Moje články

„Oh God,“ zašeptala Elsie a ještě jednou si projela vlasy hřebenem, byť si byla jasně vědoma toho, že už je to zbytečné. Podívala se na sebe do zrcadla a nerozuměla tomu, co vidí. Planoucí tváře. Rozepnutý knoflíček na noční košili. K tomu to bušící srdce. Nasucho polkla.
Dýchej, pomyslela si. Dýchej.
Váhavým krokem vstoupila do ložnice. Tam se střetla s jeho pohledem. Obličej měl protažený a přísahala by, že kdyby nebyl pouze v nočním úboru, utíkal by přes pozemky až do svého bývalého pokoje.
„Elsie,“ začal, ale zadrhl se. Usmála se a políbila ho. Nakonec, nikdy není pozdě na poprvé.

Vojenská hranice 1700 od Danae, protože to byla zcela nová a velmi fascinující informace.
Opravdu už poslední svatba od Brygmi, díky tomuhle drabblátku mi toho blbce bylo skoro až líto.
Největší chudák v dějinách od Nightie, protože tohohle mi bylo líto vždycky. Navíc, ne ke všemu v historii musíme přistupovat s nábožnou úctou, ne?
Nechte to na bráchovi od Šmeldy. Dojalo, víc neumím říct.
Smrt 30. května 1593 od Dangerous, protože je to moje žena mám dojem, že tahle událost je taková málo známá a nedoceněná.
Ladislav a Magdaléna od Ginger, za neobvyklý pohled.
Chlapeček od Bilkis, protože ten pohled očima "pachatelů" je hrozně silný.
Ovečka od Keneu, jsem přesvědčená, že takhle nějak to muselo být doopravdy.
Kruhy nad Pb od Doktora, neb i nedávno minulá zvěrstva zaslouží pozornost.
Nadaný od Lee za tu skvěle vyjádřenou velkou ironii dějin.
Někdy proberu ten zbytek a zjistím, jestli to je random výběr, nebo to má taky nějaký téma. :)

Opatřit si břitvu nakonec nebylo těžké. Plán potřeboval jen spřízněnou duši s pevným stiskem. Idu s rukama medvědice.
Rina opět trpěla pod rukama vašnostovýma, když ovšem došlo na jeho závěrečné číslo, jedním ostrým tahem ho zbavila jeho chlouby. Teplá krev jí zalila obličej, řev zanikl v hudbě z tančírny. Připravená Ida Pichmanna přitlačila k posteli, aby Rina provedla totéž jeho krku. Těsně před tím ho krvavými ústy políbila na čelo. Poté ji Ida svázala na opačném konci pokoje a s předstíraným zděšením vběhla do lokálu.
Spoutaná Rina nemohla spáchat vraždu.
Nakonec se začalo šeptat, že hrozný mord spáchalo židovské strašidlo.

Kazatelna mariánského kostela tiše mlčela, neboť mistr Mikuláš musel Prahu narychlo opustiti, jsa stižen klatbou za kalich. Pro některé měšťany pražské znamenalo ticho úlevu. Ještě minulou neděli volal Mikuláš po krvi purkmistra i konšelů, kupce Kříže nazval pomocníkem ďábla. Boží jazyk měl nyní promlouvati ústy mladými, náhradní kazatel však rozklepáním slova nenacházel.
Polkl a konečně počal citovati z listů, které po sobě Mikuláš zanechal. Slova krásná o trojích ostatcích zaplňovala prostor. Svátost oltářní i slovo Boží jako jediné ostatky hodné pozornosti věřících. Náhle se chrám opět ponořil do ticha. Třetí ostatek chyběl, jelikož žádný další list po sobě Mikuláš nezanechal.

Přicházel zřídka, ale vždycky chtěl jenom Rinu a na celou noc. Nekonečné hodiny ponižování plné slz. S chutí používal jezdecký bič. Na závěr každého večera se na ni usmál, zlatý zub se mu zaleskl, a prohlásil: „A teď si na mě pochutnej, ty hnusná chlupatá kapusto.“ Hlavu jí silně přitiskl mezi nohy, nevadilo mu, že se dáví, musela vysát všechno. Potom ji skopl na podlahu a ona mu byla nucena poděkovat na večeři.
Když potom prosila Grossmanna, aby Pichmanovi doporučil jinou, ještě jí pár ran přidal: „Střechu nad hlavou a co do huby, nebo ulice.“
Za měsíc přišel Pichmann zase.

