Moje články

Venku se pomalu schylovalo k obřadu, hosté hlaholili, panovalo všeobecné veselí. Všude až na zadní koutek stanu.
Molly hypnotizovala malou květinku do klopy, kterou neměla komu připnout. Pořád si opakovala, že má ještě čas. Ještě chvilku...
"Mami, on nepřijde," ozval se jí za zády Fred.
"Ještě může, musí!" Molly dál držela v ruce ozdobu pro Percyho.
"Měl příležitostí dost, zapomeň na něj," přisadil si George.
"Ani nenavštívil tátu v nemocnici," přesvědčoval ji Ron.
"A teď kazí Billovi svatbu," završila Ginny.
"Ještě pět minut." Molly byla neústupná.
"Vždycky jsi ho..."
"...měla nejradši."
Molly tekla po tváři slza.
"Protože mě nejvíc potřeboval."

Veleváženému panu Pastorkovi do vlastních rukou

Předmět: žádost o změnu funkce
Místo: Vydrník svatého drába

Vážený pane ministře kouzel,
vážím si velmi příležitosti, kterou jsem před pár lety dostal, když jsem byl shledán vhodným kandidátem na velení oddělení Úřadu pro odhalování a konfiskaci padělaných ochranných předmětů.
Jsem přesvědčen, že by se našlo mnoho povolanějších, kteří by pro tuto, velmi dobře placenou, pozici byli vhodnější.
Mé staré místo v odboru Zneužívání mudlovských artefaktů je prý od mého odchodu neobsazené. Rád bych se na něj vrátil. Nevadí mi ani menší finanční odměna, děti už jsou z domu pryč.

S pozdravem
Arthur Weasley

Molly pobíhala po místnosti, v puse nůžky, na ruce jehelníček, hůlkou korigovala stuhy létající vzduchem. Na krejčovské panně vznikaly staronové šaty. Chtělo to jenom pár úprav, přidat šifon a budou... povzdech.
Ne, nebudou. Nebudou jako nové, i když by si je Ginny zasloužila. Můžu si namlouvat co chci, ale bude poznat, že jsou to moje staré plesovky.
Jak moc se mým dětem smějí všichni ti Malfoyové, Doylové, Brownové. Za to, že nosí staré šaty? Za staré hůlky?

"Jsou krásné, mami," ujistila ji Ginny.
"Nové by byly lepší, viď?"
"Ne, nové má každý. Já budu ráda za tyhle. Moc děkuju, mami."

V místnosti poletovaly bublinky, každou chvíli někde explodoval roj barevných hvězdiček a houpací koník vesele řehtal. Nemluvně sedělo na podlaze, plácalo ručičkama a smálo se od ucha k uchu.
Ginny, nyní již Potterová, hleděla na svou matku, která vířila hůlkou, šišlala na svou první vnučku a lozila po staré dřevěné podlaze po kolenou, třísek nedbajíc.
Jak malá, pomyslela si Ginny a nechápala. Byla nejmladší, takže nikdy neviděla, jak se její matka chová k dětem.
Naprosto praštěná. Příliš hlasitá myšlenka.
Molly se zvedla, oprášila si sukni a moudře se usmála na dceru: "Jen počkej, brzy i ty budeš znovu malým děckem."

Arthur seděl uprostřed místnosti a byl obklopený stovkami součástek, které kolem sebe rozložil v soustředných kruzích. Jeho vzdychání přerostlo v nesnesitelné kvílení.
"Proč jsi to u všech Merlinových vousů udělal?" pronesla zničehožnic Molly, která se už drahnou chvíli opírala o dveře a pozorovala nepochopitelné manželovo počínání.
"Myslel jsem, že ho rozeberu na součástky, abych pochopil, jak funguje," vzdychl Arthur a drbal se na hlavě stěračem.
"Nechtěl jsi mu jenom přičarovat vnitřní prostor?" položila Molly trochu zbytečnou otázku.
"Chtěl, ale pochop, je tahle moderní mudlovská technologie, to je zázrak..." přesvědčoval ji.
"A přesto nemáš nejmenší tušení, co je to karburátor, viď?"

