Moje články

Praha úpí pod taktovkou mladistvého tyrana! V nebezpečí jsou zejména starší lidé a zvířata.
„Venčila jsem Sofinku a potom přiběhl ON, chytil mě a násilím převedl přes cestu,“ líčí svůj strastiplný příběh důchodkyně K. „A já tam přitom ani nechtěla jít.“
„Ten hulvát mě nazval stařenkou a pustil mě sednout v elektrice. A to mi ještě ne-bylo a-ani papapa-padesáááát,“ podělila se s námi paní I.
Četnictvo je vůči opakujícím se stížnostem i nadále hluché. A přitom dle našich tajných zdrojů patří mezi oběti tohoto mladistvého delikventa i bobříci, které loví, a ptáčci, kteří chcípají díky množství zrní vsypaného do krmítek.

Malý Bůh vstal z postele a krokem, který byl současně plíživý i cupitavý, přešel až ke své aktovce. Tohoto okamžiku se už asi týden upřímně děsil, ale teď už ho nemohl dál odkládat.
Tichounce pootevřel zip. Vzniklou mezerou po něm okamžitě chňaplo nazelenalé chapadlo. Za ním vyskočila beztvará hmota ne nepodobná rajčeti s malýma nožičkama a rozběhla se směrem ke dveřím. Létající rohlík se salámem ji následoval. Bůh popadl vzpouzející se aktovku a vyhodil ji z okna do hlubokého vesmíru.
„Zase sis zapomněl sníst svačinu?“ křikla na něj z kuchyně maminka.
Bůh si povzdechl. Ostatní kluci určitě takové problémy nemají.

Než ji dohonilo vyčerpání z namáhavého dne, Titty nezavřela pusu. Usnula v půlce nedokončené věty o objevování neznámých kontinentů.
Zuzana se pro sebe usmála a tiše vyklouzla ze stanu. Teď ještě nakouknout ke klukům, přikrýt Rogera, který zase napůl vylezl ze spacáku, vytáhnout spícímu Johnovi mapu z rukou, zkontrolovat oheň a připravit si v hlavě jídelníček na další den.
Posadila se doprostřed tábořiště a slastně natáhla nohy před sebe. Hvězdy nad její hlavou hořely jasným světlem.
Byl to dlouhý den, ale byl moc fajn. Radši se utopit, než být ňouma, ale oni se neutopí.
O to už se Zuzana postará.

James Cook naložil loď místo kysaným zelím banány. Do třech týdnů zhnědly a nikdo (kromě otrlých námořníků ze Skotska) je nechtěl jíst, takže se vrátili do Anglie. Na Havaj nikdy nedojeli.
*
Když se před ním objevil vůz s vévodou, Gavrilo zamířil a stiskl spoušť. Banán se mu rozmáčkl v ruce. Špatná kapsa, zaklel v duchu. Proč jsem si jen nešel nakoupit až POTOM!
*
Mělo to být důležité jednání. Potom ale Chamberlain nastolil zdánlivě prostou otázku: z jaké strany nejlépe loupat banán. Hitler a Mussolini propagovali směr „od šťopky“, Daladier „od toho čerrrrrrného ócasku.“ Hádali se do půlnoci. Ráno jeli domů.

„Včera jsem zase vyděsil tu holku v Hyde Parku,“ zazubil se Crowley a usrkl ze sklenice trochu chardonnay. „Ta ječela!“
Azirafal jen pohoršeně zavrtěl hlavou.
Crowley mu nikdy neřekl o svých občasných vizích, které k němu přicházely, aniž by se o ně prosil. Holku, která se každý večer v deset hodin vracela z odpolední směny přes Hyde Park, chodil strašit celkem často. Začala se více ohlížet a po týdnu si koupila pepřový sprej. Bude se jí hodit, až ji třetího června přepadne ten opilý fanoušek Liverpoolu.
„No jo, co bys čekal od démona,“ ušklíbl se Crowley a znovu se napil.