Obláčky dechu se jí prudce srážely před ústy. Doufala, že venku z Páté čtvrti narazí na kohokoliv, kdo jí pomůže. Bourající monstrum už v řadě domů prorazilo budoucí ulici, vydala se tedy novou cestou v naději, že setřese svého pronásledovatele. Kolem zbývalo ještě několik původních domů. Zaběhla do dvora a přikrčila se za zabalenou pumpu. Snažila se popadnout dech, aby mohla zavolat o pomoc. Přitiskla se k měkkému plátnu na pumpě. Hřálo.
Hlavou jí bleskla myšlenka, proč vlastně mají pumpu venku, když má stát uvnitř? Víc už nestihla. Plátno se zdvihlo, ostří se zalesklo a ona stihla jenom zašeptat: „Kleinfleisch!“

„Uvolni se, kocourku,“ zavrkala Elsa a pokládala ho na záda. „To vůbec nevadí, že je to poprvý,“ uklidňovala ho. Chvilku se snažil podvolit jejímu laskání, ale nakonec ji odstrčil.
„Víte, slečno, tohle je poprvé jenom… se ženou.“ Cítil, že rudne. Ona si ho přeměřila pohledem, pak se usmála: „Tak proto vám váš papá zaplatil celou noc, já vás mám napravit.
Smím vám poradit? Ožeňte se, budete mít klid.“
„To raději kulku!“
„Klid, mladej pane, vezměte si takovou, která na tom bude stejně.“
„Nebo bych si mohl vzít vás,“ pokusil se o žert.
„Bez urážky, ale to radějc provaz než vás."

Mládec statný, prodíraje se obrovským srocením lidu, z nichž všichni podivně vymóděni byli a vyzbrojeni špacírštoky, zalitoval okamžitě, že chtěl se cestou na František projíti po nábřeží, aby větříku do tváří nachytal, pak že zahnul od rejdiště Malou Křížovnickou, chtě se ještě kolem Haštala pokoukati. Tlačili se ku Vltavě, projít mohl teprvá, až poslední ze shromáždění tohoto protivného odešel.
Když usazen na sofa u Máry poptal se na to srocení, vysvětlila mu, že to jest výlet do přírody organizovaný těmi, kteří nechtějí být o nedělním odpoledni městem spoutáni. Karel ušklíbl se kysele a druhý den vydal se pěšky do Krkonoš.

Nepatřičnost svého oděvu, bez kloboučku, rukaviček a hlavně v kalhotách, jsem si plně uvědomila až v okamžiku, kdy mě pan Kaucký svůdně oslovil „hošku“. Na mé námitky, že jsem Lenka, vůbec nereagoval.
„A teď vážně, z čeho je máš vyrobené? Saša používá pytle s pohankou, ale ta tvá jsou měkoučká.“
Vzhledem k šíleným okolnostem, které mě dostaly do této situace, nedokázala jsem udělat nic proti tomu, že mi osahával prsa. Ale když jeho ruka, ta rukavičku měla čistě mezi náma, zabloudila do rozkroku, vyděšeně jsem couvla.
„Sakra, hošku, kam sis ty vejce narval? Ty je máš snad v řiti, ne?“

Mnoho povyku a shonu dělo se na Rynečku. Vrchní popravčí a pacholkové jeho měli za úkol jeden menší a jeden výjimečný trest. V šerchovně přiznal se při tortuře Matyáš Meziříčský, že svedl Rozinu, manželku zbrojíře Mikuše, opakovaně s ní smilnil, až se stala samodruhou. Přiznání mu vyneslo zmrskání a vypovězení z města.
Hůře však měla být potrestána Rozina. Manžel, jenž z nevěry ji podezíral, opakovaně prohlašoval, že nejmladší synek nenosí podobu jeho, a když bez křtu zemřel, bral to jako důkaz svých slov. Rozinu přivedl k šafáři coby vražednici ukrutnou. Pod šibeničním vrchem zemřela trestem nejhorším, pohřbili ji za živa.