"...a představ si, oni používají toastovače. Nakrájené plátky chleba to z obou stran opeče, hotová magie, zkoušel jsem to doma, ale zuhelnatěly mi, nicméně jsem je snědl, protože jsem měl příšerný hlad, jak jsem celou dobu pobytu v Londýně nejedl. A víš, co tam ještě je skvělého? Auta! To jsou stroje prakticky kouzelné, jenom co dodělám školu, musím si taky jedno pořídit, nejvíc se mi líbí Fordy, i když jsou teda americké, ale může v něm hrát i rádio, v autě, chápeš? Rolling Stones, to je muzika, mi budou hrát v-"
Nedokončil.
Molly Prewettová mu ucpala pusu nesmělým polibkem. Konečně.

Ještě před pár lety byly podvečery v Doupěti ve znamení naprostého chaosu, nicméně jak děti odrůstaly, nasytil místnosti klid.
Arthur ještě nepřišel z práce, zato malá Ginny usnula v křesle s knihou. Molly se chtěla věnovat bylinkám, ale zaujal ji Ron, kterak otáčí v prstech šachové figury a hypnotizuje desku.
"Chtěl by sis zahrát?" usmála se na něj.
"Naučíš mě to, mami?" Naděje v očích.
"Naučila jsem to všechny."
Vysvětlovala pohyby kamenů a radovala se, když Ron promýšlel tahy.

"A co teď?" zeptal se Ron a Molly se zadívala na spoušť po rozbitých figurkách.
"Už nic. Tomu se říká pat."

Měl naprosto jasnou představu o tom, jak to udělá. Figurovala v tom hvězdná noc, které by trochu dopomohl světluškami a melodií cvrčků. Týdny je pilně cvičil, aby zahráli její oblíbenou píseň. Dal si vyčistit svůj nejpěknější hábit.
Dokonce přesně věděl, kde se to stane, a schoval tam do květu noční lilie ten nejpěknější prsten. Nechal si vyrobit kroužek posázený stříbrnými lístky a kapkami z broušených rubínů. Takováhle nabídka k sňatku se neodmítá, vysnil si.

Nakonec místo romantiky přišel překotný útěk před Vy-víte-kým.
Když ji zvedal z blátivé louže, prostě mu to "vezmeš si mě" ujelo.
Musel doufat čtyři nekonečné vteřiny.

Než jsem přijel do Rumunska poprvé, žil jsem v bláhové představě, že se jedná o kouzelnicky vyspělý stát.
To byl můj první velký omyl.
Rumuni jsou od dob Draculy ke všemu nadpřirozenému silně nedůvěřiví, vesničané stále chodí s věnci česneku okolo krku nebo alespoň kotníků. Jednou jsem před nimi omylem vytáhl hůlku a dostal jsem po hlavě koštětem od místní kořenářky.
Ale draci jsou tady úžasní. Rezervace v Severních horách je učiněný ráj. Nejenom díky mým milovaným šupináčům. Vysoké ostré štíty, které pomáhají vzdušným proudům, hluboké lesy i modré nebe. V přírodě zapomenete na všechna příkoří.
(Charles Weasley - Rumunský zápisník)

Jestli něco Molly doslova fascinovalo, byly to nekonečné zdi plné obrazů. V nebelvírské věži byl jeden, který ji obzvlášť přitahoval.
Portrét dámy visel nad krbem a vedle všech těch vousáčů, kteří vedli Nebelvír, působil jako zjevení. Zvláštní bylo, že bělovlasá dáma nikdy nemluvila, jenom vše okolo sebe pozorovala bystrýma hnědýma očima.
Molly ji chodila navštěvovat poměrně pravidelně. Sedla si do její blízkosti s knihou a občas se na sebe mlčky usmály. Z nevysvětlitelného důvodu se Molly vedle neznámé ředitelky cítila v naprostém bezpečí.
Bohužel nebyl nikdo, kdo by jí prozradil, že se dívá do tváře své dávné zakleté prababičky Vupecully.

