Moje články

Místo přehnané a okázalé scény intimní malé studio. V pozadí modré plátno s trochu nostalgickou texturou. Jindy přehnaně hyperkinetický zpěvák sedí většinu času na židli a oddechuje. Na obličeji má těžké divadelní líčení. Maskérka nakonec zavrhla tvářenku, ale nechala modré oční stíny. Působí trochu teatrálně - jeho přehnaná gesta, úsměvy i barvy, ale všichni ho milují. A všichni mlčí, i když vidí stín člověka, kterým býval. Oblečení na něm plandá. Líčení neumí zakrýt všechno.
Kamerové zkoušky ukazují krutou pravdu. Vážně nemocný. Celý videoklip se nakonec předělá do odstínů šedi.
Snad jenom Freddie tušil, že je to jeho poslední klip v životě.

V místnosti se vznášel namodralý cigaretový dým, vzduch prořezávaly táhlé tóny a občasné mručení hráčů; nedalo se rozeznati, zda se jedná o zpěv či jenom tiché radování nad kartami.
Alexandr neměl štěstí. Ten večer se sice zalíbil Nastasje, která se co chvíli přitočila a opírala se o něj jemnýma ručkama, ale karty mu nepřály. Míhaly se jedna za druhou, ne a ne se mu k ostatním dvěma připojit ta, na kterou vsadil. Další sada minula a protivník složil a shrábl výhru. Pošesté.
Alexandr se svého esa nedočkal. Rozladěn kráčel chladnými petrohradskými ulicemi. Zatracená piková dáma.
Pak přišel nápad na povídku.

Příliš mnoho slov. Jedno za druhým pálí, bodají do srdce. V uších píská, hlava se točí. Nechci je slyšet.
Příliš mnoho bolesti. Psychické, fyzické, vlastně v tom není rozdíl.
Příliš mnoho zmatku. Co chci? Co chceš ty? Co můžeme? Co nesmíme? Co budeme? Kam kráčíme?
Příliš mnoho rozpačitých pohledů. "Jsi v pořádku?" Nejsem.
Organismus stávkuje. Žaludek se rozhodl citový zmatek odpískat. Dnes nejím. Zítra... taky ne. A ani pozítří. Můžeš to vyzkoušet, ale dostaneš jenom břichabol.
Příliš mnoho nedořešeného...
Mnoho něhy. Té ovšem není nikdy příliš. Tělo zaplavuje klid. Znovu mě učí jíst. Poprvé po třech měsících mě nebolí břicho.

Spoutali tě hradbou. Zbavili tě svobody. Vzali ti volnost. Do cesty se ti postavili překážky, násilím tě vyrvali z přirozeného běhu. Narovnali tě. Už nemůžeš plynout, občas se zatoulat a přinášet život. Spěcháš a vlastně nevíš kam. Místo životadárné síly odnášíš to nejhorší. Proměnili tě ve stoku.
Občas se v tobě probudí nezměrná síla. Vytrháváš se z okovů a diktátu civilizace. Nazývají tě potom ničivou, ale ty si jenom bereš, co bylo vždycky tvé. Své místo a dávné království. Nedej se, nenech se uvázat do betonových koryt a dřevěných přepadů. Vrať se do zákrut a písčin. Buď svá. Divoká Vltavo.

Sledoval svoje ruce, staré a scvrklé, jak se sepjatými prsty mechanicky obracejí k nebesům. Měl hovořit s Pánem, ale posledních pár let nevěřil, že Nejvyšší poslouchá. Den za dnem procházeli před dveřmi jeho kostela muži v uniformách. Doma je vítali, ale on si všímal, jak prázdné mají oči. Prožíval s nimi neštěstí celou svou bytostí, a nevěděl, jak pomoci. Chtěl svolat obec a hovořit o neštěstí, které potkalo celý svět. Ale kostel mlčel. Rekvizice před pěti lety zvon zabavila. Válka skončila, ale ocel bylo třeba jinde. Pluhy, lopaty, radlice... A v kostele ticho. Jak potřebné by přitom bylo hlaholení zvonu.

Bylo nebylo, spíš teda bylo, za devatero horami stával tajemný zámek obrostlý trny, zčernalý mnohými ohni a opředený mnoha povídačkami o zlém černokněžníkovi, který tam žije. Přesto se čas od času našel blázen nebo cizinec, který na zámek zavítal. Dveře se samy otevíraly, hosta čekala večeře a po večeři rozestlaná postel s nebesy.
Kdo ulehl, ráno se neprobudil. Za pár dní objevili tělo nešťastníka za nejbližší vesnicí, když měl štěstí, pohřbili, když ne, vránám předhodili.
Nikdy si nevšimli, že nebožtíkovi chybí játra. Čaroděj si je z každého hosta vzal, sobě do těla zašil, mladá a čerstvá, aby žil navěky věků.

