Moje články

„Mistře, je to úžasné,“ přetékal obdivem starosta. „Ta vášeň, ta atmosféra!“

Davy taktéž přetékaly.
Tu obdivem, jinde jen přes zábradlí.
Jásaly hlasitě, ovšem tolik odvahy, jako nejvyšší z nich, měl jen málokdo.
Dílo už bylo odhaleno, ne tak jeho název.
Citoslovce tak byly bezpečné, nabízely dostatek prostoru pro vyjádření nadšení, a přesto nehrozily odhalením fatální neznalosti Mistrova díla.

To by byla hrůza!
Vždyť ve Městě platil Mistrův hlas víc než státní hymna, víc než provolání hlavy církve.

Mistr zatím dumal.

On název díla znal.

Jenže ho nikdo nepochopil.
Nikdo zvenčí neslyšel volání o pomoc.
„Proč mi ten vlak musel ujet!“

Slunce pomalu zapadá.
Jako každý den jsem si udělal krátkou přestávku.
Dnes mi dělá společnost slanina, krajíc chleba a sklenice piva.

Sluneční paprsek za chvíli sklouzne ze sudů s pivem na láhve se silnějším obsahem. Hlavně whisky zlatě zazáří. Ten pohled mám rád, ale vždycky čekám ještě okamžik.
Dojde k tomu těsně před tím, než se okolí ponoří do tmy.
Poslední paprsek pohladí holou stěnu.

„Slída,“ říkám každému, kdo to náhodou zahlédne. „Kočičí zlato.“

Jenže je tam opravdové. Deset, možná dokonce padesát gramů. Jako všude kolem.

Jen blázen by rozkopal sklep hospody na Klondiku, kde hosti za týden utratí víc.

Obloha vystřídala zem.
Jednou.
Dvakrát.
A ještě potřetí.

Řvoucí motor rozechvíval každičký kousek letadla.
Výkrut, přemet a svíčka do mraků.

"Tohle se nezapomíná..." zaprskal interkom. "Kolo a letadlo..."

Dvanáct válců a přes tisíc koní znovu zařvalo.

Tentokrát už jen do táhlé zatáčky a pak pomalu dolů.
Třicet minut ve stíhače uplyne jako blesk.
Znovu ve Spitfiru po tolika letech.
Znovu na obloze...

Splněný sen.
Dokonalá vzpomínka.
Poděkování.

***

Generál Emil Boček.

Na co asi myslel, když v roce 1939 utíkal v šestnácti letech z umírající republiky?
A na co, když se to v roce 48 zlomilo.

Ale ani to ho nezlomilo.

Tráva podivně studila.
Vítr nezvykle hřál.
A slunce...
Mizelo v útržcích prapodivné mlhy.

K tomu bolest hlavy.

Prozřel.
Pravděpodobně.

Slunce tak nízko nad obzorem.
Opar vystupující z lesů.
Muselo být ráno.

Na noc si nevzpomínal.
Na pozdní odpoledne ano.

Lámal si hlavu a potom i jazyk.
Nezvyklé jméno dívky s hřívou rudých vlasů.
Zaklel.

Ta dívka...
Rozlámaná slova a verše.
Přesto to nakonec dopadlo dobře.

Že ano..?

Jistě.
Usmívala se.
Na její úsměv s rudým pozadím se nedalo zapomenout.
Už nikdy.

Zastavil se na útesu nad rozbouřeným mořem.
Najednou věděl.
Usmíval se.

Pohladil zkrvavenou sekeru za pasem.

Rudá valkýra přilétala.

„Hele já nechtěl, fakt. To oko vypadalo opravdu příšerně,“ zamumlal zkroušeně Hrdina.
Moc mu to nešlo. A asi ani jeho kreslíři, protože takové emoce nikdo nikdy pořádně neprokreslil. Prostě vypadal ploše.
„To potěší, mít příšerné oko!“
„Takhle jsem to...“
„Sakra, kde je vlastně děda? Vždyť šel seřvat souseda, že jeho syn dělá příšerný kravál.“

V polovině cesty mezi odhozeným komiksem a vrakem ležela hůlka.
Dědova.
Stopy mizely.