Bill se narodil z trochu uspěchané mladické vášně.
Charlie zase jako oslava vyhrané kouzelnické války.
Za úspory pořídili Doupě a počítali, kolik dětí zvládne žena v domácnosti a nevýznamný úředník uživit.
Moc ne.
Mnoho dní svírala Molly v ruce lahvičku, kterou jí, tajně, jenom mezi námi děvčaty poslala Cerdella. Chtěla být matkou a dva synové by úplně stačili. Nepotřebuje víc...
"Ale třeba to bude příště holčička," rozhodla se Molly a lektvar vyhodila oknem. Lahvička se roztříštila o kmen mohutného dubu a tekutina se vpila kamsi mezi kořeny.
Nikdo si už nikdy nespojil, proč se zrovna u Doupěte vůbec nedaří veverkám.

"Mhmmm, tak kampak já tě zařadím, co?" mumlal Moudrý klobouk na hlavě zrzavé dívenky.
Molly Prewettová, drobná pihovatá a trochu nesmělá, seděla na stoličce a při pohledu na sál plný lidí neměla úplně nejpříjemnější pocit.
Kam mě zařadíš?
"Kam by sis přála patřit, děvenko?"
Snad Mrzimor. Miluju bylinky, lektvary a léčivá kouzla.
"Mrzimor? S takovým jménem? Máš velké jméno."
Ale já nejsem odvážná. Naopak hodně se bojím.
"Hrdinství nemusí přijít hned, má milá. Ty jej v sobě musíš teprve objevit."
"NEBELVÍR!" vykřikl klobouk. Kolej jejích bratrů.

Byla hrdinkou každodennosti láskyplné péče.
Dokud nepronesla tu legendární větu a nezabila Bellatrix Lestrangeovou.

Molly se s úsměvem zadívala na přibývající pupek luny a natrhala směsici voňavých bylin.
Kontryhel. Heřmánek. Řebříček. Rozmarýn.
Něžnými pohyby paličky hmoždíře třela směs s olejem zemského elementu a s medem lesních včel.
Na závěr dosypala prášek z ametystu a špetku růženínových krystalků.
Kouzlo zašeptala téměř neslyšně.
Pak už jí nezbývalo počkat, než luně opět bude narůstat břicho, aby mohla lektvar vypít. Lektvar na děvčátko.
Střežila si své tajemství i před Arturem.
Snad se trochu styděla, že se snaží obelstít Přírodu.
Do poslední chvíle doufala.
Jenže Příroda je mocnější veškerých kouzel.
Místo děvčete porodila čtvrtého syna. A zároveň i pátého.

Hru si, jako ostatně většinu lumpáren, vymyslela malá Roxy, ale ostatní Arthurova vnoučata ji okamžitě musela vyzkoušet také.
Ze zahrady se ozýval nadšený výskot. "Uíííí, děda je Nimbus 5000!" povykovala malá Lily, sedíc Arturovi na ramenou. "Přidej, nebo tu zlatonku nikdy nechytíme!" povzbuzovala a kopala ho drobnýma nožkama. "Zlatonka" Viktorie se kolem nich provokativně prosmýkla.
"Teď zase já," prohlásil Hugo a natáhl k dědovi ručky. Artur tak během odpoledne spravedlivě podělil všechna vnoučata.
Slunce zapadalo a Doupětem zněl spokojený dětský spánek. A tichý sten pana Weasleyho, když mu Molly láskyplně léčila zničená záda.
"Zítra už Nimbus nepoletí, slib mi to."

Arthur držel Molly v náručí. Najednou byla tak maličká a křehká, až se bál, jestli ji svým objetím nedusí. Její slzy se jedna za druhou vpíjely do jeho košile, studily ho, ale sevření nepovolil.
Děsivým tichem se nesly její sotva slyšitelné vzlyky.
"Molly..." zkusil Arthur, ale skoro se polekal vlastního hlasu. Najednou pláč přiškrtil i jeho vlastní hrdlo. Místo toho ji prostě pohladil po vlasech.
"Proč... to... museli... být... zrovna oni...?" škytala bolestnou otázku. Gideon i Fabian byli mrtví. Oba. Příliš čestní, než aby porušili rozkaz.
"Protože to byli hrdinové." Artur ji znovu pevně sevřel a přijal kus její bolesti.

