Moje články

„Jsem voják a nesnáším zabíjení. Vysměješ se mi?“ ptá se Šumař.
„Rád bych řek, že seš cvok,“ ucedí Ohař. „Ale nemůžu… To ty prcci. Jejich řev mám pořád vzadu v hlavě. Bolí to víc, než když jsem tehdy v dětství řval já.“
„To věřím,“ pokýval Šumař hlavou. „U nás umírají po tisících. Válka, hladomor a nějaká nová nemoc, co se šíří a napadá hlavně ty nejmladší.“
„Nemyslím, že to je nemoc. To tenhle zavšivenej svět. Viděly pravdu moc brzo. Z toho by zcvoknul každej.“
„Víš, co je strašný? Že se naučí přežít…“
„Jo. Až vyrostou, budou jako my.“
„Nebo horší…“

„Mocný jsi, cizinče, to ti uznám. Ale cítím zvláštní podtón. Nemáš v sobě čistotu staré krve.“
„Zlá krev, říkají. Ale přežila… a naučila ssse ohýbat sssmrt,“ syčí Voldemort s úšklebkem v hadí tváři.
„Smrt není podstatná. Podstatná je absolutní kontrola. Podrobení vůle. Jeden prsten vládne všem!“ duní Sauronův hlas z hlubin brnění.
„Další prsssteny jsssi musssel rozdat služebníkům. Já sssi vyssstačil sss kletbou.“
„Jistě, tvá kouzla jsou působivá. Ale těch pár Smrtijedů? Co zmůžou ve srovnání s mou armádou skřetů?“
„Nepotřebuji armádu. Jen hrssstka je těch, kdo ssse mi odváží vzdorovat.“

Časssss, tedy… čas ukáže, jak hodně se oba mýlili.

„Škrábeš se,“ konstatovala Margaret a poněkud znepokojeně si prohlížela mladší, blonďatější, prsatější verzi sebe sama.
„Včera byl úplněk…“ odpověděla Angua automaticky, ale uvědomila si, že by to měla vysvětlit. „Jsem vlkodlačice. Můžu se přeměnit kdykoli, což je ve službě u Noční hlídky praktické. Ale o úplňku se přeměnit musím. To pak přejímám i vlčí návyky. Teď mám třeba utkvělý pocit, že mě koušou blechy…“
„Jak vypadáš ve své zvířecí podobě?“ vypadlo z Margaret, když si v hlavě přeskládala tucet otázek, na které by se chtěla zeptat.
„Vrumf!“ složila jí Angua přátelsky hlavu do klína.

Obě se cítily úplně v pohodě.

„Ty máš vážně draky?“ vykulil Hagrid oči.
„Ano,“ řekla Daenerys s patřičnou pýchou. „Vylíhla jsem je z kamenných vajec. Byla jsem přesvědčená, že jsou mrtvá… ale ukázalo se, že draci se rodí z ohně. A krve…“
„Fíha. Já svoje vejce sháněl strašně dlouho. Pak se narodil Norbert… teda vlastně Norberta, ale to se zjistilo až pak,“ poškrábal se ve vousech a přemýšlel, jestli příběh moc nekomplikuje.
„Já ta svoje dostala jako svatební dar. A kde je vlastně Norberta teď?“ zeptala se zvědavě, najednou znovu mladinká a nevinná.
„Musel jsem ji dát pryč…“ posmutněl Hagrid.
„Já se svých dětí nikdy nevzdám!“

„Chtěli mi ho vzít. Ale on je můj. Můj milášek!“
„Zlatý prsten?“ ujistila se Nšo-či a nevěřícně hleděla na pokrouceného tvora, jen stěží připomínajícího lidskou bytost.
„Je překrásný. A je jenom můj! Ani ty mi ho nevezmeš!“ zaprskal Glum a zle se na ni zamračil.
„Nestojím o zlato,“ potřásla hlavou. „Po čem mé srdce touží, se nedá koupit…“
„Lhářka. Falešnice! Snaží se nás oklamat…“ drmolil a zbožně hleděl na ten kousek kovu.
„Jsem zamilovaná,“ přiznala poprvé nahlas, „jenže on… je pro mě nedostižný.“
„Láska… fuj. K ničemu. Milášek je přítel, je všechno.“

Byl odporný. Zároveň ji však zvláštním způsobem dojímal.

