Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Co to do kosmu je?" nadával Rimmer a zhnuseně se díval na transparent, který podle všeho vytvořil někdo tak, aby napodobil co nejvěrněji jeho písmo.
"To je tvůj výtvor, Dutohlave," usmíval se Lister. "Tvoje pacifistické, všeho vzteku zbavené já napsalo tuhle nádheru."
"Ale... vždyť tam stojí K.L.I.T.O.R.I.S.! Ani ho neumím najít, proč bych bojoval za jeho práva?" Rimmer brunátněl a nozdry dostávaly podobu dvou majestátních vítězných oblouků.
"Taky jsem se divil. A přitom jediná zkratka, která se ti kdy bude hodit, je P.A.V.O.U.K. - pitomý, arogantní, vesmírný... učiněný kosmopako."
Brad a Janet se potáceli mlhou. Rozpitý make-up a rozmazaná řasenka jim z obličejů vytvářely karikatury. Ale v jejich tvářích byl přesný obraz toho, co se jim oběma odehrávalo v mysli. Ještě ráno byli šťastným a dokonalým párem. On fešák z univerzitní bundou, ona slušné děvče.
Proklatý déšť, který je svedl k tomu příšernému strašidelnému zámku. Odporná travestie, které byli vystaveni, však odhalila i něco strašného v nich. On fešák se zájmem o jiné fešáky, ona roztoužená rajda.
Leželi nazí na studené trávě a zámek, který jim otevřel oči a zničil jejich duše, se vracel na svou domovskou planetu - Transsexual.
Rocky Horror Picture Show (1975) je naprosto kultovní a naprosto příšerná parodie všech béčkových hororů z 20. - 30. let. Dva mladí zdraví lidé Brad a Janet se omylem objeví uprostřed naprosto odporného výročního setkání Transsexuálů z galaxie Transilvanya, jsou svědky stvoření dokonalého a dokonale tupého Rockyho, pronásledují je touhy a k tomu všemu hraje naprosto boží rocková muzika.
Na konci se dozvíte, že celý zámek je ve skutečnosti vesmírná loď, která se vrací zpět do své galaxie. Jestli tohle není nářez, tak už nevím, co by to mělo být. :D
(A ano, Nate, vím, že to nemáš rád ;) )
Zpočátku se mu zdály zlé sny. Probouzel se horečnatým vytržením, lapal po dechu. Když se probral, měl pocit, jako by zrovna vystřízlivěl. Nechápal, co se mu děje, ale starost o pracovní místo byla přednější.
Potom poprvé spatřil na svých rukou čerstvou krev. Nevyděsila ho. Naopak. Probudila v něm touhu. Žízeň. Hlad. Hlad po Lauře.
Zprvu utíkala, ale slyšel tlukot jejího srdce i zpoza zdi. Když se jí zmocnil, vášeň ho ovládla a jeho proměna se stala kompletní. Tělo porostlo srstí, tesáky se zableskly v měsíčním svitu.
V lese ho přivítalo vytí vlčí smečky. Byl jedním z nich. Konečně byl doma.
Vlk je velmi klasický hororový biják s vlkodlačím tématem z kraje 90. let, který nestojí na ději tak moc, jako je tam dokonalý Jack Nicholson (téměř tak děsivý jako v Osvícení) a hudba Ennia Moriconeho. Není to úplně děsivé, já horory nemusím a tohle jsem zvládla, celý film má spíš atmosféru a napětí než hektolitry krve.
V tělocvičně bylo dusno. Všem přítomným se stékal po těle pot z usilovného přemýšlení.
"Stejně je to idiot, nechat se zmrzačit těsně před finále. Kam dal rozum?" rozčiloval se manažer.
"Očekáváš od něj rozum? Jsi ještě větší idiot než on," kontroval trenér.
"Pořád platí, co jsem říkal včera. Půjdu do zápasu s kýmkoliv místním," navrhl zápasník.
"Apollo, ty ses zbláznil! Jak si to představuješ? To by nám sem mohl nakráčet kterýkoliv lokální magor, který si myslí, že mu porážením prasat vyrostly svaly!"
"Stejně projděte seznam," řekl Apollo a přistoupil k boxovacímu pytli.
Za pár dní poprvé potkal s Italským hřebcem.
Sladká a předvídatelná romantická komedie, ve které mělo jít o víno, ale nakonec šlo o lidskou duši, lásku... no a to víno. :-)
Jinak vynikající Russell Crowe.
Max se rozhlédl po sluncem zalité krajině svého dětství. Vzpomínky na strýce ho znovu zcela ovládly. Jeho laskavá tvář. Jeho praštěný smysl pro humor. Jeho pokusy opít nezletilého synovce. Tohle byl jeho svět.
Zvedl se vítr a pohrál si s nalitými hrozny. Kdesi na domě bouchly okenice. Snad až příliš krásné, napadlo Maxe.
Fanny se na něj dívala svýma nevinnýma očima.
"Jedu zpět do Londýna, Fanny." Pohled neuhnul, ale zalil se slzami.
"Potřebuju vyřídit všechny potřebné papíry. Nemůžu se stát sklepmistrem ze dne na den." Slzy.
"Ale třeba se jím stanu příští měsíc, až se sem definitivně nastěhuju."