"Nejsem si jistá, jestli s tím souhlasím," mračila se Molly na nejstaršího syna, který domů na prázdniny přijel s posledním výkřikem módy na hlavě.
"Ale mami," protočil oči v sloup Bill a nasadil výraz jsem drsný patnáctiletý kouzelník a všichni mi můžou.... Molly by mávla rukou, kdyby v tom okamžiku nevstoupil do kuchyně Charlie.
"No to snad...!" Jenomže to nebylo vše. Všichni Weasleyovic kluci nejspíš navštívili stejného kadeřníka. Hemžili se po kuchyni a Molly zhluboka dýchala.
Když se ale z krbu vynořil Arthur s tím na hlavě, protočila oči tentokrát ona. "Vypadáš jako vypelichaný bodloš," prohlásila a raději opustila místnost.

Valili se perónem jako přílivová vlna - pyšná matka, důležitý otec, nedočkavý primán a pět malých zrzavých uličníků. Tedy, čtyři uličníci, opravil se Arthur rychle. Ten nejmenší ještě spinkal v kočárku.
"Ehm," vytrhla ho Molly ze zamyšlení, "máš nějaká povzbudivá slova pro syna?"
"Jistě. Williame, nedělej nám v Bradavicích ostudu a pravidelně piš své matce," deklamoval trochu nepřirozeně. "A neboj, příští rok tam budete s Charliem spolu," dodal s úsměvem.
Bill se rozloučil a Molly se rozplakala. Bráškové mávali. Arthur počítal.
"Bude trvat deset let, než sem půjdeme vyprovodit posledního."
Molly si něžně pohladila zatím skoro neviditelné bříško. "Jedenáct," opravila ho.

Dvé hlav se naklánělo nad košíkem a myšlenky se točily kolem jediného - kde teď narychlo sehnat pořádné špunty do uší.
"Mám to, je to wyverna," snažila se hluk překřičet vyšší z obou hlav.
"Myslíš? Na to je málo šupinatá. Spíš je to bruxa."
A hlavy zase daly hlavy dohromady. "I ne, na bruxu nám zatím málo pije krev."
"Není možné, že se nám tady omylem objevila meluzína?" To znělo velmi věrohodně. "Tak tedy meluzínu jsme si přinesli, no to bude radost."
"Ehm, mami, tati, jste fakt trapný, chudák nová ségra," ozvala se třetí, právě přišedší hlava. "Copak nepoznáte kořen mandragory?"

Když se na parapetu objevila spěšná sova, Molly si povzdechla. O poznání hlasitěji než předevčírem. Bylo teprve září a tahle byla už čtvrtá.
"Co provedli tentokrát?" řekla sama pro sebe a přemýšlela, jestli má vůbec cenu otevírat dopis, který mírně nervózní sova vhodila do kuchyně.
Molly, - a v tu chvíli věděla, že je zle, protože v pondělí ještě byla Vážená paní Weasleyová -
s politováním ti musím opět oznámit, že Fred a George zase porušili pravidla. Tentokrát se jim podařilo proměnit kus lesa v banánovou plantáž.
Kentauři jsou z toho klouzání po slupkách nevrlí...
Molly nedočetla a začala se hlasitě smát.

Hledá se STATEČNÁ panna. Náplň pracovní doby: 3x denně vaření, z toho 1 teplé jídlo, 1x týdně úklid, praní dle potřeby, 1x za měsíc velké prádlo. Ubytování v místě praxe, čerstvě po rekonstrukci. Vlastní létající dopravní prostředek výhodou.
Zn. Nebojte, já lidi nejím!
Smerg

Drak inzerci moc nevěřil, ale pro jistotu postavil přes příkopy mosty, kdyby přece jenom nějaká odvážná kuchařinka dorazila. Týdny se nic nedělo, ale jednoho rána draka probudilo bouchání na bránu.
Před vraty stál urostlý mládenec, za opaskem vařečku, prachovku a valchu.
"Jsem nějakej Hemlut a jdu na ten inzerát. Stečnej jsem a..." zrudl, "... panna ještě taky."