„Zradili mě… a bolí to víc, než bych čekal,“ řekl Jan, kdysi zvaný pan Mluvčí, který se teprve před pár dny zachránil z hlubin Pekla.
„Věřil jsi svým přátelům? Naivní,“ ucedil Severus.
„Tobě se to nikdy nestalo?“ přeměřil si ho náhle jasným pohledem.
„Jednou…“ odpověděl, jakoby proti své vůli. „Ale to už je dávno a není to vůbec zajímavé. Spíš mi řekni, co to máš za kosmickou obuv?“
„Díky těmhle botkám jsem se zachránil,“ usmál se nostalgicky a pak s nepěkným úšklebkem dodal: „No, meč tomu taky trochu pomohl…“
„Ani meč není zajímavý. Ty boty vypadají magicky.“
„Magicky či roboticky?“

„Pokoj s tebou, poutníku. Tvá chůze je lehká jako vítr a tvůj pohled hluboký jako poušť po dešti.“
„A s tebou, moudrý muži,“ odvětil Elrond a překvapeně se zadíval na svého společníka. „Řekni, jsi duch prastarých věků, nebo jen velmi starý člověk?“
„Řekněme, že jsem něco jako lidská fosílie. Ale stále mluvím, dýchám. Musím. Ještě jsem Vinnetoua nenaučil vše, co potřebuje znát,“ povzdechne si Klekí Petra.
„Vinnetou je tvůj syn?“
„Jako by byl.“
„S dětmi jsou jen starosti,“ zamračil se Elrond. „I s těmi, které již po světě kráčí téměř tři tisíce let.“
„Musíš jim dát volnost… v pravý čas…“

„Na chvilku jsem propadl pocitu, že si mě otec váží. Veliká chyba. Pak jsem se probudil jako šťastný novomanžel,“ povzdechl si Tyrion a pozvedl pohár.
„Taky jsem v chomoutu…“ pokývá Marigold. „Jednoho dne píšu milostné verše, druhého přijde dopis s úřední pečetí. Svatba s kněžnou, která mě považuje za reformovatelný projekt.”
„Aspoň tě má ráda. Sanse se hnusím. Ne že bych se divil…“
„No jo… jenže jsem dvorský páprda. Místo v ložnicích trávím večery na banketech, kde se mě podobní páprdové ptají na názor na daňovou reformu. A víš co je nejhorší?“ dodal dramaticky. „Že už si skoro něco myslím!“

„Buď svědkem!“ pronese Karsa a významně se mračí.
„A čeho přesně?“ zeptá se Arya s ledovým klidem protkaným mírným pobavením.
„Zničení samých základů světa. Vlastnit lidi je zlé. Zabiju otrokáře, osvobodím otroky.“
„Znala jsem jednu takovou. Začalo to osvobozováním. Páchala dobro dál a dál, až vypálila celé obrovské město a zabila desítky tisíc nevinných…“
„Ženy jsou slabé, snadno podlehnou pokušení,“ utrousil Karsa, ale bylo vidět, že je trochu otřesený.
„Když myslíš…“ usmála se Arya. „No, zajímavý rozhovor, ale čeká na mě loď. Potřebuju ověřit, co je na západ od Západozemí.“

Karsa měl neurčitý pocit, že ho právě porazila malá holka.

„Nevypadáš dobře,“ řekl Gandalf smutně.
„Taky tě rád vidím, strýčku,“ usmál se Dumbledore, ale pak dodal přece jen vážněji. „Umírám. Nákaza se šíří. Severus mi poskytl pár měsíců, během nich musím všechno důkladně promyslet a naplánovat.“
„Chceš plánovat vlastní smrt?“
„Mimo jiné,“ přikývl. „Taky to, co odkážu Harrymu, Hermioně a Ronovi.“
„Aha…“
„Ronovi chci dát Zhasínadlo, ale neřeknu mu, k čemu je, ani jak funguje. Když si bude myslet, že je to nějaká hračička, a nebude ho nosit neustále u sebe, čímž anuluje jeho funkci, jeho chyba.“
„Mistrovská manipulace…“
„Viď? Bude to jízda!“

On si nedá pokoj… pomyslel si Gandalf.