Vlak se s funěním řítil podmáčenou krajinou. Tlusté dešťové kapky rozmazávaly venkovní svět do nepoznatelna.
Dorotka měla nos přitisknutý na skle. Pozorovala barevné šmouhy za okny, jak se z nich vyloupávají obři, plachetnice, ztracená města a bájná stvoření.
„Dicku, myslíš, že tam zažijeme velké dobrodružství?“
Její bratr zvedl oči od atlasu noční oblohy. Mazanec, který jim maminka nabalila na svačinu, držel nakousnutý v ruce a patrně na něj už dávno zapomněl.
„Cože?“
„Na tom místě, kam jedeme, Lake District. Co nás tam asi čeká?“
„Bláto a déšť. Nedělej si přehnané naděje, Dorko,“ usmál se mírně. „Určitě ani nenapadne žádný sníh.“

Ježibaba praštila Jeníčka lopatou po hlavě a upekla si ho na česneku. Byl dobrý.
*
Bezejmenný padouch nevysvětloval Jamesi Bondovi svůj zlodušský plán a prostě ho zastřelil.
*
Předtím, než na sebe vylil živou a mrtvou vodu, si zlý král nejdříve přečetl návod k použití.
*
Macecha vyhubila všechny holoubky v okolí.
*
Voldemort se proměnil v mouchu s ostrými zuby, vletěl Harrymu do ucha a překousl mu jakýsi důležitý nerv. Harry zemřel téměř okamžitě.
*
Kníže Ignor napíchal hopsinky uspávacími kapkami a potom už jen čekal...
„Takhle by to nešlo, jak bychom dopadli?“ dupl si vesmír a snížil všem záporným hrdinům IQ na polovinu.

Když bylo Masterovi osm let, nechali ho nahlédnout do zřídla času. Nicota otevřela ústa a rozprostřela se pod jeho nohama. Chvíli balancoval na samé hranici, než ho pohltila temnota beze stěn.
Nekonečno tam mělo pevný tvar, bylo složené z toho, co bude, a z toho, co by mohlo být. Čas se rozpadl na jednotlivé vlákna. A úplně na dně ve vší té tmě našel i jednu z podob sebe sama, jak mu oplácí pohled. To už nevydržel a jeho křik byl hlasitý a táhlý.
Když bylo Masterovi osm let, nahlédl do propasti. V témže okamžiku propast plíživě nahlédla do něj.

Sbohem, moje děti. Nastal čas něžně sundat ruce z vašich ramen a nechat vás jít vlastní cestou. Žal mě trhá na kusy, jsem přece vaše matka.
Ale nebudete sami, moje děti. Daruji vám nebeskou klenbu nad hlavou a závoj hořících hvězd. Daruji vám zpěv ptáků a ticho, hluboké ticho, čas a mosty mezi předtím a teď. Nechám vám vítr, ať vás za mě hladí jemnými prsty. A sluneční paprsky vás budou laskat po tváři, tak jako bych to dělala já.
Sbohem, moje děti, nebo spíš nashledanou. Neloučím se s vámi docela. Můj otisk s vámi zůstane v každém vašem nadechnutí.

„Tak ukaž, co máš?“
Šňuf téměř obřadně vyprázdnil kapsu.
„Ále! No toto... nechci předbíhat, ale...“ administrativní pracovnice se otočila a houkla na kohosi skrytého ve vedlejší místnosti. „Chlemtáku, projeď to kartotékou! A nakopněte počítače, vážení! Mladý Šňuf možná učinil průlomový objev!“
Šňuf se zatetelil.
Z dálky se ozval zvuk připomínající startující helikoptéru.
„Počítač jede, madam! Uhlí! Přiložte trochu uhlí, jinak se zase vypne!“
Po chvíli, která se zdála být jako věčnost, přiklusal udýchaný pracovník.
„Je to tak, madam, tahle byla skutečně poslední.“ Ponožkožrout se široce usmál a zamával fialovou ponožkou s hvězdičkami. „Teď máme od každé ponožky ve vesmíru jednu!“