V noci ho pronásledovaly noční můry. Topil se, břicho se mu zaplňovalo hnědou břečkou, pomalu mu docházel dech. A to nebylo nejhorší. Probudit se nemohl, jeho tělo bylo vláčeno proudem od břehu ke břehu a ti skrčkové zpívali písničky. Teprve když ho natáhl úzký odvodňovací kanál (který ke svému štěstí ucpal), dovolilo mu podvědomí, aby se probudil. Vytrhával se obvykle s křikem nebo alespoň s lapáním po dechu. Proplakal spousty nocí a znovu a znovu.
Dokud mu mamá na uklidnění nepřinesla pelyňkový čaj. Ta zemitá hořkost zabrala.
Ale stejně si August Gdoule až do konce života nedal jedinou kostičku čokolády.
Daleko na západě žije chlapík, kterýho jsem potkal a kterýho můžete úplně s klidem potkat i vy. Je milej, je to milej člověk. Rád si s váma pokecá, pokud ho pozvete na panáka. Jenom vám doporučuju, abyste ho nedráždili a vynechali v konverzaci pár věcí.
Tak předně - koberce. Potom se vyhněte Číňanům. Netahejte do řečí špinavý podvlíkačky a slipáče. Taky se úplně nehodí mluvit o zeleném laku na nehty. Pocuchat nervy by mu mohlo i hořící auto a sem tam i nějaký to vulgárně vaginální umění. Ale hlavně, hlavně ten tépich.
Je to člověk a o člověka tady jde především.
Další den, další film. Další šílená jízda plná třpytek, orgií, blonďatého McGregora a skvělé rockové muziky. A vůbec není o Davidu Bowiem. Ani trochu!
15+, je to kanonicky sprosté
"...Co já na to? Seru na vás." Mikrofon zaskřípal a Curt se naštvaně zabořil do židle. Celá tahle tiskovka mu lezla krkem. K novému albu nic, za to o jeho kalhotách, o jeho chlastu a o tom, koho by chtěl opíchat, o tom jako by dnes ti všichni pisálkové z britských plátků hodlali napsat román. Pulitzer za jeho zadek.
"Pane Wilde, řekněte konečně pravdu o vašem vztahu s Brianem Sladem. Potvrďte, že jste se rozešli!" Daily Mirror.
To si ze mě dělá... prdel!
O pět vteřin později tiskovka skončila. Novináři byli kupodivu spokojení. Curt Wild nenosí pod kožeňáky spodní prádlo.
Když se Bartleby probudil, urazila mu mozek těžko identifikovatelná rána, jazyk mu někdo přejel struhadlem a v krku se mu zabydlela rodinka mývalů. Nebo ježků. Těžko rozpoznával, co se kolem něj děje, ale když rozlepil oči (a že to světlo sakra bolelo), viděl chrápajícího Lokiho. Na zemi. Totiž... na Zemi! Kam jen oko dohlédlo, všude Wisconsin.
O pár chvilek později se oba mátožně dopotáceli k lacinému motelu. Bez peněz, zato s polámanými křídly.
"Vy jste museli mít divokou noc, hoši," zubil se správce.
"Včera nás tak nějak... degradovali."
"Tak to vám nezávidím... pánové...?"
"Barry," zamumlal Bartleby.
"Larry," pokýval Anděl smrti.
Nebeská stvoření jsou perfektní film, který kdysi dávno ještě před všemi Prsteny natočil Peter Jackson. Na Novém Zélandu se v 50. letech odehrála brutální vražda ženy, velmi brzy se zjistilo, že o její smrt se postaraly dcera Pauline a její velmi blízká přítelkyně Julie. Během vyšetřování vyšlo najevo, že ty dvě si stvořily vlastní království, tzv. Čtvrtý svět, jemuž vládly jako královna a královna. A protože se je všichni snažili rozdělit, došly k závěru, že vražda jim umožní být navěky spolu.
Opak byl mimochodem pravdou, součástí rozsudku byla podmínka, že už nikdy nesmějí vidět jedna druhou.
Královno srdce mého, Julie,
tvá moudrost Čtvrtým světem panuje,
tys spoutala mě svojí krásou,
jen s tebou mám vždy mysl jasnou.
S tebou jsem objevila Čtvrtý svět,
ten mohou nám všichni jen závidět.
Plný lásky, květin, motýlů i hudby
vyslyšel všechny naše modlitby.
Tvé tělo, Julie, to peří holubí,
líbat ho toužím a být v nebi.
Tys čistá, královno moje,
věřím, že láska to je.
Odpusť, že ve chvíli hloupého rozmaru
přivedla jsem tělo své ke zmaru.
Já pila a on tu byl,
o věneček mě připravil.
Teď však vím o to více,
že toužím po ústech své Julie - panovnice.
Pauline, přestože byla do Julie hluboce zamilovaná, zkusí podlehnout nátlaku své rodiny a pomiluje se s chlapcem, o němž ví, že po ní touží. Byla to tak odpuzující zkušenost a jenom ji potvrdila, že Julie je ta jediná možná volba. Chudák holka.