„Někdy mám pocit, že jsem si nevzala Nevilla, ale jeho babičku,“ povzdechne si Hannah.
„Buď ráda, že neznáš Olennu,“ ušklíbne se Tommen a dodá: „Myslí si, že to ona by měla vládnout. Na všechno má názor. I na to, jaké oblečení mám nosit.“
„To je ještě dobrý. Augusta mi zamyká lektvary s argumentem – snad nechceš, aby se Neville omylem otrávil.“
„Olenna mi na svátek dala knihu s názvem Jak být králem. A řekla, že mi přeje inspirativní čtení. Přede všemi.“

Oba se na sebe s pochopením podívali. Prý že jsou problém matky vašich protějšků. Pche, kam se hrabou na babičky…

„Kruppe to věděl! Věděl, že dnes potká podivína, jehož myšlenky pádí jako tok meandrující řeky.“
„Kruppe? Zvláštní jméno. Já jsem Sam Hawkins, známý stopař, rádce a básník.“
„Poeta... Budeš básnit o pádu císařství? Když Pán tahá a Paní strká, je osud smrtelníků nahnutý.“
„Císařství?“ zamračil se Sam. „Politiku sem netahej! Radši pověz, máš dobrého koně?“
„Koně? Kruppe se vznáší ve stínech. Ale přiznej, slavný stopaři, umíš objevit stopu vedoucí mimo čas a prostor?“
„Jednou se mi zdálo, že sleduju grizzlyho, a když jsem se vzbudil, našel jsem ho,“ odvětil hrdě.
„Kruppe též dokáže dorazit tam, kam nikdy nemířil,“ shrnul spokojeně.

„Nezlob se, ale nemohla by sis odložit ty… no, ty podivné šperky?“
„Nelíbí se ti?“ posmutněla Magráta.
„Ale ne, jsou moc pěkné, opravdu. Jen mi to moc evokuje, že jsi čarodějka. Nemám s magií dobré zkušenosti,“ vysvětloval Davos.
„To je mi líto,“ usmála se omluvně, zatímco se zbavovala všech talismanů, náramku s podivnými nápisy, světélkujících náušnic a náhrdelníku s pentagramem.
„Ty za to přece nemůžeš,“ pokrčil rameny. „Mně zase smrdí kapsy cibulí…“
„To jsme ale dvojice,“ vyprskla Magráta a na jeho udivený výraz dodala: „Nezmínila jsem se, že příjmením jsem Česneková?“

Cibulový rytíř se po dlouhé době od srdce zasmál.

„Krásná róba.“
„Díky. Tvoje taky. Nezvyklá.“
„Myslíš zřejmě příliš vyzývavá,“ zamrkala Margaery potutelně.
„No… vlastně ano,“ rozhodila Angelika ruce. „U nás by neprošla. Králi by nevadila, samozřejmě. Ale církev má pořád velkou moc.“
„Náš král si z církve nic nedělá. A já si ho potřebuju omotat kolem prstu,“ přiznala bezostyšně.
„Ludvík by po mně toužil, i kdybych chodila v pytli,“ obrátila Angelika oči v sloup. „Tolik ženských srdcí zlomil, náš slavný Král Slunce. Ale mě nedostane!“
„Já se za Joffreyho provdám. Je to samolibý sadistický pitomec, ale budu královna.“
„Joffrey…“ povzdechla si Angelika a v očích se jí objevily slzy.

„Řemeslo upadá,“ řekl zachmuřeně Geralt a instinktivně se dotkl meče. „Poslední kontrakt? Upír s intolerancí na krev. Pije jen mandlové mléko.“
„U nás je to stejný,“ přikývl Cohen. „Minule jsem bojoval s drakem, který místo ohně chrlil duhové balónky.“

Geralt se otřásl. Oba na sebe hleděli se vzrůstajícím zoufalstvím. Všude je to stejné…

„Možná bych si mohl otevřít hospodu,“ dumá Geralt. „Vítá vás podnik U Zaklínače a jeho specialita – steak z baziliška a bezlepkový chleba z mandragory.“
„To by šlo,“ odtuší Cohen. „Ale co já? Snad jedině seniorní konzultant pro invazi. Kurz ´Jak efektivně vyrabovat město´ by mohl mít úspěch.“

„Rum je pryč!“
„Jedině dobře…“
„Proč je rum pryč?“
„Protože jsme ho vypili…“
„A proč je tak světlo?“
„Ráno…“

Jack potřásl hlavou, protřel si oči a upřel je na svého společníka.

