Moje články

Probouzela se pomalu.
Do ticha a temnoty.
Tepla.
Ještě nezačalo ráno.
Viděla potemělou místnost.
Na širokém lůžku jedenáct dalších žen.
Všechny jen v masce.
Nesnila.
Předtím a ani teď.
Žila noční můru naživo.
Donutila se vstát.
Čtvery nezavřené dveře lákaly.
Dveře a snad sladká svoboda za nimi.
Naštěstí vycítila past v rudém kruhu na prahu.
I nad něj nataženou ruku, odměnil krátkým výbojem.
Jen jeden kruh se zpola otevřel.
Potom ji pustil dál, bohužel ne ke svobodě.
Viděla koryto tak v půli stehen.
Podivnou toaletu.
Už nedokázala usnout.
Vmáčklá mezi dvě další ženy.
Propadala zoufalství.
Snila o naději.
V pekle.

Policejní zásobovač se tentokrát vytáhl.
Před Dannym ležel nezbytný hrnek s kávou.
Dvě na pohled výborné koblihy.
"Konečně dorazily výsledky pitev," řekl kapitán ve dveřích, "Všech tří."
"Tří..?"
Káva náhle zhořkla.
A koblihy...
Škoda mluvit.
První list patřil mrtvé dívce.
Oholená hlava a stopy opakovaných elektrických výbojů.
Maska ji při osvobozování málem zabila.
Tříprsťák nezemřel pádem, nestřílel, ale byl sám střelen.
Neznámo kým.
Poslední list patřil podezřelému a hledanému administrátorovi.
Po měsíci v řece ho identifikovali jen náhodou.
"Odvolávám útok," řekl policista, "Nevíme kdo a kde je drží. Nemůžeme vtrhnout současně do pěti set budov. Ne když masky můžou zabíjet."

Zapadlo slunce.
A se světlem zmizela i naděje.
Vyválela se v blátě, prošla ohněm v kopřivách.
Jednou nechtíc a dvakrát z trestu.
Takový návrat k přírodě si nepředstavovala.
Kliku a železné dveře uvítala s úlevou.
Otevřela a došlápla na hrubou betonovou podlahu.
"Nehýbej se."
Ledová voda z požárních trysek mrazila.
Proud z hydrantu srazil na podlahu.
Se špínou odpluly i poslední zbytky důstojnosti.
Kdosi ji zvedl, jemné ruce a něžné doteky.
Teplo.
Hladká podlaha.
Matrace.
Bezpečí?
Někdo ji utíral, bezpočet suchých, voňavých hadříků.
Přidaly se i mazlivé ruce.
Chvíli na to vykřičela do masky celý den.
Bolest, zoufalství i vzrušení.

Pojem o čase.
Zmizel.
Pořád cítila slunce na nahém těle.
Na plochou střechu sypanou štěrkem vyšla po úzkých schodech. Předtím kolem vonělo jehličí, šlapala v blátě, brodila proudící vodou. Na okrajích Varšavy kdysi vyrostly automatizované továrny ukryté mezi stromy. Ležela na střeše jedné z nich. Možná už celé hodiny.
Dvakrát ji hlas zkreslený počítačem nahnal do úkrytu.
Dvakrát dostala pít.
Jednou si ji prohlížel.
Mohl ji vidět v kteroukoli chvíli a určitě se díval.
Jen jednou si pohrál.
Cvičila, tančila a dotýkala se vlastního těla.
Předvedla každé zákoutí.
"Lehni si."
Další hodinu ležela v tichu.
Teprve teď plakala.
Zoufale.
Tiše.

"Takže co máme?"
Danny dopíjel třetí kávu a zoufale doufal.
Policista zavrtěl hlavou, "Nic."
"Ale no tak."
"Nevíme kdy opustila byt, co měla na sobě, kam a proč šla..."
Tupé zírání do obrazovky pátrání příliš nepomáhalo.
"Mám to!"
Po náhlém výkřiku ho obklopili.
Přehlédnutý výpadek kamer upřesnil čas.
Na mapu vyskočily časové kružnice.
Za první už kamery zase běžely.
"Ona nám pomáhá," vydechla Simona.
V záběru kamery klidně prošla dívka v křiklavě žlutých šatech a masce.
"Jsou příšerné, roky zavržená móda... Takhle ji nikdo nepřehlédne."
Jen jestli to nedošlo i únosci, blesklo Dannymu hlavou.
Po mapě pomaloučku lezla klikatá čára.

