Moje články

1890, Whitechapel

Longharvest lane by se klidně dala nazvat ostudou Londýna, kdyby takových ulic, zaplivaných, špinavých a štiplavě páchnoucích po celém spektru lidských tekutin, nebyl plný Whitechapel.
Nahý mrtvý muž v místě, kde se dali objednat muži v ženských šatech, by nejspíš každého detektiva nechal chladným. Ne tak detektiva inspektora Hillingheada. Hledal stopy jako pes, slídil, čmuchal a nepřestal výhružkám navzdory.
Jen nerad připouštěl, že má ještě jeden zpropadeně krásný blonďatý důvod se do Longharvest lane vracet.
A pak, sám nevěděl proč, vyryl do zdi ve výklenku vzkaz.

2023, Londýn

Shahara Hasan nevěřícně hleděla na nápověda vyrytou do zdi. Hillinghead

Alfred Hillinghead jen nerad připouštěl, že jeho dcera dospívá a zraje v krasavici. Když přišla z kostela s pročervenalými tvářemi, protože ji pekař označil slovy "k nakousnutí", pro jistotu vyčistil služební zbraň. Snažil se podporovat hlavně její hudební nadání a doufal, že Polly napne pozornost ke klavíru a ne ke kavalírům.
Sir Julian byl pro mladou Polly už trochu uvadající, ale mladé děvče v něm spatřovalo půvab zakázaného ovoce. Pár měsíců po svatbě si byla jistá, že je dokonalým jablkem z ráje. Pozdě jí došlo, že i tohle jablko bylo otrávené.
Polly Harkerová se však nedala otrávit. Raději trávila jiné.

Ledňáček je v moderním umění zcela zběhlý.

2003, Londýn

Shahara se, jako mnohé dívky jejího věku, pozorovala v zrcadle. Dnes víc než kdy jindy postrádala matku, její laskavá slova a šikovné ruce.
Zápasila s neposlušnými vlasy.
Dva pletené copy už ne. Není dítě.
Koňský ohon jako nosí její spolužačky? Zkusila to, ale tenká gumička praskla a jinou se jí nepodařilo najít. Shahara vzdychla.
Nechat rozpuštěné? Prohrábla si vlasy rukama a znovu se na sebe podívala. Pevné vlny trčely do všech stran. Ne, tohle nejsem já.
Toho dne poprvé přišla do školy v hidžábu. Spolužáci i učitelé se dívali všelijak, ale Shahara se nikdy necítila víc sama sebou.

Jak se Ledňáček učí dobré existenci.

1941, Londýn

Detektiv inspektor Charles Whiteman se ve svém životě dokázal vzdát kde čeho. Víry svých předků. Mateřského jazyka. Ostatně i svého jména.
Jediné věci se nedokázal vzdát. Z naprosto nepochopitelných důvodů to byla Esther Jankovsky. Copatá holka s nevymáchanou kušnou ho chytila za srdce natolik, že se raději vzdal kariéry, koupil dva lístky na vlak a slíbil dívence nový domov.
S kufrem v jedné a s drobnými prstíky v druhé ruce vyrazil na nádraží těsně před tím, než se nad Londýnem rozezněly sirény.
"To stihneme, neboj se," utěšoval ji, i když věděl, že z Londýna už žádným vlakem neodjedou.

1890, Whitechapel
Alfred Hillinghead zaťal pěsti a sevřel rty, když mu nadřízený sděloval, že případ je uzavřen. Ani nevěděl proč zamířil do Longharvest lane a praštil vztekle do zdi.

1941, Londýn
Charles Whiteman skřípal zuby v tom nejfalešnějším úsměvu, když musel spolupracovat s Farrellem. Nejraději by ho v hospodě vzal korbelem po hlavě.

2023, Londýn
Shahara Hasan ustála už několikátou urážku, kterou k ní směřovali ultranacionalisté. Odříkávala tichou modlitbu, aby měla sílu zůstat důstojná a nerozbít jim hubu.

2053, Nový Londýn
Iris Maplewood zjistila, že Gabriel Defoe jí frnknul přímo pod nosem.
"Do hajzlu," zařvala a rozrazila pěstí aspoň dveře.