„Jsi zelený,“ podotkl.
„Ty hnusné hadry jsem na sobě měl už večer,“ připomněl Hawkeye.
„Včerejší noc se ztrácí v mlze,“ připustil Jack. „Matně si vzpomínám, že jsi připíjel na… sluneční paprsky?!?“
„Spolehlivý signál,“ ušklíbl se. „Musím ale přiznat, kapitáne, že jsi první, kdo mě kdy porazil v pití. I když jen proto, že ses pokusil sníst svíčku.“
„To nebyla svíčka, kapitáne,“ ohradil se Jack, „ale nouzová zásoba rumového želé.“

„Kámo, ty jsi ale velký. Kde ses tu vzal? Kde jsem se tu vzal já? Jaktože tu nic nesmrdí?“
„...“
„Ty nebudeš zrovna ukecaný, co? Nevadí, já si vystačím. Ale měl bys vědět, že takové to – mluviti stříbro, mlčeti zlato – je pěknej nesmysl. Nic nevytřískáš tak, ani tak.“
„…“
„Ještě bych si to mohl vzít osobně. Nebavíš se se mnou, protože jsem malý spíše páchnoucí mluvící pes, zatímco ty se považuješ za důstojného skorovlka?“
„…“
„Že tě přerušuju… Támhleti dva po nás jdou.“
„…!“
„Sakra, všimnul sis, že jsme tu sami.“
„Baf!“

Gaspoda odlétá pět metrů. Duch se spokojeně usmívá. Moc hezky si popovídal.

„Nepropadej zoufalství. Sjednotit tolik kmenů se žádnému Králi za Zdí, jak jsem slyšel, dosud nepodařilo. Máš možnost přinést svému lidu mír.“
„Jdou za mnou, protože věří, že jsem našel Joramunův roh, magický předmět schopný probudit obry a zbořit Zeď…“ povzdechl si Mance. „Jenže pravý roh byl zničen, tenhle je obyčejný. Při bližším pohledu to zjistí každý.“
„Můj bílý bratr Charli mne učil moudrosti bílých tváří. Někdy je pro dosažení dobrého cíle nutné lhát.“
„Nechápu…“
„Říkáš, že pravý roh byl zničen. Když rozlámeš i jeho nápodobu, můžeš tvrdit, že byl použit při magickém rituálu a jeho síla nyní prodlévá v tobě.“

„Ty jsi Stromovous, správně?“ ujišťoval se House.
„Znáš mé jméno. Burárum… Jména mají moc, víš? Nesmíš jimi jen tak pohazovat.“
„Jsem Greg House. A povídám si tu se stromem.“
„Burárum…“
„S mluvícím stromem.“
„Bur…“
„No jo, vždyť vím, jsi ent, strážce lesa.“
„A ty máš bolesti. Proto ti promíjím ukvapenost a nezdvořilost.“
„Pozorovací schopnosti na jedničku. Nechceš na brigádu do mého týmu? Šikovný diagnostik by se hodil.“
„Snažíš se jich zbavit. Místo toho se pomalu trávíš jedem.“
„Na Vicodin mi nesahej!“ ohradil se House.
„Tvá mysl potřebuje klid. Horký nálev z kůry prastarého dubu.“
„Páni, odvykací kúra, jak má být…“

„Hodit Prsten do ohňů Hory osudu? To zní skoro tak jednoduše, jako zabít nejmocnějšího temného čaroděje naší doby…“ usoudil Harry a zadíval se na Froda s lítostí a porozuměním.
„Já jsem přijal to břímě, já jej ponesu,“ řekl Frodo a smutně se usmál.
„Tak to ne!“ zavrtěl Harry hlavou. „Máš přátele...“
„Má cesta je daná. Sám po ní budu kráčet.“
„A o mně se říká, že trpím spasitelským komplexem…“ povzdechl si Harry.
„Nechápeš…“
„Ne?“ ušklíbl se ironicky. „Jsi na omylu. Vlastně myslím, že tomu rozumím líp než ty. Musíš přežít, aby i ostatní měli šanci. Oni vylákají Saurona, ty udeříš.“

