Moje články

„Asi si sedím na vedení…“ zamračil se Hawkey.
„Nebo nejsi takový zvrhlík, za jakého jsi běžně považován,“ ušklíbla se na něj Margaret.
„Greg má ale pravdu,“ přerušil své nezvykle dlouhé mlčení Doktor. „Pokud jsem byl zakletý, zajímá mě víc, jak z toho ven, než co k tomu vedlo…“
„Ty fakt nejsi zvědavý?“ vykulila oči Hermiona.

George se chystal je znovu usměrnit, ale Lisa mu položila ruku na rameno a zarazila ho.

„Jsou jak malé děti, nech je, ať si vyhrají…“
„Momentálně mi spíš připadají jako chudí duchem,“ zabručel.
„Že by měla TARDIS kromě překládacího programu i nějaký hloupnoucí?“ nadhodil Ray.

Severus byl příjemně překvapený, že ho nikdo nepřerušoval. Ovšem po Hermionině poslední větě se strhla mela. Všichni měli potřebu mluvit najednou a vyjadřovat nevíru, údiv, pochybnosti. Nejhlasitější byli pochopitelně ti, kteří až donedávna nevěděli nic ani o magii, ani o Pánech času. Zato Doktor byl podivně tichý…

„Tak dost!“ zavelel George, když hluk přesáhl snesitelnou hranici. „Zjistili jste ještě něco?“ obrátil se na oba kouzelníky.
„Uvalil na tebe kletbu,“ promluvila Hermiona na Doktora a snažila se nečervenat. „Potom co… víš…“
„Předpokládám, že si všichni dokážeme představit, co se stalo, nebo naopak nestalo,“ zastavil koktání Greg. „Otázka je – jde kletba zvrátit?“

„Tahle planeta je založená na promyšleném hierarchickém principu,“ začal Severus, zatímco Hermiona listovala knihou. „Ayla, tak se jmenuje,“ pokynul k dívce usínající po alkoholu, „je přesvědčená, že ona je příslušnicí vládnoucí kasty. Ve skutečnosti má mysl naprogramovanou podobně jako vraždící monstra, která jste potkali. Nad ní jsou minimálně dvě vrstvy. Přátelští nejsou ani náhodou. Útočí na všechno cizí. Disponují specifickou magií.“
„Tvoje čtvrtá regenerace byl ten cvok s šálou a kloboukem, že jo?“ ujišťovala se Hermiona.
„To jsem byl já,“ přikývnul Doktor a snažil se tvářit důstojně. „Proč?“
„Zřejmě na něj… na tebe… kdysi dostal zálusk jeden z nejvyšších kruhů…“

Hermiona se Severusem společně vpadli do mysli růžové dívky. Chvíli se nic nedělo. Pak Severus zbledl, Hermiona zezelenala a dívka se roztřásla.

„Měli jsme to zkusit po dobrém,“ promluvila nervózně Alison.
„Nebuď cíťa, trocha Nitrozpytu ještě nikoho nezabila,“ odbyl ji Greg.
„Neměl jsi spíš říct, že všichni lžou a Nitrozpyt je jediný způsob, jak z ní dostat pravdu?“ škádlila ho Lisa.

Uplynulo čtvrt hodiny.

„Panáka!“ zaskřehotal Severus.
„Tři panáky,“ upřesnila Hermiona. „Pro ni taky!“

Doktor v roli pozorného hostitele nabídl skotskou preventivně všem.

„Tak spusťte,“ vyzval je.
„Můžeš nejdřív přinést záznamy o téhle planetě, o kterých jsi mluvil?“ poprosila Hermiona.

Většina osazenstva TARDIS spala.

„Pár hodin na téhle přátelské planetě a vypadáte hůř než po pobytu na Ostrově,“ protočil Severus oči, když vpadli dovnitř.
„Jsme v pořádku, děkujeme za optání,“ kontroval Greg.
„Nezlobte,“ zasáhla hbitě Margaret. „Severusi, běž všechny vzbudit, máme záhadu k vyřešení.“
„Jdu taky, budit spáče mě baví,“ zakřenil se sadisticky Doktor.

Zjevně využil čas k seznámení ostatních se situací, protože když se sešli kolem zajatkyně, šlo vše ráz na ráz. Hermiona mávla hůlkou, pouta spadla, dívka se protáhla a protřela si oči, které jí začaly slzet.

