Bývala chudou, obyčejnou dívkou. Bydlela s otcem na samém okraji vesnice, takže když tam občas zavítal někdo cizí, nedozvěděli se to buď vůbec, nebo až jako poslední. Pak jednoho dne zaútočili ohaři stínu a ona byla jediná, koho nechali naživu. Posedl ji bůh, nutil ji páchat odporné věci. Pak, překvapivě, se dotyčný bůh nechal přesvědčit, aby ji dál nevyužíval. Zůstaly jí jeho schopnosti i vzpomínky. Stala se elitním zabijákem, ale už dokázala rozlišit černou a bílou… i všechny stupně šedi.
„Urazila jsi dlouhou cestu,“ pousmál se Kotilion.
„Nenaznačuješ doufám, že tahle byla poslední,“ reagovala Apsalar. „Ještě mám pár nedořešených záležitostí…“
Další báječný a šílený duben je za námi a zdá se, že jsem ho přežila ve zdraví. Děkuji sosačkám, KaTužce s Nifredil a kontrolorům za jejich péči, díky které tohle celé může existovat. Děkuji všem, kteří krom vlastního psaní zvládají i komentovat, to se mi ani letos moc nedařilo, pokusím se napravit v květnu.
Letošní interní výzva, tedy svět Malazských knih padlých, byla poměrně náročná, ale aspoň mě donutila se do těch strašlivě tlustých knih znovu po čase podívat a navnadila mě, že bych si je mohla přečíst znovu.
Bylo to krásné... a za rok znovu!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit