Moje články

"Pojďte dál! Největší výběr zlata! Skvělé ceny! Nebudete litovat!"
Sirius odmávnul už asi desátého prodejce. Velký bazar byl opravdu velký a obchodníci velmi neodbytní.
"Vypadáte nerozhodně, pane. Můžu vám pomoci?" ozvala se nesmělá otázka.
Překvapeně vzhlédl, ženu by tady nečekal.
"Zatím se jen rozhlížím, díky."
"Ani čaj si nedáte?"
"A tak jo," přikývl.
Seděl uprostřed obchůdku nacpaného snad vším možným. Stará paní mu nalila děsivě přeslazený nápoj a mile se na něj usmála. Připadal si jako v oáze klidu uprostřed okolního šílenství.
Za hodinu odcházel s prstýnkem v kapse. Výlet se uzavřel. Cítil, že je načase dát staromládeneckému životu vale.

Tribuny šílí, Sirius si řev fanoušků užívá. Dnešek rozhodne o vítězi poháru. Nebelvír proti Zmijozelu, co může být víc?
Zápas začíná. Pro Siria přestává existovat cokoli kromě dvou potlouků a hole, kterou pevně svírá. Ochránit členy svého týmu a zasáhnout tolik hadů, kolik jen půjde.
„Mám ho!“ křikne na spoluhráče a s širokým rozmachem odrazí míč na brankáře soupeře.
Střelci, vedení Jamesem, fungují skvěle, skóre narůstá. Zlatonka se stále neobjevila.
Náhle Jamese zasáhne do hlavy nepřátelský potlouk. Omráčený padá. Sirius s děsem sleduje svého nejlepšího kamaráda, jak se řítí střemhlav k zemi.
„Ne!!!“ zařve…

…a probouzí se z hořkosladkého snu…

Od samého začátku věděl, že se během své cesty kolem světa chce podívat i do Ruska. Ovšem nemohl se rozhodnout, kam přesně. Co tu obrovskou zemi nejlépe vystihuje?

Čas se krátil, takže teď stál na Rudém náměstí a sledoval dlouhatánskou frontu před Leninovým mauzoleem. Většina čekajících byli turisté, jeho však zaujalo několik očividně místních. Starý pán v uniformě s několika vyznamenáními na hrudi. Babička v široké vyšívané sukni, sotva se belhající. Mladší žena, která je doprovázela, v ruce vlajku se srpem a kladivem.

Lidé uvízlí v minulosti. Země, kde zítra již znamená včera. Místo, kde demokracie zatím příliš pevně nezakořenila.

Chce se mi vrátit do Anglie? Vůbec!
Stýská se mi po Hermioně? Víc, než bych čekal.
Dává to smysl? Jak se to vezme.

Bylo to tak, že Anglie jako taková mu nevadila, i když by si po tom měsíci na cestách dokázal představit i lepší místa pro život. Vadil mu jeden konkrétní dům s jedním velmi konkrétním a velmi uječeným obrazem jeho drahé máti, který se nepodařilo sundat nebo aspoň umlčet ani těm nejlepším odeklínačům, které si najal. A Hermiona velmi usilovně tvrdila, že tu černou magií a nenávistí nasáklou barabiznu dokáže zlidštit a že by bylo zbabělé se přestěhovat.

Prý, máme výborné značení, nemůžete zabloudit… to určitě, brblal Sirius. A ještě – kdybyste se přece jen ztratil, stačí jít proti proudu, až k prameni, tam narazíte na ukazatel.

Motal se v té oblasti jezer, jezírek, řek, potoků, potůčků a pramenů už půl dne. Teoreticky šel stále po značce. Prakticky značka každou chvíli vedla skrz vodní plochu. Ne že by jako Tichošlápek nedokázal přeplavat, ale měl tušení, že takhle trasa vést nemá.

Navíc ho neskutečně žrali komáři. Setřásl je jen při rychlé chůzi. Jakmile zastavil, aby se pokusil najít směr, slétl se houf těch krvežíznivých potvor, takže myslel pouze na útěk.

