Moje články

Rytíř chrabrý ze země růže přijel do vlasti bílého lva. Věrně a dobře lilii bílé, již pobouřila nahota Kristova, sloužil. Jméno jeho ne nadarmo znělo jak upomínka Ráje, mládec sám měl vzezření jak anděl. Nad rámec povinností, poupátka bílá, zajíčky bez lsti, rád zbavoval jejich nevinností. Za bradu vodil kudy jen chodil, na každém prstě tři. Jen jeden beránek ďáblovi s andělskou tváří se vzepřel.
A rytíř bez cti zpět do své vlasti nedojel. Konec hodný zrádného reka – malá díra ho otevřela z druhé strany než by čekal, z koně spadl, s růžicí přes celá záda, neviděl nikdy svého vraha.

Když sčítat se měly hříchy života a zvážit správná míra hanby, ucítila duše, prve tak lehká, podivnou tíži, jako by snad spoutána byla se zemí. I podivil se svatý a zavrtěl hlavou. Pak prohlásil, že cena byla určena už dříve někým jiným, který byť jenom tělo kupoval, za pytlík zlaťáků získal i duši. Tu počal duch rychle padati, to táhlo ho k sobě jméno, jímž na něj dlouho nikdo nevolal.
„Kašpare!“
Otevřel oči. Ohmatal rozpáraný břich a shledal ho zaceleným. Jazyk sám jako by si jméno pamatoval.
„Mikuš.“
I shledali se potřetí sokové v lásce. A měli mnoho co rozprávět.

Odkud a kam směřuje můj život nemám nejmenší zdání. Jsem armádní parchant, nalezenec, padlá. Nejsem nic. Jsem tábornice. Vlast nemám svoji, žádnou zemi rodnou, ni žádnou řeč, která by mi vlastní byla. Umím vařit, šít a kosti lámat, můžu tělo dávat, nebojím se ničeho, vždyť dvakrát už přežila jsem svoji smrt. Plním rozkazy. Kam řekli, tam jsem šla. Pak válka skončila a oni řekli: „Jdi domů.“
Kde nachází se domov toulavých koček? Snad kde jim jídlo dají? Či snad jim péči poskytnou? Bez původu bloudila jsem dlouho labyrintem světa. Srdce mé nakonec našlo domov sobě.
Pak políbila Zuzana zachránkyni svoji.

Rytíř chrabrý ze země růže přijel do vlasti bílého lva. Věrně a dobře lilii bílé, již pobouřila nahota Kristova, sloužil. Jméno jeho ne nadarmo znělo jak upomínka Ráje, mládec sám měl vzezření jak anděl. Nad rámec povinností, poupátka bílá, zajíčky bez lsti, rád zbavoval jejich nevinností. Za bradu vodil kudy jen chodil, na každém prstě tři. Jen jeden beránek ďáblovi s andělskou tváří se vzepřel.
A rytíř bez cti zpět do své vlasti nedojel. Konec hodný zrádného reka – malá díra ho otevřela z druhé strany než by čekal, z koně spadl, s růžicí přes celá záda, neviděl nikdy svého vraha.

Zuzana si téměř okamžitě zamilovala Dorotčiny děti a moc ráda pomáhala Dorotce s prací. Došlo jí, že po letech na válečných polích je tohle život, který by chtěla. Chalupa, dům, děti. Jenže děti mít nemůže.
„I třeba budeš, uvidíš,“ povzbuzovala ji Dorota, když se jí Zuzana svěřila.
„Když mi bylo osm, násilím si mě vzal jeden Šváb. Přežila jsem, ale lůno mám mrtvé.“
„Zasloužil by zabít!“ vzkřikla Dorota, od rány jako vždy.
„Potkala jsem ho, za pár let později v severních Němcích. Dýchal, ale údů neměl a oči mu kloval krkavec,“ kontrovala Zuzana chladně, „válka pro něj byla horším trestem.“

Zima ve světnici začala být neúnosná, takže nezbývalo, aby Kaška, Štěpána i Dorotka strávili noc kryti jednou houní. Zatímco žena i dcera klidně spaly, Kaškovy zuby ne a ne přestat drkotat. Cítil vedle sebe teplo Štěpánčina těla, ale nedokázal se zahřát. Neuhlídal myšlenky, které si od jisté doby přísně zakázal. Vzpomínal. Na noci, kdy nebylo třeba ani plátýnka na přikrytí, protože celé jeho tělo hořelo. Vůně kůže, slova těsně u ucha, doteky, za něž se druhý den styděl.
Srdce bušilo, tváře vzplanuly, dech se zkrátil. Toužil mít vedle sebe jiného než manželku, neb jeho tělo náhle bylo připraveno na hřích.