Zvažovala každý krok, ale viděla sotva kousek chodníku před sebou.
Zbytek odfiltrovaly brýle a zvuky sluchátka.
Počítala kroky, cítila slunce ve výstřihu šatů.
Za patnáct minut už nevěděla kudy jde.
Za tři hodiny mohla dorazit kamkoli.
"Zastav."
Poslechla okamžitě.
Třicet minut neslyšela nic dalšího.
"Zuj se."
Šaty odložila po další hodině.
Potom na černí ohraničeném kolečku v brýlích uviděla láhev.
Žízeň dorazila takřka okamžitě.
Příkaz k napití za příšernou půlhodinu.
"Děkuji," řekla do masky, když dopila.
Nechutný iontový nápoj a hadička páchnoucí novotou.
Ucítila lehký výboj na oholené hlavě.
"Děkuji, pane."
Dovolila si dvě myšlenky.
Buď přirozená.
Zatím tě neprokoukl.

"Každá hra jednou končí," zašeptala dívka a smluvené gesto ji v okamžiku vrátilo do pokoje.
Svlékla simulační oblek a vběhla do sprchového koutu.
Rozbolavělé tělo tentokrát bičovala voda.
Po návratu se neobtěžovala s oblékáním, potřebovala pouze brýle.
Rozdala pár lajků a pečlivě smazala stopy po šíleném odpoledni.
Kdyby se někdo dozvěděl, co dělala...
Oblíbená...
Hromady lajků od přátel dokázaly cokoli.
Sehnat byt, novější autíčko a další přátele.
Spokojeně usnula na koberci před elektrickým krbem.
Ráno procitla do simulace.
Přitom ji pečlivě vymazala a brýle odložila.
Tentokrát gesto nefungovalo a nouzové tlačítko nenašla.
Chvilku odporovala.
Cestou ven už poslouchala na slovo...

"Jak to vypadá?" zajímal se Danny.
"Jsem totálně vyřízená."
Simona zapadla do pohodlného křesla.
S neblahou předtuchou rozhrnula zbytky balíčku sušenek.
"Neboj, zbylo dost a hned zaliju kávu."
"Polovina administrátorů je ve službě."
Na Like it! se neptal, zhroucení pomáhal zabránit i on.
"Zaučujeme první stovku terénních administrátorů."
Danny vykoukl z okna a uviděl skupinku postarších policistů.
Vrátili se do služby, většinou příliš staří, ale zkušení.
Zazvonění oba probralo ze zadumání.
"Budou potřeba," vydechl pobledlý Danny a praštil sluchátkem, "Zmizela další dívka."
Měl neblahé tušení, že si zopakují hledání a bál se, že ho ukončí stejně jak před pár dny.

"Jsi v pořádku?"
Simona křičela, ale Danny si její otázku stejně musel domyslet.
Přikývl.
Všude kolem ležely úlomky střešních tašek, kusy omítky a střepy skla.
Z oken archívu šlehaly třímetrové plameny.
Oproti obecně vžité představě hoří papír poměrně špatně.
Hlavně pokud je pečlivě naskládaný v krabicích.
Tady se někdo postaral, aby přihlášky k administrátorům shořely beze zbytku.
Sluch se jim vrátil po patnácti minutách.
"Máte štěstí."
Vrchní archivář se k nim belhal čtvrt hodiny z přičaplého domku nedaleko.
"Ano," zamumlal Danny a znovu přihladil odchllípnutou náplast na tváři.
"Právě před týdnem jsme dokončili elektronickou zálohu archívu," usmíval se hrdě stařík.