„Kdo jsi?“ zeptal se podezíravě Bug a sjel pohledem strakatě oblečeného rozesmátého chlapíka.
„Snad blázen jsem, já zpívám rád a lesem kráčím dál a dál. Svět se hroutí a mlha se válí, však Tom pěje dál a na zlo kálí.“
„Tehole, odpouštím ti vše, co jsem kdy řekl o tvé nepříčetnosti,“ řekl Bug, zdánlivě bez kontextu.
„Příteli, zpívej, pak smutek je pryč…“
„Přes hlavu praští tě tyč!“ dopověděl důrazně Bug.
„Velké problémy?“ zvážněl Tom Bambadil.
„Obrovské,“ povzdechl si starší bůh moří, toho času vystupující coby sluha.

Žertovným básnickým vložkám se sice nevyhnuli, nicméně nakonec bylo toto setkání užitečnější, než doufal.

„Skvělé, že jsme se sešli! Už jsem ztrácel naději, že někdo bude brát hrozbu muchlorohých chropotalů vážně,“ chrlil Xenofilius a nadskakoval nadšením.
„Matka draků…“ začal Varys.
„Draci jsou mnohem primitivnější stvoření než chropotalové. Chropotalové nám vykrádají mozky, manipulují realitou a dokonce již obsadili výbor pro standardizaci lektvarů!“
„Jak se vám daří tyto… vědomosti… šířit?“ zeptal se opatrně. „Naše královna by se ráda inspirovala.“
„Zde Jinotaj,“ pronesl hrdě a plácl mezi ně ohmataný plátek. „Chcete myslet svobodně? Čtěte Jinotaj!“
„Čtěte…“ zopakoval Varys.

Pochopil, že tato technika se mezi prostým lidem, jehož lásku Daenerys usilovala získat, zřejmě neujme. Něco ho ale napadlo…

„Zíráš,“ upozornila Apsalar a nedbale pohodila hlavou.
„Divíš se?“ ušklíbl se Bodie. „Když mě šéf vyslal na ´netradiční diskuzní fórum o inovativních metodách likvidace protivníků´, nečekal jsem, že tu najdu někoho tak… no…“
„Myslíš atraktivní ženskou?“ ujistila se, když jí Kotilionovy znalosti, ukryté v jejím podvědomí, přeložily dávku neznámých slov do prostšího a přesnějšího „jak jinak a lépe zabíjet“.
„Jo,“ přikývl rezignovaně.
„Zatančíme si?“
„Co… cože?“ vypadlo z něj a připadal si jako dokonalý pitomec. „U nás teď frčí disco, ale to nechceš…“
„Stínový tanec,“ vysvětlila s mírným úsměvem. „Tanec smrti.“

Načež vytáhla dvojici perfektně vyvážených vrhacích nožů. Znovu zíral.

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.

Hermiona se Siriem se vyplížili z místa dohasínající bitvy.
Předtím viděli…
…Tavore, která jednou ranou meče odzbrojila ša´ik a vzala svoji sestru do zajetí…
…Karsu trestajícího všechny, kdo se provinili proti jeho pozoruhodnému kodexu cti…
…Flašku obětavě chránícího svůj oddíl…
…Leomana prchajícího vstříc svému osudu…
…tisíce mrtvých či umírajících na obou stranách…

„Mám dost,“ zhodnotila Hermiona. „Pojďme domů.“
„Říkal jsem ti, že to bude drsný,“ připomněl Sirius, když bezpečně přistáli ve svém časoprostoru. „Mohli jsme se vrátit dřív.“
„Chtěla jsem se ujistit, že aspoň něco dopadlo dobře,“ povzdechla si. „Zbytek je na nich. Snad bude mít tahle historie šťastný konec…“

Zmatek bitvy byl obrovský. Vichr Smršti kvílel, chodby se otvíraly a zavíraly, bohové a ascendenti hráli svoje velké hry na kulisách krvavé řeže. Hermiona se Siriem se krčili za hromadou suti a jemně usměrňovanými kouzly se snažili chránit své přátele.
„To je Karsa,“ vydechla Hermiona a obrátila Siriovu pozornost na obrovitého válečníka.
Ten držel pod krkem Bidithala. Nijak se s ním nepáral, za pár minut už překračoval jeho mrtvolu. Karsa sice za svůj život znásilnil mnoho žen, počínání tohoto úchylného mnicha však bylo moc i na něj. Jednu z těch dívenek si oblíbil, ač nebyl jejím otcem… proto přišel trest.