„Máš v oku řasu, musí tlačit,“ řekla vlídně Hermiona.

Dívka vzhlédla.

„Že se opakuju…“ protáhl Bodie a opět si demonstrativně setřel z obličeje kus nějakého vnitřního orgánu.
„Do TARDIS. Hned!“ přikývla Margaret.

Nikdo neprotestoval. Stále jim připadalo malinko (hodně) neuvěřitelné, že metr od nich probíhá zuřivý souboj na život a na smrt. Vysvětlení jejich zajatkyně sice dávalo smysl… ale co když se plete a kouzlo, které je činilo neviditelnými, zmizí?

Bodie bafnul růžovou slečnu přes rameno. Ani ona neprotestovala. Věděla, že v tento okamžik jsou magické poutající řetězy pro ni záchranou. Sice nebyla svobodná, ale to nebylo podstatné. Měla dost času si rozmyslet, co těm divným lidem prozradit a co zatajit…

„Jak je možné, že si nás vůbec nevšímají?“ zkusil ji Doktor zapojit do hovoru a zároveň se něco dozvědět.
„Jsou to primitivní tvorové vycvičení s jediným cílem – najít a zničit. Jedí pouze v boji, těla nepřátel, aby je líp vyčenichali. Vy jim nijak nevoníte, jste pro ně jako vzduch.“
„A ty?“ položil zásadní otázku Greg.
„Myslím…“ řekla a neklidně pohlédla na válečníky masakrující se jen pár metrů od jejich skupinky, „že mě ochránilo to kouzlo, kterým jste mě spoutali. Jako kdybych se oblékla do vašeho oblečení nebo obula vaše boty. Jsem pro ně neviditelná…“
„Takže budeš spolupracovat!“ uzavřela spokojeně Lisa.

„Myslím, že v TARDIS nám bude opravdu líp,“ snažila se Margaret překřičet vřavu.
„Souhlasím. Bereme tu spoutanou, abychom ji v klidu vyzpovídali, a mizíme!“ přikývla Lisa.

Všichni sice byli zvyklí na krev a smrt, ale jatka odehrávající se jim před očima byla dost i na ně. Dvě skupiny obyvatel planety se roztloukaly na kaši a navíc…

„Kanibalismus?“ ukázal Bodie znechuceně na chlapíka s kopím v zádech, který mezi vykašláváním krve ohlodával ruku padlého nepřítele.
„Hlad…“ reagoval Greg věcně. „Vidíte, jak jsou vychrtlí? Podle lidských měřítek by už byli dávno mrtví.“
„Nejedí dobrovolně,“ zapojila se překvapivě do debaty i jejich zajatkyně.

Řvoucí dav, na který jsem upozornil, se pohyboval rychle. Ještě rychleji se za kopcem vynořil druhý, zcela tichý.

„Teď se ukáže, kdo trénoval běh na střední vzdálenost,“ podotkl jsem k naší nepohybující se skupince a zaujal palebnou pozici, připravený hájit ústup.

Obě tlupy byly na dostřel. Nás si nevšímaly.

„Jdou po sobě!“ zařvala Ginny.

Za pozdní diagnózu pochvalu nezískáš, holka…

Vzápětí se ukázalo, že růžoví tvorové jsou uvnitř spíš do zelenožluta. A i když útočili na sebe, na nás dopadaly jejich kousky. Setřel jsem z obličeje tělní tekutiny nejbližšího z nich.

„Zřejmě dva znepřátelené kmeny,“ pronesl s akademickým zaujetím Doktor.

„Měli bychom ji vyzpovídat,“ usoudil Bodie.
„Není lepší odsud zmizet?“ navrhla Margaret.
„Souhlasím, chtěli jsme klidnou výpravu, žádný boj o život či vzpomínky,“ upozornila Lisa.
„To jsem vám sliboval, pravda,“ připustil Doktor, „jenže by mě zajímalo, co se mnou dělali… pokud jsem tu opravdu byl.“

Greg přikývnul, tajemství k rozlousknutí ho vábilo.

„Nevezmeme ji do TARDIS?“ ozvala se Ginny. „Hermiona a Severus se v principech fungování magie vyznají víc než já.“
„Jasně, hlavně Severus…“ utrousil nerudně Greg. „Ten má přímo patent na rozum.“
„Taky bude v TARDIS větší klid,“ podotkl Bodie a ukázal do dáli. „Ten růžový dav vypadá rozrušeně…“

„Jo,“ přikývnul Doktor. „Pamatoval bych si, kdybych tu už byl…“
„Nebo taky ne…“ řekl Greg a mozkové závity mu rotovaly.