Když se vzdělával v umění písma, představoval si, jak krásná bude jeho budoucnost. Vašnostům i řemesníkům bude dopisy sepisovat, kšafty sestavovat, veršíky milovníkům skládat, všem bude svým psaním ku prospěchu. Kompozice ovládal mistrně i na univerzitě, ale k osobní tvorbě se nikdy nedostal.
Po sblížení s Edonem toužil napsati mu milovné psaní, ale latinsky ani česky by mu miláček nerozuměl, německy zase on špatně verše skládal. Tak dlouho se trápil a přemýšlel, jaké psaní by mu věnoval, jakými slůvky by se slušelo ho označiti, aby své city vyjádřil.
Nakonec věnoval milému jediné slovo. Všem na očích, v omítce vyškrábané. Judas.

Celé to začalo v Čechách. Drobná polízanice a částečné vyřizování osobních účtů přerostly v nekonečnou válku. Nejhorší se zdály být první roky, kdy se válčilo doma a při hranicích. Pak bylo lidem dopřáno trochu nadechnutí - pokud se dá za nadechnutí považovat stav, kdy se násilím odvádějí muži na vojnu. Ale obilí rostlo. Těsno bylo až o osm let později. Dorotka se těšila do školy, kam předtím nemohla, ale do Prahy táhli Sasové. Pak se válka přesunula zase daleko do západních končin. Když Dorotce vypravovali svatbu, vtrhl do Prahy zase Švéd. Přesto všichni mohli mluvit o štěstí. Přežili. A obilí rostlo.

„Když mě poslali na studia na latinskou školu, myslel jsem, že je to největší město na světě. Domů tam bylo přes šest stovek a v ulicích jsem se pořád ztrácel, dusilo mě, že přes hradby nevidím louky a utíkal jsem. Nakonec jsem si zvykl a zalíbilo se mi. Když jsem přišel do Prahy, dusivý pocit se dostavil znovu. Tolik lidí, těch cest, kde člověk bloudí a přijde, kam nemá... Teď mi přijde jako nejkrásnější město světa. Jak tobě se Praha líbí?“ zeptal se Kašpar nadšeně.
„Po Londýně, Cáchách, Drážďanech a Norimberku? Jen nuda a nic dobrého navíc," zchladil ho Edon.

„Byl jeden beránek, co rád si o sobě myslel, že bude beránkem Božím. I přišel beránek do města velkého, mnohými nebezpečenstvími oplývajícího, a přesvědčen byl, že projde bahniskem bez poskvrnky. V bezpečí ohrádky si žil, poslouchal dobrého pastýře. Když přece jen se jednoho dne zatoulal. U napajedla setkal se s krásným strýčkem hadem. Jako diamanty byly hadovy oči, všecka se zlatem leskla jeho kůže. Beránek dovolil hadu, aby ho svým tělem opásal, aby mu rozeklaný jazyk něžnosti šeptal. A had ho uštkl, protože to je hadí účel už celé věky. Chápeš, Dorotko?“ Malá mlčky kývla. Za pár let pochopila doopravdy.

Štěpánka si prohlížela svou téměř dospělou dceru a byla spokojená. Jak krásná panna z ní roste. A dáme ji jenom tomu, kdo na ní bude očima viset. Takto přemýšlela, když Dorotce pletla vrkoče.
„Uvidíš, mládenci se kolem tebe budou točit. A chotě pozorného budeš mít,“ povídala jí. „Ne jako já,“ dodala potichu. Dorotka vzdychla a oči protočila.
„No jen nedělej. Celý život jsem pro něj byla ošklivá, s neznámou krasavicí, co ji v Praze potkal, jsem soupeřila. Ty nic takového nezažiješ,“ vychrlila naštvaně.
Měla pravdu. Místo krásné neznámé si Dorotčin muž našel milenku všem na očích. A navíc hrozně ošklivou.