„Pobočnice je drsná, na šlechtickou dcerku,“ říkali vojáci a den za dnem v tom bylo méně despektu a více obdivu.
„To nejhorší ji ještě čeká…“ utrousila Hermiona ve (snad) vhodný okamžik.
„Proč myslíš?“ zeptal se Flaška. „Těch z Apokalypsy je spousta, ale nemají kloudné velení, rozdrtíme je.“
„Jenže se bude muset postavit sestře,“ řekla a na vykuklený mágův obličej reagovala: „Nevíš, že ša´ik je z rodu Paranů?“

„Mluví o tom všichni, k pobočnici se to musí dostat do dvou dnů,“ hlásil Sirius.
„Snad to bude stačit…“ povzdechla si Hermiona.
„Blázníš? Jasně. Kdyby věděla, kdo ša´ik je, nikdy by ji nezabila…“

Šli po Raraku dlouho. Žádná příjemná procházka…

„Tenhle vítr pohání mocná magie, že jo?“ ujišťoval se Sirius.
„Nejsem mág, ježí se mi vlasy,“ odfrknul Šumař. „Strávil jsem moc času v přítomnosti Rychlýho Bena, musel bych být úplně tupý, abych si nedokázal dát dvě a dvě dohromady.“
„Soutok…“ reagoval Sirius a myslel si, jak zabodoval.
„Sbíhání,“ vmísila se pohotově Hermiona a na udivený Šumařův pohled dodala: „Sis ještě nevšiml, že plácá páté přes deváté?“

Když Šumař odběhl, aby urovnal nějakou další rozmíšku mezi Smíškou a Korykem, Sirius se zatvářil omluvně.

„No jo, četl jsem to jen jednou, nevyznám se v terminologii…“

Sledovat interakce jednotlivých vojáků osmé armády, té nesourodé sbírky poskládané z trosek předchozích tažení, doplněné o nadšené nováčky, bylo fascinující. Šumař, pochopitelně. Byl hlavním důvodem, proč sem zamířili. Ale i ti další, o kterých byly v knihách jen zmínky. Každý z nich byl zvláštní, jedinečný. Výběr toho nejlepšího, ovšem zároveň také nejhoršího. Hermionu bavili, i dojímali.
Potom tu ale byli ti dva, nad kterými se jí lámalo srdce. Nil a Nether. Mocní záchlumští zaklínači. Opuštěné děti, zlomené smrtí svého velitele. Tolik jim chtěla pomoci. Vysvětlit jim, že jim nikdo nic nevyčítá. Že to oni sami si musí odpustit. Dokáže to?

„Nebojujeme všichni za stejnou věc?“ ptal se Sirius Hermiony poměrně hlasitě, takže ho slyšela i většina oddílu.
„Jo,“ utrousila.
Samozřejmě věděla, k čemu směřuje, ale chtěla, aby ostatní měli šanci sledovat jejich myšlenkové pochody. Tahle tlupa jí byla sympatická, přes všechny podivnosti.
„Tak proč?!? Nesnáším šikanu. Nestrpím, aby někoho ponižovali jen pro jeho odlišnost,“ zdůraznil.
„Protože se nudí,“ vysvětlila suše. „Pochodujeme několik týdnů. Největší zábavou jsou sázky na souboj štírů. V boji budou stát při sobě a jeden každý by za kohokoli jiného položil život, tomu věř. Zatím je ale Flaška pro ně prostě snadný terč. Je zvláštní, nikoho nemá…“