„Ocosingo, Ocosingo! Jen sedmdesát pesos! Nejrychlejší doprava! Ocosingo, Ocosingo!“
„Salto de Agua…“
„Ocosingo, Ocosingo! Za okamžik vyjíždíme! Ocosingo, Ocosingo!“
„Río Chancalá…“
„Ocosingo, Ocosingo! Poslední volná místa! Ocosingo, Ocosingo!“
„Tumbalá…“
„Ocosingo, Ocosingo! Neváhejte a nastupujte! Ocosingo, Ocosingo!“

Sirius fascinovaně sledoval ruch na parkovišti, odkud odjížděla colectivos do širokého okolí. Pochopil, že jízdní řády neexistují a jede se prostě tehdy, když je dodávka plná. Každý řidič se snažil, ale jeden suverénně vyčníval.

Než dojedl snídani a zjistil, jak se dostane k nedalekým mayským pyramidám, slyšel Ocosingo tolikrát, že na ten název asi do smrti nezapomene. Dokonce uvažoval, jestli se tam nezajet podívat…

Monako, Maroko, kdo se v tom má vyznat… zanadával, když se místo na Sahaře zjevil na nábřeží kousek od kasina.

No co, dnes budu plážovo-barovým povalečem, usoudil smířeně. Hazardní hry ho nijak zvlášť nelákaly, ale koupel v moři byla příjemná. Odpoledne se usadil v malé vinárně a rozhodl se zodpovědně projet vinný lístek odshora dolů. S hrůzou si totiž uvědomil, že při návštěvě Paříže, která byla první destinací jeho cesty kolem světa, pro samé památky nestihl pořádnou degustaci. Francouzská vína jsou přitom vynikající.

A ve víně je pravda, uzavřel, nakonec velmi spokojený s tímhle místem, kde se ocitl jen omylem.

Ačkoli byl Angličan, čaj nepatřil mezi jeho oblíbené nápoje. Ovšem tady, na rozlehlých plantážích nad Kandy, nepřipadalo nic jiného v úvahu. Seděl na zápraží obchůdku nabízejícího místní sortiment, usrkával z otřískaného hrníčku, vyplivoval zelené lístky a pozoroval sběrače, plahočící se po prudkých svazích porostlých čajovníkem s obrovskými pytli na zádech. Neskutečně těžká práce. Oni ale nic jiného neznali. Za celý život nepřekročili hranice svého rodného údolí. Každé ráno vzali vak, pomalu stoupali kopcem a otrhávali keře. V poledne náklad vysypali, dali si krátkou pauzu a pokračovali dál. Přesto vypadali… neřekl by šťastně, ale… vyrovnaně, jakýmsi zvláštním způsobem smířeni se světem.

Užil si další báječný den v horách. Poloniny Podkarpatské Rusi nejsou tak vysoké a velkolepé jako Alpy nebo rumunské hory, ale mají své kouzlo. Oblé, travnaté, mnoho kilometrů se táhnoucí kopečky. V podstatě liduprázdné.

Kolem poledne narazil na salaš. Ti lidé byli chudší, než by si ještě před nedávnem dokázal představit. Přesto ho pozvali na oběd a rozdělili se o vše, co měli.

Stmívalo se a úvozovou stezkou se vracel do civilizace. Vyhnul se čerstvému obrovskému hovnu. Prošel kolem mrtvé a zle potrhané krávy.

Někde blízko se potuluje medvěd. A z té cesty se nedá odbočit. To nebyl příjemný pocit…

Nebyl ranní ptáče, ale jsou případy, kdy se vyplatí si přivstat. Pozorovat východ slunce z činné sopky byl jeden z nich. Obláčky dýmu ve spojení s vynořujícím se žlutým kotoučem vytvářely působivé obrazy.

Ups, tak tohle rozhodně není fénix… pomyslel si Sirius, když mládě racka vletělo do sirného mraku, spadlo do popela a tam sebou zoufale škubalo. Jdu ho zachránit, čímž budu mít hned na začátku dne odškrtnutý dobrý skutek.

Při sestupu ze Stromboli potkal dvojici mudlů, kteří se sápali na vrchol. Na úpatí pak narazil na skupinku zlodějů rozebírajících obří batohy těch dvou turistů. Takže spáchal další dobrý skutek…

Zážitky na ferratech i v pralese byly super a bude si je pamatovat dlouho. Dnes ale usoudil, že si zaslouží relax. Pláž na Fuerteventuře byla ideálním místem. Užil si plavání ve vlnách i povalování. Nedaleký bar zajišťoval pravidelný přísun nápojů. Zíral do moře, nechal myšlenky plynout a byl spokojený.