Film (1993) na svou dobu velice odvážně přišel s tématem HIV/AIDS a homosexuality pro většinové hollywoodské publikum. Aby se úspěch potvrdil, do hlavních rolí byli obsazení tehdejší obrovské hvězdy Tom Hanks a Danzel Washington, Hanks dostal za roli umírajícího navíc i Oscara. Je to hroznej doják, doteď to musím vypínat deset minut před koncem, anžto pak z toho stejně už nic přes ty slzy nevidím.
Zlomený nos a první zlomené srdce.
Noci plné studia, pot a hodně slz.
Ukradené doteky v pornokině dvě hodiny po promoci.
Práce a odříkání, kauzy, přesčasy, samota.
Anonymní ruce a jazyky v jeho ústech nenahradí touhu po lásce.
Kariéra se stane vším.
A najednou štěstí - Miguelovy něžné oči.
Noci s operou a opatrné procházky.
Rozbitá ústa, zlomená ruka.
Úspěch, stoupání po kariérním žebříčku.
Šok.
Kašel, bolest, vyhazov.
Nespravedlivý soud a umírání.
Miguelova dokonale ukázková péče.
Poslední léto lásky.
Soudní proces plný vyčerpání, špíny a špatných vtipů.
Vyhrál, vítězství nepřežil.
Tělo selhalo.
Mohl si za to sám. Protože patřil k nim.
Guvernantka se na děvčátko dívala částečně lítostivě, částečně pobaveně. Dívka stála uprostřed pokoje, na tváři měla naplácanou vrstvu bílé barvy, pudr ve vlasech. K tomu neúměrné množství růže.
"Claudio, zlatíčko moje," zahlaholila a vykročila směrem k tomu neštěstí. Holčička se tvářila utrápeně, když ji slečna začala upravovat. "Tohle se nehodí pro malé dívky, Claudio."
Malá dupla. "Nejsem holčička. Chci být žena." A na důkaz svých slov se nedětsky usmála.
"V tom případě, mladá dámo, nejlepší přítel ženy je zrcátko." Vytáhla z taštičky své kapesní zrcátko a ztuhla.
"Nejlepší přítel ženy je krev," zazubila se Claudia a vysála svou čtvrtou opatrovnici.
Další téma, další film. Poetický Vláčil, dlouhé záběry, dva řádoví bratři a nádherná vdova. Prostě nádhera!
Boží prst na znamení přízně osvítil celý Vlkov. Ondřej se pyšně díval na svoje dílo.
Když se vrátil, našel svůj rodný dvorec rozpadlý a zničený stejně jako družina loveckých psů.
Jak ji nenáviděl. Lenoru. Macechu, která ho připravila o světský život.
Jak ho vábila. Žena, která měla vdovským šatem zahalené tělo sladké panny. A pak se společně pustili do díla. Rukama pevnýma a jemnýma znovu vzkřísili Vlkov.
Na jaře ji požádal o ruku. Byla zalita sluncem a souhlasila. Zažili několik nádherných dní, v nichž dávali průchod své žádosti. Nic je nemohlo pokazit.
Dokud se na kusu dřeva neobjevil řádový kříž...
Nevím, jak jste na tom se znalostí děje, nicméně Ondřej se jako dítě ocitl v klášteře, protože pokazil svatbu svého otce s jeho druhou ženou. Po letech z kláštera utekl, našel svůj domov zničený a zjistil, že vdova po jeho otci je úžasná ženská. V den jejich svatby se však objevil osud v podobě Armina, řádového bratra, který je pevně přesvědčený o tom, že Ondřej musí vrátit zpět, protože slib řádu je neporušitelný.
Howgh.
Uznávám, že Stalkera řadím k nejprapodivnějším filmovým zážitkům svého života, a pokaždé, když film skončí, vůbec nevím, co jsem to viděla. Ale fascinuje mě, zcela pohlcuje a rozhodně ho v budoucnu uvidím ještě několikrát.
Co se týče tématu - beru dané téma jako slovní spojení, které znamená nějaké stupňované napětí, ať už ze hry Krvavé koleno nebo z Kytice. Prostě se děje něco, co se nemá dít. A tak se mi hned vybavila Zóna, kde nic není takové, jak by se mohlo zdát.
Svět okolo ovládla zelená barva - vysoká, nikým nesekaná tráva, koruny stromů i zvláštní světlo nebe. Vzduch hladilo jenom vytrvalé šeptání vody. Jinak bylo ticho. Vším tím klidem ovšem proudilo téměř hmatatelné napětí. Jiskření, které šimrá na kůži a zrychluje dech.
Trojice mužů se krčila na dohled svému cíli, o němž věděli, že je ještě na míle vzdálen; Profesor i Spisovatel ztráceli nervy, jen Stalker mlčel a soustředěně naslouchal, co šeptá Zóna.
Na poslední chvíli, snad jen díky zostřeným instinktům, oba chytil za ruku a strhl k zemi. Ticho rozřízlo odbíjení hodin. Ohlušující údery vyděsily návštěvníky k slzám. Zóna se pohnula.
Některá rána nejsou dobrá. Ne proto, že došla nejoblíbenější příchuť černého čaje, ne proto, že počasí za okny se chová jako typické skotské počasí. A kupodivu ani nebylo 1. září, kdy se s železnou pravidelností kazilo ráno většině učitelů. Kdepak.