"Vlastně jsem doufal, že budete schopni pomoct s pátráním," řekl policista.
Simona upila kávu a mrkla na něho zarudlýma očima. "Ráda bych, jenže..."
"...ten parchant nesmazal jen svoje otisky," dokončoval Danny, "Vymazal otisky všech administrátorů."
"To není problém, vezmeme administrátorům otisky a prošetříme ty, kteří nedorazí."
"Máme tu dvanáct tisíc osob s administrátorskými právy a třetina ani nežije na území Polského Like it!©," zamumlala Simona s obličejem v dlaních.
"Musíme to vyřešit, protože bez otisků se admini nepřihlásí", řekl Danny pevně a vstal, "Pak ho dostaneme."
Do vypuknutí totální anarchie v Like it!© zbývalo pár dnů.
Nebo hodin.
Možná minut...

"Tohle našel Danny v jednom ze strojů."
Na stůl pleskla plastiková helma s vestavěnými brýlemi, zvukotěsnými sluchátky a mikrofonem. Nasazená překrývala celý obličej.
"Nejde sundat," dodal Danny, "Ne bez klíče a obsahuje zvrácenou Like it. Je samostatná, nepřipojená."
Uvnitř přilby blýskly malé elektrody.
"Můj bože," vydechl jeden z policistů.
Danny krom masky našel jedenáct řetězů a místo na zdi, kde původně byl dvanáctý.
Teď ležel v márnici, možná ještě omotaný kolem zápěstí mrtvé dívky.
Byl jí jediným oděvem...
Sešli se v kruhová zasedačce Varšavské centrály Like it!, úplně stejné jako ve všech hlavních evropských městech a pomalu jim docházela slova...

"Říkají mu Tříprsťák," konstatoval policista v ústí šachty.
"Ale..."
"Ještě mu chybí dva na pravé noze. Už jsme tu hotoví, takže..."
Danny vykročil.
Policejní světla konečně rozehnala temnotu, protože použít Tříprsťákovy prodlužovačky si nikdo netroufl.
"Před dvaceti lety tady pracovalo pět set lidí," ušklíbl se nejstarší policista, "Sice jsou pořád zaměstnaní, ale už jenom naháněj lajky na síti."
Zaprskala vysílačka a další policista řekl, "Vrahovy otisky nejsou v evidenci."
Dany zaklel, "Sakra, jak je to možné? V evidenci je přece každý!"
"Zjistili jsme narušení systému," vydechla sklesle Simona, "Někdo promazal databázi..."
"Vždyť to nejde."
"Někdo s přístupem. Nejspíš některý administrátor...""

"Já ho zabiju," vydýchávala se Simona, "Jak dlouho sem letíme..? Hodinu?
"A necelých sedm minut," řekl klidně Danny a zmizel ve tmě.
"Uřezané žebříky, zavalená schodiště a zavařené dveře. Co proboha čekal?"
"Nás?"
Chvilku bylo ticho.
"Je mrtvej."
"Kurva co?"
Dannyho hlas zněl trošku zastřeně, "Trefil jsem ho zábleskovým granátem."
"Ale ty jsou přece ne..."
"Nesmrtící? Bohužel bez záruky. A navíc," hlas se skoro vytratil, "Je tu desetimetrová šachta. Lezu dolů."
Simona vyrazila k šachtě, opatrně v temnotě, dokud zas neslyšela jasně.
"Jsme zas na začátku," ozvalo se zespoda.
"Jak to?!?"
"Na vražedné zbrani našli otisk palce. On ho nemá."

Danny opatrně otevřel dveře.
Posledních pár set metrů procházeli přítmím, ale tady už nesvítily ani bludičky nouzových světel.
"Je to mrtvá továrna," zašeptal překvapeně.
Simona netušila, jak to poznal.
Okolí páchlo stejně už několik hodin, tedy kromě pár ošklivých překvapení.
Našli měsíc mrtvou krávu v opuštěném sklepě.
Příliš živého bezdomovce na malém dvoru.
Nedalo se říct, kde to páchlo víc.
Zespodu zaduněl výstřel.
Ozvěna naznačila obrovské rozměry haly.
Danny se Simonou skončili v jedné hromádce na podlaze ochozu.
Pět milimetrů plechu zastavilo všechny broky.
"Úplně jako doma," uchechtl se Danny a hodil zábleskový granát.
Dole v temnotě zaplálo magnéziové slunce.