Pak se jen pár metrů od něj usadila tlupa puberťaček. Co ušetřily na materiálu plavek, to zjevně investovaly do make-upu. Záhy pochopil, že se stal předmětem nějaké sázky. Chvíli mu jejich pokusy o svádění přišly vtipné a roztomilé. Potom trapné. Potom…

Takhle rychle neprchal, ani když ho honili rumunští pastevečtí psi…

Na mapě to vypadalo jako pohodlná procházka pralesem – podél řeky, takže žádné stoupání a žádná možnost bloudění. Po deseti kilometrech by měl narazit na přístav a zpátky do vesnice se svézt lodí.
No… po půl dni zakopávání o kořeny narazil na obrovský strom padlý přes cestu. Když ho obešel, do té doby zřetelná stezka zmizela. Řeka se rozlila do několika slepých ramen, nedokázal ani určit, jestli jde po nebo proti proudu…
Samozřejmě by se mohl přemístit. Jenže přece tu nenechá ty dvě vyděšené mudly. Jediní lidé, které za celý den v pralese potkal.
Stmívalo se, řev divé zvěře se přibližoval…

Strachem z výšek nikdy netrpěl. Jak by mohl, famfrpál a létání celkově miloval. Ale tady, stovky metrů nad údolím, stoupající po úzkém kovovém a zatraceně klouzavém žebříku, jisté obavy pocítil. Začátek cesty si užíval, jen se musel soustředit, aby správně přecvakával jistící lanka. Jenže pak padla mlha a nebylo vidět na krok. Pod ním se ozývaly zastřené hlasy ostatních členů skupinky, ke které se ráno připojil. Prudce se ochladilo, začalo pršet. Už tak obtížný výstup se rázem stal bojem o přežití. Hůlku měl v kapse hluboko pod ferratovým setem.
„Nedostal mě Azkaban, tohle přece zvládnu taky!“ cedil skrz zmrzlé rty.

Tentokrát ho davy turistů štvaly. Naštěstí bylo řešení snadné. Půjčil si motorku a vypadnul na venkov. Na oběd zastavil v zapadlé vesničce. Přiběhli se na něj podívat snad všichni, jako kdyby byl první běloch, který sem kdy zavítal. Byla tu jediná vývařovna. Pochopil, že jídelní lístek čekat skutečně nemůže.

„Dám si, co má ten pán vedle,“ poprosil a zase jednou byl vděčný za speciální jazykový lektvar, díky kterému se všude domluvil.

Jíst hůlkami polévku, z které trčely kuřecí pařátky, byla výzva. Ještě víc ho ale fascinovalo oblečení místních žen. Nebyl zrovna znalec módy, ale tohle připomínalo ze všeho nejvíc pyžama…

„Počasí, že by psa nevyhnal!“ zanadával spíš sám pro sebe Sirius a zároveň se zasmál internímu vtipu.
„To víš, nad Tatrou sa blýská,“ reagoval nicméně okamžitě vedle sedící zarostlý chlapík a taky se zachechtal.

Do hor se sice toho dne nedostal, protože bouřku vystřídal liják, kroupy a pak dokonce sněžení. Zato zjistil, že zdejším oblíbeným nápojem je cosi s obskurním názvem borovička. Při první rundě se dozvěděl ve zkoncentrované podobě historii téhle zemičky. Při druhé rundě, proč někteří její obyvatelé své západní sousedy nazývají bratry a jiní jim nemůžou přijít na jméno.

Škoda, že po desáté rundě zase všechno zapomněl…

Už toho viděl dost, ale angkorské chrámy, ukryté v husté džungli, mu vyrazily dech. Náboženské souvislosti neřešil, nechal na sebe působit atmosféru toho místa. Dorazil tam za svítání a východ slunce nad Angkor Watem byl něco, co si bude pamatovat do konce života. Několik hodin strávil v Bayonu, kde se na něho z každého zákoutí dívaly desítky obřích kamenných tváří. Při toulání mezi mohutnými kmeny prorůstajícími rozpadající se stěny Ta Prohmu si uvědomil, že každá, i ta nejsilnější civilizace, stejně nakonec podlehne síle přírody.