"Tak si spočítej výběžky...Ano, správně, je jich osm. A to je základ, kterému budeme říkat celek, vidíš?" Demonstrace sčítání zlomků na kostičce Lega mělo zatím úspěch.
"Takže tahle je, jak vidíš, poloviční. Kolik jich budeš potřebovat, abys dostala celek?"
"Dvě," odpověděla Eliška nadšeně.
"No výborně," zaradoval se tatínek a jal se pokračovat dále ve výuce. Za chvíli už tři čtvrtiny nedělaly neplechu.
"A kolik je tohle?" V ruce držel nejmenší možný dílek. Eliška místo odpovědi vyděšeně třeštila oči.
"No tak, Eli, to zvládneš, to je přece osmina," napovídal.
"Ale míca nám právě spolkla těch zbylých sedm," natahovala k pláči.

28. dubna 2006
Měla bych psát seminárku, ale radši jsem z hromady vytáhla dopisní papír, abych ti napsala.
27. dubna 2007
Nejlepší způsob, jak osušit slzy, je slíbat je. Slíbej je, prosím.
30. dubna 2008
Miluju Červenýho trpaslíka! Proč ty ne?
22. dubna 2009
Znáte tu podivnou bolest, která vás prostoupí, když dočtete knihu?
25. dubna 2012
Čím víc jsem unavená, tím větší je pravděpodobnost, že přijde hospitace.
26. dubna 2015
Plyšové mrkve jsou obrovsky antidepresivní. Potřebovala jsem ji v posteli objímat celou noc.
20. dubna 2016
Balancujeme na ostří nože. Bojím se, že spadnu, protože každý krok vpřed bolí.

Michail byl nemocen. Tedy úředně byl nemocen, jinak se cítil zdráv a koneckonců, díky Bohu, i živ. Ležel v posteli a psal. Psal, protože necítil bytostnější potřebu než psaní. Verše se hromadily jeden za druhým, metafora střídala metaforu, obdiv k Puškinovi pomalu vystřídala vlastní invence a styl. Jak rád by psal ještě den, dva, týden, celý život. Ale služba to nedovolila. Tento měsíc si vzal ze zdravotních důvodů volno již třetí. Bez armády by neměl živobytí, ale s úvazkem k armádě neměl čas na psaní. Nevěděl, zda mu dovolí další volný den, ale nepřemýšlel nad zítřkem. Vymyslel název. Bludný kruh.

Pentličky na rukávech se jí rozvázaly, ty z vlasů ztratila. Někde v zahradě se určitě toulá i jedna zlatá náušnička. Mamá se zlobí jenom na oko, protože její nejmilejší Antonie může cokoliv.
Sleduje její útlé tělíčko, jak je nepohodlně sevřeno v korzetu, hlavinku, která už nosí napudrovanou paruku. V očích dvora už je Antonie téměř dospělá žena, jen provdat, v očích matky je to dívenka. Hladí ji po tvářičce a suší slzy.
Neboj, maličká, zítra půjdeš zase ven se svým psíkem, jen si hraj. A neplakej, služebnictvo najde tvé náušnice. Jen buď děťátkem, holčičko, ještě chvíli, než mi tě odvezou...

"Jsi si tím jistá?" zeptal se asi po osmé a zkoumal ji něžným, nijak nesoudícím pohledem.
Nejsem, to víš, že nejsem. Vůbec nevím, co to dělám. Je mi třicet a ještě jsem neměla příležitost jako je tahle a jsem nervózní a bojím se, křičelo její vnitřní já, ale nahlas neřekla nic. Cítila, že se celá trochu chvěje, ale její paličatost jí nedovolila couvnout.
"Ano, jsem si jistá," pípla.
Pevně si ji přitiskl k sobě a chytil ji za ruku. "Tak dobrá, nech se vést, pustím hudbu. Slyšíš? Raz... dva, tři... Raz..."
Trvalo to půl večera, ale poprvé si zatančila valčík.

Chaloupkou otřásal falešný zpěv místy přecházející do nepříjemného ultrazvuku. Prostor naplňoval nepříjemný smrad Ironu a Sava, obojí v koncentracích, které rozežíraly sklo, dřevo a dokonce i pracovní nástroje. Prófa se snažil nenápadně proplížit, bez botiček capkal po podlaze, ale stejně ho čapla.
"Truhlíčku, maličký krumpáčku, takhle nemůžeš do práce," šveholila Sněhurka, naslinila kapesník a vydrbala mu tvářičky a nos.
"A kdepak jsou moji další hošínci? Pojďte za Sněhurkou, ona se o vás postará."
Šest zbylých čepiček se marně krčilo pod postýlkami, stejně je dostala. Láskyplně je omyla, osušila a nabalila jim svačinky, zase byl štrůdl.
"A šup šup makat, pidižvíci."