Růžová dívka začala couvat. Bodie ji chytnul za paži. Ginny ji spoutala a neverbálně zakouzlila ševelissimo. S Bodiem si stoupli zády k sobě a sledovali, jestli se neblíží další „přátelský“ obyvatel planety.

„Myslíš, že Doktorovi vymazali vzpomínky?“ ujišťovala se Lisa, že správně pochopila tok Gregových úvah.
„Přesně tak…“
„To by museli ovládat nějakou formu magie,“ podotkla Margaret.
„Zdá se mi,“ řekla Ginny váhavě a přimhouřila soustředěním oči, „že něco cítím. Silové pole, vibruje nad povrchem, přibližuje se a zase vzdaluje.“

„Finite incantatem,“ řekla Ginny, ale hůlku držela dál v pohotovosti.
„Odejděte!“ zasyčela ta růžová, údajně přátelská dívka, jakmile vyskočila na nohy.
„Nemůžeme se tu nejdřív porozhlédnout?“ snažila se Margaret smlouvat. „Nebudeme se vám plést.“
„A omlouváme se za to spoutání. Vážně,“ přidala se k ní Lisa a doufala, že Bodie a zejména Greg budou chvíli mlčet.
„Zápisky starších našeho rodu mluví jasně,“ odpověděla dívka váhavě. „Kdykoli se objeví divní tvorové cestující v mrtvých schránkách, snažící se s námi navázat kontakt, stane se neštěstí. Běžte, bude to lepší pro všechny.“
„Říkal jsi, že jsi tu poprvé,“ ušklíbl se Greg na Doktora.

„Nechci vypadat paranoidně… ale ten růžováček mi připadá nebezpečný,“ řekla Ginny.
„Souhlasím,“ přikývnul Bodie.

Zbytek Ostrovanů se zarazil. Spoutaný tvoreček působil neškodně, ale tihle dva měli obvykle na průšvihy čich.

„Neublíží nám, když si jí nebudeme všímat,“ vysvětloval Doktor, snažící se uklidnit situaci.
„Jí?“ otázal se Greg a důkladně si prohlížel spoutanou bytost.

Doktor nenápadně cvaknul sonickým šroubovákem a doufal, že tím skutečně na chvíli vyřadil translační program TARDIS.

„Je to mladá dívka,“ šeptal rychle. „Zřejmě jsme se strefili do období námluv. Pro zdejší populaci je typické…“
„Ona je na lovu?“ skočil mu se svým pověstným taktem do řeči Bodie.

Vážení členové správní rady,

jsem si jistá, že jsem ta nejvhodnější kandidátka na uvolněné místo otroka doktora House, a to hned z několika důvodů:

1.zná mě a má mě rád (zatím);
2.zná mě i jeho šéfka Lisa Cuddyová, i ona mě má ráda;
3.já ho znám a mám ho ráda (zatím);
4.Lisy si vážím;
5.při léčení dokážu zázraky;
6.zázraky, respektive kouzla, dokážu vlastně kdykoli, ale vrozená skromnost mi
brání o se tom zmiňovat;
7.tu skromnost máme s Housem společnou.

Nastoupit mohu zhruba za měsíc až půl roku.

Těším se na spolupráci!

Ginnevra Weasleyová

„Mdloby na tebe!“ vypálila Ginny a tvor se skácel k zemi, vztekle kouleje růžovýma očima.
„Co blbneš?“ zeptala se Margaret.
„Chtěl nás zaklít,“ bránila se Ginny. „Aspoň myslím…“
„Jsme tu na návštěvě,“ vysvětloval Doktor trpělivě. „Snažme se nezpůsobit zmatek.“
„To na tebe vyloženě sedí,“ utrousil Greg uvědomující si, že by měl podpořit Ginny.
„Efekt motýlích křídel je nebezpečný. Změníš něco v běhu tohoto světa a nemusíte mít kam se vrátit.“
„Jakože tyhle, dle tvých slov přátelské bytosti, vyrazí na odvetnou výpravu a zničí Zemi?“
„Například…“
„Možná by v tom případě bylo dobré ho osvobodit a omluvit se mu,“ navrhla Lisa.

Skupinka ve složení Lisa, Ginny, Margaret, Greg, Bodie a pochopitelně Doktor opustila TARDIS.