1890, Whitechapel

Alfred se probudil s myslí plnou mlhy. Drogy v jeho těle ještě kolovaly, ale už ne tolik, jako když sem uprostřed noci omámený vpadl.
Ranní světlo zahalilo Henryho kouzelnou aureolou. Tvář měl tak krásnou, že Alfred nedokázal odolat a pohladil ho. Bál se, že se pod jeho dotekem rozplyne jako sen.
A pak nebylo nic přirozenějšího. Modré oči na něj pohlédly se směsí zmatku a vášně. Ta propukla vzápětí. Alfred do té doby nesvěřil tělo nikomu než své manželce, ale s Henrym hned věděl, co dělat. Protože s ním to bylo správně.
Henry je pravé zlato. Ne přetvářka.

2053, Nový Londýn

Elias Manix stvořil dokonalý svět. Doslova ho vybudoval z nicoty a popela k obrazu věčného štěstí. Heslo "Víš, že jsi milován" blikalo ze všech infopanelů a tvář usměvavého předsedy Výboru se co chvíli všem obyvatelům objevovala na očích. V Manixově světě nikdo nesměl být sám. Bylo zakázáno neštěstí, smutek se stal přečinem.
Krásný nový svět měl jedinou chybu. Jeho stvořitel, pán a vládce v něm jenom čekal na lepší život.
Elias odpočítával hodiny do bodu, kdy projde časem zpět a konečně pozná lásku, něhu a obdiv. V okamžiku největšího ohrožení Nového Londýna se Manix usmál a zmizel.

2050, Nový Londýn
Gabriel trávil, jak to tak u teoretických fyziků bývá, mnoho času mezi interaktivními obrazovkami, naklapával vzorec za vzorcem a upravoval simulace. Teorie gravitačního pole byla jeho vášeň, ale čím déle se jí věnoval, docházel k závěru, že v teorii musela někde nastat chyba.
"Naprosto nemožné!" vykřikl profesor a vztekle praštil do jedné z velkých obrazovek. Omylem znovu spustil simulaci, která zobrazila výsledek jeho teoretických rovnic.
A pak nezbylo největší fyzikální kapacitě, aby zírala. Částice vystavená přesílenému gravitačnímu poli se posunula o dvě setiny sekundy v čase. A rozdělila se na dvě naprosto totožné.
"Co jsem to provedl?!"

2052, Nový Londýn
Detektiv inspektor Iris Maplewood dostala od Výboru všechno, nejen možnost chodit po vlastních nohách. Přidělený byt se dal jedním slovem popsat jako fenomenální. Hlavně výhled.
Chvilku po Iris se do vedlejšího bytu nastěhovala Lorna. Odkvétající, mírně otylá, užvaněná Lorna, co žila s kocourem. Iris brzy pochopila, že kocour na její balkón neutíká náhodou. Jen co se huňatý ocas otřel o sklo, už zvonila i jeho spolubydlící. Nikdy nepřišla sama, vždycky brala i kamarády Gina a Tonica. Iris měla raději víno, ale nakonec se s Lornou, co vypráví trapné historky, pokaždé opila.
Cokoliv bylo lepší než nesnesitelná samota.

2023, Londýn

Detektiv inspektor Shahara Hasan dostala od života rozdané ty nejhorší karty.
Žena, dcera emigranta, muslimka a svobodná matka.
Svět jako by se od dětství snažil Shaharu zlomit, ale místo toho pomohly ústrky a překážky stvořit člověka tvrdého jako skála.
Za vše vděčila jen sama sobě.
Naučila se být hrdá. Žena, muslimka, matka.
Když si poprvé oblékla uniformu, už nebyla ani jedno z toho. Uniforma jí pomáhala nosit hlavu vztyčenou a jen díky uniformě objevila Shahara schopnosti, které do té doby nemohly vyniknout. Její intelekt a fyzická síla pomáhaly chránit takové, jako bývala ona sama.
A pak zachránila svět.