„Těžko o tom mluvit nahlas, ale stejně jsem vždycky věděla, že ať moje matka nebo celá ves říkají cokoliv, nebyl to špatný člověk. Jenom nebyl jako všichni ostatní. Když si ho pak Bůh k sobě zavolal, dostal mě za pastorku strýc. Snažil se ze mě vychovat bezchybnou pannu, učil mě, co se sluší a co jest zakázáno... A co tvoji rodiče?“ změnila náhle téma.
„Nemám nejmenší tušení, kdo jsou,“ pokrčila Zuzana rameny.
„Kdybych se měla řídit rozumem otčíma, vyhodila bych tě na mráz,“ usmála se Dorota.
„Tak děkujme Bohu a tvému otci, že tomu tak není,“ oplatila jí Zuzana úsměv.

Když se po pěti dcerách konečně narodil vytoužený chlapec, stal se nejmilovanějším děckem celé rodiny. Když za pár let Bůh nadělil ještě jednoho, vyrůstal s vědomím, že rodina se z celé lásky už vydala a na něj nezbylo.
O to větším byl obdařen nadáním a své místo na slunci si získal, nakonec se celá farnost složila na jeho studia v naději, že v něm mají příštího kazatele.
Vrátil se s neúspěchem v kapsách a s pomluvou za patami.
Snad proto, když verbíř přišel a jednoho muže z rodiny si žádal, rozhodl se Kaška pevně:
„Půjdu. Můj život má menší cenu.“

Rozum lidský praví, že největší pohroma pro klášter jest krásná klíčnice. Málokdo už domyslí, že mládenec sličný, coby strážce brány palácové, může rovnaké neštěstí způsobit. Mikuš byl zámečníkem osvědčeným, nikoho dovnitř nepouštěl, třebas si panenky oči vyplakaly, byť frejky ledacos za úplatu slibovaly.
I Kašpar po jednání s ním bez pořízení odcházel, když se snažil za Edonem dostati. Netušil, že střetl se s protivníkem v lásce.
Podruhé setkali se oba sokové ještě na kratší dobu, když Mikuš nestihl své tělo v Edonově loži přikrýti. Oba věřili, že se spatřili naposledy.
Však osud se rozhodl, že jejich cesty ještě jednou spojí.

Poté, co v předvečer velké bitvy spěšně opustil Prahu, trávil mnoho nocí pod širým nebem. Spát nemohl, svědomí tížilo, plašil ho každý zvuk, čekal pronásledovatele, kteří nikdy nepřišli. Každou noc tak odříkával svou soukromou modlitbu.
Probuď se, Bože, a nastol v duši mé pořádek, neb v tobě mám naději.
I všecky mé touhy umlč a dej jim jako divokým zvířatům zahynout.
Filištínští stále sledují mé kroky, jich však nebojím se, neb jsou to lidé smrtelní.
Kéž svěřit bych se mohl duši živé, co trápí a svírá, vždyť obklopují mě nepřátelé a má slova překrucují, lživí svědkové již obviňují mě.
Amen

Se zaťatými zuby snášel, když se Edon ocital v náruči žen. Chápal, že je nutné udržovat si náležitou pověst – slabost pro krásné chlapce mužnosti nepřidává. Ale když jej v krčmě spatřil v objetí Nětky, vřela v něm krev. Ta nenechavá kuběna mu seděla v klíně a sápala se po uchu. Všichni věděli, že Nětka se vyskytuje ve společnosti těch nejbohatších pánů, ten večer se nechala slyšet, že pro tak krásného a vzácného kavalíra udělá cokoliv jen z čisté křesťanské lásky. Kašpar polkl hněv a odkráčel.
Za pár dní přerazil Edonovi nos. Krásné kuběny ano. Krásného Mikuše v Edonově loži nevydržel.

Zimomřivě si promnul ruce a dýchl na ně. Zintenzivnil pohyb, když se zimě nechtělo zmizet. Jaro sice mělo přijít už před několika dny, ale příroda nedbala na lidské povídačky a spala. Venku krátce zazpíval odvážný pták, jenom chviličku, pak umlkl.
"Zní to jako housle," prohlásila Štěpána, která se z ničeho nic objevila po jeho boku.
"... dvořáci si někdy ke svému miliskování pozvou i komorní orchestr. Jindy hraje jenom houslista. Čím je jejich poznávání blíže konci, tím víc se tře smyčec o struny." Laškovný úsměv a polibek hned poté.
"Co ty víš o houslích," zavrčel a šel dál po své práci.