„Ono ho to vcuclo? Výměnou za tebe?“

Hrdina mlčel. Od vedle se ozval příšerný rachot.

„Co to sakra...?“ nechápal Hrdina.

„To je ten kravál. Sousedův syn seděl a v base si poskládal skupinu...“

Hrdina zamyšleně přejel prsty po zjizveném předloktí.
Už zase.
Léčka.

Vlastně si trochu zvykl.
Jak stárl, stálo to víc sil, ale všechno šlo líp.
Zkušenosti, ztráta zbrklosti...

Z tolika držkopádů se musel poučit!

Očividně ano.

Hodil granát na jednu stranu, vystřílel zásobník AKáčka na druhou.
V další jámě se spokojeně ušklíbl.
Vždycky tam byl někdo s RPG.

"Pancéřovka," vydechl spokojeně Hrdina.

Strhl ochranný klobouček ze špičky rakety.
Natáhl kohoutek a stiskl spoušť.

Nenasytné oko na obloze překvapeně zamrkalo.

*-*-*-*

Čtenář překvapeně zamrkal.
Komiksový sešit upustil na trávník.
Kreslená protitanková raketa se neomylně zabořila do naleštěného sousedova bouráku.

Výbuch už byl skutečný.

Nikdy.
Ne.
Nepodřídím se.
Půjdu do práce.
S tím nic nenadělají.
Co potřebuju?
Brýle, baterky a telefon.

Pobral to a šel.

Bylo krásně, sluníčko svítilo, hřálo a vůbec nic se nedělo.
Pravda, musel se odstěhovat až na kraj města.
Nedostatek peněz, no...

Na prvního člověka narazil až v lepší čtvrti.
S druhým se srazil o pět minut později.

Pak už to šlo ráz na ráz.
Po desáté srážce přestal počítat.

Při nějaké dvacáté ho odchytil policista.
"Chápu, že vám vadí reklamy, které přes sebe promítají chodci, ale nemusí díky tomu pracovat. Nechcete ten Adblock© v brýlích vypnout? Alespoň na ulici?"

Tesák.
Nezvyklé jméno.
Kdyby štěkal...
Tenhle ne.
A je to příjmení.

Takže v republice máme rovných pětasedmdesát Tesáků.
Fakt, můžete se podívat.
Jen netuším, kolikrát je to Tesáková.

Dva máme na okrese.
A jeden, uvízl u nás v práci.
Nebožák.

Nejdřív poněkud nechápal, nevěřil svým smyslům a pak se dlouho smál.
Zlounsky, takovým tím lehce šíleným smíchem záporáků.
Kdybych ho neznal...

(Neztratil se někomu záporák? Jen pro jistotu...)

Vlastně je v pohodě.
Občas napíše povedenou rýmovačku.
Zábavnou a trefnou.
Vlastní rukou.

A je optimista.
Zásadní a všem kolem to radí.
Dlouhé vlasy, celý v černém, v kanadách a s dýmkou.

Cvak, ozve se ostrý kovový zvuk, který v sobě skrývá sílu napnuté pružiny.
Klik, zazní tichoučký, lehoučký zvuk, skrývá se a jistí...
Zadržení dechu, aby nic nerušilo.
Chvilka ticha, rušená tichým sunutím precizně vyleštěných součástek.

PRÁSK!

Bleskový úder kohoutu probudí jiskru ohně, která rychle polyká zrníčko za zrníčkem.
Měl roztlačit olověnou kouli do překrásně malovaného terče Prostějovských ostrostřelců.
Měl.