„Vážně je tu všechno růžové,“ řekla Margaret a zírala na chlupatá šestinohá růžová zvířátka visící za horní pár končetin z čehosi jako kořeny vzhůru otočeného růžového stromu.
„Přichází nějaký… ehm… humanoid,“ upozornil Greg.
„Kdo jste?“ tázal se obyvatel Růžové planety, očividně rozrušený, že šestice na sobě nemá ani kus něčeho růžového.
„Cestovatelé,“ odpověděl Doktor dodávaje přátelsky. „Toto místo je zajímavé.“
„Nezapomenutelné,“ vložil se Bodie.

Něco v jeho výrazu růžového tvora rozlítilo.

„Nejsme turistická atrakce!“ vykřikl a začal mávat rukama. „Odejděte a zapomeňte na nás. Máme svá práva!“

„Dejte na sebe pozor,“ řekla Alison expediční skupince a uvažovala, jestli by přece jen neměla jít s nimi a hlídat je.
„Zkuste se dostat do potíží až tak za šest hodin, rád bych se prospal,“ utrousil Severus.
„Jojo, taky se nám bude stýskat,“ usmála se na něj sladce Margaret, „ale brzy se zase potkáme.“

Doktor je sledoval se směsicí fascinace a rezignace. To jejich špičkování ho bavilo… a občas štvalo. Hlavně když chtěl jít objevovat.

„Jsme děsná sebranka, co?“ přitočila se k němu Hermiona.
„Zvykám si,“ uchechtnul se.
„Pohlídáš je?“ ubezpečovala se.
„Jasně,“ přikývl a pro jistotu dodal: „Nezbourejte TARDIS.“

„Mně se moc spát nechce,“ protáhla se Lisa. „Nemůžeme se do objevování pustit po částech?“
„Jasně,“ nadchnul se Doktor. „Potřebuju jen někoho zodpovědného, komu svěřím druhý klíč od TARDIS. Kdyby se venku něco pokazilo…“
„Ty se nepřihlásíš?“ ušklíbl se Severus na Hermionu. „Ani na výpravu, ani jako strážkyně klíče?“
„Vyrostla jsem, jestli sis nevšiml. Malá vševědka pochopila, že nemusí být u všeho,“ usmála se blahosklonně.
„Ty jsi byla jako malá nesnesitelná?“ zapátral Bodie v minulosti své milované. „Budeš zase?“
„Malá, nebo nesnesitelná?“ rýpnul si Severus.
„Já si ten klíč vezmu,“ ozval se rychle George, než se spustí další slovní přestřelka.

„Jsme na místě!“ oznámil Doktor.
„Na jakém místě?“ zeptal se podezíravě Cowley.
„Růžová planeta,“ ukázal, dodávaje nevinně: „Dámám se bude jistě líbit.“
„Byl jsi tam?“ zkoumala Lisa.
„Ne. Ale podle záznamů je obydlena přátelskými inteligentními bytostmi.“
„Jak se s nimi dorozumíme?“ zajímalo Raye.
„TARDIS má aktivní pole, funguje jako výkonný překladač,“ reagovala Hermiona, vždy připravená zodpovědět jakoukoli vědomostní otázku.
„Je skoro půlnoc, jaktože je tam světlo?“ pátral B.J.
„TARDIS dokáže čas pružně upravit,“ vysvětlil Doktor a tvářil se patřičně hrdě.
„Šikovná mašinka,“ uznal Hawkey, „ale lidský mozek neošálí. Ten můj říká, že je čas spát. Objevy počkají do zítřka!“

„Detaily mého neexistujícího milostného života jsou nudné,“ upozornil Doktor ve snaze přerušit již hodně rozjetou debatu (hádku) mezi dvěma tábory. „Objevování nových světů je fascinující. Tam venku je toho tolik! Ani za celý můj dlouhý život se mi nepodaří dostat se všude. Vy lidičkové byste měli využít té chvilky, která vám je dána.“
„Ty brepto…“ poplácala ho Lisa shovívavě po rameni. „Tak starý a pořád jsi nepochopil, že ta největší a nejzajímavější tajemství se skrývají v nás?“
„Ale abys neřekl… a aby se vidělo, kdo je moudřejší,“ zdůraznila Hermiona, „jsme připraveny ustoupit.“
„Nové světy čekají!“ zajásali dvojhlasně Greg s Bodiem.