Slibovala si od života víc, ale nakonec skončila jako laciná pokojská v ještě lacinějším hotýlku. Pupkatí tatíci se tam za dvacet korun na hodinu váleli v peřinách, s kým bylo libo. Jejím úkolem bylo ustlat postel a případně zabavit detektiva Tučka, aby Grossmann stihl varovat hosty. Tuček ji měl nejdřív za harapannu, ale vysvětlila mu, že tak laciná není. Potom už Tuček nechodil na šťáry, ale za ní. Slíbil jí hory doly a vzešla z toho láska jako trám. A malá Anička.
K rozvodu se Tuček ovšem neměl. A když došlo na lámání chleba, nechal svoji pokojskou v hodinovém hotelu.

Jouza, platnéř nepříliš zručný, zlost svou vybíjel si nejraději na Lukášovi, synovci, jenž u nich přebýval. Lukáš častěji a častěji před Jouzou utíkal, v noci strachem raději po střechách lezl, než aby zas a znovu od strýce výprask dostal. Omylem zabloudil po střechách až ku radnici staroměstské, kde truhly platnéřského cechu byly přechovávány. Div že nevběhl pod nohy zloděje; taktak se mu podařilo schovat do dvora.
Na druhý den, když Jakub Čert, rychtář městský, krádež zlata vyšetřoval, nebál se Lukáš poznamenat, aby se více zajímal o strýce, který klíč jediný k truhlám vlastnil.
Na šibenici pak neslavně skončil platnéř staroměstský.

Malá Apolenka se rozběhla za utíkajícím míčem, neslyšela vychovatelčino volání. Najednou ji dvě ruce pevně popadly a zvedly ji ze země.
„Nana, můj míč!“ piští Apolenka.
„Zítra vám koupíme nový,“ zkouší to vychovatelka laskavě.
„Ale…“ Apolenka rezignovaně špitne.
„Tam nikdy nesmíte, slibte mi to.“ Chůva ji hladí po vlasech a vede ji směrem pryč. „Za touhle ulicí je Pátá čtvrť, tudy správné a slušné dívky nechodí.“
„A pánové touto cestou mohou, nana?“
„Ne, ani slušní pánové sem nechodí.“
Apolenka byla zmatená. Poslední procházka s tatínkem vedla právě touhle ulicí. A paní, která si s ní hrála, jí připadala celkem milá.

Skřípání a rány se prodíraly okolním tichem. Vidět nebylo mnoho, vzduch byl přesycen prachem a drobnými třískami.
Ve vzdálenosti bezpečné i nebezpečné stály davy a mlčely. Snad všichni se přišli podívat na podivný pohřeb staroměstský. Muži obřadně sňali klobouky. Mnohé ženy byly oděny v černém, závojíčky stažené před obličej, děcka plakala. Místní lehké děvy rozdávaly všem, kteří měli zájem, bílé lilie.
Poslední rána a k zemi se zhroutila poslední stavba. Náhle se zvedl prudký vítr, prach se zvedl k obloze a na krátký okamžik se nad Platnéřskou vytvořil šedavý kruh. Vítr ho rozfoukal a z původního města už nezbylo nic.

U Kauckého se za ni platilo diamanty. Nabízeli jí náhrdelníky, prsteny, náušnice. Měla v plánu zmizet a stát se slavnou tanečnicí.
V Benátském domě stála jako ty ostatní, byla ovšem žádané zboží. Stále mohl přijít ten, který, okouzlen jejím mládím, zařídí, co si bude přát.
V Batalionu už zkoušeli smlouvat, takže nejčastěji za pět kaček přeblafávala vašnostům péra.
Když postávala před Tunelem, mrkala na okolí vyžilýma očkama. Za skleničku koňaku, zlatej pane, ozývalo se často půl noce.
Nakonec za koňak vyměnila i svůj životní příběh, když se o ni zajímal jistý pan Kisch. Ostatně, byla to holka s dobrou duší.

„…a to vám poudám, jednou měl jsem kobylu, ta vám byla žlutá, ale chytrá, chytřejší než ty, nebo ty, nebo ty… ona si sama dokázala dvéře od stání otevírat, vkrádala se do kuchyně a ujídala tam koláče k posvícení. Ty koláče, ty pekla krásná panna Madla, děvče jako růže, poupátko, ale ona se té kobyly bála, tak začala obrovsky řváti, silněji než lvice, až popraskaly tam džbánky a med se roztekl po stole…“ Takto i jinak pan Jošt z Plzně vyprávěl. Co na tom, že nikdo jeho slovům nevěřil, celá krčma U Labutě poslouchala s napětím, až pivo přestávalo técti.