Od vestavěné pračky vedla mokrá stopa.
Klikatila se kuchyní do malého jezírka uprostřed.
Stál tam stůl a malé pramínky kolem jeho nohou vyrazily na průzkum místnosti.
Spěchaly podél stěn, dokud jeden nenašel malý otvor.
Dole pod podlahou polaskal nahé konce zapomenutého kabelu vedoucího ze zásuvky.
Světlo zhaslo.
Tichý šepot zmizel.
"Pitomá elektrika!"
Ozvalo se cvaknutí jističe a vrznutí dveří.
"Zas rupla žárovka, do háje."
Bosá nohá zastavila nejúspěšnější z pramínků.
Tělo s posledním výkřikem zmizelo pod stolem.
Znovu cvakl jistič.
"Ještě je tu jeden," ozvalo se od konvice, "Poškrábal ti skříňku!"
Dvířka pračky se roztouženě otevřela.
Zabzučel elektrický otvírač konzerv...

Všude panoval zmatek.
Dcera pána domu střídavě omdlévala a tiskla navoněný kapesníček k nosu.
Její matka bez ohledu na etiketu zvracela.
Služky kmitaly kolem, potácejíc se mezi ječením a lomením rukama.
Jim omdlévat a zvracet nepříslušelo.
"Díky bohu, mistře čaroději, že jste dorazil tak rychle," zvolal pán domu a přebil smrad kouřem doutníku, "Můžete s tím něco udělat?"
Čaroděj přikývl, bylo by mu milejší uvolnit oděv znovu omdlelé dívce, ale zmíněná aktivita vyžadovala lepší prostředí.
Nahlédl do pusté prádelny.
Použil několik kouzel.
Propláchl pračku párou.
"Příště dejte méně tlaku a vyžeňte domácí mazlíčky."
Dívka rozehnala služebné a znovu způsobně omdlela.

"Danny," zakřičela Simona, "Tady!"
Varšavské nádraží mělo nejlepší léta dávno za sebou a oficiální tričko administrátorky nešlo přehlédnout.
Samozřejmě ji překvapil, čekala u služebního vagónu a on jel v lokomotivě. Byl Údržbář a dal přednost stroji před pohodlím. Brašna s nářadím ho dostala i na nepřístupnější místa a pověst kamkoli. I o dvacet let starší policista se při vítání zakoktal.
"Máme záznamy infračervených kamer, přesně jak jsi předpokládal," řekla administrátorka.
"Brýle je používají k navigaci, stejně tak i zvuky zachycené pomocnými mikrofony ," konstatoval Danny, "Ukládají je a necenzurují. Už nejsme slepí a hluší, stačí počkat, co nám ta data řeknou."

Rachot z patra naznačil, že začala pravidelná bitka.
Předešlé reprízy zajistily, že už nebylo co rozbít, ale ženě v obývacím pokoji přesto zarnulo.
Je neuvěřitelné, co vše dokážou dvě dívky, jedenáct a čtrnáct let mladé...
Pořád lepší než souboje o koupelnu, řešené dlouhodobou okupací...
Dveře explodovaly.
"Mamí..."
"...ona..."
"...schovala..."
"...nechce mi půjčit..."
"Ticho a přestaňte se hádat."
"Nechce mi půjčit to pitomé koště," přiznala starší.
"Je to Nimbus 2000 a není pitomé."
"Ještě před měsícem vás Harry Potter nudil," zamumlala žena.
Uzavření příměří tentokrát netrvalo dlouho a dívky zmizely na zahradu.
Naštěstí.
Žena vyměnila baterie a hledané koště nenápadně vrátila.

Dva policejní důstojníci kráčeli po Zámeckém náměstí.
"Je to vůbec možné?"
"Ano, nadporučíku, bohužel ano."
U kašny ohrazovala malý nezaplněný prostor policejní páska.
"Dva tisíce autonomních jednotek a tisíc pěších."
Proto je tady tak narváno, napadlo kapitána.
Malá jednomístná autíčka bránila přístupu lépe než páska.
Oba policisté, třetina policejního sboru města Varšavy, dorazili k pásce.
"Jak je to možné, slečno administrátorko?"
Modrý emblém na takřka průsvitném tričku se k nim otočil.
I se zbytkem dívky, samozřejmě.
"Vrah i zavražděná měli málo lajků a systém je automaticky vymazal ze všech záběrů. Všichni ostatní měli nasazené Like it!© brýle... Neviděli ani neslyšeli..."