Ubytovaná jsem rychle – zběžně prohlídnu obrovský pokoj s ještě větším balkónem, odhodím svůj malinký kufřík na postel. Převléknu se do plavek a hurá ven – do moře to dnes neklapne, vlaje červená, ale aspoň bazén.

Předpokládala jsem, že celý týden strávím sama se sebou a knihami, které jsem si prozíravě sbalila. Chyba lávky, hned ten první podvečer u bazénu jsem poznala tři ženy, z nichž jedna se postupem času ukázala být skoro mojí krevní skupinou.

Poloprázdný hotel, milá obsluha, teplo, moře a bazén, který je jenom můj. Těžko si můžu stěžovat.

A Kostariku s batohem na zádech dám snad příští rok…

„Bylo to dojemné a bylo toho dost,“ prohlásil Severus a většina mužského osazenstva přikyvovala.
„Popojedem?“ navrhnul Bodie.
„Ty jsi fakt občas necitelný pařez!“ praštila ho Hermiona.
„Severusi, jak můžeš?“ podívala se vyčítavě Alison.

Margaret a Ginny se přidaly k ženské lize, Greg s Rayem k mužské. Lisa, B.J., Hawkey a Cowley zachovávali, aspoň zdánlivě, neutralitu.

„Chceme detaily!“ požadovala Ginny.
„Chceme objevit novou planetu!“ kontroval Greg.

Doktor se díval na vřavu, kterou, výjimečně neúmyslně, způsobil. Přemýšlel, jak těch dvanáct rozdílných lidí dokázalo přežít nástrahy Ostrova a nepozabíjet se.

„Bavíš se?“ nadhodila Lisa.
„Celkem jo,“ ušklíbl se. „Sázka - kdo vyhraje?“
„Nikdo…“

Ten ostrov byl kouzelný, ačkoli naše kouzelnické hůlky tam nefungovaly. Mohli jste ho projít napříč za hodinku, nebo taky bloudit v kruzích celý den. Daroval nám základní vybavení k přežití, ale nic navíc.

Jeho hlavní kouzlo však spočívalo v tom, jak nás nenápadně měnil k lepšímu. Když jsme tu přistáli, Snape vrčel, House se s nikým nebavil, Bodie, Hawkey a trochu i Ray se snažili dostat mě a Alison přímou cestou do postele. Jediný relativně normální byl B.J.

Pak jsem si se Severusem i s Gregem potykala. Hawkey je zlatíčko, Ray jakbysmet. No a Bodie… mě dostal do postele.

Doktor si povzdechl. Bodie mu dal jedinečnou možnost od bolavého tématu utéct. Nějak měl ale pocit, že trochu upřímnosti dluží své tehdejší společnici, i těm současným.

„Zachránil jsem ji. Pak ona zachránila mne… mnohokrát před nepřáteli, jednou přede mnou samým. Byla neuvěřitelně vynalézavá. Nikdy si nestěžovala. Svěřovala se mi se svými problémy, ale zároveň je zlehčovala. Asi… asi čekala, že se svěřím i já jí. Myslím…“ zarazil se.
„Zamilovala se do tebe, viď?“ řekla jemně Alison.
„Hm…“ přikývl nepatrně.
„Proto odešla? Protože se nedočkala?“
„Nejspíš. Ale třeba se ještě potkáme,“ dodal optimisticky. „Svět není tak velký…“
„Ty jsi beznadějný případ…“

„Antikoncepce pro veverku?“ vyprskla Ginny. „Co je to za pitomost?“

Doktor vyškubl Hermioně krabičku z ruky. Tvářil se… divně. Nostalgický úsměv a dokonce cosi jako slza v koutku očí.

„Doktore, jsi v pořádku?“ přistoupila k němu Margaret.
„Jo, jasně…“ odpověděl automaticky. „Tohle… patřilo někomu, koho jsem znal. A koho jsem ztratil.“
„To je mi líto,“ řekla Margaret a opatrně ho obejmula.
„Nevadí,“ zatřásl hlavou. „Ona se má jistě báječně. A já přece taky. Staré odcházejí, nové přicházejí. I když tahle… byla mistryně v přizpůsobivosti, víte?“
„Chceš nám o ní povědět?“ navrhla Alison.
„Nebo si půjdeme radši užít dobrodružství?“ navrhnul Bodie.