Bylo toho roku v lidu takového hnutí, že všichni museli cestovat. Snad celý svět byl na nohou, jedni cestovali za odpuštěním, jiní za obchodem, někteří dokonce jen tak – ze zvědavosti. Tržiště na Rynku poskytovalo zboží nevídané, až z Orientu, koření sladké i ostré jako Janovy meče. Kateřině ovšem pramálo se líbilo to všelikého lidu hemžení. Když se domů chtěla dostati, musela se tlačenicí prodírat a malý synek se jí vytrhl. Poptávala se v okolí, ale exotické tváře odpovídaly nechápavým mlčením. Naštěstí přivedla synka pomocnice z barvírny.
I postěžovala si Kateřina choti: „Lidí plná Praha, ale česky už se člověk nedomluví!“

Snad se jmenovala Anna, ale jisté to nebylo, ostatně jako všechno, co se jí týkalo. Nechala si říkat Chapeau Rouge. Pracovala ve sklepní nálevně a rozdávala lásku. Za peníze, i pro radost. Její krása byla omračující, vždy nosila luxusní šaty. Červené střevíčky klapaly po dlažbě a rudý závoj na elegantním kloboučku jí decentně zakrýval tvář. Přes den nakupovala květiny. V noci to kvítí spravedlivě rozdělovala.
Ostatní holky se maskovaly za květinářky, prodavačky a pomocnice. Když šel kolem Drašar ze čtyřky, utíkaly a schovávaly se do dvorů. Chapeau se jejich počínání smála. Marně jim vysvětlovala, že on o nich stejně ví.

Kaplička mečířů se krčila úplně vzadu a moc lidí ji nenavštěvovalo, jenom o svátcích v ní seděl celý staroměstský zbrojířský cech. Vždycky seděli tiše. Modlili se ve svém mlčení vědomi si toho, že pod jejich rukama rostou nástroje porušující páté přikázání. Ke zpovědi se dostavoval málokterý z mistrů i tovaryšů cechu, učňové však čas od času Na Louži dorazili. To se potom od stěn odrážely šepoty. Sykavé, naléhavé, smířlivé. Někdy byla slova odříkávána ze zvyku, bez hloubky, jindy naopak v jejich tichém mumlání zazníval hluboký prožitek. Šeptali o krásné šenkýřce od Labutě. O hněvu proti mistrovi. O strachu. O životě.

Starší už v Praze byly jenom dvě, žádná z nich však nebyla tak důležitá, jako právě tahle. Už od svého stvoření žila, pulzovala, tepal v ní život. Od Rynku k Vltavě ji honosné domy chránily svými gotickými štíty, rytíři tu směli najít tu nejlepší zbroj. Gotiku vystřídala renesance, renesanci baroko, ale na kráse pražské tepny nic neubraly, naopak podpořily její malebnost a kouzlo.
Však jednou bylo určeno, že je místem nemoderním, že v domech zastaralých akorát bují neřest. Ukázali na ně prstem a řekli: „Vy jste plevel. A každý plevel je třeba vymýtit.“ A ulice jako podťatá padla k zemi.

Od Wilsonova nádraží až do Židů mi celá galerka může říkat „pane.“ V Batalionu už se o mně i zpívají couplety. Leopold moc dobře chápe, že by jednou stačilo legitimovat jeho pokojské, Emanuel zase ví, o čem je paragraf 130, Lojzíček z Dlouhý to radějc zabalil, protože na ten směšný hazard nedostal povolení. Kdo hledá útočiště u Zlatý Elsy, je do rána u nás na čtyřce. A Studentská Líza udá kohokoliv, aby si zachránila vlastní chodník.
Vlastně se mi říká „milostpane“, protože i ten nejubožejší kapesní zlodějíček si rychle spočítá, komu celý revír staroměstský doopravdy patří. Tady vládne inspektor Drašner.