Od útěku z nejhoršího žaláře uplynul rok. Pjernarkrach se vrátil do Proděravělého pohoří a založil rodinu.
Vúšvusula a její věrný netopýr přijali práci pro císařovnin dvůr a nosili po celé Fantázii zprávy.
Hynrek pověsil rekovství na hřebík. Brnění a meče zahrabal, koně prodal a přestal se honit za tím, aby byl ve všem nejlepší. A nakonec se sám zařídil podle rady, kterou dal kdysi Smergovi. Našel si vyvolenou mezi kuchařkami.
Ukuk po pár měsících konečně sebral odvahu, aby požádal Blubku o ruku.
Ti dva spolu měli úžasné děti, které se dožily Posledního příběhu.
Ale o tom budeme vyprávět někdy jindy...

Hynrek se opřel o vlhkou zeď a svezl se podél ní do plesnivé slámy. Udělal dobře? Rozhodně. Štěstí by neměl s dívkou, která chtěla buď nejdokonalejší manželství, nebo nejkrutější muka a smrt. To jsem tedy hrdina, vzdychl si.
Najednou se po temné kobce rozlilo mihotavé světlo. "Ustup," vyzvala ho Blubka.
Sotva uskočil, když ze zdi odlétl velký kámen.
Pjernarkrach vzpíral kamenné bloky jeden za druhým a zahazoval je kamsi do příkopu. "Až po vás, rytíři," uklonil se Ukuk a pokynul rukou k nouzovému východu.
"To jste..." nadechl se Hynrek.
"To jsme chtěli," shrnula za všechny Vúšvusula. "Ale teď fofrem odtud!"

Slunce se odráželo od kadeří princezny Oglamár. Seděla na překrásném vraníkovi rytíře Hynreka, kterého si, po zjištění, že ten urostlý společník je jenom hromada kamenů, vyvolila za manžela.
Čtyři společníci šli opodál a zamyšleně sledovali, jak jí nosí květiny, podává jí laskominy a galantně konverzuje. Nechápali to. Ukuk šeptal Blubce cosi o tom, že Oglamár je dobrá leda jako obraz do galerie.
"...a až budeme svoji, uděláš každý můj den tím nejlepším," švitořila princezna.
Rytíř přitáhl vraníkovi uzdu.
"Milovaná Oglamár, můj úkol je dovést vás zpět domů k otci. O sňatek s vámi..." Společníci napětím zadrželi dech "...nemám již zájem."

14. 2. Zarezervoval jsem na víkend pokoj v jednom roztomilém venkovském penzionku. Teď ho jenom musím dostat tajně do auta.
14. 2. Dodatečný zápis: Nenechal se přesvědčit a vehementně řadil šanony podle velikosti a barev.

28. 4. Zapálil jsem svíčky a našel jsem tu flašku, kterou si schovávám už od roku 1888, tomu neodolá.
28. 4. Dodatečný zápis: Zatracená Myfanwy musela uletět zrovna dneska večer!

6. 5. Prostě ho popadnu za kravatu a rozdáme si to v kanceláři na podlaze.
6. 5. Dodatečný zápis: Ten magor má v komoře bývalou cyberholku!

8. 6. Dneska ho dostanu, jinak bude konec světa!

Hynrek vstoupil do věžní komnaty, poklekl před princeznou. Byla nádherná, ještě krásnější, než když se jí dvořil v paláci jejího otce. Uhrančivé oči, pečlivě upravené vlasy, skvěle padnoucí a cudně odhalující šat.
"Zabil jsi toho netvora, ach!" vydechla a zamrkala.
"No..." Jak jen říct, že drak se vzdal, aniž by zkazil dojem hrdiny.
"Ach!" Vrhla se mu do náruče. "A neměl bys mít lesklejší zbroj, můj hrdino? Kde máš koně? Je doufám nejrychlejší a nejčernější na světě. Ty vousy nosíš pořád? Ten hromotluk, co jsem ho zahlédla, je ještě tady...?"
Hynrek si chtě nechtě musel připustit, že drak mluvil pravdu.