1890, Whitechapel

"Jsou i jiní... jako já?" zeptal se jednoho večera Alfred, když Henry vylezl z temné komory s várkou fotografií "pro soukromé účely".
"Nikdo není jako ty," odpověděl Henry s úsměvem.
"A jsou v tvém okolí..." zarazil se Alfred, když hledal vhodné slovo.
"Známosti? Poměry? Aférky? Milenci? Chlapi, co je píchám?" Henryho bavilo provokovat.
Alfred odvrátil tvář, aby zakryl svůj nenadálý stud.
"Všechny mé známosti byly naprosto bezpečné a důvěryhodné. Až na tebe."
"Já že jsem nedůvěryhodný?" podivil se Alfred.
"Zatím jsi jediný, kdo mě zatknul, aby mě dostal do postele," zazubil se Henry.
"Slibuju, že už to neudělám."

1941, Whitechapel
Ester Jankovsky plakala. Dnes a denně z mnoha důvodů. Truchlila po domově, kde lidé mluvili jidiš. Tesknila po rodičích a sestrách, s nimiž nenastoupila do vlaku a místo toho se schovala do lodního kufru. Brečela tak, jak brečí malé děti, když si odřou kolena nebo mají hlad. Jednoho dne slzy došly úplně.
Ester se učila přežít v novém světě plném změn, kde jediná jistota byla v nejistotě. Dokud nepotkala detektiva Whitemana. Stal se jí bratrem, kterého nikdy neměla.
Když ve tmě počítala ovečky, opakovala si pořád dokola jméno místa, které jí dávalo naději, že konečně přestane utíkat. Inverness.

1941, East End
Denní bombardování způsobilo, že londýňané ztráceli zábrany. Noční kluby rostly jeden vedle druhého, hlavně přístavní pajzly byly tak populární, že byly plné v podstatě od rána do rána. Jeden poplarský sklep se chlubil bezpečným prostorem i při příletu Fritzů, takže doslova přetékal těly nalepenými jedno na druhé.
Charles Whitman byl nejoblíbenějším hostem. Z nějakého důvodu byl inspektor vždycky při penězích.
S notnou dávkou ginu v krvi rozrazil dveře, které považoval za toaletu.
Ve tmě uviděl námořníky, jak se tisknou jeden k druhému.
"Ou, špatné dveře," zasmál se.
"Přeju rozkošný večer, pánové," smekl klobouk a zapálil si cigaretu.

Lady Agatha Harker milovala okultistické seance. Vonné tyčinky, drogy v čaji a hýbání spiritistickou tabulkou z ní brzy udělaly londýnskou celebritu.
Když došlo na zmrtvýchvstání jejího syna Juliana, čekali všichni, že seance přestanou. Naopak. Muž, který ani v nejmenším nepřipomínal syna staré dámy, dodal sezením pořádný šmrnc. A děsivou pravdu.
Pečlivě vybíral hosty. Kněze, který rád šířil neuvěřitelné zkazky svým ovečkám. Jedenáctileté děvče, dceru kuchařky, která sloužila jako médium. Londýnskou smetánku chabého rozumu.
Jednoho dne přišla pozvánka i inspektoru Hillingheadovi. Byl skeptik, když ho ale dívka s vyvrácenýma očima nazvala milencem modrookého muže, začal i on chvíli věřit na duchy.

1890, Whitechapel

Mihotavé světlo plynových lamp se odráželo v těch nejmodřejších očích Henryho Ashe. Zapáleně líčil život v polostínu, v úkrytu a mimo zákon. Alfred mu ležel na rameni a zcela odevzdaně visel na každém jeho slově. Zcela prosycený Henryho vůní na chvíli zavřel oči...
"Cože? Tančí? Muži s muži?" zašklebil se trochu.
"Co tě nadzvedlo, Alfrede. Nechtěl bys se mnou tančit?" usmál se Henry pobaveně, protože věděl, že pro Alfreda je všechno nové.
"Nepřijde mi to přirozené," zamručel Alfred.
"Až budeš připravený změnit názor, vezmu tě na večírek do Soho. Ale upozorňuju, že tančit budeš jenom se mnou, drahý."

2053, Londýnská periferie

Alby Maplewood se narodil s degenerativní poruchou páteře. Chodit přestal, když mu bylo čtyřiadvacet. Na rozdíl od jiných byl ochotný se s tím smířit, i když byl široko daleko jediný, kdo se ulicemi Nového Londýna proháněl na kolečkovém křesle.
Nadějný medik, programátor a všeuměl neunikl pozornosti Výboru. Jednoho večera zaklepali podezřele upravení týpci a mluvili u úžasném implantátu, co ho znovu postaví na nohy. Za zanedbatelnou cenu: bezmeznou oddanost Výboru.
Alby je poslal do prdele. Kvůli chůzi se nevzdá svobody.
Členové Výboru se nejprve chtěli vrátit s osvědčenými výhružkami a násilím.
Pak raději nabídli implantát Albyho sestře.