Z počátku to celé připomínalo mrazení. Chlad se rozléval od srdce a pokračoval ke konečkům prstů. Potom přišlo všeobjímající teplo. A pak už bylo jenom ticho.
Tělo dopadlo bezvládně na zem a vydalo trošku jiný zvuk, než všichni očekávali. Dutý, bezvýznamný. Přesně jako život člověka.
Cizí oči se dívaly, v pohledech měly uspokojení a zhnusení zároveň. Kus hadru, špína, přesně to jim leželo u nohou. Pak se začali pomalu otáčet a nechali hladové vrány, aby udělaly zbytek.
V té chvíli duši zachvátila závrať, zatočila se ve víru a padala. Přes všechno očekávání padala nahoru.
Přišlo tiché volání.
Duše se vrátila.

Zuzana se probudila, světlo ji prudce uhodilo a srazilo zpět mezi podušky. V uších ji bodaly jehly dětských hlásků, které pištivě přivolávaly matku. Na čele ji pohladila chladivá ruka. V boku jí pořád bolestivě škubalo, ale rozhodně méně než dřív, chválila toho, kdo nakázal vyříznout kulku a vypálit jí ránu. Poprvé v životě se cítila v bezpečí.
***
„Co vás to, drahá paní, napadlo, brodit se přes mokřad, vždyť vás to málem o život připravilo,“ divila se paní Dorota při jednom ze vzájemných hovorů.
„Sejít z cesty bylo nejspíš nešťastné rozhodnutí,“ kývla Zuzana, netušíc, že to bylo nejlepší rozhodnutí jejího života.

Léta Páně šestnácti stého devatenáctého zaplavilo Prahu nečekané vedro. Srovnat se dalo snad jenom s horkem římským, vysušila se polovina studní a ulicemi se valil nesnesitelný zápach. Krom obyčejných potíží nažhavilo mnohé obyvatele pražské také nové třicetičlenné direktorium, které si, s povolením české konfederace, zvolilo novou hlavu Zemí koruny české. Atmosféra žhnula až do listopadu.
Kašpar se nezajímal o politiku, hledal odpovědi ve sférách nebeských. Korunovace krále ho nelákala, zamířil do ulic až o tři dny později, kde náhodou narazil na korunovaci Jejího veličenstva. Slavnostní průvod projížděl ulicemi. Kašpar okouzleně vzhlížel na cizokrajnou krásu. Mezi čestnou stráží propadl uhrančivým očím.

Producenti Top Gearu poslali svoje tři laboratorní krysy (přesněji tedy krysu, šneka a křečka) do všech možných končin světa a v průběhu let zdokonalovali rafinovanost týrání těchto exemplářů. Hory, lesy, bažiny, ani napruzení domorodci, nic z toho tři automobilové nadšence nedokázalo zničit (zato těch aut, která položila život za Její veličenstvo, bylo nepočítaně).
Tentokrát byl úkol neméně zničující.
Najděte Českou republiku.
Dojeďte na Torchwood Jižák.
P.S. Je tam zima.
Když se hlemýždím tempem prodírali zavátým tankodromem zvaným D1, přišel od produkce další pokyn. Vyzkoušejte sněhová klepeta. Manipulace se zdála být velmi jednoduchá.
Akorát se ke Gwendolíně dostali až při oblevě.

Dorotka si přesně nevzpomínala, kolik jí bylo let, když poprvé vyrazila s otcem na raky. Tehdy nechápala, že chytání je zakázané. Taky nevěděla, že otec riskoval život, aby doma bylo co jíst. Ji lákalo plížení uprostřed noci tajnou pěšinou až k vrbině daleko za vsí. Sledovala tatínka, jak klade stahovací oka do proudu a jak sám hmatá pod břehem. Když klepetáče chytil, silným stiskem ho uškrtil. Za pár let už Dorka sama zvládala raky zardousit, i když měli tvrdý krunýř.
Když byla dospělá, zachránila jí tato schopnost několikrát život. Málokdo očekával u ženy tak silný stisk. Málokdo, včetně jejího manžela.