Minerva se protáhla a s hrůzou hleděla na své psí tlapky a měla nehoráznou chuť najít míček. Severusovy vlasy najednou měly objem a jeho lokny by mohly udělat slušnou kariéru pro Schwartzkopf. Skřítci seděli s nohama na stole a dávali si voraz. Všichni pobíhali a panika pomalu ochromovala bradavický hrad.
Akorát Filch byl spokojený. Poprvé za život si vyzkoušel kouzlení.
Přemýšlela jsem, kterou epizodu ze života lovkyně Aloy považovat za nepovedenější, až jsem nakonec přišla na tuhle. Rodila se nejdéle, asi šestkrát jsem ji přepisovala a kromě nekrologu ji považuju za nejoriginálnější vhled do světa, který je pořád hlavně počítačovou hrou.
Klany z jihu je nazývali Banuk - Lid Severu. Ale ti, kteří žili za Průsmykem a bojovali s mrazem a ledem, si říkali jinak. Byli Lidem písní. V písních se ukrývaly hrdinské příběhy i melancholické smutky. Ve slovech i beze slov předávali si příběh o rusovlasé lovkyni, jež ovládla oheň, mráz i elektřinu, o dívce, která krotila šelmy, o cizince, která se odvážila vyzvat náčelníka a vyhrála.
Ještě dál na severu, až u Hromového bubnu, zpívali o ženě, jež rozmlouvala s horou.
A jeden muž si nesl v srdci melodii o křehké krásce, která pouhým lukem a šípy zabila ohnivého démona.
Obyvatelé Meridianu měli pocit, jako by se probudili ze zlého snu. Procházeli pobořenými hradbami a odklízeli mrtvé. Nepadlo jich mnoho zásluhou hrstky statečných. Z plání se ozývaly zvuky boje, ale pro město už byl konec. Pak země zaduněla a tlaková vlna výbuchu naposledy otřásla hradbami.
Na všech frekvencích zaskřípělo mrazivé: „Jednotko!“ Kovový Ďábel se zhroutil k zemi, téměř vzápětí padla i Aloy.
***
„Po tvém odchodu jsme trochu upravily pravidla, víš?“ vysvětlovala Teersa Aloy, když je minuly děti s fokusy.
„Dobře. Technologie nejsou jenom špatné,“ usmála se Aloy.
***
„Zdravím, příteli.“ Nahodil záložní zařízení. „Odejdeme daleko. A tentokrát neutečeš.“
„Potvrzuji, jednotko Sylensi.“
Netuším, jestli už jsem zmiňovala, že klan Nora striktně zakazuje práci s jakoukoliv technologií. Díky Aloy a tomu, že odešla do světa, se tenhle zákon změnil.
Považuji tuto věc za naprosté AU. A kdybyste si k tomu chtěli brouka základní rytmus Ódy na radost, mělo by to sedět. ;)
Kde Bouřkový pták hnízdil,
je už prázdná pustina,
nikomu už neublíží,
je to mrtvá mašina.
To, že jsme ho porazili,
na to vsaď svý kalhoty,
Carjové zas zvítězili,
rozšiř řady taky ty.
Carjův život vyjde levně,
smrt však ještě levněji,
pod Slunce šli jsme pevně,
na Démona v naději,
že náš útok není zbrklý,
že se nám boj podaří
pod vedením Aloy zrzky
v kamenitém pohoří.
Hrdá Nora vládla kouzly,
na Démona vrhla se,
pomohla tím Slunci v nouzi
a tak Carja neptá se.
Šípy letí, cink zní vzduchem,
Aloy mocně vítězí.
Démon není, už je duchem,
Carjové to oslaví.
Aloy byla bezradná. Proniknout na základnu Zatmění byl úkol, se kterým neměla zkušenosti, přitom nepřipouštěl chyby. Pomoci jí měl špión Vanasha, jehož měla kontaktovat jménem Avada, ale netušila, kde by ho měla hledat, ani jak vypadá. Věděla jen, že její tajný spojenec má paže s metalickým tetováním a setká se s ním v Slunečním prstenci.
Cestu jí náhodou zkřížila dívka v nesnázích. Když jí Aloy pomáhala, neznámá ji málem připravila o život. Jen omylem jí během zápasu roztrhla rukáv a spatřila kovové tetování se vzorem slunce. Proč jí nikdo neřekl, že Vanasha, nejlepší špion královského paláce, bude křehká dvorní dáma?
Postavy z Horizonu mají tetování a piercingy z kovu, někdy se ani nedá poznat, jestli mají v kůži části kovových zvířat, nebo je to jenom kresba. Ale je to esteticky hodně zajímavé.
Bitva se stále blíží... ale jestli poslední téma nebude co k čemu, tak k ní asi nikdy nedojde. :-)
Král Avad seděl na svém slunečním trůně a shlížel z paláce dolů na své město i na celý Meridian. Už pár dní jeho mysl tížilo neblahé tušení. Když před ním poklekla zrzavá Nora, ukázalo se, že předtuchy nelhaly. Ta dívka měla plán. Brilantně odvážný, šílený a sebevražedný. Nicméně při troše štěstí proveditelný.
