neviděl až do okamžiku, kdy se jeho železná pěst vynořila v těsné blízkosti obličeje. Co následovalo potom, nikdo nevěděl, protože úder každého zasaženého omráčil na několik dlouhých hodin.
Ráno nebylo ani stopy po nočním přízraku. Ten totiž dávno uháněl na svém věrném vraníku do východu slunce. Usmíval se. Ne nadarmo mu říkali Old Shatterhand.

Varování: femme-slash, 12+
Sora se spokojeně přivinula k Leilinu štíhlému tělu. Chvíli trvalo, než obě přestaly divoce oddechovat. Překulila se na bok a zajela rukama do Leiliných vlasů.
„Vypadáš nádherně,“ zašveholila zamilovaně. Nějakou dobu trvalo, než si zvykla, že Leila už ji neutopí v záplavě zlatých pramenů.
„Takhle jsi nemluvila, když si mě stříhala.“ Leila se provokativně usmála a cvrnkla Soru do nosu, jako by byla malé děcko.
Zrovna ve chvíli, kdy se jí Sora chystala sladce pomstít, zazvonil telefon. Sora naštvaně hmátla po mobilu. S úšklebkem se podívala na display.
„Leon by se měl ostříhat. Ještě pořád mu nedošlo, že nemám zájem!“

Fandom: no...bible?
Varování: držím se původního významu, ale moje interpretace je vlastně děsivě rouhačská, tudíž kdo není ochoten připustit, že věci se mohly stát i jinak a že měly jiný účel, nechť nečte a hlavně nekamenuje!
Opakuji varování!
Pevně se držel Jeho ruky. Teprve po chvilce ho napadlo, jestli Mu nezpůsobuje další bolest. Povolil stisk a vzhlédl k Němu. Nadechoval se k omluvě, ale Jeho oči mu věnovaly pohled plný míru a odpuštění.
Zjizvenou rukou ho pohladil po tváři. Zachvěl se, okamžitě si vybavil chvíli, kdy tento dotek cítil naposledy. Zdálo se to tak dávno…
Ale nyní již nic z minulosti neexistovalo. Nebyla žádná zrada. Žádná smrt. Třicet stříbrných zůstalo v rukou farizejských.
Splnil svůj úkol. Cejch zrádce mu zůstane navždy. Ale udělal by to třeba tisíckrát. Miloval Ho. A On ho svou láskou nyní vede do nebe…

Začínal první den diktátořina nejoblíbenějšího měsíce. Duben byl vyhlášen měsícem velkých slavností. Diktátora totiž nebyla sobecká. Chtěla se s poslušnými a milujícími občany rozdělit o radost ze svých narozenin. Celý měsíc duben udělovala diktátora milosti. A rozdávala dary. Každému, kdo o to žádal. Vlastně je vnutila i tomu, kdo s ní nechtěl mít nic do činění.
I dnes měla milostivou náladu.
Vstoupila do cely Objektu, který byl už roky nazýván Zářnou vzorou.
„Jdi, můžeš ven“ pronesla diktátora a otevřela mříž.
Objekt se unavenýma očima podíval směr svoboda.
„To znám. Jako každý rok. A při prvním kroku zazní tvé kruté apríl!“

Nervózně sledoval hodinky. Než se vteřinová ručička přemístila na další pozici, uběhla věčnost. Nevěděl přesně, jak dlouho se po dlouhé hotelové chodbě prochází, nicméně měl pocit, že uběhlo století. Hodinky lhaly. Tvrdily, že je to teprve pět minut.
Toužebně se zadíval na druhý konec ztemnělé chodby, pohledem míjel nekonečné množství dveří.
„Seber se!“ okřikl se. Znovu prošel chodbu až na konec.
Nádech, výdech a znovu.
Konečně sebral odvahu a zaklepal.
Mučivě dlouhou chvíli se vůbec nic nedělo. Chtěl se vzdát, utéct, zmizet. Ale v tom se do tmy prodral slabý proužek světla.
„Miša?“
Tenhle zvuk mu rozbušil srdce.
„Come in…“