Kašpar se ráno probudil s příšernou kocovinou. Byl sám, místo vedle něj bylo prázdné a studené. Krom toho chyběly ještě jeho boty. Potácivě vstal, celé tělo bolelo. Celé. Tváře měl ulepené od slz, ruce odřené.
Venku ho uvítala pustá ulička. Vítr foukal trochu studeně, ale docela ho uvítal, protože mu chladil bolavou hlavu. Blátivými uličkami se motal po paměti, na několika rozích dávivě zvracel. Na Rynečku zakopl a málem si rozbil hlavu o kamennou obrubu studny. Chvíli poté spadl na dveře komůrky. Věrný druh Miešek ho dotáhl dovnitř, umyl a převlékl. Nikdy se nezeptal, kde přišel ke kousanci na zádech.

„Nesmějí na tobě nikdy poznat, že jsi babitel. Nikdy jim nedovol, aby vycítili tvou slabost. Slabost a strach, to jsou opravdoví nepřátelé. I když tvé srdce bude jim podléhat, musíš vyvolat iluzi statečnosti.
Jednomu pankhartovi jsem duši z těla vytloukl, nikdo další už mě samcoložníkem nenazval.“
Lekce z chování skončila rychle a bez varování, když na špinavé podestýlce dali průchod svým tužbám.
V pevném objetí si nikdy nepřipadal jako babitel.
Ale odcházel s těžkým srdcem frejíře.
Nikdy nebylo těžké ubránit se nepřátelům, proti celému světu by se postavil. Proti všem, jenom ne proti jednomu. Jak vysvětlit Havlovi, co srdce svírá?

Každý den vstávat před východem slunce, nezáleželo na tom, jestli následovaly modlitby, studium nebo polní práce. Slova „Pane, otevři mé rty a má ústa tě budou chválit“ pronášel v tichosti, aby neprobudil Dorotku, ale nevyslovit je nedokázal. Zaryly se příliš hluboko...
Štěpánka si prozpěvovala a pilně pletla košíky z vrbového proutí. Kaška se zakousl do lněné placky a kousku kozího sýra. Šestá hodina sice neodbila, ale polední modlitba ho svrběla na jazyku. „Bože, pospěš mi na pomoc.“ Bože, dopřej mi vyrovnanost.
Některé věci se zaryly hluboko pod kůži. Nejenom pravidelný řád. Existovaly i šrámy, které se mu dostaly ještě hlouběji.

Když se tehdy ve dvacátém roce vrátil bratr z Prahy, měl Havel jako jediný dostatek rozumu, aby se neptal po důvodu jeho časného návratu. Klevetivé vrzání pomlouvačných bab přezíravě neslyšel. Bylo mu jedno, jestli se bratr vrátil s ostudou kvůli zlomenému srdci od vdané cizinky, nebo kvůli sílícímu nebezpečí války.
Ve dvacátém roce ještě Havlův statek disponoval prostředky, ze kterých mohl bratrovi zařídit chalupu. A k chalupě krásnou, šikovnou košíkářku.
Když pominula přímá hrozba vojny, pozdě si Havel uvědomil, že ne všichni dokážou přecházet slova krákavých stařen. Zbývalo než čekat, kdy si bratr uvědomí, kdo sdílí lože s jeho ženou.

Nikdy si nemyslela, že jí byl osud příznivě nakloněn. Možná proto, že byla příliš sobecká. Mohla by děkovat už jenom za fakt, že se, coby jedna ze sedmi sester, provdala i s maličkým věnem. Ale vadilo jí, že skončila v chalupě. Mohla být vděčná za to, že jí tělo oslabil pouze jediný porod, přesto nesnášela muže za to, že mají jedno dítě. Přežila válku, ale ztrácela svůj život zbytečným krášlením.
Štěpána nebyla šťastná. Chtěla být milovaná. Manžel k ní vřelý cit nechoval, tak si lásku našla sama. Neshledávala nic špatného na tom, že se utopila v modrých očích svého švagra.

Učitel, který podle všeho pamatoval ještě krále Jindřicha VIII., rozčileně křičel, ale nikdo ho neposlouchal. Chlapci stojí v nepropustním hloučku, stařičký učitel je od sebe musí rozhánět silou. Uprostřed kruhu Edon a Geoffrey, kopou, bijí pěstmi, krev teče.
„Proč?“ ptá se doma rozzlobený otec a ještě Edonovi naloží.
Edon váhá. Protože jsem ho políbil, otče. „Protože mě urazil, otče,“ vysouká ze sebe nakonec. Otec spokojeně kývne.
Toho dne se Edon naučil, že se lží se mu v životě povede lépe.
Prudké vykopnutí. Edon tlumeně vykřikne v polospánku.
„Zlé sny?“ zamumlá pokopaný nocležník.
„Nikoliv,“ zašeptá Edon a přitiskne se k milenci.