V duchu počítal válečníky Meridianu. Mohl počítat s Vanashou a jejími lidmi? Dejme tomu, že může. Co ostatní Carjové? Dívka tvrdila, že přijdou i bojovníci z jiných klanů.
Opravdu měl dopustit, aby se centrem války stalo město, které tak obtížně budoval? Ale může si vůbec dovolit říct ne?
Blížíme se do finále, takže pokračujeme. Hrstka statečných bojuje se Zatměním a Aloy má speciální úkol vyřadit vysílač, který napájí nepřátelské mašinky. :-)
„Jednotko!“ Mrazivé. Umělé. Děsivé. Šeptání, které nebylo lidské. Zapískalo jí v uchu. Poprvé po hodně dlouhé době pocítila strach. Hluboko v těle bodal, rozklepal jí ruce a na chvíli vzal i dech.
„Jsi určena k likvidaci, jednotko.“ Ve fokusu praskalo.
„Aloy! Teď!“ Sylensův hlas ji vytrhl ze strnutí. „Slyšíš? Aloy, odpoj ten zatracený vysílač!“
Aloy nabila kopí a vrazila ho do zdroje. Energetický proud projel celým zařízením a zpětný ráz jí popálil ruku. Ale musela vydržet, aby ochromila Zatmění.
Těsně před tím, než se vysílač díky masivnímu elektrickému pulzu zhroutil k zemi, ozvalo se Aloyině uchu: „Vím, kde jsi, jednotko.“
Modře pomalovaná kůže, bílé pruhy na hlavě, rudý oděv - to bylo varování kmene Tenakth. Znamenalo jasné: Nechoď blíž.
Přesto byly blízko. Lovkyně Aloy a bojovnice Ullia. Zavřená v kleci.
„Když budeš mít štěstí, Noro, pokoušu tě a přijdeš jenom o prsty jako ten Carja včera,“ vrčela na Aloy.
„Proč bys mi cokoliv ukousávala?“
„Abych mohla pít tvou krev…“ zakřenila se Ullia.
„To je…“
„… nesmysl. Samozřejmě. Ale Carjové si myslí, že se živíme krví lidí.“
***
Aloy netušila, proč tehdy pustila bojovnici ze zajetí. Ale když se Ullia přidala k hrstce statečných, která mířila zničit HADES, věděla, že to bylo dobré rozhodnutí.
Ještě nikdy neběžela tak rychle. Svaly vypovídaly poslušnost, ale vůle je posouvala dál. Urychlovala si cestu jízdou, ale než dojela do Matčina Srdce, rozbila dva Chodce; padli vyčerpáním energie v dobíjecích článcích. Běžela. Musela tam být co nejrychleji.
Když spatřila strážní věž u Severní brány, pevnou a nepoškozenou, věděla, že to dokázala. Na zdvořilosti nebyl čas, odstrčila pár strážných a z posledních sil hledala, kde je Sona. Zcela vysílená padla na prahu velitelčina domu.
***
„Tahle holka mi dvakrát zachránila zadek,“ usmívala se Sona.
„Třikrát,“ mrkla Aloy.
„Pravda, to sedí. A proto pro tuhle Statečnou udělám cokoliv. Třeba i povedu válku.“
Pokud byste nebyli spokojeni s tím, co je v posledním odstavci (a ano, uznávám, že je to chatrné), věřte, že cestou se na jezdících strojích sedí na zadku. A hodně to bolí. :-)
„K dispozici jsou dvě kategorie terraformujících robotů: FAS-ACA3 Scarab v základním režimu umí opravit sám sebe i ostatní stroje; FAS-FSP5 Khopesh se dokáže automaticky nabíjet z biomasy a má schopnost replikace." Chvilka ticha. „Mám ještě jeden krásný kousek.“ Ted Faro se pyšně pochlubil nejnovějším návrhem. „FAS-BOR7 Horus – 300 metrů kovu, které v mžiku srovnají se zemí kteroukoliv horu.“
Muž v uniformě užasle prohlížel plány. „Armáda má velký zájem o vaši práci. Samozřejmě... v zájmu záchrany prostředí. Kolik,“ odmlčel se a otočil se na Teda, „kolik by stálo vyrobení modelu Horus?“
„Neskutečně mnoho. Ale peníze daňových poplatníků se nikdy nevyužily lépe.“
A takhle, milé děti, ošklivé stroje ovládli planetu...
(Ty písmenkovo-číslové kódy s pomlčkou v názvu modelů počítám jako jedno slovo.)
Klany z jihu je nazývali Banuk - Lid Severu. Ale ti, kteří žili za Průsmykem a bojovali s mrazem a ledem, si říkali jinak. Byli Lidem písní. V písních se ukrývaly hrdinské příběhy i melancholické smutky. Ve slovech i beze slov předávali si příběh o rusovlasé lovkyni, jež ovládla oheň, mráz i elektřinu, o dívce, která krotila šelmy, o cizince, která se odvážila vyzvat náčelníka a vyhrála.
Ještě dál na severu, až u Hromového bubnu, zpívali o ženě, jež rozmlouvala s horou.
A jeden muž si nesl v srdci melodii o křehké krásce, která pouhým lukem a šípy zabila ohnivého démona.