„TARDIS by nás nepustila nikam, kde je doopravdy nebezpečno,“ uklidňoval Doktor vlnu znepokojení.
„Neříkal jsi, že je mírně poškozená? Co zahrnuješ pod pojem mírně?“ vyjasňovala si Lisa.
„Jen nefunkční chameleónní obvod a občasná nespolehlivost časoprostorové orientace,“ odmávl nonšalantně. „Pojďte, užijem si!“
„Víš… je skvělé, že se snažíš najít co nejzajímavější kout světa. Fakt si toho vážíme. Ale v posledních dnech jsme pořád bojovali o život. Ocenili bychom něco klidnějšího,“ pronesla Alison se svým upřímným úsměvem.
„Aha… chápu,“ zamumlal Doktor.
„Při hledání nové destinace bys nám mohl vysvětlit, k čemu potřebuješ antikoncepci pro veverku,“ zamávala Hermiona krabičkou, kterou našla v knihovně.

„Jsou obydlené? Co nás tam čeká?“ pátral Cowley.
„Nemám nejmenší tušení. V tomhle zákoutí vesmíru jsem ještě nikdy nebyl,“ odpověděl Doktor s lehce maniakálním výrazem.

Většinu svým nadšením strhnul.

„Tak kdo bude tím hrdinou, který udělá velký krok pro lidstvo?“ parafrázovala Lisa větu dobyvatelů kosmu.
„Já!“
„Já!“
„Já!“ předháněli se, více či méně vážně, Ginny, Bodie a Hawkeye.

Většinu…

„Jeden den hrdinou, druhý den mrtvolou,“ utrousil Greg. „A možná i dřív…“
„Co se ti zase nezdá?“ šklebil se Bodie.
„Nevšimli jste si oparu vznášejícího se těsně nad povrchem? Než tam vpadneme, prověřil bych, o jak hodně jedovatý plyn se jedná.“

Zatímco se ostrované zabydlovali, Doktor se domlouval s TARDIS. Chtěl své stádo společníků překvapit.

„Nech dvě ženský pohromadě a máš jistotu, že přijdou třikrát později, než kdyby byla každá sama…“ pronesl Greg, když se v hlavní místnosti objevily Margaret s Lisou.
„Chyběly jsme ti?“ zamrkala na něj Margaret.
„Připraveni na dobrodružství?“ přerušil je Doktor dřív, než se rozjedou.

TARDIS nabídla pohled na přibližující se seskupení.

„Ty jsou maličké!“ nadchla se Ginny.
„A oválné. Myslel jsem, že planeta musí být kulatá,“ divil se Ray.
„Tolik a všechny stejné. Nádhera,“ jásala Hermiona.
„Každý se usadíme na jedné a bude klid…“ zakončil Severus.

Doktor spokojeně pokýval hlavou, když se – po množství slepých uliček s roztodivnými módními kreacemi – objevili všichni oblečení podle vlastního vkusu.

„Tady jsou vaše kajuty,“ ukázal na řadu dveří.
„Super. Zabíráme tu první, kotě!“ hnal se Bodie dovnitř.
„Fajn. Spíš nahoře nebo dole?“ zeptala se Hermiona věcně, ukazujíc na palandu.
„Možná by pro vás byla vhodnější tahle. My manželskou postel tolik neoceníme,“ uculoval se B.J.
„Ani sadu hřebenů,“ doplnil Hawkey.

„Jak se ti podařilo tak rychle všechno zařídit?“ zajímala se Lisa, když se ubytovali.
„Já nic… To TARDIS, holka šikovná. Přenášela, zařizovala. Bavila se.“
„Kam se hrabou soumaři,“ zhodnotil Cowley.

„Grangerová!“ zavrčel Severus zlověstně a snažil se strhnout z hlavy tu děsivou houni.

Marně, Ginny ji v mezičase nenápadně připevnila lepícím kouzlem.

„Rozkaz zněl jasně,“ podotkla Hermiona nevinně. „Doktor řekl, že se máme převléknout.“

Pochopil potřebu protikouzla a sundal paruku. Zároveň si připomenul, že ta zatracená smečka se ho nebojí a že prskáním je spíš pobaví.

„Domníval jsem se, že i nejzabedněnější Nebelvír dokáže identifikovat přání hostitele, abychom se civilizovaně oblékli. Nikoli vystrojili jako na maškarní,“ utrousil a kroutil hlavou, jakože ho hluboce zklamala.

