Carol of the Bells

Milá Blanco,
přiznávám bez mučení, že přes původní nápady se mi nakonec nepodařilo zrealizovat nightrunnerovský záměr. Ale slibuju, že někdy v budoucnu tu fanfikci napíšu. Doufám, že budeš spokojená i s tímto "náhradním" řešením, a přeju ti krásné Vánoce.
Déšť za okny zesílil a John se instinktivně otřásl zimou, ačkoliv v pokoji bylo příjemné teplo. Nervózně zakašlal a poněkolikáté se omluvně podíval na ženu, která téměř hodinu čekala, než se Sherlock uráčí dostavit domů. Čaj společně vypili před dlouhou chvílí a John shledával ticho čím dál tím dusivějším. Na druhou stranu neměl to srdce nechat dámu čekat samotnou. K jeho velké smůle jakýkoliv pokus o konverzaci během pár prohozených slov vyšuměl, a tak se oba raději dívali na kapky líně stékající po skle.
John vzdychl a myšlenky se mu pomaličku zatoulávaly. V noze mu nepříjemně cuklo a scény se mu v hlavě promítaly jedna za druhou jako na plátně. Najednou je uprostřed Afghánistánu a kolem víří nepříjemný písek, který bodá v plicích, viditelnost je téměř nulová. To, že je Carl kdesi poblíž, ví John jenom díky tomu, že slyší, jak si pobrukuje Carol of the Bells. Pak se vzpomínky trochu zatočily a John už není v písku, je na lodi a zvedá se mu žaludek. Bolest necítí, ale nechápe, co se děje. Carl na něj mluví, John nerozumí. Karáčí. Vypluli z Karáčí, letadla mohou odletět až z Indie. Další střih. Zpět uprostřed chladivé hornaté pouště u Kandaháru. Ráno zasáhla jednotku série několika explozí, zranění proudí do polní nemocnice jako na běžícím pásu, John je až po lokty nasáklý krví. Když se o několik hodin později zhroutí únavou podél stěny stanu, přichází odnikud jako zázrakem místní muž. Vrásčitá tvář se na Johna usmívá, rozklepaná ruka mu nabízí šálek silného čaje. John se nedůvěřivě dívá, dokud stařík bezzubými rty nevykouzlí větu: „Merry Christmas.“
Veselé Vánoce, Johne Watsone.
John otevírá oči a chvíli nechápe, kde je. Dáma se na něj tázavě dívá a John se ani nepokouší odhadovat, jak dlouho byl asi mimo.
„Vše v pořádku? Nechcete se posadit?“
„Jistě, děkuji, paní…“ Teprve nyní Johnovi došlo, že se žena, která prohlásila cosi o domluvené schůzce s panem Holmesem, nepředstavila.
„Paní Gwethe. Lynn Gwethe,“ odpověděla a předešla tak další trapné situaci.
To jméno jsem už někde… ale kde? napadlo Johna a zkoumavě se na ženu zadíval. Elegantní svetřík, šedá pouzdrová sukně, obyčejné, krásně vyleštěné lodičky. Pečlivě nalíčená. Milý úsměv.
No tak, Johne, přemýšlej! povzbuzoval se.
„Vypadá to, že váš přítel na mne zapomněl. Nebudu vás okrádat o čas,“ řekla náhle a chvatně zamířila ke dveřím. John jí přispěchal na pomoc, aby jí pomohl do kabátu, a vyprovodil ji ke dveřím.
„Děkuji vám za váš čas, pane…“ po tváři jí přeběhl lišácký úsměv, „pane Cavishi.“
„Watson, jmenuji se…“ V tu chvíli se Johnovi rozsvítilo.
„Na shledanou tedy.“ Usmála se a otevřela dveře.
„Sherlocku!“
„Přesně padesát osm minut, Johne. Tvrdil jsi, že Micum Cavish byl hlupák, když nepoznal nejlepšího přítele v ženském převleku po celém dni v jeho společnosti. Bál jsem se, že tě nakonec budu muset políbit.“ Vítězoslavný výraz. „Na co jsi celou tu dobu myslel?“
John se mírně zamračil.
„Afghánistán,“ prohlásil s vážnou tváří.
Sherlockovi na čele vyskočila vráska, která se zjevovala pokaždé, když usilovně přemýšlel.
„Měl bych se omluvit?“ vypadlo z něj nakonec.
„Myslím, že bys měl svůj plán dotáhnout až do konce,“ řekl John a něžně si přitáhl Sherlocka blíž.
„Veselé Vánoce, Johne,“ zašeptal mu do ucha Sherlock.