Nenávidíte svého bratra?
Václav je dobrý muž a špatný kníže. Možná v jiné době nebo na jiném místě bychom mohli… necítím k němu zášť. Vidím však, jak země umírá pod jeho vládou. Někdo by měl…
Někdo?
Já bych měl.
Ticho.
Plně si uvědomuji důsledky. Ale jakákoliv jiná možnost by přinesla ještě více zla.
Považujete tedy váš připravovaný čin za jistý projev odvahy?
Neveselý smích.
Ne. V tomto příběhu jsem jen prázdná schránka. Pouhý nástroj, chcete-li. Odvážný muž je ten, který stojí na křižovatce dvou cest a půjde po té trnité. Odvahu považuji za možnost volby, zatímco já nemám na výběr.

„EHM. NEPOTKALI JSME SE UŽ?“
„Jo. Ale prý umím obelstít smrt,“ mrkl Jack.
„A já jsem také zemřel… ale moje láska k Amy mě přivedla zpět. Nebo tak nějak.“
„My už se také známe. Jsem Doktor. A ještě párkrát se uvidíme. Dostal jsem prý novou sadu životů.“
„A VY? NEBYL JSTE PŘED CHVÍLÍ MUŽ?“
„Proč? Dělá vám to problém?“ vyštěkl Master.
Zoufalý povzdech.
„A CO VY? VŽDYŤ VY JSTE TU TEĎ BYL! TEĎ! NIKDO NEUMÍRÁ TAK ČASTO.“
„No… když mě hrozně rajcuje, jak se mě dotýkáte tou kosou.“
A DOST, JDU JINAM, pomyslel si Smrť. NĚKAM, KDE MRTVÍ ZŮSTANOU MRTVÝMI.

Dušan rozrazil dveře přesně o dvanáct minut později. Božetěch viděl, že je celý uřícený a za patami mu bůhvíproč běží špinavý psík.
„Kde je?“ vydechl Dušan. „Já svoji část dohody splnil.“
„Zpozdil ses o dvaačtyřicet sekund,“ pokrčil rameny Božetěch a zatvářil se téměř lítostivě. Poodstoupil stranou, aby Dušan mohl spatřit zakrvácené tělo na podlaze.
Dušanovi se sevřelo hrdlo. Jeho nohy, nyní tak slabé, vypověděly poslušnost a on padl na zem přímo vedle své bývalé manželky. Nedýchala.
„To… přece…“
Dušan ztichl.
Vesmír se zúžil na tady a teď. A na tapisérii.
Vstal. Ruce se mu chvěly, ale myšlenky měl překvapivě jasné.

„Zahajuji schůzku klubu,“ řekl Mirek Dušín. „Nevím kolikátou, protože si nevedeme zápisy.“
„To máš fuk,“ opáčil Jarka. Měl na hlavě čepici, i když seděli v místnosti.
Rychlonožka žvýkal žvýkačku.
„Nevadilo by, kdybych vzal na víkendovou výpravu Haha Bimbi? Před týdnem jsem jí půjčil Mladého hlasatele a od té doby se občas vodíme za ruce…“
„I na veřejnosti?“ zaječel Mirek.
Špinavá cikánka se lekla a upustila křišťálovou kouli na zem.
„Já ukázala, ty platíš. Věštbu i tu kouli.“
Mirek se zoufale chytil za hlavu.
„Chtěl jsem ukázat, co by se stalo, kdybych v klubu trochu polevil s kázní. Ne tuhle… anarchii!“

Remus ve skutečnosti nevěřil, že k tomu rozhovoru někdy dojde. Přesto si za ty roky přehrál v hlavě všechny jeho možné podoby.
Za kolik to bylo, Tichošlápku? Za kolik jsi zradil Jamese a Lily?
A ve chvílích, kdy se noc rozpouštěla na střechách a jeho tři dny neholené strniště se odráženo v prázdné lahvi, pokračoval.
Za kolik jsi zradil mě? Sakra... hlavně mě.
Přesto má teď sucho v ústech a mrtvý jazyk jen těžko vykrajuje slova. Mlhavě si uvědomuje těžký nevětraný vzduch Chroptící chýše a Harryho nechápavý pohled. Jako ve snu doklopýtá k Siriusovi a obejme ho jako vlastního bratra.