Využívám i toho, že Sylens, byť psáno jinak, znamená rovněž "ticho" nebo "mlčení".
Krčili se ve vysoké trávě podél cesty u Slunečního kotouče. Vysílač byl nedaleko, takže stačilo čekat, až Zatmění začne vysílat. Čekání jim oběma připadalo nekonečné, ale pak to konečně začalo. Náčelník organizoval své bojovníky. Zbraně, místo, čas. Aloy se sevřelo hrdlo, když ve fokusu zazněl pokyn k útoku na Matčino Srdce.
„Musíme je varovat!“ téměř vykřikla.
„Ne, Aloy, musíme na sever. Pokud všichni zaútočí na klan Nora, nebudou bojovat jinde, HADES může být poražen,“ oponoval Sylens.
„Ty chceš obětovat moje lidi? Mají zbytečně padnout v boji, který není jejich? To chceš?!“
Strašlivé ticho místo odpovědi bylo děsivější než okolní tma.
Posuneme zase trochu příběh. Sylens Aloy zachránil, ale ukazuje se, že to nebylo ze zcela nezištných důvodů.
„Ty? Ty jsi jejich zakladatel?!“ Aloy nedokázala uvěřit tomu, co právě slyšela. „Ale vždyť oni… vraždí, ničí vše, na co přijdou. Jsou horší než stroje.“
Položil jí ruku na rameno, ale odstrčila ho.
„Zatmění vzniklo proto, aby odhalilo pravdu o Starých časech. O tom, kdo doopravdy jsme a kde jsme se tu vzali. Zatmění mělo jenom zabít pověry a falešné bohy,“ vysvětloval Sylens.
„A místo toho probudilo skutečného démona.“ Aloy se zatvářila kysele a Sylens mlčky kývl. Svět se halil do noční tmy.
„Jak se dá porazit čisté zlo?“ zeptala se po chvíli.
„Těžko. Ale ty a já to dokážeme.“
Aneb když je to daleko, zkuste si ochočit vozítko.
Skoč na něj dřív, než on skočí na tebe, holčičko, zkrotne. Jako by slyšela Rostova slova. A je Nabíječ stejný jako Chodec? uvědomila si Aloy v okamžiku, kdy se odrazila ke skoku. Při dopadu na hřbet mechanického tvora okamžitě zjistila, že tak snadné jako doma to nebude. Nabíječ se bránil, vyhazoval zadními končetinami, skákal a vlekl ji travnatou krajinou. Dokonce s ní doběhl až na prudký sráz, bezhlavě se rozběhl dolů ve snaze ji shodit. Ale Aloy byla paličatější než kovový beran. Pak konečně jeho obranný mechanismus zkratoval a Aloy tak mohla dosáhnout k přepisovací jednotce. Nabíječ zkrotl jako beránek.
V originále Charger je takový pěkně paličatý a zepředu i zezadu nebezpečný beránek.
Je to teda trochu blbůstka, ale díky Zuzce jsem dostala nápad, který by mohl fungovat a zároveň poodhalit další jeden střípek, o němž snad bude brzy řeč.
Neštěstí seslalo slunce na klan Carja. Náš Dlouhý krk byl včerejšího rána nalezen rozpadlý na části nedaleko Štítu. Tento gigant kroužil v terénu již dlouhé generace. Žádná zbraň mu nedokázala ublížit, žádný oštěp mu neodlomil jedinou hoblinu, elektrické šoky ho nezpomalily. Kráčel krajinou ve stejném rytmu a jako jediný stroj nikdy nikoho nezabil. Ne záměrně.
Dlouhý krk začal před nedávnem sloužit jako externí vysílač, proto je z jeho zničení podezřelé hnutí Zatmění. Nedávno se o něj rovněž zajímala potulná lovkyně klanu Nora, Aloy, která přislíbila jeho znovusestavení. Snad bude úspěšná a náš Dlouhý krk bude zase zcela nezaujatě bloudit krajinou.
Úžasná vedlejší postava. Jmenuje se Varga a měla dostat víc prostoru.
Světlá pleť i oděv naznačovaly, že dívka, která stála před ní, patřila do klanu Oseram. Ale co dělá tady, na chladném severu?
„Ehm…“ ne příliš povedený začátek konverzace.
„Banukové tu o tobě zpívají písně, Aloy,“ odpověděla neznámá dívka.
Pozvednuté obočí místo odpovědi.
„Je pravda, že máš… no… ehm…“
„Mám co?“ promluvila konečně Aloy.
„Aratakovu zbraň - Bleskomet.“
Zkušeně si prohlížela kopí, jež dostala Aloy darem od náčelníka. „Hm, je skoro z poloviny tak dobrá, jako kdybych ji vyráběla já.“
V tu chvíli si Aloy konečně vzpomněla: „Tvůj otec je kovářem v Úžině!“
„Jistě, a podle všeho tohle kopí bude jeho práce.“
Šaty, které jí kdysi věnoval Teb, když vyhrála Výzvu, se po čase potrhaly, potřísnily krví a už jenom málo atributů hlásalo světu kolem, že je hrdá Nora. Ale stejně velmi nerada měnila svůj oděv za jiný, protože se v žádném necítila tak dobře, i když před laserovým dělem Hromových nebo Šavlozubých šelem nechránil ani trochu.
