Hej Mistře

„Mistře, je to úžasné,“ přetékal obdivem starosta. „Ta vášeň, ta atmosféra!“

Davy taktéž přetékaly.
Tu obdivem, jinde jen přes zábradlí.
Jásaly hlasitě, ovšem tolik odvahy, jako nejvyšší z nich, měl jen málokdo.
Dílo už bylo odhaleno, ne tak jeho název.
Citoslovce tak byly bezpečné, nabízely dostatek prostoru pro vyjádření nadšení, a přesto nehrozily odhalením fatální neznalosti Mistrova díla.

To by byla hrůza!
Vždyť ve Městě platil Mistrův hlas víc než státní hymna, víc než provolání hlavy církve.

Mistr zatím dumal.

On název díla znal.

Jenže ho nikdo nepochopil.
Nikdo zvenčí neslyšel volání o pomoc.
„Proč mi ten vlak musel ujet!“