S veškerou nadějí se celá ves pustila do setby. I bohatí sedláci se tentokrát zapojili do práce, každé ruce byly potřeba. Selo se poslední zrno. Od úsvitu do klekání, dívky se po třech letech poprvé pokusily zpívat pracovní písně.
Kaška se vrátil z pole až za tmy, po seknici se pohyboval po paměti, svlékal propocenou halenu. Chtěl si jen lehnout a spát, celé jeho tělo křičelo po odpočinku, když si uvědomil, že ticho narušuje Štěpánčino téměř neslyšné štkaní.
Polkl. Přešlápl. Pak přilehl ke své plačící ženě a pevně ji objal.
„Odpusť,“ zašeptal jí do vlasů.
„Ty odpusť.“ Sevřela jeho dlaň.

Lov skončil. Hrdinové dne odpočívají po zaslouženém prolévání krve. Vila vévody Giovanniho přetéká lahůdkami a červeným vínem. Vévoda osobně vybíral dívky, které rozdávají lahůdky; jsou krásnější než zrození Venuše a oděvu nemají o moc více. Hrdinové dne se mohou kochat, ale sahat nesmějí, bohyně musejí zůstat nedotčené. V čele hodovní síně na malém piedestalu hrají tři tmavovlasí, spoře odění cherubíni, určení k tomu, aby lahodili uchu hostů. Loutna a lesní roh jsou v pohotovosti, housle ještě odpočívají. Klátí se v rytmu, pomalu, dopředu, dozadu. Lesní roh strnulým pohledem jedovatého hada pozoruje vévodu.
Hudebních nástrojů bude možno se po hostině dotýkat.

Zvon vyzváněl, zvuk se nesl přes poničená pole i spálené lesy. Byl svatý Jiří. Zima i vojsko, zdálo se, odtáhli, ale pořád byl hlad. Po cestě spěchali Kaška se Štěpánou. Poutě a modlitby byly řešením, i když oba měli pocit, že ty jejich nebyly vyslyšeny.
Štěpána zakřičela. Polekaně ukazovala na dvoubarevného hada, který ležel přes cestu.
„Pomoz, muži!“ pištěla.
Kaška uchopil hůl. Zaváhal.
„V Irsku nejsou žádní hadi, u nás máme zmije jako vy tady. Zmiji nejlíp zabiješ holí, pevně ji sevřeš a...“ Tělem mu projelo známé příjemné mrazení.
Pak jím zacloumal vztek a jednou ranou přerazil zmiji v půli.

I když byla všude kolem nich, neznamenalo to, že vůči ní dokázali být lhostejní. Brali ji jako nevyhnutelnou, ale bolela pokaždé. Štěpána plakala nejprve pro jednu sestru, která nepřežila porod prvního roběte, téměř vzápětí pohřbili i druhou sestru, Štěpánčinu nejmilejší Blahušku, kterou Švéd ubil k smrti. Pohřební rituál byl rychlý a nezbytný, náhrobek beze jmen.
„Snad, aby si raději i pro nás kmotřička s kosou přišla,“ prohlásila Štěpána a rychle se pokřižovala.
Kaška neříkal nic. Hlavou mu bleskla vzpomínka. „U vás je smrt žena? To u nás skončíš v objetí muže.“
Kaška se oklepal. Pořád nedokázal zapomenout na jeho hlas.

Štěpána (mechanicky kývá kolébkou): Hajej dadej, můj synáčku. Hajej a spi.
Kaška (roztržitě přechází po místnosti): Nemáme syna, Štěpáno.
Štěpána: Mohli bychom, kdybys chtěl.
Kaška: Tvá dcera je ti málo?
Štěpána: Naše dcera.
Kaška: Když říkáš.
Štěpána: Vždyť je v pořádku, že děvčata jsou křehčí, tak déle trvá, než přijdou na svět.
Kaška (zarputile mlčí)
Štěpána: Ty nevěříš slovům své manželky?
Kaška (stále mlčí)
Štěpána (prudce vstane, kolébka se převrhne)
Kaška (napřáhne ruku)
Štěpána (kryje se): Dorotka má po tvé matce nejenom jméno. Oči, nos, úsměv, všechno jako tvá matka.
Kaška (rezignovaně spustí ruku): Totéž má i dcera mého bratra.