Geralt se zamračil. Nebyl si jistý, jestli už opravdu nebyl na svoje řemeslo příliš starý, protože paměť měla vzácnou schopnost vynechávat v poměrně důležitých okamžicích. Třeba když šlo o život a jiné maličkosti. Klepna měla v sedlových vacích oleje, odvary, lektvary a byliny. Ale k čemu to všechno, když si občas nemohl vzpomenout, jaký olej nebo zbraň použít?
Na okamžik se mu zatajil dech, vyprázdnil mysl a slyšel Vesemirův hlas. Opakoval poučky z bestiáře: hmyzovití, nekrofákové, prokletí, přeludy... relikty! Relikty, to je ono. V hlavě se konečně vynořilo jméno. Morvudd.
"Za všechny sežrané ze Skellige," zamumlal a potěžkal ďáblovu pecku.

Během výcviku měli velitelé jediný úkol - vytlouct a vyřvat z nás všechno, co bylo lidské. Zmizet musely hra, radost, soucit a nakonec i strach. Každý den jsme padali na kavalce dobití, kousek po kousku jsme tvrdli na kámen, než se nám zocelilo tělo a ze srdce zbyl kus žuly. Na něco nás ovšem výcvik nepřipravil.
Nikdo z nás netušil, co ho čeká, až se to stane doopravdy. Asijská džungle není výcvikový tábor. Vietnamci za stromem se nepohybují s frekvencí terčů na střelnici. Ale nás to nemusí trápit. My tam nejsme od přemýšlení. Jsme prodloužené prsty na spoušti, jsme zbraní demokracie.

Seznam čítá přesně dvacet titulů, výběrové možnosti jsou veliké, čítají přesně sto padesát dva knih, které jsou řazeny určitým klíčem. Mnozí jsou nespokojeni, protože nejsou spokojení nikdy, někteří jsou rádi, protože mají v seznamu svou oblíbenou knížku, většině je to putna, protože jim seznam stejně sestaví maminka, sestra nebo přítelkyně. Při dobré vůli přečtou polovinu, někdy ani to ne. Mně zbývá modlit se a přát si, aby měli štěstí, nebo aby měli dostatek rozumu a o každé své položce se naučili věci nazpaměť.
Naštěstí se každým rokem najde kniha, kterou znají všichni, loni to byl Kmotr. Letos vedou Opilé banány.

Zamazaný od barev, duchem nepřítomen, odpočíval, aby si prohlédl dosavadní práci. Byl a nebyl spokojen. Barevné spektrum bylo v pořádku, techniku už vypiloval, námět se mu líbil. Ale... Ukousl sladkého pečiva, které mu včera donesl bratr. Nebo to bylo předevčírem? Rozinky ho polechtaly na patře. Usmál se. Zbytek si nechá ke snídani, třeba bude mít i mléko. Mléko... a nápad byl tu. Namíchal si k barvám na paletě bílou a přidával k zobrazeným dojmům jas.
Svíčky stačily akorát. Padl vyčerpáním, spokojen s vlastním dílem.
Copak to jenom může být? pomyslel si Theo při pohledu na obraz, kdyz ráno bratra kontroloval.

"A kudy mám jít teď?" Připadám si poněkud zoufale a propadám panice, protože kdyby mě tu nechal samotnou, budu bloudit čtrnáct dní, umřu bídně hladem a budou muset místo mě hledat náhradu dřív než stihnu vůbec začít.
"To máš jednoduchý - zadní schody i ty hlavní vedou jenom do druhýho, nahoru do třístovky se musí tím třetím schodištěm," pravil Guru a hrdinně mě vedl skrz spletenec chodeb, schodů, učeben a tajemných zákoutí.
"Třetí schody? Tady jsou třetí schody?" vypísknu zcela nepedagogicky.
Po pár minutách dorazíme před dveře s nenápadným číslem 302.
"Tak tady to máš," ukáže.
"Nebyla by na Béčko mapa?"