Starou zbrojnici našla náhodou. Nicméně odřeniny, které jí způsobil pád do šachty, byly zapomenuty ihned, jak spatřila zbroj s elektronickým štítem. Bestie nemají šanci, usmála se, když si nasazovala nátepníky, a šla svou zbroj vystavit zkoušce ohněm. Hromový byl hned za kopcem. Tak na něj.
Bez tohohle oblečku by Aloy byla v závěrečném souboji hodně hodně v loji. :)
Rost se marně snažil udržet vážnou tvář, ale při pohledu na Aloy obalenou trním, jak k němu natahuje svou drobnou ručku s pichlavým kvítkem, to nedokázal.
„Holčičko, cos to vyváděla?“ smál se a začal z ní vytahovat bodlinky.
„Viděla jsem, jak sbíráš květiny a čaruješ z nich léky,“ pípla Aloy a pak ještě jednou, když jí Rost tahal bodláčí z vlasů.
„Jistě,“ pohladil ji, „ale léky se čarují i z méně nebezpečných květů.“
A náhle nastal čas učení. „Vidíš tu střapatou, jak si probila cestu sněhem?“ Aloy kývla. „Vždycky jí měj u sebe co nejvíc a dobře se ti povede…“
První relikt Starých časů našla Aloy ještě jako dítě. Vypadal jako Pasoucí, které se učila lovit, taky měl parohy a štíhlé nožky. Líbil se jí a nechala si ho jako talisman.
Když opustila klanové území, našla jich mnohem víc. Obchodník v Meridianu jí nabízel tisícovky úlomků, aby mu zvířecí relikty prodala.
„Kdybys sehnala ptáka s bílým břichem a černými křídly, dám ti za něj tolik, co za ostatní dohromady. Dokonce vím, kde hledat.“
Aloy úlomky potřebovala, nový luk se jí zoufale hodil. Ale když ji pro břichatého ptáka poslal do místních bažin, rozhodla se, že si na luk vydělá jinak.
Drobné předměty z naší doby se ve hře sbírají. Najdete tam kde co. Dřevěné hračky, hrnečky, letadýlka, autíčka, hodinky... ale tučňáky tam nemají. Nicméně to považuji za hrubý nedostatek se strany tvůrců hry. Relikty se dají měnit u obchodníků za poměrně hodně dobré částky univerzální měny - kovové úlomky.
Na počátku Aloyiny cesty byla Výzva. A je to opět ošklivý spoiler.
Tělo jí bolelo a svaly se klepaly. Ale vyhrála. Vyhrála Výzvu, porazila všechny mladé lovce a válečníky. Aloy, Vyhnanec. Rozhodčí jí zvedala paži na znamení vítězství. Než stačila cokoliv říct, zabil ji šíp. Pak všechny zasypal ostrý déšť. Mládí klanu Nora umíralo. Aloy měla štěstí a schovala se za sloupem. Pak je konečně viděla. Útočníky, jejichž vůdce na ně mířil ohnivými střelami ze smrtonosné zbraně. Jeden z banditů ji chytil za krk a vytáhl do vzduchu. Než stihl stisknout, probodl ho Rostův šíp.
„Žij, Aloy.“ Políbil ji na čelo a shodil dolů ze skály.
Poslední, co slyšela, byl ohlušující výbuch.
Pád na dno (fyzicky i psychicky) pomohl Aloy stát se nejlepší ze všech.
Smrt doprovázela Aloy neustále. Každý souboj s mechanickou šelmou ji ohrožoval na životě. Ale smrti nejblíž byla zásluhou lidskou. Ocitla se beze zbraní, téměř nahá uprostřed arény, kam ji hodili, aby pro zábavu banditů zahynula v souboji s kovovými obry. Chvíli zvládla utíkat a uskakovat, ale bylo jich mnoho a dav rozlícených diváků po ní házel kameny. Na poslední chvíli vyšplhala na kůl a oddalovala smrt. Ze sedadel se ozývalo bučení a výkřiky typu „tohle jsme si neobjednali“, nebo „už konečně chcípni“.
Vyčerpaně spadla do písku arény.
Těsně před smrtí ji zvedla čísi ruka.
„Mám tě, Aloy.“
Poznala Sylensův hlas.
Pekelným zákazníkem chápu diváky, kteří lačnili po její smrti, ale když ne, tak ne. :-)
Jedna z nejzajímavějších postav, kterou Aloy potká. Tedy, potká...
[zvuky noční divočiny, vzdálené dunění, občas se z dálky ozve lidský výkřik]
mužský hlas: „Stůj, děvče.“
Aloy (polekaně): „Kdo jsi? Kde jsi?“
mužský hlas: „Chci ti pomoci.“
Aloy (nedůvěřivě): „A kde jsi?“
mužský hlas: „Napojil jsem se na tvůj fokus.“
Aloy (zamručí)
mužský hlas: „Všude kolem tebe jsou detektory. Ta pevnost je hlídaná naprogramovanými bestiemi. Nemůžeš naslepo bloudit tmou.“
Aloy: „Fokus mi pomůže…“
mužský hlas: „Jeho detekční činnost bude fungovat jako spouštěč.“
Aloy: „A jak mám tedy projít?“
mužský hlas: „Musíš dělat přesně to, co ti budu říkat.“
Aloy: „Nevěřím nikomu, jehož jméno je mi utajeno.“
mužský hlas: „Jsem Sylens.“
Na skok do Aloyina dětství, k prvním hodinám, k prvním lekcím, k prvnímu poznání...