Noc se pomalu měnila v ráno a v místnosti byla cítit podivná směs špíny, vína, potu a neurčitý sladký nádech. Edon nemohl usnout, tak přemýšlel. A rád přemýšlel nahlas, hlavně když měl posluchače.
„Učí nás poslušnosti. Ty posloucháš kněze, já velitele. Před tím jsme poslouchali naše matky a naše otce, oni byli poslušni svých rodičů, et ceteram. Kam nás tento řetězec dovede?“
„K Bohu,“ šeptl Kašpar.
„Takže když zítra zavelí k odchodu, je mou povinností odejít?“
„Zcela nepochybně, byl by to Boží záměr.“
„Je tedy v pořádku tě opustit?“
„Jak jsi prvně řekl. Je povinnost poslouchat,“ šeptl tišeji, potlačuje smutek.

Trvala třicet let jen s malými přestávkami. Za příčinu budiž uváděno náboženství, i když fakticky jde zase jenom o peníze a o moc. Protestantská strana měla podporu sedmnácti států, neoficiálně ještě dvou dalších, o jednoho člena přišla po Bílé hoře. Katoličtí zastánci měli oficiálně jedenáct členů, i když pár z nich muselo držet pusu a meč. Čtrnáct hlavních velitelů proti sedmi. Stovky tisíc vojáků, hektolitry krve, kulky se nikdo neobtěžoval počítat. Bílá hora, Dressava, Lützen, Řezno, La Rochelle, Compiègne, Rocroi, Münster, Osnabrück.
Třicetiletá válka.
Nuda, šeď.
Z výčtu se vytratilo zlomené srdce pražského studenta. Historie nepohovoří o bolesti jeho ženy.

Její tvář ve vypouklém zrcadle jí připadala nehezká, skoro až rybí. Svou tvář na hladině studánky měla mnohem raději. Ale co naplat, dnes má na sobě svatební šaty, dnes nemůže do lesa ke studánce, aby okukovala líčka ze všech stran.
„Co s tím pudrem, Štěpánko?“ táže se mladší sestra.
„Nanášej. Kaška si ve městě jistě zvykl na tamní krásky, tak ať se jim podobám co nejvíce,“ rozhodla Štěpána.
Sestry i matka se činily, až proměnily družku k nepoznání.
Do kostela vstoupila panna těžko k rozeznání od těch městských.
K čemu to však, když jediné, proč Kaška řekl „ano“, byla povinnost.

Nebylo to poprvé, co si mocipáni vyřizovali účty vojnou. Chalupník se neptá, zač pánovi stojí vytahovat meče a střílet koule, chalupník se snaží pouze přežít. Některý se nechává naverbovat, jiný se vojně vyhýbá. Vojna nebo ne, smrt si pro ně stejně přicházela brzy.
Tahle vojna byla neobvyklá. Pokaždé, když všichni doufali, že už brzy skončí, přišlo další vojsko. Bylo jedno, odkud přišlo, všechno vyjedlo a táhlo zase o vesnici dál. Jedno odešlo zrovna předvčírem.
Kaška si povzdechl. Jedinou nadějí zůstávaly stroje nastražené v lese. Přemýšlel, jestli má cenu podívat se k nim. V mlází ovšem nežil už ani jediný zajíc.

Mrazivý vítr se snažil prodrat pod šátek, ale měla ho okolo hlavy uvázaný pevně. Tváře celé červené, z úst vycházely obláčky sraženého dechu, který se jí zatím dařilo udržet. Výdech za výdechem byl menší, obláček za obláčkem mizel v dálce.
Nepočítala kroky, které již ušla, nehleděla směru, kam kráčí. Jen jít. Dál, třeba až na konec světa. Třeba ještě dál.
V boku ji píchlo.
Spěšně přiložila ruku na bolestivé místo. Tmavě rudé kapky mezi prsty jasně naznačovaly, že její cesta je u konce. Že její prostřelený bok ji konečně zabije. Jenom už nebude Tomáše, který by strkal prsty do rány.