"Tak sousede, už víš, proč puškař vyvěsil cedulku s nápisem LEVNÉ HLAVNĚ?"
Na laufu vykvetl ocelový květ a v posledním odpůrci se něco zlomilo.
"Sakra! Do háje! Tak si z toho tu knihovnu udělejte!"

A taky se tak roku 1898 stalo.

…přihoď křídlo netopýra, by nebyla v stropě díra.
Pak zamíchej jazyk mločí, nechť se oči neprotočí.
A k jazyku, přihoď zraky, na duši rozženou mraky.
Ponech v klidu do půlnoci, ať je ti tma ku pomoci…

„A to má být lektvar? Vždyť to nedává smysl!“ odfrkla si Hermiona.
„Jmenuje se to Netopýří oči a taky to tak funguje.“
„Netopýři přece spíš slyší než vidí!“
„Často opravdu ano.“
„A proč křídla? Uši nebo oči netopýra by přece dávaly větší smysl!“
„Po sedmi letech Bradavic sis ještě nezvykla? To asi bude tvůj úděl, co myslíš Rone?“ zašklebil se Harry.
Naštěstí je neproklela.

„To bys neuhád,“ chechtal se Tonda.
„Asi ne,“ přiznal kamarád. „Vím, jak si na té káře zakládáš a vrátíš se z rybaření s nakřáplým nárazníkem.“
„Znáš Pepina? Toho, co je furt…“
„Na šrot nebo na rybách? Jo.“
„Jel jsem k němu na rybník- teda není jeho, ale sedí tam od nevidím do nevidím.“
„Když teda…“
„Zrovna nechlastá. Tak mi popisuje cestu a nakonec řekne: Až uvidíš SMRK, tak opatrně odboč a dál uvidíš. Tak čumím, zírám, cestou bambilión smrků a odbočka nikde. A pak mrk a…“
„Smrk?“
„Jo! Ta dědina se tak jmenuje! Na to opatrné zatočení jsem nějak zapomněl…“

„Brouk, ryba, tesák, sosák, oko, pták, nůž, postel, barák…“
„A to poslední?“
„Snad volavka? Ale ptám se, viděl někdo z vás něco takového? Hieroglyfy z viditelných míst najdete všude, ale tohle? A nakonec je tu deset panáčků, podle velkých hlav určitě kosmonautů…“

„A sdílejte to, než to smažou,“ vyprskl chlapec, když skupinka zmizela.
„Nebuď zbytečně krutý, oni za to nemůžou“, zchladil ho profesor. „Kolik lidí ví, že každý z kvádrů pyramidy má průvodku?“
„Co, to jak fakt?“
„Tady písař a soudce píše o stavební četě: je dobrá, spolehlivá a rychlá. A bylo jich deset. Nic víc v tom vážně není.“

Vždycky je důležité najít na věcech pozitiva.
Třeba…
Zbavíte se nepořádku a několika věcí, které vám bylo líto vyhodit.
Získáte volné místo, což se opravdu hodí.
Pořídíte si nějaké nové věci, protože…
…jedna či dvě se při tom osvědčily.
A byly sakra užitečné, i když před tím jen strašily a zabíraly místo.
Několik lidí se poučilo – ne jen v blízkém, ale i ve vzdálenějším okolí.
V tom bližším dost důrazně.

Ale to nejlepší, teda alespoň z mého pohledu.
Můžu říct, že jsem nezatuhl a v nejkritičtější chvíli fungoval na sto procent.
A tu sto padesátku jsem taky vyťukal bez přemýšlení…

Varování ministerstva kouzel:
Účast na DMD způsobuje ztrátu měsíce dubna, odkládání důležitých(a všech ostatních) povinností na jiné měsíce a roky...

Pokud hledáte kolíčky(a zbylá slova) tak nejsou, protože došly :)

Poslední zelené postavičky utíkaly do spásného příšeří džungle.
Někde v dálce zaječela padající mina.
Cvakl natažený závěr.