Málem porušil svůj plán a zůstal tu déle. Jeden den na takovou nádheru byl strašně málo…

15. května 2001
Slíbil jsem Hermioně, že se po měsíci vrátím. Mám teda za sebou polovinu. Budu muset líp plánovat, kam se v té druhé podívat, času málo a zajímavých míst spousta.
Dnešek se povedl. Super zážitky, i když dost drsný. Mudlovský náboženství je věc, kterou nikdy nepochopím. Ty lidi nemají co jíst, ale dokážou našetřit peníze na nakoupení strašlivě drahýho dřeva, aby jejich rodiče po smrti mohli být spálený a jejich popel vhozený do Gangy, kterou považujou za posvátnou řeku. No ale ve většině případů těch peněz nemají dost, takže spíš než popel tam házejí jen napůl ohořelý těla…

Ten ostrov byl fascinující. Kráčel kolem jedné z množství levád a opět jednou uvažoval nad tím, co všechno mudlové dokážou. Takhle geniální zavlažovací systém, to je až neuvěřitelné. Všechno kolem kypělo životem, kvetly tu rostliny, které nikdy dřív neviděl.

Kráva blokující úzký chodníček podél levády ho mírně vyvedla z konceptu. Doopravdy v šoku ale byl, až když dorazil zpět do civilizace, do hlavního města. Obrovský průvod a snad miliardy květin. Květiny za uchem, květiny na šatech, šaty z květin, vozy zdobené květinami, náruče plné květin. Lidé tančili, zpívali, veselili se.

Sem se někdy musím vrátit i s Hermionou, slíbil si.

Návštěvu Andorry neplánoval, jeho do té doby spolehlivé přenašedlo se mírně zatoulalo a místo Španělska ho vyhodilo v tomhle pidistátečku. Ale nestěžoval si. I když už prolezl i pár památek, preferoval divokou přírodu a hlavně hory. Takže tady se mu líbilo. Tedy... do určitého okamžiku…

„Můžu si přisednout? Všude je obsazeno,“ hrnula se k jeho stolu celkem hezká dívka.
Než stihl aspoň přikývnout, drmolila dál.
„Dávají Matrix, víte? Proto je tady tak plno, všichni si zašli na večeři před kinem. Já se strašně těším. Sice jsem to už viděla s kamarádkou v Barceloně, ale jdu znovu. Neo je prostě skvělý!“

Minulý večer si volal s Hermionou, která mu, z neznámých důvodů, podrobně líčila historii čarodějných procesů v Salemu a hluboce zažitý omyl, že ty ženy byly upáleny, ačkoli ve skutečnosti byla většina z nich oběšena. Jako kdyby se snad chystal do Ameriky…

Stál na jiné, nyní už bezpečné hranici, která ale v nepříliš vzdálené minulosti způsobila spoustu zla a zničených životů. Hranici, o které se dozvěděl díky klipu svých oblíbených Scorpions… Zbytky berlínské zdi, pomalované něčím matně připomínajícím umění, byly pitoreskně zajímavé. Jen těžko si dokázal představit, co mudly přimělo k rozdělení města, rozdělení rodin.

Pak šel depresi spláchnout pivem.

„Co ty tady?“ vypadlo ze Siriuse překvapeně, když v davu turistů před Cheopsovou pyramidou spatřil nezaměnitelnou rudou kštici.
„Já na dovolené s rodinkou,“ zakřenil se Bill. „Ty už na útěku před Hermionou?“
„To bylo hhhrubé, drahhý,“ plácla ho Fleur.
„Ještě jsi ho nejspíš dostatečně nevychovala,“ zamrkal na ni Sirius.
„Hermiona tebe zjevně taky ne. Flirtovat s manželkou svého přítele, že se nestydíš,“ snažil se Bill tvářit pohoršeně.
„Co mám říct… vílí kouzla a proslulý šarm Blacků. Byli bychom skvělý pár.“
„Fajn. Můžeme si naše partnerky klidně na chvíli prohodit,“ navrhnul Bill a hbitě uhnul před další ránou od své ženy.

Vlastně si nevzpomínal, kdo mu doporučil návštěvu téhle zemičky uprostřed Evropy. Ale líbilo se mu tady. Stál na mostě, sledoval, jak po řece plují spousty… vodáci si říkali… a jak se většina z nich na jezu vyklopí z loďky a pak se zmateně snaží zachránit všechno, co s sebou vezou. Pravda, někteří z loděk vypadávali ještě nad jezem a lovili spíš basy piv.

Odpoledne se přihnala strašlivá průtrž mračen. Na vysedávání v hospodě neměl náladu, místo toho zašel do kina. Černobílý film, zajímavé.

Ven se vypotácel v mrákotách a nevěděl, co si myslet. Ten mudlovský král dokázal naučit kytku zpívat?!?

Kdo je, u Merlinových smradlavých spodků, ten Che?!? Pomyslel si, když během dne na vyobrazení vousatého chlapíka v baretu narazil snad po stopadesáté.