Nejdřív polevil tlak, po prudkém škubnutí a v záplavě pocitů.
Hlavně svoboda, nebýt tak sešroubovaný.
Vydala za všechno.
Jen něco chybělo.
Trošku.
Po dlouhých letech potkal sobě podobné.
Konečně čistý, zase k světu.
Užíval si, ač bylo trochu těsno.
A už trochu víc, něco chybělo.
Trošku.
Možná se namazal, víc, než kdy mu bylo milé.
Nic divného, po dlouhých, suchých letech.
Řekněte, kdo troufl by si soudit?
On sám se ovšem soudil.
Už víc než jenom trošku.
A potom.
Vrátila se!
Bez fanfár, s tichým zazvoněním.
Zas byli spolu...
***
"Poslední matička je na místě, jen to dotáhnu a můžete startovat!"

"Story!"
Ignoroval hlasité volání nebo spíš křik z farmy nedaleko.
Poslední modřina pořád ještě pálila.
O starších už jen věděl.
Přesto byl spokojený.
Šum borovic a jejich vůni by nevyměnil za nic.
Snad kromě řevu motorů a vůně benzínu.
Ležel v pichlavé jehličí.
Sledoval oblohu.
Snil.
O strojích, dálkách a nejvíc o výškách.
O stovkách knih, které by mohl přečíst.
O všech hranicích, které by by mohl překročit.
To všechno bylo tak vzdálené, nepřístupné...
Kdesi daleko končila válka.
Desetiletý chlapec snil.
Ještě netuší, že za rok dostane koně.
Traktor a ostatní stroje na farmě už osedlal.
Nakonec osedlá i raketoplán...

Malá jachta se zmítala ve vlnách.
Ctihodný profesor po sté krmil rybky.
A ostrov, cíl cesty, rostl každým okamžikem.
"Je to vlastně smutný příběh," řekl snědý kormidelník.
Na sekundu zmlkl a pozoroval příboj na pobřeží.
"Jsme lovci, ne vegetariáni jako ostatní a ta odlišnost stvořila nenávist."
"Jsme bojovníci, ale proti množství bojovnost nestačí."
Loď se zatřásla na vlnách mezi útesy.
"Zahnali nás až sem. Přežíváme, lovíme ryby a kraby, dokonce obděláváme pole."
Kýl zadrhl v písku.
"Dodržujeme smlouvu. Žádný lov, jen jednou do roka."
Zkontroloval pouta a zamával přibíhajícím přátelům.
"Říkají nám Masožravky."
Usmál se.
"Slovo kanibal je totiž tabu."

Hledáte práci?
Zábavu?
Změnu?
Tohle všechno a ještě mnohem víc na Vás čeká v Like it!
Víme, že to víte. To vše je přece Like it!
Přesto...
Nebuďte jen konzumenty.
Buďte v pozadí.
Tvořte a hlídejte svět.
Veďte svět a řiďte jeho chod.
Staňte se moderátory a administrátory.
LIKE IT!

Katku překvapilo dýchnutí ledového větru.
Volání o pomoc zmizelo a kousek před ní vyskočily ze tmy plamínky strážního ohně.
Světélko blikalo přímo pod Obětní skálou.
"Tiše," zašeptal někdo, "Pomůžeš, posvítíš?"
Katka zahlédla náznak obličeje v temnotě a trochu jasnější prst ve výmluvném gestu.
Zmizel nebo zmizela - u tak mladého hlasu to nešlo poznat.
Kousek od žhavých uhlíků bleskla čepel nože.
Tmu prořízl paprsek baterky a změnil náhlý vztekly řev ve vyděšený křik.
Utíkala za uprchlíky temnotou, chvilku, než ji zastavil přehlédnutý kámen.
S dýchnutím větru zas byla sama, z dálky opět slyšela auta a s úlevou se dopotácela do stanu.