Kateřina byla děvče z venkova. Vařila poctivě, pivní polévku, polévku s pivem a smetanou, hrachové placky, zelí. Recepty poctivě střídala podle okolností a surovin. Od matky se naučila rovněž báječně připravovat veverky. Stáhnout, vykuchat, řádně omýt, v hovězí vodě uvařit, uměla k nim dvě výtečné omáčky – žlutou z jater a jablek, černou ze švestek a octa. Ráda by dětem i choti laskominu připravila, aby i maso okusili, ale že v Praze veverek nemají a na trhu k dostání nejsou než jejich kůže, to se dozvěděla až po svatbě. Naštěstí byla žena přizpůsobivá, hovězí hlava rovněž dobře posloužila ku výživě rodiny.

Všem dámám s chutí!
Libo-li v každém věku parádní štych a doma přitom pucštokové malí? Vaší náruživosti není doma přáno? Při pohledu na své chotě šklebí se na vás kozlové chlípní a oškliví?
Pro vás ideálně posloužiti ráčí hotel U páva, Platnéřská 117.
Sladovnický učeň řádně promíchá váš kotel, čtyřhranný mladý mlynář váš kožich řádně vypráší, mladý kominíček komín protáhne, to vše za třicet korun. Cena zahrnuje se samozřejmostí mýdlo, ručník i vodu teplou. Za ostatní služby ceny drobné, vdovám popřáváme slevu.
Pozor: štych za asistence druhého mládence možný!
Nenechte se vázat domácími malými a ošklivými!
S úctou madam Fleklová

Tonička a strýček, Onkl, jak mu říká, přijeli do Prahy na žebřiňáku. Praha je veliká, Toniččiny oči ještě větší. Snaží se poznat nový svět.
~
Tonička a Onkl na výletním parníku. Onkl předčítá Písmo. Toniččiny oči sledují topiče.
~
Šestnáctiletá Tonička utíká z domova, aby byla s topičem. Pěje ódy na její oči a žádá ji o ruku. Naivní Tonička přijímá.
~
Šestnáctiletá Tonka stojí na ulici. Oči má uplakané. Slzy jí smaže první políbení, poctivě zaplacené.
~
Tonka může na Emanovi oči nechat, Emanuel má oči pro jiného.
~
Vyžilá a zpitvořená Tonka Šibenice. Oči má kalné. Poslední myšlenka patří Onklovi na výletním parníku.

Organizování akcí pro děti ji sice bavilo, ale poslední dobou se cítila s každým dalším knihovnickým dobrodružstvím čím dál vyčerpanější. Celý den si hrála na indiány a kovboje, aby děti pochopily, jak moc můžou být vděčné Karlu Mayovi, ale byla nucená konstatovat, že největší úspěch měl stejně náhodný generátor indiánských jmen.
Blbej generátor, povzdechla si, když zamykala dveře.
„Jaký je tvý jméno, holko s lebkou,“ přepadl jí náhle Michal cestou na Staromák.
„Punková nutrie,“ kysele ucedila skrz zuby a nechtěla se na něj podívat. Skočil před ni a zvedl své malé knihovnici hlavu.
„Těší mě, jsem tvůj líně propečený žabák.“

S takovou zakázkou Jan ještě neměl tu čest. Slul jako nejlepší platnéř Města pražského, od Rynku k Vltavě neměl sobě rovného, ale pro opravdové bohatce ještě kyrys nevytvářel. Požadavky, s nimiž přišel bohatě zdobený posel – aby snad každý viděl, kolik zlata má jeho pán na útratu – , byly vskutku náročné. Vzorek, to byla novinka.
Nakonec nezbylo Janovi než požádat manželku, aby mu na plátýnko květiny a ornamenty z své výšivky překreslila, že podle nich do kovu vyryje a vytlačí, co si pán žádá.
„A k čemu to vlastně?“ tázala se Kateřina.
„Ku parádě, řekl bych, taková pimprlata ho v boji neochrání.“

V Müllendorfu poskytovalo jediné vytržení z každodenního běhu snad jen potulné divadlo. Malý Franz měl divadlo rád a chtěl cestovat. Jeho otec byl místní kotlář, synek byl šikovný po něm, inu na cesty ho poslal, byť ne s Thespidovou károu. Nejdřív přes půl Hradska k mladšímu tovaryšovi, potom do Železného města za mistrem. Kvůli uherským nepokojům vyučil se mladý Franz nakonec až ve Vídni. Tovaryšoval po půlce monarchie, a protože měl nejraději české pivo, zavedly ho toulavé boty až do Prahy. Myslel, že je to další přestupní stanice, ale usadil se natrvalo. Štít jeho domu nesl hrdě: Ringhoffer – pivovarské kotle.