„Amigo, nemáš chuť na něco ostřejšího, než patoky pro turisty?“ oslovil ho podsaditý černoch s úsměvem od ucha k uchu.
„Proč ne?“ přikývl Sirius.

Poučen incidentem v Polsku měl v peněžence jen trochu místní měny, nechtěl přitahovat pozornost. Něco ostřejšího se ukázalo být naprosto vynikajícím, podomácku vyráběným rumem. Společnost byla přátelská, dokonce dostal přednášku o chlápkovi z plakátů. Najednou ale zjistil, že se na něj z obou stran lepí polonahé dívky. Hm, takhle daleko to zajít nemělo…

Druhý křesťanský kostel tak krátce po sobě, no nevím… zapochyboval. Nicméně Hermiona mu velmi důrazně vysvětlila, že když už se teda rozhodl poflakovat po světě, tohle místo v žádném případě nesmí vynechat.

Stál se zakloněnou hlavou a prohlížel si stropní výzdobu. Při pohledu na spoře oděné, respektive některé vůbec neoděné, navíc velmi… vyvinuté… ženy, ho napadaly myšlenky, které se na takto posvátné místo ani trochu nehodily.

Čas změnit lokál, uzavřel, vyšel na náměstí a prodral se davem turistů. Později odpoledne seděl v zapadlé vinárničce, poslouchal drmolení místních obyvatel a nasával atmosféru. Byl to větší zážitek, než ta ranní smršť památek.

„Tak co, už jsi dosáhl životní moudrosti a vyrovnanosti?“ ozvalo se z mobilu.
„Taky tě rád slyším, kotě,“ zašklebil se Sirius.“Zrovna jsem skoro na dohled staré dobré Anglie.“
„Chlastáš pivo v Irsku nebo v Belgii? Nebo hulíš trávu v Holandsku?“ odhadovala zkušeně Hermiona.
„Co ten slovník, mladá dámo?“ snažil se znít pohoršeně.
„Máš na mě špatný vliv…“ odfrkla si, podle předpokladu. „Prozradíš, kde jsi?“
„Pozoruju stavění vlnolamů. Hemží se tu spousty lidí, jako mravenečci.“
„Já se zase pokouším už týden dohledat případy nesprávného použití Doušku živé smrti…“ povzdechla si.
„No vidíš, aspoň máš klid na práci, když jsem pryč.“

Včera ho sice coby Tichošlápka tlupa vyhladovělých trosečníků málem snědla, ale na rozlehlých pláních Godeanu se mu po čtyřech pohybovalo lépe. Cítil se volný, jako už dlouho ne. Připomněl si doby, kdy se za úplňku proháněl Zapovězeným lesem po boku Moonyho a Dvanácteráka.

Pak narazil na stádo ovcí a pětici psů, která je hlídala. Okamžitě ho obklíčili a začali na něj dorážet. Vrčení a štěkání se rozléhalo široko daleko, žádného baču, který by smečku uklidnil, ale nepřivolalo.

Jeho hustá srst ho zachránila, i tak ale, než pochopil, že je skutečně na čase se dát na útěk, utržil pár pořádných kousanců.

Sledoval zpovzdálí skutečně podivnou skupinu mudlů. Právě se probouzeli a nevypadali ani trochu šťastně. Čemuž se nedivil – spali na pláži těsně nad hranou přílivu, na už od pohledu nepohodlné podlážce sešněrované z různě silných kmínků. Místo střechy pár palmových listů, které déšť spíš cedily, než zachytávaly.

Rozhodl se, že se s nimi přátelit nechce, takže se přeměnil a jako Tichošlápek se spokojeně stočil do klubíčka a pozoroval vycházející slunce. Usnul, ale záhy ho probudila hádka těch záhadných lidiček.

„Je to pes. Nemůžeme jíst psy!“
„V pravidlech je, že můžeme sníst všechno, co tu roste a žije.“

Čas na změnu místa!

Naštěstí si vzpomněl na jistý životní dluh.

„Samozřřejmě, že ti poskytnu peníze, přříteli. Kolik potřřebuješ?“ řinčel Viktor přátelsky.
„Radši víc než míň… Brzy ti to vrátím, neboj,“ ujišťoval ho.
„To je v pořřádku…“
„Hlavně nic neprozraď Hermioně,“ kladl mu na srdce.