Hermiona si zkousla ret. Vypadalo to, že se za svůj vtípek zastyděla. Malé vítězství, ale potěší.

„Nechci se vnucovat… ale možná by vám přišla vhod zdejší výborně vybavená šatna,“ nadhodil Doktor.

Ginny se nervózně zasmála a upravila si ramínka spacího tílka. Bodie si nonšalantně poškrábal holý hrudník. Severus se pokusil důstojně zahalit do cárů košile.

„Díky. Vypadáme jako tlupa bezdomovců, co? Za tu dobu na Ostrově jsme si zvykli, ale pořádné oblečení přijde vhod.“

„Nekecal!“ jásala Margaret. „Má skvělý výběr.“
„Všechny možné styly. Z různých časových období,“ obdivoval Cowley.
„Dokonce i paruky!“ zachechtala se Hermiona ďábelsky a narazila Severusovi na hlavu jeden obzvlášť zdařilý model.
„Bude to business, nebo party?“ natáčela ho Lisa na všechny strany.

Vyložili lví dámu s mimčem. Šlo do tuhého.

„Kam dál?“ zavířil Doktor kolem ovládacího panelu TARDIS. „Londýn, New Jersey, Korea?“

Odpovědí mu bylo vrtění hlavou, slzy, oči zabořené do podlahy.

„Nechci se rozloučit jako první,“ fňukla Margaret vyjadřujíc pocity všech.
„Myslel jsem, že jste chtěli z Ostrova odejít,“ podotkl.
„Chtěli… ale…“ rozpřáhl Bodie ruce.
„Nevědí, co chtějí, ale nedají si pokoj, dokud to nedostanou,“ ušklíbl se Doktor. „Tohle obvykle platí jen pro jedno pohlaví.“
„Nebuď sexista,“ šťouchla ho Hermiona.
„Tahle… loď,“ rozhlédl se významně House, „je opravdu velká.“
„Jako doma…“ zareagoval Doktor.

Tolik společníků najednou nikdy neměl… ale proč ne?

Bývala chudou, obyčejnou dívkou. Bydlela s otcem na samém okraji vesnice, takže když tam občas zavítal někdo cizí, nedozvěděli se to buď vůbec, nebo až jako poslední. Pak jednoho dne zaútočili ohaři stínu a ona byla jediná, koho nechali naživu. Posedl ji bůh, nutil ji páchat odporné věci. Pak, překvapivě, se dotyčný bůh nechal přesvědčit, aby ji dál nevyužíval. Zůstaly jí jeho schopnosti i vzpomínky. Stala se elitním zabijákem, ale už dokázala rozlišit černou a bílou… i všechny stupně šedi.

„Urazila jsi dlouhou cestu,“ pousmál se Kotilion.
„Nenaznačuješ doufám, že tahle byla poslední,“ reagovala Apsalar. „Ještě mám pár nedořešených záležitostí…“

„Co je s ním?“ zeptal se Ublala a zmateně hleděl na Tehola potácejícího se místností, snažícího se zřejmě vymotat z několikametrového obvazu a vydávajícího nesrozumitelné skřeky.
„U kohokoli jinýho bych řekla, že se ožral jak hovado,“ odpověděla uvážlivě Šurk, „ale u něj jeden nikdy neví…“
„Měli bysme mu pomoct,“ navrhl nejistě.
„A ty víš jak?“
„Trh… trh všechno vyřeší,“ vykřikl Tehol.

Šurk s Ublalou se na sebe podívali. Ublala, ne bez problémů, Tehola znehybnil. Šurk odbalovala obvaz. První vrstvy šly snadno, ale u té přiléhající ke kůži musela pořádně zabrat. Tehol zavřískal.

„Že by nemyslel tenhle trh?“ napadlo Šurk opožděně.

Hetan vycítila smrt svého muže dříve, než běžec přinesl do tábora zprávu. Nepochybovala, že zemřel pro vyšší ideály. Chtěl zachránit Barghasty Bílé tváře před nevyhnutelnou zkázou. Zabránit jim v sebedestruktivním boji proti mnohonásobné přesile. Jak ohleduplné, jak prozíravé… jak hloupé! Cožpak se o lidu, jehož vůdcem se stal, nic nenaučil? Válčení bylo jejich životem, odmítali ho pouze zbabělci.