Drak Smerg hlasitě plakal.
"No tak, usekni mi hlavy a hlavně už odejdi s tou nesnesitelnou princeznou," zaznívalo mezi vzlyky. Pak se Smerg sklonil a připravil se zemřít.
Hynrek se chystal udeřit, ale přátelé ho zadrželi.
"Ne, to nesmíš, ušetři ho!" vykřikla Blubka.
Rytíř se rozhněval: "Je to jenom způsob, jakým nás chce ošálit. To se raději ožením s prasetem, než abych tohohle netvora ušetřil!"
"Tak v tom případě si s tvou vepřovou nastávající zamlouvám první tanec, rytíři, protože my ti nedovolíme draka zabít," zahřměl nečekaně silně Ukuk.
"Huhú!" přisadila Vúšvusula.
Kamenožrout neříkal nic, ale jeho mlčení bylo zcela jasné.

Hynrek byl z boje zcela vyčerpaný. Pouze vidina princezniny lásky mu ještě dodávala sílu. Znovu zaťal sekeru do drakova břicha...
"Dost. DOST!" Bludiččin hlas překonal ryk boje. "On pláče!"
"To je mrzký trik," nedal se odradit Hynrek a rozmáchl se. Pak ale i on uslyšel drakovo štkaní.
"Od doby, co je tady, jsem v jednom kole. Šiju. Kraječky peru. Vařím dvanáct chodů za den, smýčím, střechu jsem opravil. Víte, jak těžké to je s dvacetimetrovými křídly? A co za to... svícen po babičce mi rozbila.
Setni mi hlavu, reku, raději než další den s tou..." nedokončil a znovu se rozplakal.

Hrdinové s rytířem v čele se za hlasitého křiku vrhli na obludu a rozdělili si spravedlivě síly.
Pjernarkrach držel Smerga za jedovatý štíří ocas, Vúšvusulin netopýr křičel do drakova ucha, Blubka oslňovala drakovo jediné oko, Ukuk s hlemýžděm rychle svázali drakovi nohy řetězem, aby ani neuskočil, ani neuletěl. A Hynrek se oháněl přetěžkou olověnou sekerou, vyhýbal se drakovým silným prackám, zatínal ji do dračích šupin hlava nehlava. Drak sténal, krvácel, rozháněl se svými obrovitými křídly, ale rány se rychle hojily.
"To není možné!" křičel Hynrek. "Copak neexistuje něco, co by ho zranilo trvale?"
"Určitě existuje, jenom nevíme kde!" odpovídali ostatní.

Když Hynrek a jeho nečekaná družina vtrhli do hradu Ragar, zdál se pustý a prázdný. Draka ani princeznu nebylo lze spatřiti, rozhodli se tedy prohledávat místnost za místností. Nejprve zamířili do sklepení.
Tam sice nenašli princeznu, ale naprosto nečekaně objevili kobku s olověnou sekerou. Rytíř zahodil meč a popadl těžkou zbraň. V tom samém okamžiku se z nádvoří ozval strašlivý řev a všechny zalila zima. Vzájemně si četli z očí strach.
"Nemusíte mi pomáhat, drak je moje povinnost," řekl jim rytíř rozklepaným hlasem.
Ani jeden ovšem necouvl. Nasadili si na tváře masky hrdinů a všichni společně se vydali porazit draka.

Stály přede mnou tak, jak je náčelník vystavil. Nejprve jeho manželka, hned vedle ní tři dcery. Nejmladší bych tipoval takových dvanáct let. A všechny strašlivě smrděly. Přesně tak, jak by zapáchal každý, kdo žije v místech se čtyřiceti pod nulou.
Nejde o pouhý zvyk nebo úctu k polárníkům. Jde o prostou variabilitu. Náčelník a jeho manželka měli společnou babičku. Potomci jeho dcer by byli žádaní, kdyby byli od cizince. Rád bych jim tu zpestřil genofond, ale neměl jsem vůbec chuť zjišťovat, co je pod těmi vrstvami tulení kožešiny.
Existovala jediná slušná cesta ven. "Promiňte, ale mé náboženství mi to nedovoluje."