Práce na něm trvaly neuspokojivě dlouho, protože finální podoba produktu stále nebyla úplně podle představ zadavatele zakázky. Nejprve byl příliš malý, potom zase velký, ta verze s kopýtky ani neopustila výrobní stůl, čtvrtý návrh byl sice docela pěkný, ale jeho křivky a dlouhé vlasy byly příliš líbivé (nicméně jako verze 2.0 se zachoval v plánech). Pátá verze konečně splňovala očekávání a Člověk byl na světě.
Stvořitel se usmála, vdechla mu život a probudila ho: "Budiž Adam."
A najednou byla místo člověka jen hromada hlíny a jeho hlava všude okolo.
"Tak na první pokus to nebylo nejhorší," uklidňoval Boha Metatron.

Dušan na poslední chvíli ucukl a pevně sevřel kousíček tapisérie v dlani. Nehodlal se své jediné naděje vzdát. Snad aby to ti dva hloupí lidi pochopili, Pepa výhružně zavrčel a ukázal svoje ostré zuby.
"Nesahat!" sykl Dušan.
"Klídek, kámo, klídek. Sem ti chtěl jenom pomoct, neasi. A vůbec, nečum tady a naprav, cos způsobil," zkusil to René po dobrém, zatímco Ruda se na bývalého spolužáka připitoměle usmíval.
"Sně, vole, koukej tlačit káru," přidal se Ruda.
Pepa navzdory své psovitosti otráveně protočil oči. Na tyhle blbosti (a blbečky) nemají čas. Štěkl a zamaskoval tím zamumlání slova labuť.
Dušan kývl. Odpočítal vlákna...

SCÉNA - Lovecký zámeček (všude na stěnách je zavěšené lehce oprýskané paroží, v rohu plápolá umělý oheň a na římse se nahřívá žehlička)
JASOŇ (zpod peřiny): Přiznávám, že tohle jsem úplně nečekal.
ZLATOVLÁSKA (zpod druhé peřiny): Já bych se s dovolením přidala, tohle jsem také nečekala.
JASOŇ: Což o to, povlečení jsou to hezká, taková poctivě vyšívaná...
ZLATOVLÁSKA: Ještě nebožka maminka vyšívala...
JASOŇ: ...hřejou, stejně jako žehlička hřeje...
ZLATOVLÁSKA: ...používala na ně hedvábnou nitku.
JASOŇ: Zámeček je pěkný jak se patří...
(odmlčí se) Ale tu půlku království jsem si představoval jinak.
(vyleze z pod peřiny a má jenom levou polovinu oblečení)

"Je nelogické se tahle chovat bez širšího schválení... Dýchej, potřebuješ dýchat... Bolí tě hlava? To je tvoje vina... Anniko... Anniko.." Následoval zástup neznatelného šumu, výkřiků a úporná bolest.
"Jste v pořádku, Sedmá?" zajímal se komandér.
"Nechci se dotknout praktik vašich předků, komadére Chakotayi, ale zdá se, že šamanské metody na mě nefungují."
"Váš mozek stále touží po společenství, Sedmá?"
"Nedokážu umlčet ten šum," prohlásila Sedmá a s kamenným výrazem opustila místnost.
***
Překvapeně hleděl do její tváře bez očního implantátu. Vstoupila bez ptaní.
"Prý existuje ještě jedna lidská metoda, jak utišit mozkové synapse," řekla a intenzivně ho políbila.
Hlavu zalilo ticho.

"...a proto má zákon zisku míry tendence klesat... zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem... cože je tohle? Vepsat na prapor? Co je to za nesmysl?"
Bedřich si mumlal nad potrhanými stránkami, kolem se pateticky vznášela mračna prachu a jeho nos se co chvíli blížil k papíru, aby se prokousal téměř nečitelným rukopisem.
"A pročež jednoho dne vyšel prostý John do práce, aby mu kapitalista Andrew sebral veškerou hodnotu jeho nadhodnoty. Co je to za nesmysl?" To už byl Bedřich vyloženě rozčílený. Doufal, že v pozůstalosti svého přítele Karla uloví poklad. A našel jenom torzovité cosi, co neslo jméno Das Kapital.

Potkali jsme se náhodou, když mne vyzval na kontrole jízdenek. Rozhovor byl nevyhnutelný.
Kolik hodin denně strávíš na trati?
Spíš se zeptej, kolik hodin jsem mimo ni, to se snadněji počítá.
Pokud si ale vzpomínám správně, chtěl ses věnovat rostlinám...
To si pamatuješ moc dobře. Jak já nenáviděl vlaky. Všechny ty zpoždění, výluky, lidi a jejich dotazy, to jsem jako cestující nenáviděl.
No a co, že tedy nejsi zahradník, jak jsi plánoval?
Protože na dráhu mě vzali hned, je to dobře placený, a nakonec jsem se i ty vlaky naučil mít rád.
A tak se stal student Venca Kozel průvodčím.