Ačkoliv byla Vyhnanec, byla vychovávána ve strachu z technologií.
„Jakákoliv zařízení jsou špatná, Aloy, nikdy nepřinesla nic dobrého,“ vštěpoval jí Rost opakovaně. Ale jakmile našla fokus, odmítla se ho vzdát. Otevíral pro ni celý nový svět. Varoval před nebezpečím, vyprávěl jí příběhy Starých časů a učil ji.
Rostovi se svíralo srdce, když viděl svou malou holčičku, jak nepřítomně hledí do prázdna a gestikuluje neznámo proč. Nevěděl, že se právě učí číst glyfové písmo. Netušil, že bude rozumět angličtině dávných dob. Chtěl ji naučit o světě všechno, co znal, a velmi nerad se o tuto pozici dělil s malý svítícím trojúhelníkem.
Představte si to trochu jako googlebrýle, ale vymakanější. Fokusy byly vytvořeny jako základ subprogramu APOLLO, který měl lidi znovu učit vědomostem starého světa, ovšem zničením Apolla se povětšinou ztratily i fokusy. Pár lidí je má, ale většinou je nevyužívají k učení jako Aloy.
„Země je zničená, pochopme to, už není šance ji zachránit,“ vysvětlovala doktorka Elizabeth shromáždění, „zaměřme svoje síly na to, jak Zemi obnovit.
Zde je návrh na Zero Dawn. Hlavní inteligence, GAIA, bude mít na starost devět dílčích podprogramů, každý s úkolem v patřičnou chvíli nastartovat teraformující procesy.“
„Chcete říct, že v jednom bodě vaše umělá inteligence znovu nastartuje život, jako by se nic nestalo?“ zajímal se Ted Faro.
„Přesně tak.“
Nevěděla, že Faro celý její projekt sabotoval. Zničil nejdůležitější součást, APPOLO, a dal tak šanci vyhrát strojům.
Ale netušil, že GAIA má pojistku. Genetický otisk, který znovu nastartuje Zero Dawn.
Farův dobrý pocit z výhry vyústil v to, s čím Aloy bojuje - v nadvládu strojů. A můžu se tvářit, že doktorčina prohra vedla k něčemu sladkému - k Aloy. :)
Vrátíme se zpět do bodu, kdy Aloy vstupuje přes nevoli šamanek do hory.
Aloy vstoupila do lůna hory. Fialová světla blikala a naváděla ji hlouběji k jádru. Trvalo dlouho, než se ocitla až u hlavního ovládacího panelu, fokus nahrával data a spouštěl nalezené datadisky.
„Kde to jsem?“ zeptala se Aloy.
„Vítejte zpět, doktorko Elizabeth,“ zaznělo z panelu.
„Nejsem Elizabeth. Kdo jsi ty?“ bránila se Aloy.
„Genetický kód shodný. Doktorka Elizabeth Sobeck. Program Gaia, podprogram Eleuthia vás vítá,“ pokračoval hlas z reproduktoru.
„Program Gaia? Podprogram?“ Nová a cizí slova. „Kde jsi. Ukaž se mi,“ křikla Aloy.
„Potvrzuji.“ A nad hlavním panelem se objevil hologram ženy ze Starých časů. Aloy užasle hleděla tváří tvář Všematce.
Sopka jménem Thunder's Drum je jediný buben široko daleko.
Na nebi se objevil další sloup temného popela. Hora Hromový buben se zlobila.
„Říkám, že je to sebevražda,“ zamumlal Aratak směrem k Aloy a Ouree, ale šamanka ho ani nenechala domluvit.
„Musíme pomoci. Aloy a já to zvládneme. Nemusíš chodit.“
Aratak se zamračil a podíval se na dvě ženy, které odhodlaně hleděly k Hromovému bubnu. Jeho čest mu nedovolila nechat je jít samotné, ale naposledy to zkusil:
„Dva lovci a jedna šamanka proti Démonovi a kovovým příšerám, které mu slouží? Jsi si jistá, že Duch za to stojí?“
„Stojí mi za život,“ prohlásila Ourea a vyrazila směrem k bouřící hoře.
Tady bych asi mohla přijít s drobným vysvětlením. Aratak a Ourea jsou příslušníky klanu Banuk, to jsou ti, co žijí ve sněhu a ledu, on je náčelník a ona šamanka. V hoře, kterou nazývají Hromový buben, je, kdo by to byl čekal, opět schovaná umělá inteligence, počítač Anita, která vysílá nouzový signál, protože je napadena malwarem. Jak jinak si to duchovně zaměření lidé vysvětlí, než že dávný Duch minulosti je ohrožován Démonem?
Nikdo se k hoře nechce přiblížit, tak se šamanka Ourea rozhodne, že to udělá sama. No a hle, kdo by to byl zase řekl, hlavní hrdinka Aloy jí musí pomoci.