Koštěkotky staroměstské měly vždycky jmen rozličných, někdy podle prvního kunšafta, někdy prostě jen tak. Hanka Šejdrem měla jedno prso níž, což jste poznali teprve bez korzetu, Voňavá Káča páchla jak nemytý necky, Madla Fík ji neměla, jak byste čekali, jako rajský ovoce, ale dostat ji byl fakt gól. Každou s bizarním jménem jsem musel vyzkoušet, byla to posedlost. Betynka Rukavička byla spíš pro zábavu než pro výzkum, ale lákala mě jistá Saša Kudla. Proč zrovna týhle zebře říkaj Kudla, jsem pochopil v okamžiku, kdy mně Saša přefiknul záda. To jsem měl za to, že jsem chodil za kurvama s výzkumem.

Kateřina vstala z lavice a vymetla si spánek z očí. Její manžel měl k dobru ještě pár chvil na sny, než rozpálí kovářskou výheň, taktéž děti, pevně přitisknuty jedno na druhé, si zasloužily ještě chvíli odpočinku. Kateřině zbývalo málo času a mnoho povinností, ale momentálně cítila, že chvíli počkají. Vyšla na ulici, opatrně zavřela vrata a vydala se směrem k řece. Svět byl tichý, snad sám Bůh se teprve probouzel. U břehu se zarazila. Rozjímala.
Hladina, klidná jako zrcadlo, odrážela v náznaku blednoucího nebe bílé hradby Menšího města.
Dnes bude krásný den, usmála se Kateřina a běžela zpět podojit kozu.

Tonka se laškovně protáhla a dala tak na odiv své krásné tělo a jeho půvaby – dlouhé nohy, kulatý zadek, pevné boky, tu rozkošnou křivku ženských zad. Se stejnou přirozeností se naklonila a lehce se ho dotkla ňadry. Když nereagoval, vzala jeho ruku a položila si ji na to levé.
„Cítíš, Emane?“ zamrkala svůdně. „Grossmann mi dnes v noci několikrát opakoval, že jsou dokonalá. Že budu sloužit jako model pro sochu Venuše…“
Znechuceně ruku odtáhl.
„Frcína a Venuše, to tak,“ zašklebil se a nechal zklamanou Tonku samotnou. Chudák holka s dobrou duší netušila, že Emanuela zajímají zcela jiné dokonale tvarované partie.

Bylo mu čerstvě přes dvacet a neměl rád svoji práci. Každý večer měl za úkol projít ulice od Světlé až do Židů a hlídal pouliční holky. Všechny ty květinářky, venkovanky a švadlenky, které dělaly, jako že nic, koulely očima a špulily rty, mu byly úplně lhostejné. Když seděl U Huňků, přisedla si dívka a představila se jako Tonka. Zeptal se na rovinu, kdo ji pase, tvrdila, že nikdo.
Za pár týdnů dal u policie výpověď a spolu s Tonkou založili v Platnéřské luxusní šantán. Tonka věřila, že s Emanuelem se jí povede dobře. Ale byl to chlap jako každý jiný.

Gerda je hodná holčička. Tatínek je voják, maminka se hrdě honosí řádem Říšské matky. Doma je ještě pět dalších dívenek. Žijí šťastně v novém domově, hrdém říšském městě Prag. Gerdě je patnáct let a miluje vůdce, jehož snímek má na nočním stolku. Nezná jediný důvod, proč by neměla. Jednou týdně smí na vycházky sama. Gerda ráda chodí pražskými ulicemi, nejraději podél vysokých zdí. Nepřemýšlí, co je za nimi. Neví o lidech se smutnýma očima.
K narozeninám dostala kožený váček, ukládá si do něj své drobné dívčí poklady. Netuší, že její dárek měl kdysi jméno Markéta a chodil po stejných ulicích.

Jako by mu přála šťastná hvězda, narodil se chvíli poté, co Židé získali na území habsburské monarchie rovnoprávnost. Talentovaný byl už od dětských let, dokonce mnohonásobně. Zpíval, byl vyhlášeným hráčem na varhany, chtěly ho kostely po celé Praze.
Po vyhlášení asanace se chopil štětce a barev. Maloval pro radost zákoutí určená k likvidaci. Jedna ulice byla mu osudová.
V Platnéřské načrtl portrét krásné dívky. Perla s černýma očima se stala jeho ženou.
V Platnéřské tlačili novopečení rodiče kočár s krásnou dcerkou Markétou.
V Platnéřské byla Markéta, dívka s hvězdou, odvlečena směr Osvětim.
Malířova šťastná hvězda vyhasla o dva roky později.