„No vy vypadáte,“ zhodnotí Šumař své dva nové svěřence, vybavené nejen „kvalitní“ obuví, ale i dalšími troskami výstroje.
„Aspoň sem zapadneme, ne?“ zašklebí se Sirius. „Znáš to přísloví… no, o těch dvou černých ptácích…“
„Drzí zelenáči, výborně, aspoň se nebudeme na pochodu nudit,“ zhodnotí Šumař. „Hlavně si nezapomeňte vzít tohle,“ dodá, hodí po nich pár drobných kůstek a s falešným pohvizdováním odchází.
„Co to znamená?“ šeptá Sirius, který knihy četl jen jednou.
„Jsme v Arenu,“ vysvětluje Hermiona. „Ocitli jsme se u zrodu Lovců kostí.“
„Jdeme na Raraku?“ vykulí oči Sirius.
„Jo, asi se v těch smradlavých hadrech trochu zapotíme,“ přikývla.

„Takže tentokrát žádná rychlá záchrana a zase pryč. Budeme to chvíli pozorovat, jo?“ ujišťoval se Sirius.
„Přesně tak. Musíme nejdřív zjistit, koho vlastně jde zachránit bez toho, že se všechno zhroutí jako domeček z karet.“

„Rekruti?“ zabručel Šumař a máchnul rukou. „Mazejte pro výzbroj a výstroj. Za hodinu vyrážíme.“
„Seržant je dnes samý vtip…“ utrousil voják v poloprázdném zásobovacím stanu. „Na tebe, mladíku, tu snad ještě něco najdeme, ale na tohle nedochůdče sotva.“
„Já přece…“ nadechovala se Hermiona k protestům, ale Sirius ji předešel.
„Budou nám stačit pořádné pracovní boty, to je základ. Ona si je klidně vycpe slámou,“ dodal.

„Je mi líto, čím sis musel projít…“ hlesne Hermiona, v očích slzy.
„Neblázni, nechtěl jsem tě rozbrečet,“ mumlá Sirius. „Stalo se to dávno… v minulém životě. Teď nemáš zachraňovat mě, ale nějakou oblíbenou postavu. Koho?“
„O tom rozhodneme společně. A společně zrealizujeme,“ řekla rázně. „Chceš?“
„Takové nabídce se nedá odolat,“ ušklíbl se. „Jedno tělo, jedna mysl…“
„Své tělo bych si, s dovolením, ponechala. Že moje srdce patří tobě…“¨
„…a mé tobě…“
„…je sice super, ale určitou míru soukromí přece jen potřebuju,“ uzavřela, ale vzápětí se uvelebila v jeho náruči, kde jí bylo nejlíp.
Pak naplánovali výlet do další knižní ságy.

„Už jsi zachránila všechny, které jsi zachránit mohla, a jsi spokojená?“ ptal se Sirius.
„Ani zdaleka,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „Mám ještě velké plány, ale teď na to půjdu chytře.“
„Však jo, jsi moje veliká šikulka,“ přikývnul s potutelným úsměvem.
„Napadlo mě, jestli se ke mně nechceš přidat. Je to zábava…“
„Já vím,“ odpověděl a na její udivený výraz doplnil. „Snad nemyslíš, že jsem tuhle věcičku v dětství nevyzkoušel…“
„Povídej, přeháněj. Taky jsi někoho zachraňoval?“
„Asi nejvíc sebe. Bylo to období, kdy doma jedna nehoda stíhala druhou. Tu jsem spadl ze schodů, nešika jeden, tu jsem si přivřel prsty do dveří…“

Všechny fikční světy jsou snad v pořádku, zrekapitulovala si Hermiona. Zbývá zajistit, aby Ludvík XIV. byl i nadále Králem slunce a jeho bratr osinou v zadku.

Našla dvůr veselící se ve Versailles a Angeliku jako jeho nedílnou součást. Král jí právě udělil právo taburetu!
V Paříži ještě bublala revolta, ale zajímavějším tématem byla móda.

Historie si vždycky najde cestu a příběhy tíhnou k tomu, aby se odehrávaly stejně, usoudila Hermiona.
Škoda, že sis tohle nemyslela u Gluma, zašeptal pokušitelský hlásek, který se, snad pod vlivem Tobiáše a Toho druhého, začal projevovat jako svébytná osobnost.
To je úplně jiná kapitola! zasyčela.