Princeznu Oglamár probudil uprostřed noci nepříjemný lomoz. Nejprve uši napínala, aby zjistila, co zase strašlivý Smerg chce, ale zvuk vycházel odjinud. Cvakot brnění byl nezaměnitelný - to musel být hrdina, který ji vysvobodí od všech utrpení.
Opatrně se přiblížila k oknu a vyklonila se. A vskutku, na nádvoří zahlédla v odraze pochodně dva rytíře. Jednoho ve zbroji, druhého, urostlejšího a určitě toho nejlepšího spíše tušila ve stínu opodál.
Jejich kroky směřovali kamsi ke sklepení, ale to princezně nevadilo. Alespoň měla dost času na to, aby po výstupu do věže našel hrdina princeznu v její nejlepší podobě.
Rychle, kam jen dala šminky?

Třísk - bum - bác - bum - bum - třísk - plesk - plesk - šláp - skví - au au au - bum - bum - plác - plesk - bác - bum - bum - třísk - špritz - bum - bum - tááááh - třísk - bum - bum - bác - plesk - plesk - plesk - třísk - kop - kop - cink - třísk - bum - bum - bum - bác - třísk - bum - bác - bum - bum - třísk - plesk - plesk - šláp - skví - au au au - bum - bum - plác - plesk - bác - bum - bum - ááááááááááá!

Jediné dračí ucho naslouchalo kakofonii princeznina vzteku. Nejraději by si všechny tři hlavy utrhal, že se kdy tak hloupě rozhodl, že si jako hospodyni unese zrovna tuhle princeznu. Jak dlouho může taková hladová ženská vydržet, než se uklidní?

Všichni se probudili nad hypotetickým ránem. Svět se točil a kvalitní mešní víno včerejšího večera proměnilo po probuzení všechny přímky v klikaté zatáčky. Svět se točil, nebo se možná jenom točila Tardis.
Ctihodná matka představená Tasha Lem a Doctor odlepili svá nahá těla od podlahy.
"Kéž by Ticho nyní opravdu padlo," zaskušela Tasha.
"Máte mizernou výdrž." Úsměv kapitána Harknesse jim způsobil migrénu spolu s chutí ho zabít. V tom se Tasha rozesmála: "Lepší než být cenzurovaný."
A vskutku, před choulostivými partiemi visel kapitánovi černý pruh. Když uskočil, pruh se posunoval s ním.
"Hodná holka," zašeptal Doctor a pohladil řídící panel.

"A není třeba něco, čeho se bojí?" Ukuk se díval dolů na dno příkopu plné škropiónů velikých jako on sám.
"Nevím o ničem, co by stálo za řeč," opětně si povzdechl rytíř.
Blubka se nenechala svést všeobecným smutněním. Sletěla níž, těsně nad jedovatá žihadla, a vyčarovala bludiččí světlo. Nejprve se nedělo nic, ale za chvíli se štíři jeden pod druhém začali obracet a světýlko následovali. Blubka neváhala a čarovala další světýlka, dokud na dně příkopu nebyly pruhy volného prostoru.
"Co koukáte, pojďte, rychle, dlouho světýlka nevydrží. Jsou přeci jenom bludičková." Zněla skromně, ale v duchu na sebe byla náležitě pyšná.

Písně princezny Oglamár byly den za dnem smutnější a začínala se ztrácet před očima. Stravu, kterou jí drak nosil, odmítala, neb nebyla z těch nejlepších surovin. Drakovi v jeho hrůzostrašnosti začala docházet trpělivost. Den za dnem přilétal k princezně a opakoval své požadavky: "Vařit, prát a uklízet."
Odpovědi byly každý den stejné. Až jednoho dne odpověděla.
"Vařit - dobrá, ale jen když budeš ty nejlepší věci přinášet. Prát - mám jemné ruce, ale ty stejně moc oděvů nenosíš. Ale uklízet? Tuhle zříceninu? Než střechu předěláš, ani mě nehne s uklízením, to raději hlady zemřu," odvětila Oglamár, dál se na draka ani nepodívala.