Viktor byl štědrý, takže měl peněženku opět plnou. K tomu dostal doporučení, co v Bulharsku nutně musí navštívit.

Mudlovská náboženství mu nic neříkala, ale tenhle… snad monastýr… byl opravdu impozantní, budova dokonale umístěná uprostřed divokých hor. Jen se mu zdálo, že ten kříž, který měl být údajně největší zdejší atrakcí, není ani tak vyřezávaný, jako spíš prožraný od červotočů…

Instinktivně se přemístil, ocitl se na pláži.
Ještě že mi nechali hůlku a mobil, oddechl si. Peněženka ale zmizela. Takže byl v mudlovském světě a bez prostředků.
Hermioně volat nebude. Jen by mu řekla, že si za to sám může… a měla by vlastně pravdu. Harrymu taky volat nebude, ten by to hned prozradil Hermioně, což by bylo ještě horší. Nikdo jiný z jeho přátel mobil nemá.
Zpátky do Londýna ke Gringotům se mu nechce. Naplánoval si cestu kolem světa, přece se po pár dnech nevrátí.
Tušil, že existují i jiné kouzelnické banky, ale nedokázal si vzpomenout, ve kterých zemích.

Zažil jsem i lepší dny… pomyslel si Sirius. Hlava mu třeštila a nedokázal rozlišit, jestli za to může alkohol nebo rána do hlavy, kterou dostal od jednoho z těch původně milých chlapíků.
Začalo to dobrým úmyslem trochu se vzdělat o velké mudlovské válce. Do té doby si neuměl představit místo neutěšenější a depresivnější než Azkaban.
Potřeboval ten silný dojem spláchnout. Pivo nemělo bublinky, ani když si vyžádal brčko a foukal do něj.
„Chlastej a neškleb se, kurva,“ řekli mu a tvářili se přitom překvapivě přátelsky.
Večer příjemně ubíhal, až přišel čas zaplatit útratu. Všimli si jeho nadité peněženky. A bum!

Seděl, ani se nehnul, a stejně z něho lil pot. To byl ale jediný nedostatek. Tohle město bylo báječné, neuvěřitelně kypící životem. I přes spousty turistů si dokázalo uchovat svoji specifickou atmosféru.

Pivo s ledem mu nejprve přišlo divné, ale rychle pochopil, že v tomhle podnebí je to nezbytnost, jinak by ho musel exovat, aby nezteplalo, a za chvíli by byl namol. Takhle mohl pomalu labužnicky upíjet a pozorovat okolní hemžení. Před chvílí se přihnal krátký tropický liják, takže momentálně se hemžili i švábi, vyplavení z kanálů.

Asi stárnu… pomyslel si. Ani mě nenapadlo zajít do zdejších pověstných uliček lásky.

Rozhlédl se po městě, které se pod ním rozprostíralo, a požitkářsky si loknul piva, které se mu sem podařilo propašovat. V ten okamžik mu zazvonil mobil.
„To už ti chybím?“ zasmál se.
„Někdo tě kontrolovat musí,“ ozvala se Hermiona. „Kde vůbec jsi?“
„Hádej… Budu ti odpovídat ano, nebo ne. Schválně, za jak dlouho na to přijdeš.“
„Děláš si ze mě srandu?“
„Často, ale teď ne.“

Hermiona zafuněla, ale vzápětí spustila salvu otázek.

„Jsi v Evropě?“
„Jo.“
„V nějakém hlavním městě?“
„Jo.“
„Máš k té zemi nebo městu bližší vztah?“
„Ani ne.“
„Mluvíš jazykem té země?“
„Nepatrně.“
„A já?“
„Ty jo.“

„Cesta kolem světa? Co je to za pitomost?“ čílila se Hermiona.
„Klíd, kotě,“ uculil se Sirius. „Potřebuju… srovnat si pár věcí v hlavě. Ale neboj, nebude to trvat ani 80 dnů jako v té knížce,“ prokázal znalost mudlovské literatury, protože věděl, že ji tím potěší. „Vlastně myslím, že 30 dnů mi bude bohatě stačit.“
„Je mi jedno, jak dlouho budeš pryč,“ tvářila se sveřepě. „Možná dokonce čím déle, tím lépe.“
„Nekecej, chyběl bych ti,“ zamrkal na ni svádivě.
„Jsi nemožný, do všeho se vrháš po hlavě a nic nebereš vážně!“ prskala.
„Vážný je mé jméno, to nevíš?“ zachechtal se vítězoslavně.