"Je to vosum set metrů," zabručel pochybovačně mariňák u kulometu.
M čtrnáctka zařvala.
První postavička nedoběhla.
"Jen sedm stovek," opravil ho Ian.

Zbytek zásobníku vystřílel dávkou do zelené stěny.
Pušku odložil a konečně se ohlédl.
K zázraku nedošlo.

Clark pořád ležel v blátě.
Kolega a fotograf.
Jeden ze tří padlých.

"Kurva," zabručel Ian.
Jemu výstřel odstřelovače sotva lízl přilbu.
"Jo, kurva," souhlasil mariňák a pokropil okraj lesa.

Uběhla sotva půlka dne.
Zbývalo osm let války ve Vietnamu.
Necelé tři tisíce dní.

Vítězství zhořklo.

"Nemůže tam zemřít žádný živý tvor," vysvětloval Inkvizitor svou chuť k jídlu. "Jinak je tam vše téměř stejné. Jen ti démoni..."
Pět let neměl maso.
Sýr se přejedl.
Mléko přepilo.
"To není to, co mě zajímá," ušklíbla se nekromantka.
Šaty zkusila.
A už je nesundala.
Jen potřebovaly rozparky do půli stehen.
"Co ten démon?"
Inkvizitor ji ignoroval.
Dlouho.
Musela ho pověsit za nohy na strom.
"Ptáš se snad na mou počestnost?"
Smála se.
Říkat tomu takhle.
Napadali ji jiné výrazy.
"Třeba."
"Té se nic nestalo."
"Proč si tě tedy vzal?"
Inkvizitor zmlkl.
Připravoval se pět let.
Hodlal vyzkoušet její trpělivost.

Za černou magii se platí.
Dívka se s tím smířila.
Dokonce i kdyby přišla o krásu...
To se nestalo.
Měla smůlu.
Už celých pět týdnů.
Nic se jí nedařilo.
Nakonec utekla do lesa.
K malému jezírku.
Natáhla se na sluníčku.
Užívala si samotu.
Sluneční paprsky na nahém těle.
Zkusila kouzlo.
Voda zabublala.
Zavřela.
Hladinu prořízla rohatá přilba.
Kostlivec na kostnatém koni.
Dokonce ho ochránila proti slunci.
Rozesmála se.
Smůla zmizela.
Vzduch prořízl výkřik.
Postava v příšerně úzkých šatech dopadla do jezírka.
Dopad alespoň přerušil vyděšený jekot.
Rozhodil bláto kolem.
"Inkvizitore?"
"Jak dlouho nekromantko?"
"Pět týdnů."
"Já prožil pět příšerných let!"

"Má paní," pozdravil inkvizitor s ironickou úklonou.
Příliš se nepovedla.
Řetěz ho zastavil v polovině.
Bolestný výkřik sfoukl další slova.
"Dnes opustíš tuto celu," řekla vážně nekromantka.
"Na čerstvý vzduch se docela těším..."
Usmívala se.
Už to nevěstilo nic dobrého.
Příchod čtyř dívek zamotal situaci ještě víc.
"Co jsou zač?"
"Věno," odpověděla tiše nekromantka.
"Tvé? To musím gratulovat."
Odpověď nepřišla.
To nebylo příliš dobré.
Dívky se připitoměle usmívaly.
"Nejsi příliš užitečný. Žádný z nápadů nefungoval a rady vedly do pekel!"
"Není to snad tvůj cíl?"
"Pro dnešek jen tvůj. Jeden z démonů mě požádal o laskavost... Buď mu dobrou ženou!"