1941, Whitechapel
Dolores, Lizzie, Dotty, Isabela, Phoebe, Kathy, Kate, Lotty a samozřejmě taky Mary sedí u svých přístrojů, sluchátka na uších, úsměv na dokonale nalíčených rtech. Klidnými hlasy odpovídají na všechny hovory, ruce s pěstěnými nehty přepojují kabely. Celý den čilý ruch, který vyplňuje klábosení v těch vzácných momentech, kdy nikdo nehlásí zločin.
Když vstoupí inspektor Whiteman, změní se profesionální spojovatelky v hihňavá stvoření. Stačí, že zvedne obočí, nahodí křivý úsměv svůdníka a řekne "zlatíčko", a všechny mu zobou z ruky.
Škoda, že na toho protivného Irčana můj šarm nepůsobí, vzdychne Whiteman a nechá si od šéfovy sekretářky připálit cigaretu.

Zasedačka byla podezřele prázdná. Diagramy na papírových tabulích ukazovaly jednoznačný a nevratný sešup do červených, místy spíš do ultračervených čísel.
Šéf v čele stolu skládal papírové lodičky z účetní uzávěrky a za doprovodu zvuků, které snad měly být troubení zaoceánských parníků, je tužkou proháněl po stole.
Pět posledních zaměstnanců se po sobě nervózně dívalo. Nikdo si netroufl ani zakašlat, jenom sekretářka před každého postavila hrnek špinavé vody místo čaje a s každým šálkem hlasitě třískla o stůl.
"Co kdyby..." promluvil pracovník PR a všichni se lekli.
"Co kdybychom už po našich klientech nechtěli těch padesát litrů moči, nepomohlo by to?"

Pavel, už dávno ne Pavlíček nebo Pašíček, měl tvář plnou vrásek a vlasy prokvetlé šedinami. Ani jemu se nevyhnul čas. Ve svém muzeu vítal každou vyřazenou mašinku, která už nestačila zrychlené době. Pára už nestačila, ke slovu přišly diesel a elektřina. Pravda, lidé byli spokojení, ale jako by spolu s parními vláčky odcházelo i něco víc než jenom oblaka páry v krajině.
Mizely maličké tratě, co vedly do každé vesnice, mizelo to zvláštní kouzlo, které zářilo v očích malých dětí.
Co bude, až vyhasne poslední kotel? Zvládne malé muzeum zachránit všechny? Kdo ví. Naštěstí pár mašinek ještě pořád baští uhlí.

Někdy se stávalo, že mašinky nechtěly jíst, co jim do kotle přidávali. Většina sice jedla dobré hnědé uhlí, ale sem tam našla se taková, co chtěla lepší, kladenské plynové. To byl pak topič Pazdera skoro bez práce, protože černého uhlí bylo třeba málo.
Ale pak tu byla Růžová, všecka zmlsaná mašinka, co vymrzovala. Jen nerada otevírala dvířka od pece, když jedla cokoliv jiného než antracit. Po měsíci pak zase začala žádat něco jiného.
Pan Kubát, její strojvedoucí, se už sotva držel a to byl takový dobrák. Když však odmítla jezdit, než dostane uhlí z Vestfálska, mrštil vzteky čepicí o zem.

Jednou, a muselo se to stát, přinesl na Smíchovské nádraží bývalý černokněžník Zababa tu nejsmutnější zprávu. Pan Blahoš, laskavá duše celého nádraží, zemřel.
Všichni železničáři hned smekali čepice, jakmile to uslyšeli.
Když se konal pohřeb, přišel se s panem Blahošem rozloučit snad každý, kdo o něm byť jen slyšel. Zababa nechal pro něj vypravit speciální černý vlak, který měl odvést rakev až do Heřmanova, kde se pan Blahoš narodil. Nádraží, jindy plné lomozu, pískání, šumu a všelijakého běhání, se odělo do ticha a smutku. Kudy projel černý vlak, tam utichly všechny mašinky i stroje.
A to ticho bylo nesnesitelně hlasité.