Funěl a v boku ho nepříjemně píchalo. Na tohle nebyl zvyklý a rychle mu docházel dech. V tlačenici na Staroměstském náměstí se jim sice ztratil, ale stejně vědí, kam má namířeno. Zabočil, musel riskovat. Ulice vypadala přehledná a bez uniforem. Zrychlil. Když bude mít štěstí, protáhne se skrz Klementinum a pak se dostane bočním vchodem do křížovnického konventu.
Zrada si na něj počkala ve dveřích knihovny.
***
Cípy kolárku měl nasáklé krví. Následky výslechu.
To a vyražené zuby.
„Tohle prostě nemůžu udělat. Je to proti mému vnitřnímu morálnímu imperativu,“ vykašlal Josef Vlasák.
Morální imperativ mu vynesl patnáct let v uranových dolech.

Napadlo vás někdy, po čem se jmenuje Mariánské náměstí, když široko daleko nejbližší Marie sídlí před Týnem? Kdysi jsem tam totiž stával já. Byl jsem maličký, ale o mé důležitosti nepochybujte. Pravda, louží se kolem mě shromažďovalo, že jsem je nikdy nestačil spočítat, na jaře jsem stál spíš v jezeře než na náměstí. Jednou mi dokonce velká voda odnesla podlahu.
Dnes už nestojím, panovníku Josefovi jsem se nelíbil. Když mám štěstí, napadne někoho, že se v náměstí trochu provrtá, a já na chviličku spatřím oblohu. Ani mi moc nevadí, když není modrá. Jsem skromný malý kostelík Panny Marie Na louži.

Jan ze Stříbra přerušil práci a zachmuřeně se podíval směrem k řece. Od brodu proudilo nečekané množství lidstva všelikého, v tváři se jim zračil buď strach, či snad překvapení. Němčák z protějšího loubí němě kývl hlavou ku lávce, která s děsivým praskotem hroutila se do kalných vod Vltavy. Jan rychle nejdražší nástroje pobral a do kožené zástěry naházel, vyběhl po uzoučkém schodišťátku pod střechu.
V brzku se v malém prostoru pod krovy natěsnalo lidí na třicet, všichni klidní, ověšení tím nejcennějším. Někteří brzy počali si povídati, věděli, že voda, která pravidelně ve stejný čas prolívá ulice, do půl dne zmizí.

Co jsem si letos opravdu zamilovala, byla Blančina originální série. Vybrat by se dalo kde co, ale mně se asi nejvíc líbí Peřinová, protože je neskutečně půvabná.
Totéž bych mohla napsat o Saphiřině Zapomenuté legendě. U Dopisu se jí dokonce podařilo rozbrečet mě.
Danae mě nádherně zamrazila tím, že i Dvacátý srpen se dá popsat poeticky krásně.
O komplikovanosti vtahů přibarvených o herecké podání zase skvěle píše Keneu ve svém V Británii mají málo herců....
Quiqilla mě taky dokonale zamrazila a jsem ráda, že někdo umí naplno napsat, že ono to není pořád růžové. A někdy je Moje malá holčička méně nevinná, než si myslíme.
Terda zase krásně alegoricky zachytila ženy, které velmi krásně ovlivňují celé historické epochy. Nebo alespoň pár významných mužů. Ono, Když ptáčka lapají...
Pro Juliinu Rodinnou večeři mám ve svém výběru prostě osobní slabost. Protože Rodney. A protože Samantha a O'Neill.
O paní Machové, panu Machovi, panu Pažoutovi a panu Horáčkovi moc pěkně psala Rya ve svém Setkání po letech.
A o mém oblíbeném love-hate páru zase dokonale napsal Čespír v drabblátku Improvizuj! Mimochodem Tate a Tennanta z hlavy nedostanu.
O komplikovaných vztazích mezi kočkami a kocourem je možné dočíst se i u Ioanniny v příběhu Mistr divokých tvorů vypráví. Je vidět, že někdy vyloučením jinakosti přijdeme o skvost.