Hluboce Onose milovala. Když ji však ženy jejího kmene zmrzačily… a když ji vzápětí začali muži hromadně znásilňovat… nemohla se ubránit myšlenkám, které vůči němu nebyly zrovna lichotivé. Zvolil cestu, která byla nejjednodušší pro něj. Co ale ona? A co jejich děti?

Otataralové doly nebyly v žádném případě prostředím, na které byla zvyklá. Před pár dny šlechtická dcerka, nyní vězeň v pracovním táboře. Učila se ale rychle. Jediné, čím mohla platit, bylo její tělo. Proč toho nevyužít? Když se stala favoritkou šéfa místního podsvětí, považovala to za naprosté terno. Vracívala se do díry, kterou obývala spolu s Heborikem a Baudínem, a chtěla jim vykládat, jaké děsuplné historky zaslechla a jaké novinky se od svého milence dozvěděla. Taky přinášela jídlo. Přesto ji ti dva častovali nesouhlasnými pohledy. Nechápali, že to dělá pro ně?

Felisín se zatvrdila. Ukáže jim, že její cesta je správná!

Onos T´oolan stál v čele necelých osmi tisícovek T´lan Imass. Nemrtví válečníci byli připraveni čelit statisícové armádě. Nepochybovali o svém vítězství. Náhle se na nebi objevil obrovský mrak, který se zformoval do tvaru zvířete. Fener, bůh války, Kanec léta. Trhaně se pohyboval, zdálo se, že tančí.

Mezitím v dalekém Darúdžhistánu… Karsa Orlong pozvedl svůj kamenný meč a rozbil oltář s kančím tesákem na kusy.

Z nebe padaly provazy karmínově zbarveného deště. Poslední tanec Kance léta. Smrtelný tanec. Skropil bojovníky T´lan Imass a vrátil jim smrtelná těla.

To nebylo dobře načasované, pomyslel si Onos T´oolan hledě na přibližující se hordy nepřátel.

„Sire, ten malažský velemág…“
„Rychlej Ben? Co je s ním?“
„Chová se, jako kdyby mu to tady patřilo. Měl byste s ním promluvit.“
„Věci magie vyřizuje říšský ceda, obraťte se na něj.“
*
„Sire, z hlediska protokolu je zcela nepřípustné, abyste nechal delegaci čekat.“
„Protokolární záležitosti řeší kancléř, který má moji plnou důvěru.“
*
„Sire, potřebujeme uvolnit peněžní prostředky na obnovu hospodářství.“
„Otázky financí spadají do kompetence pokladníka, jistě se vašeho problému rád ujme.“
*
„Panování je únavné,“ postěžoval si Tehol své ženě.
„Vždyť jsi všechno přesunul na Bugga,“ usmála se Žanat.
„Je velmi výkonný,“ hájil se. „Dokonce zvládl připravit i večeři, vidíš?“

Byli ostřílení bojovníci, mnohokrát hleděli smrti do tváře, zvykli si. Mnohokrát také viděli své spolubojovníky a přátele umírat, na to si nezvykli nikdy. Navíc… smrt Bouřňáka a Geslera byla výjimečná. Proto se sešli. Před skromnou mohylou obsahující dvě těla. Žádné dary, žádné ozdoby. Věděli, že ti dva, být živí, by se jako první vysmáli zbytečné sentimentalitě a hrobku vykradli.

„Co s tím psem?“ zeptal se kdosi. „Pohřbíme ho s nimi?“
„Není mrtvý, nevidíš?“ vyjel Šumař. „Snažil se jim zachránit život. A Gesler, jak jsem slyšel, potom zemřel, aby zachránil život toho psa…“
„Právě… vypadá, že by chtěl zůstat s nimi.“

Maskovaní Segulehové, nemrtvý T´lan Imass, nádherná žena a zjizvenec. O dvou obludách vydávajících se za psy ani nemluvě. Vskutku vybraná společnost, pomyslel si zjizvenec… tedy Toc. A uvažoval, jestli je nervóznější z té, která se ho zjevně snaží svádět, nebo z trojice elitních bojovníků, kteří by ho mohli rozsekat na kusy, kdyby jim dal sebemenší záminku.

„Moc přemýšlíš, příteli.“
„Vážně? Jak jsi to poznala?“
„Řekněme, že mám pozorovací talent,“ usmála se a jakoby mimoděk se o něj opřela.
„Víš, zajímalo by mě, co znamená otisk rtěnky na Mokově masce?“ zeptal se taky jakoby nic a snad poprvé ji viděl zaskočenou.