Byla jednou jedna mašinka, která chtěla všechno dělat po svém. Nechtěla stát ve výtopně, když pršelo, protože se ráda klouzala po mokrých kolejích, na sluníčku zase nebyla ráda, když nad ní železničáři natáhli plachtu, aby se jí nepřehřál kotel, do Plzně chtěla jezdit v pondělí a ne až ve středu jenom proto, že to píše jízdní řád.
Nikdo nevěděl co s ní, všelijak jí domlouvali, ale ona vždycky jenom zapískala, že takhle to cítí a tak to bude.
Nakonec, nikdo nevěděl jak, začala poslouchat pana Malíře, svého nového strojvůdce. Až když vyjela, pochopili. Mašinka Rebelka spokojeně vyfukovala oblaka růžového kouře.

Jednou povídá strojvůdce pan Antoš Malé mašince, že čeká je důležitá jízda. Budou Velikonoce a z Nuselského nádraží pojedou v sobotu děti i dospělí ven z Prahy, aby natrhali kočičky.
Malá mašinka se těšila a opravdu, hned ráno bylo plné nástupiště a lidé se hrnuli do vagónků, že měla co dělat, aby všechny ty lidi dovezla.
Odpoledne byl v Pikovicích ten samý lomoz a Malá mašinka povídá: "A kde jsou ty kočičky, pro které lidi jeli? Nejsem si jistá, zda vystačím s uhlím, jestli povezu ještě větší náklad."
A pan Antoš ji pohladil a ubezpečil, že tyhle kočičky určitě doveze.

Byl jednou jeden chlapeček, co se jmenoval Pavlíček a miloval vláčky, koleje, výhybky, zkrátka všechno, co souviselo s železnicí. Už odmalička chodil s tatínkem nebo s dědečkem pozorovat vláčky a doma stavěl koleje snad úplně všude.
Když se dostal až do boudičky Dlouhé mašinky, měl oči navrch hlavy. Samá páčka, kolečko, dvířka...
"A na co je tahle velká, pane železničáři," zeptal se a ukazoval nahoru.
"To je brzdící páka, velmi důležitá," poučil ho pan Blahoš.
"A tahle?" zeptal se znovu a zatáhl. Dveře kotle se otevřely a na Pavlíčka vylétl oblak černého uhelného kouře.
Celý se zakuckal. "Už asi vím."

Jednou, ne zas tak dávno, dorazily na Smíchovské nádraží nové pořádky. Dorazil nový přednosta a prováděl všelijaké změny. Starší železničáři, co ještě pamatovali původní časy, remcali. Noví železničáři byli jiní, všecka studovaní, s maturitou, v nažehlených uniformách. Poslušní byli na slovo a vždy byli hotovi citovat příručky a vyhlášky. Ale staří mazáci moc dobře věděli, že teprve těžké chvíle odhalují pravý charakter.
A tak, když jednoho dne došlo na nádraží k neštěstí, mohlo se oddělit zrno od plev. Většina mladých zaměstnanců nešťastně koukala, ale pár dokázalo opustit příručky.
"Ono to půjde, uvidíte," řekl večer u piva pan Barák, nejstarší železničář.

Jednou, a to jste už milé děti slyšely, stonala stará zasloužilá mašinka a ostatní mašinky nevěděly, jak jí pomoci. I zavolaly na pomoc Zababu. Ten přijel o půlnoci v černočerné tmě, důkladně mašinkou zkoumal a pak smutně zavrtěl hlavou.
"Milé mašinky, vím, proč jste mě volaly, ale život vracet nedovedu. Leda snad..." odmlčel se a mašinky ani nepískly. "Leda snad že bych z ní udělal úplně jinou."
A protože nebylo, co jiného dělat, vrhl se na všechny součástky staré mašinky, zamával rukama, ozvalo se pískání a vrčení.
I narodila se Nová mašinka.
A to byl druhý dobrý skutek zlého čaroděje.