"Kdo tohle vymyslel?" bručela dívka. "Nekromantky se neoblékají neformálně!"
"A oblékají se vůbec?" poznamenal inkvizitor.
Jeho hlas zněl o poznání tišeji a lehce přidušeně.
Mělo to samozřejmě dobrý důvod.
Mrtví ho pověsili hlavou dolů.
Po dlouhém půstu byli při chuti.
Dívka měla co dělat, aby ho neroztrhali.
Ovšem ten jeho nápad s mozkobouřením...
"Kravina. Je to prostě kravina!"
"Ale má paní..."
"Mrtví mozky jen žerou, k ničemu jinému je nepoužívají! Od toho jsem tu já!"
"A ti živí?"
Nekromantka pohlédla na písaře.
Líbal jí chodidla.
V očích měl stejnou zář, jako když před tím mluvil o bohu.
"Jiné nápady nemáš?"

Od stropu slétla kapka.
Kdo by čekal, že vesnický kostel má úchvatné sklepení.
Tak temné.
Plné mrtvých...
A inkvizitora.
Kam utekli tví společníci?
Jak to mám vědět? Znám je sotva pár dní. Možná k mamince?
TADY SE PTÁM JÁ!
Jistě. Všiml jste si, že písař to napsal velkými písmeny?
CÓÓÓÓ?
Váš výkřik, co by probudil i mrtvého! Stává se vám to často?
TADY SE... Cože?
Jestli se vám to stává často..?
Ani ne. To ten písař. Je naprosto neskutečný. On by snad...
Víte, že píše i tohle?
NO TO SNAD NE! TY...!
A víte, že ten křik je opravdu probudil?

Padala rosa.
Slunce líně vykukovalo nad vzdáleným kopcem
Do nejtemnějších zákoutí ještě nedosáhlo.
Háj čekal v tichu.
Stromy pociťovaly strach.
Vlci zmizeli.
"Jak je to daleko mnichu?"
"Sotva půl noci, má paní."
Patřila jí temnota.
Její moc rostla se soumrakem.
Přesto vykročila do rána.
Stromy šílely.
Nemrtví ryli pod kořeny.
Zahrabávali svá neživá těla.
"Paní! Co když nedojdou včas? Co když..."
"Bojíš se smrti? Ty nebo snad má družina?"
Pár dřevorubců, tři lovci.
Stařec co šel zemřít.
Zbloudilá švadlena.
"Kolik duší mnichu? Kolik srdcí bije v té dědině?"
"Sto dvacet..."
Víc jak stovka! Určitě velký hřbitov!
"Na co čekáte? Vpřed!"

Poutnická hůl dopadla.
Znova a znova.
Bodala hrotem opáleným v ohni.
Tlející maso opadávalo.
Skeletoni chrastili kostmi.
Orezlé zbraně padaly na zem.
"Díky bratře Jene," křičel mnich, "Díky Bože!"
Okamžik postál.
Namočil špičku hole do svěcené vody.
Vykročil.
Větší díl práce ho čekal.
Nejtemnější háj hvozdu.
Kruh nemrtvých.
Rozrazil ho jako povodeň.
Chrlil modlitby jako kletby.
A pak nastalo ticho.
Nemrtví byli zničeni.
Uprostřed kostí vzlykala dívka.
Klečela s tváří v dlaních.
Ó Bože!
Snad se i modlila...
Pomohl jí vstát.
A...
Zkameněl.
Potrhané hadříky sklouzly.
"Bratře..."
"...oni mi slouží, ale ty..."
"...ty mě budeš milovat!"
Nezaváhal.
Miloval.
Jen ji.

Cinkání stříbrňáků...
Krásný zvuk.
Pro uši uvyklé na ošoupanou měď.
Někteří přesto váhali.
Uměli trochu počítat.
Stříbro bylo krvavé.
Práce za ně ještě víc.
Byly tu ovšem ještě ženy.
S rukama v bok.
I ony prahly po stříbře.
Pak už nikdo neváhal.
Popadli prošívané kabátce.
Hole s hroty opálenými ohněm.
Sekery a nože.
Víc kovu doma neměli.
Možná podkovu nad dveřmi.
Jehlu v manželčině ruce.
A šli.
Tam a zas zpátky.
Zpět přímo letěli.
"Štěstí, že platil předem," šlo po celé vsi.
Jenže to zdaleka nebylo všechno.
Smrt si je toho dne pořádně prohlédla.
Ještě dlouho je navštěvovala ve snech...