Katka procitla uprostřed noci.
Klid rušila jen auta z dálky.
Tiché volání.
Tiché volání o pomoc.
Možná se jí to jen zdálo, ale ...
Popadla baterku a opatrně vyrazila za zvukem.
Nešla víc jak pět minut a volání, už předtím tiché, zmizelo.
Vlastně tu neměly být, spát mimo tábořiště a tak vyrazila zpět.
Teď už si raději jen sem tam blikla.
***
"Kačko, vstávej", budila ji Kristýnka, "Stavil se tu brácha, polezou na Mlátičku a ..."
Nechtělo se jí, lézt ven a mluvit o procházce.
"...možná i jinde na Obětní skále."
Teprve potom si vzpomněla na sen a našla malou, stříbrnou minci.
Poděkování.

Zastupující kastelán na zřícenině je docela nudná práce.
Kameny už na stavby nikdo nekrade a trocha kabelů, co při opravách rozvádí elektřinu skoro nikoho neláká. To už spíš žárovky.
"Pomoc!"
Na hradě je i pár dalších lidí.
Přibíhající dívka patří do skupiny študáků překážejících při vyztužování hradby.
Oči vytřeštěné hrůzou, ale volá potichu, protože se nechce ztrapnit před kamarády.
"Něco jsem viděla," šeptá, "Tam dole."
Do sklepa se samozřejmě nesmí, protože tam není úplně bezpečno.
Ovšem málokdo projde kolem řady světélkujících protáhlých trojúhelníčků.
"Tady sídlil kat a vytrhávání jazyků byl tehdy běžný trest..."
Omdlela.
Nákup plechovky světélkující barvy se vyplatil.

"Víš kolik je hodin?"
Víc už Hermiona neřekla, spokojený Ron s knížkou v ruce jí vzal slova.
Nemá horečku? Myšlenku nedokázala zadržet, slova naštěstí ano.
"Co tu stojíte jak solné sloupy," zašeptal Harry od dveří umývárny.
Hermióna se ušklíbla, "Spíš zmrzlé..."
"Mám ten recept!"
"Na lektvar pro noční vidění?"
Úsměv odpověděl za Rona.
Harry zachytil letící knížku a nemohl se nezeptat, "Kdes k tomu přišel?"
"V oddělení s omezeným přístupem."
"Daucus carota?" zeptal se Harry po přečtení úvodu na označené stránce, "Ale to přece je..."
"Moje kuchařská kniha," řekla spokojeně profesorka McGonagallová.
***
Další dva dny strávili "dobrovolnou" údržbou školních košťat.

Vítr přinesl vlhký pach Temže a smrad toho nejlevnějšího uhlí.
"Musíš se soustředit a hlavně neotvírej oči."
Ruce slepého starce zamířily z otevřeného okna.
V ulici hluboko dole začaly pískat policejní píšťalky.
"Další vrah," zašeptal stařec, "Nejde přehlédnout."
Chlapec údivem otevřel oči.
V klubku provázků za zavřenýma očima poprvé uviděl řád.
Nenávistí zářící mysl vraha.
Dveře zapraskaly a dovnitř vpadl policista v cylindru.
Po tolika schodech marně popadal dech a při pohledu na kotlík roztavené liteřiny zbledl.
"Je to nutné?"
Odpověď znal a přesto...
Někde dole práskl výstřel, jedna píšťalka zmlkla.
"Rychle!"
Stařec unaveně vstal a v kotlíku zavřela krev.

Končilo léto čtyřiačtyřicátého roku a kolona obrněných transportérů vyjížděla z vesnice někde ve Francii.
Do plachty nad stolkem radisty se opíralo slunce a měnilo malý výklenek v osobní peklo.
O to hůř, že se sluchátky nic neslyšel a kvůli krátkému kabelu nemohl vyhlédnout přes okraj korby.
"Konec," odpípala morzeovka a sluchátka třeskla na podlahu.
"Konečně!"
"Bože, to jsou ale kozy," uslyšel řidiče a okamžitě vyrazil nahoru.
"Jen zůstaň dole," štěkl seržant, "Na tohle máš ještě dost času..."
Ubral si u odvodu jeden rok, ale to snad...
Samozřejmě neposlechl a v hurónském smíchu zbytku roty je uviděl.
Padesát.
Koz.
Na pastvě.