Občas, když bylo Smíchovské nádraží pusté a prázdné, zaslechl pan Blahoš tichý nářek a pláč. Dlouho nevěděl, odkud to přichází, kontroloval jednu mašinku po druhé, ale všechny spokojeně dřímaly.
A pak na to přišel. To naříkala Dlouhá mašinka v kůlničce.
"Proč si mě kdo vybíral. Jednou jedinkrát jsem se projela a teď tu stojím v kůlničce a jsem úplně k ničemu. Hnout se nemůžu tam ani zpět... Moc bych chtěla být k něčemu užitečná," říkala si sama pro sebe, ale pan Blahoš ji slyšel a hned přemýšlel, jak by té nebohé mašince pomohl.
Ale o tom si povíme zase příště.

Vás tady teda je! Na to, že sem můžete přijet jen po jedné koleji, courá vás tady jak po Ferdinandově třídě.
Nelíbíte se mi, ani jeden. Ne, ani vy s tím tučným svazkem bankovek se mi nelíbíte, na to vsaďte svůj pěkný přeškrobený límeček. Ani tam madame támhle, ta zelená vám nejde k pleti.
A navíc tady s vámi budu muset strávit celý měsíc, protože mi tu couráte po kolejích, nekoukáte na čas a já se tu budu otravovat až do dalšího úplňku.
Měl bych vás upozornit, že jídlo tu nepodáváme, toalety jsou zamčené a klíč jsem už dávno ztratil.

Jednou, a už je to velice dávno, objevila se na Smíchovském nádraží Zvídavá mašinka. Všichni si ještě moc dobře pamatovali, jak před lety prorazila Zvědavá mašinka nárazníky, vyjela do světa a už se nevrátila.
Odrazovaly tak Zvídavou mašinku, aby jela v jejích stopách.
"Věř nám, za nárazníky je jenom prázdno," povídaly, když hledala kolej, která k nim vede.
"Ale já bych si do toho prázdna udělala jen malinký výlet," pískla Zvídavá a rozjela se.
Naštěstí ji včas zastavil pan Pokorný. Zařídil jí převelení a od té doby jezdí Zvídavá mašinka na jednokolejné trati pod Boubínem a denně zažívá nečekaná dobrodružství

Když se pan Blahoš ocitl na nádraží v Zababově, uvedl ho sluha do čarodějné dílny. Pan Blahoš, znalý jen báchorek a pohádek, očekával tmavou sluj, kde bude černokněžník stát nad velikým kotlem a nad zeleným plamenem cosi míchat. Nemohl být dál od pravdy.
Dílna velkého černokněžníka vypadala jako inženýrská kancelář, včetně rýsovacího prkna a všelijakých nákresů. I sám černokněžník vypadal víc jako inženýr než sluha pekelný. Nad velikou bednou si cosi mumlal a přeměřoval.
Teprve když se otočil a spatřil pana Blahoše, luskl prsty a místo bedny stál před ním velikánský kotel.
"Takhle jste si to představoval?" usmál se Zababa.

Když se v holešovickém obchodě U Krále železnic objevila na dveřích cedule s nápisem ZAVŘENO, obličeje zklamaných chlapců a dívek se lepily na sklo, mžouraly do ztemnělé výlohy a snažily se zahlédnout, zda přece jen nepřijde hodný pan Blahoš a nepustí je dál nebo jim strašidelný pan prodavač Zababa nevyčaruje další krásnou a novou mašinku.
Ale kdepak, bělovlasý železničář na penzi a temný černokněžník ve výslužbě měli ten týden docela jinou práci. Řekněme jen, že jeli na dovolenou, hezky vlakem a hezky daleko, a dělali to, co jim přinášelo nezvykle veliké potěšení.
A určitě při tom někdy hráli i šachy.

Jednou, a už je to velice dávno, byla jedna stará poctivá lokomotiva těžce nemocná. Z chladících trubek jí neustále unikala pára a v kotli měla obrovskou prorezlou díru. Klempíř měl dorazit až ráno a mašinky se bály, zda to stará lokomotiva do rána vůbec vydrží.
"Nedá se nic dělat," řekla jedna z nich, "musíme zavolat Zababu."
Mašinky se radily, ale nevěděly, jak takového černokněžníka poznají.
"I to je náramně jednoduché, chodí o půlnoci, zahalený v černém plášti. Přijíždí po 17. koleji," vysvětlila mašinka.
A tak se lokomotivy nedočkavě shromáždily u výhybky a čekaly. Náhle se ze tmy vynořila temná postava.