Nesnáším časové paradoxy, zaprskala Hermiona. Vynořila se ze smyčky, ve které se vrátila za samu sebe, vyzvedla Prsten v Mlžných horách, kam ho umístila po vylovení z Anduiny, a hodila ho zpátky do řeky, kde byl původně.

Sama si za to můžeš… Kdybys mě poslechla… ozval se jí v hlavě druhý, pokušitelský hlásek.
Kuš! To už jsme probrali! okřikla ho (se).
Takže Gluma necháš napospas? Vždycky ti ho bylo líto, vzpomínáš?
Samozřejmě. Proto jsem ho chtěla zachránit. Dopadlo to katastrofálně. Podcenila jsem, jak důkladně měl Tolkien celý příběh promyšlený. Změníš jednu věc a vše se zhroutí jako domeček z karet.

Hermioně se jemným působením kombinované magie a psychologie podařilo vetřít do přízně přeživších členů Nočního klubu. Změna, kterou způsobila záchranou Kocoura, se jí líbila, ale věděla, že musí dohlédnout, aby všechno nedopadlo hůř než v původní verzi. Zároveň je nechtěla vodit úplně za ručičku.
Doporučila Tobiášovi brakovou literaturu obsahující věrohodný návod, jak rozvíjet své nově nabyté schopnosti. Vysvětlila jim, jak se při pohybu venku maskovat, aby je Wries s Van Vrenem neměli šanci najít.
Ale především „objevila“ Mazlíka a přesvědčila Tobiáše, že ji musí ze sanatoria ihned vzít. Když si vzpomněla na pana Krátkého, otvírala se jí kudla v kapse.

„Baba jedna, do všeho strká uši!“ zanadával Jamie.
„Říká se nos, drahý bratře,“ opravil ho Tyrion.
„Nejsem TAK pitomý,“ zdůraznil Jamie, „ale ona ví všechno, i věci které jsme se Cersei probírali…“
„V posteli?“
„Važ slova…“
„Vážím je stejně jako Královna trnů,“ ušklíbl se Tyrion, ale pak zvážněl. „Nebudu předstírat, že bych smrti naší drahé sestry želel… ovšem ty, bratře, jak to snášíš?“
„Půlka mě zemřela s ní… ale… Myrcella a Tomen mě potřebují. Třeba se mi z nich podaří vychovat něco lepšího, než sadistického zbabělce, jakým byl Joffrey.“

Hermiona, potají poslouchající, potěšeně přikývla. Tady jde snad příběh správným směrem.

U Rio Pecos stály dvě mladé ženy - Nšo-či oblečená po bělošském způsobu, Hermiona v barevném indiánském oděvu. Po nějaké době, kdy spolu energicky diskutovaly, se Nšo-či rozostřily oči a dál už jen poslouchala a přikyvovala.

„Jsi Indiánka. Na to nezapomínej. Je dobře, že jsi získala znalosti bledých tváří, važ si ale moudrosti a zkušeností svého lidu. Máš spojovat, ne rozdělovat. Máš Apače naučit, jak se jim život zde stane jednodušší. Ne je přesvědčovat, aby na svůj život rezignovali a odstěhovali se do měst.“

Snad to zafunguje, pomyslela si Hermiona. Pokud ne, mohlo by se stát, že ji někdo prohodí oknem…

Když tentokrát Sirius našel Hermionu doma, zavalenou štosem knih, nijak ho to nepřekvapilo. Ač hrdá a odvážná Nebelvírka, nebyla zvyklá vrhat se do dobrodružství bez rozvahy.
„Asi jsem nadělala víc škody než užitku,“ utrousila na jeho dotaz o stavu věcí, ale nezněla tak zoufale jako minule.
„Můžu hádat? Nejhůř to dopadlo v Pánovi prstenů, zato u Martina se ti změna zamlouvá.“
„Jak to víš?“ vykulila oči a dodala podezíravě: „Nemá ten artefakt vlastnosti, o kterých ses zapomněl zmínit?“
„Kdepak. Ale že Glum je pro příběh stěžejní, to je přece jasný. Pokud si vzpomínám, snažil jsem se ti to dokonce naznačit…“