Byli dva.
Auto nechali u cedulky s výstražným nápisem.
Pomalu stoupali po strmé stezce.
Pot štípal, ale občasné nárazy ledového větru varovaly před odmotáním šály.
Před sundáním rukavic.
"Už tam budem?" nadhodil jeden z nich v půli cesty.
Druhý si rychle prohrábl zpocené vlasy a zas je beze slova zakryl čepicí.
Provokaci v mínus dvacet raději ignoroval.
Drobně sněžilo, ale předpověď slibovala krásné fotky na vrcholu Lysé.
A hora samotná další vertikální kilometr do sbírky.
Cesta ubíhala, jenže nakonec to málem vzdali.
Těsně pod vrcholem je totiž někdo předhonil.
V krátkých kalhotách a do pasu nahý.
Ján Čupa, třiašedesátiletý důchodce...

"Je to svatokrádež," křičel stařec a nic nedbal na nechápavé pohledy okolostojících, "Železná loď hnaná ohněm..."
Mohl se třeba ukřičet a stejně ho nikdo neposlouchal. Tak jako jinde, ani na jižním pobřeží se pokrok nedal zastavit.
"Ona se vrátí," pokračoval tiše, "Kam zalezete až hluk strojů překryje zpěv věží?"
Jenže nestvůra byla dávno pouze bájí.
Věže a jejich písně zajímavostí.
A stařec? Poslední strážce...
Jen podivínem.
Loď vyplula.
A stařec nevěřícně naslouchal.
Nad pobřežím zněla dávná píseň zpívajících věží.
Ti v přístavu dávno zapomněli, jenže námořníci věděli svoje.
Pořád věřili a prokletý stroj s každým výdechem rozezněl dlouhou, tenkou píšťalu.

„Sakra.“
Dlažební kostky, toto novodobé prokletí Londýna, protivně klouzaly v mlžném oparu.
Blížil se večer a odbočit do zapadlejších uliček rozhodně nebyl dobrý nápad. Za osamělým chodcem se už počínaly plížit nezřetelné postavy, těžko říct, kdo z nich může být lupičem, kdo prostitutkou a kdo strážcem zákona.
Muž se s dalším zaklením zastavil. Dlažba sice klouzala, ale jen málokdy skrývala louže až po kotníky hluboké, tak jako zde. S dalším krokem se zapotácel, platil takto za minulou, prohýřenou noc a i další věci…
„Pane? Jste v pořádku?“
„Jsem v pořádku, opravdu, jen nejsem zrovna ve své kůži,“ opáčil Dr. Jekyll…

Nebe hustě pokreslené pruhy kondenzačních stop a prozářené paprsky slunce v brzkém podzimu volalo po peru básníka či štětci malíře.
Volalo tiše, marně a zbytečně.
Nahoru vzhlíželi jen malí kluci a pár vážných mužů s přilbami, které tak trochu připomínaly polévkové talíře. Ostatní měli už dlouho úplně jiné starosti.
A potom se do ticha rozeřvaly sirény.
Unavený muž s knírkem a šálkem čaje v ruce nevlídně pohlédl k nebesům.
Nedají mu pokoj, už ani tady.
"Pane, bude nálet! Musíte okamžitě do krytu!"
"Dnes nebo třeba za měsíc, jako by na tom záleželo…“
***
Neville Chamberlain zemřel na rakovinu devátého listopadu 1940.

Seděl ve věži snů a čekal v hlubokém tichu.
Neviděl ani na malý kousek nebe, pečlivě zavřený a připoutaný v křesle.
Mohl snít o bílých oblacích, hnaných ostrým větrem oblohou nad vyprahlou pustinou…
Snít v tichu několik posledních minut, jenž zbývaly do splnění snu mnoha generací snílků.
Snít v tichu a ani na malý okamžik nezapomenout na realitu.
Vše se zachvělo a klid přerušil trochu chraplavý hlas.
"Kedr, já Zarja, jak mě slyšíte?"
"Zarja, já Kedr, vše v pořádku, slyším normálně…“
Je osm hodin, padesát sedm minut moskevského času, dvanáctého dubna 1961.
Do letu Jurie Gagarina zbývá posledních deset minut.