"Kachny," řekl Zed. "Kachny a zase kachny."
"A to pivo," odfrkla si Ria, "už mi lezlo krkem."
"Víno tak vysoko neroste a i ty kachny se musí sníst."
Šetřili koně a tak šli pěšky.
Po týdnu oslav v paláci potřebovali pohyb.
Trochu čerstvého vzduchu.
"Stůjte hajzlové!"
Zed se snažil předstírat, že křiklouna neslyšel, ale marně.
Jednoho muže šlo ignorovat.
Pět ozbrojených ne.
"Kdo z vás mi zabil bráchu? Zemře, druhý může jít."
Myslel to vážně.
On i jeho druzi.
Ria se usmála.
"Zeptej se ho sám."
Kosa prořízla vzduch.
Křiklounovo hrdlo.
Ani nehlesl.
"Ještě nějaké otázky?" usmála se služebnice Smrti.

"Pořád to nechápu," bručel Zed.
"To je prosté," řekl prošedivělý muž, kterého znali jako zrádce. "Kachny tudy táhnou každý rok. Hory jsou vysoké, proto prolétají průsmykem nad městem. Je jich tolik, že část musí přistát, aby se vůbec vešly. Ve vzduchu prostě není bezpečno. Stačí vám to takhle?"
Zed sotva lapal po dechu.
I původ kachních hodů ho zajímal.
Jenže...
"Zabili jsme dost lidí."
"Na cestách ve zdejším kraji bude hned o něco bezpečněji."
"Co kdyby zemřel nevinný?"
Zed se hned zastyděl.
Hloupá otázka.
Tedy krom paláce...
"Ale co vy..? Kdybych vás..."
Odpověď četl v úsměvu.
Opravdu si tolik věříš?

Jsem lovec lidí, vzpomněl si Zed na slova přísahy, nikdy se nevzdám!
Napřáhl tesák.
Ušklíbl se.
Druhou rukou hodil nůž.
Strážný ustoupil.
Úšklebek na tváři.
Nůž zaražený do štítu.
Ria nedopadla lépe.
I její kosa sklouzla po štítu.
Druhý strážný ustoupil.
Po třetím Zed hodil láhev.
Zmáčeného muže zatlačil ke zdi.
Konečně měl volnou cestu.
Čtvrtý sekl do prázdného pláště.
Pak ho maska udeřila do žaludku.
Jako jediný skončil na zemi.
Jen zrádce se pořád usmíval.
Ignoroval napřažené zbraně.
Dokonce lišácky mrkl.
"Dáte si kachnu na víně?
Mám ji k smrti rád.
Oběma dávám výbornou."
Pak dorazil zbytek zkušební komise.

Nikdo nesmí zemřít.
Nikdo nesmí...
Nikdo...
Připadal si nesmírně hloupě.
Lovec lidí a nesmí zabít.
Taková blbost.
Omráčit.
Svázat.
Uspat.
Dle ctěné libosti.
Jen žádná smrt.
Dokud nenajde zrádce.
Informátor nevěděl proč.
Jen o smrti.
Že spouští poplach.
Zed ho spoutal.
Museli uspět.
Jinak zemře.
Zatím se jim dařilo.
Vyhnuli se zvědavým očím.
Obešli palácové stráže.
Uvnitř to nebylo lehčí.
Uspali služebnou.
Polonahou milenku pána domu.
Konečně našli správné dveře.
Temný pokoj.
Lůžko zrádce.
Stilet tiše sykl.
Bodl.
A znovu.
Pak zaplály pochodně.
Zrádce se smál.
I jeho stráže
Dýka bodla do slámy.
Zemřel další strašák.
Ale proč to všechno?