Stará želva Morla měla už dost spekulací o svém špatném zdravotním stavu, či dokonce úmrtí, a vyzvala na souboj v ringu slavného draka Smerga. Pokud si říkáte, jak si ta stará sušenka povede proti mistrovi s černým páskem v thajském boxu, nezapomínejte, že ačkoliv želva nevlastní pás bojový, vlastní úchvatný pásový opar. Když k tomu přihodíte pás cudnosti Morlina pomocníka vlčáčka Gmorka, zjistíte, že na pásy jsou tedy Morla a Smerg zcela vyrovnáni. Souboj těchto velikánů se odehraje poté, co Morla dostane povolení od Českého paralympijského svazu.
Ring vybudují dobrovolníci z penzionu Jitřenka.*

*Kde Morla před staletími přišla o panenství.

Stáli zrovna u třetího příkopu, když je zahalil mocný stín. Nad jejich hlavami proletěl drak Smerg a vletěl do svého útočiště na hradě Ragar.
"Zdá se, že nás neviděl," oddechl si Ukuk.
"Neviděl, ani neslyšel, nemohl," upřesnil Hynrek.
"Jak je to možné?" divila se Blubka.
"Neměli jste jistě čas si ho prohlížet, takže mi věřte, že tento netvor má sice tři hlavy – hlavu krokodýla, která chrlí plameny, poté hlavu stařeny s křivými ústy, kterými mluví, a hlavu starce s jediným okem a uchem. Zbylé oči a uši splynuly dovnitř krokodýlí hlavy."
"To ovšem znamená, že má slabinu!" radovala se bludička.

Pjernarkrach opatrně přenesl záludnými zelenými vlnami Hynreka i Ukuka, dámská část výpravy zdárně přeletěla. Ovšem na okraji druhého příkopu se opět družiníci zachmuřili. Hluboký příkop s kyselinou neriskoval tentokrát ani kamenožrout.
"Přátelé, nejsme v koncích, ale východisko z této situace nevidím," mudroval Ukuk.
"Hmmmm," potvrdil kamenožrout.
Rytíř očima měřil dálku k druhému břehu. "Snad kdybych se rozběhl a dobře se odrazil, třeba bych přeskočil," přemýšlel.
"Tak to si rovnou vsaď na svou smrt, vznešený pane. Na takovou dálku bys musel mít křídla."
"Křídla? Huhú!" vykříkla čenromůrka. "A kdo říká, že křídla nemáme?"
A pak předložila ostatním členům družiny svůj plán.

Celá výprava upírala oči k nejvyšší věži hradu Ragar, snažili se zahlédnout okno, z nějž se linul smutný zpěv princezny Oglamár. Zdála se tak blízko, a přesto zcela nedosažitelná.
Před nimi ležely tři vodní příkopy. Stáli na okraji prvního, ve kterém proudil zelený jed. Přeskočit se nedal, přeletět ho zvládli jenom někteří. Rytíř, pidiďas i dámy dumali, když vtom se Pjernarkrach zvedl a strčil do příkopu ruku.
Blubka vykřikla zděšením, rytíř jej hned tahal ven, ale... nic se nestalo.
"Hmmmmm, zdá se, že nepůsobí," zaduněl kamenožrout.
"Huhú, těš se princezno! Nás jenom tak něco nezastaví!" radovala se za všechny černomůrka.

Hynrek se uměl téměř dokonale ovládat, ale když v srdci zkamenělého lesa nalezl jenom prázdný podstavec, zabořil hlavu do dlaní.
Dobrovolní členové družiny v rozpacích přešlapovali kolem. Bez olověné sekery nebylo možné Smerga porazit. Kam se tedy poděla?
"Pláče?" nesměle zašeptala Blubka.
"Huhú," potvrdila Vúšvusula.
"Pane rytíři, nevzdávejte se," promluvil po chvíli Ukuk.
Hynrek se hlasitě rozeštkal. "Vše je ztraceno, prohrál jsem, nikdy neuvidím krásnou Oglamár!"
"A to ne! Láska, která vás dostala až sem, je stále ve vás, cítím to," chlácholil ho
"A k čemu to?"
"Láska je mocnější sekery, věřte."
Rytíř si utřel oči a odhodlaně vykročil dál.