Nadechl se, pěkně zhluboka a znovu vyrazil pod hladinu. Ignoroval bolest hlavy, bodání v zádech a mířil skoro kolmo dolů.
Mohl utéct, ale zač by stál, kdyby nechal ostatní na dosah hrozícího nebezpečí?
V hloubce se otočil a vyrazil zpátky. Viděl odlesky slunce na vlnící se hladině a temný obrys lodního trupu přímo nad hlavou. Mířil k němu, tak rychle, jak jen dokázal a těsně před nárazem zavřel oči.
Dřevo obšívky lodního trupu popraskalo a vorvaň pomalu odplul zpátky ke stádu.
Na pusté hladině zbudou jen tři malé čluny a zoufalí velrybáři pozřou maso svých druhů, než doplují do bezpečí.

Popíjeli čaj v tygřím pokoji a bylo na první pohled zřejmé, proč se mu tak říká.
Nad pohovkou (se žlutočerným potahem) byla pověšená tygří kůže, nad krbem vycpaná hlava a celou místnost plnily předměty dovezené z Indie.
Doktor vstal a odložil prázdný šálek, „Pojďte mi ukázat tu ruku, ať vás můžu vyšetřit…“
Hostitel se chvilku nechápavě díval a pak se dlouze a hluboce rozesmál. Prázdný pravý rukáv se mu přitom volně klátil podél těla.
Poklepal levou rukou na zasklenou skříňku pod tygří hlavou, „Tahle ruka mě bolí, doktore…“
Na rudém sametu uvnitř ležela obrovská dvouhlavňová perkusní pistole a hromádka kostí.

"Šéf si obvykle vybírá Mercedes nebo Rols-Royce, ale dvakrát či třikrát do měsíce budete řídit starou firemní limuzínu."
Sešli po schodech do bývalých stájí. Ostatní auta parkovala na protější straně dvora v moderní garáži, ale šedesát let starý veterán odpočíval mezi historickými kočáry.
"Jde o asi hodinovou cestu na chatu v horách. Šéf sebou bude mít dámu, vrací se až druhý den, ale sám a v jiném autě."
Vrzly dveře stájí a za nimi se rýsovaly tvary překrásné limuzíny: matný černý lak, lesk chromu a krvavě rudá kůže.
Tmavě červená písmena skrývala jméno auta v hluboké černi laku: Ferat Mon-5ter.

Za dveřmi čekali dva Petrovi kamarádi.
"Vy? Co tu chcete? Půl roku ani slovo a teď? Kdy mi konečně řeknete jak zemřel můj bratr?"
"Kačko," řekl starší a zlomil se mu hlas, "Nesmíme, ani teď nesmíme nic říct."
Vždycky jí tak říkali, bráška i jeho kamarádi. Pro slzy najednou neviděla a zastavila ji až podlaha.
Slzavý závoj rozehnala malá černá ruka. Chlapec odvracel zjizvenou tvář a měl i v tom horku dlouhé rukávy. A fotky. Vypálená škola kdesi v Africe, děti ještě v obvazech a hrob.
Přišel poděkovat.
***
Katka si místo auta koupila skútr. Za desetinu. Měla jen takový nápad.

Teplá mikina nebyla to pravé oblečení pod rozpálené polední slunce.
Pro Katku ovšem znamenala příjemnou vzpomínku a nehodlala ji odložit.
Usrkla horkou čokoládu ( další příjemné vzpomínky ) a rozvažovala, jestli nemá nasednout na skútr. Do Brna mohla dojet za chvilku... Posedět v kavárně s Kristýnkou, nechat se od ní ( jen trošku! ) utěšit.
Koutkem oka zahlédla pohyb v trávě, čokoláda se rozstříkla po verandě a Katka s výkřikem skočila. Z nezvaného návštěvníka zbyl rozpláclý flek.
"Obyčejný brouk," oddechla si, nic ze vzpomínek.
Rychle se rozhodla a vyrazila k lepším vzpomínkám. Do Brna.
Lesklý kovový brouk pod verandou sledoval její odjezd malou kamerou.