Půda na Corvo Bianco voněla sluncem a hřála, i když už byla skoro půlnoc. Trávou se proháněly roje světlušek. Triss usnula v lenošce a pohár sladkého červeného vína jí vypadl z ruky. Geralt se usmíval při pohledu na její tvář, pomalu upíjel Bílého vlka a hleděl do kraje.
"Krásný pocit, že? Domov," rozezněl ticho Regisův hlas.
Drobné kývnutí v odpověď.
"Jdu ti dát sbohem."
"Nezůstaneš chvíli, příteli?"
"Vy lidé potřebujete stabilní místo... my se pro něj občas rozhodneme. Nyní je čas odejít."
"Rozumím. Buď tedy sbohem, příteli." Geraltův hlas nenesl známky smutku, ale oba tušili, že tohle je možná naposledy.

Upíraly se na ni čtyři páry očí. Ve dvou tvářích byla patrná rozpačitá zvědavost. Ovšem dva mladí muži ji pozorovali se zcela očividnou nostalgickou něhou. Měla všechno, jak má být a jak si ji pamatovali. Všechno sedělo. Před nimi stála blondýnka s londýnským akcentem a mírně rošťáckým úsměvem.
Ale najednou všechno bylo jinak. V jejím pohledu bylo něco krajně znepokojujícího a mrazivého. Ty něžné oříškové oči lehce zasvítily a odhalily nekonečný proud času, který ji pohltil.
"Rose?" zašeptal Desítka. Z nostalgie se náhle stal strach.
"Už ne. Říkejte mi Velký zlý vlk." Její krásný úsměv se změnil v nepříjemný úšklebek.

Vlnky narážely na boky malé loďky a oba veslaři museli zápolit s proudem. Mladý muž kontroloval druhý břeh, ale zdálo se, že je nikdo nepronásledoval. Když vystoupili, popadl onen vesla a strčil loďku zpět k vodě. Překvapenou dívku chytil za ruku a cosi jí šeptal. Zda to byla odměna či jen sladká slůvka ví jenom ona, pravda ovšem je, že se jeho paže nepustila a vrbovými proutky se s polonahým mládencem trmácela až do Kunratic. Nevěřila, že je králem, ale krásné šaty, které jí přichystal, ji nakonec přesvědčily.
Za svou pomoc nechtěla málo. Pod kamenným mostem vyrostly její nové lázně.

Být s Triss znamenalo...
Vlastně to znamenalo všechno.
Po boku rusovlasé čarodějky cítil jistotu toho, že mu vždycky kryje záda, ztratily se obavy z toho, že je vydán na milost rozmaru.
S ní zažíval cestu kompromisu a ne věčné a nekonečné hádky.
Jejich milování bylo harmonické splývání, žádné sobecké využívání pro vlastní potřeby (i když ten jednorožec tomu poskytl pořádnou dávku exotiky, uznával).
Trvalo dlouho, než si uvědomil, jaký je rozdíl mezi vášnivou láskou k Yen a poklidným citem k Triss. O to víc ji potom miloval.
Když se váhavě otázala na život v Koviru, věděl, že odpověď je "ano".

Harry se nakláněl nad sérií map, kterou mu ráno donesli. I přes to, že byla pečlivě zpracovaná a bylo na ní s překvapivou přesností zaneseno několik detailů, opakovala se na všech bílá skvrna. Nikdo nebyl schopen říct, co se v těch místech nachází. Nic nebezpečného, tvrdili ostatní, nejspíš prostě chyba tisku. Moc důvěryhodně to neznělo, ale nechal to být.
Když o den později jeho letka přelétala přes zalesněnou oblast, vypadalo to na zcela rutinní akci. Dokud se mu nezatmělo před očima, z lesa pod ním nevyletěli duchové a než se zřítil k zemi.
Přežil, ale navždy ho hyzdila popálená tvář.

Říct, kdy došlo ke zlomu, by znamenalo najít začátek. A najít ono pověstné přelomové "to" nebylo v jejich případě úplně jednoznačné.
Možná bylo počátkem objetí, protože potom už pro ni nebyl cizí člověk.
On mohl za počátek považovat den, kdy ji celou uplakanou našel a pomohl jí překonat smutek, protože potom už se mezi nimi vytvořilo pouto.
Oba se shodli na tom, že to začalo něčím tak drobným a něžným, to když ji pohladil po tváři, protože vykročili za hranici přátelství.
A ona se smála a tvrdila, že na začátku byl utržený knoflík, který náhodou upadl z výstřihu její košile.