Ruce se mu trochu potily, když jí zakryl oči. Vedl ji přes hory a přes údolí. Vždy ji upozornil na vyvrácený strom, aby nezakopla.
„Už to bude, Koloději?“ špitla.
„Ještě chvíli... teď!“
Stáňa zamžourala. Stáli na úpatí Nízkých Tater a kolem hořely ohně. Při pozornějším zkoumání plameny tvořily nápis: „MILUJU TĚ STÁŇO!!!“
Poslední z vykřičníků se podezřele rozlézal směrem k Liptovskému Mikuláši.
„Ach...“ vydechla a pevně ho objala.
„Líbí... to jsem rád. A ještě...“ rozpačitě zašátral rukou v kapse. Na zem vypadlo několik požmuchlaných postav. „Smyčcové kvarteto! Potom je sníme.“
Dobrý konec může mít každý, milé děti. Stačí držet pospolu.

Stál pevně na zemi a nikdy netoužil po tom dotknout se nebe. Žádná škoda. Létání s hlavou v oblacích je přece nebezpečné. Tak nač by to zkoušel?
Smál se, když ostatní nemotorně poskakovali a dopadali zpět do hlíny v roztodivných kreacích. On sám se kvůli strachu nikdy neodrazil.
A čas plynul. Jednoho dne ostatní roztáhli křídla a vzlétli ke sluncem zalitému obzoru, vstříc neznámým dálkám.
Jako jediný zůstal dole. Chvíli za nimi hleděl.
„No co,“ pomyslel si. „Aspoň mi zbude víc ryb.“ Vrátil se k příjemnému nicnedělání a na ostatní brzy zapomněl.
A tak vznikl tučňák. Nejlepší zvíře na světě.

„Šéfe… von to byl fajn chlap. S autama to uměl... možná až moc dobře, když tak nad tím přemejšlím.
Měli jsme třeba úplně vodvařenej motor. A von řekl: ,Nechte mě s tím chvilku o samotě.ʼ A když nás zavolal zpátky, motor jel. Jakože furt jel. A já říkám: ,Kams nalil benzín?ʼ A on na to: ,Jaký benzín?ʼ
Jo… vyptával se, všecko chtěl vysvětlit. Ale samý kraviny, jako třeba k čemu je stěrač nebo jak do aut dostáváme elekřinu… prostě nás ani nenapadlo, že by to moh bejt špión. Nedejbože zloděj.“
***
„Mollinko, něco jsem přivezl, podívej! Tomuto se říká Ford Anglia…“

Crowley vztekle vykulil oči.
„Upekl jsi dvacet tisíc makových koláčů?“
Azirafal se andělsky usmál.
„Za ten dobrý pocit z pomoci hladovějícím to stálo.“
„Takové plýtvání makovicemi! Víš, kolik by z toho bylo opia?“
Andělský úsměv se rozšířil.
„Vím, co ti zvedne náladu…“
„Pfffff!“
„Crowley, právě jsem dal koláč advokátce, která spěchala na jednání s důležitým zahraničním klientem. Také politikovi… těsně předtím, než promluvil v televizi. A tomu zpocenému chlapci, co chvátal na schůzku s dívkou.“
Crowley si znechuceně odplivl.
„A co je na tom skvělého?“
Azirafal mu téměř otcovsky položil ruku na rameno.
„No přece ta maková zrníčka mezi zubama…“

Při úvahách o důvodu zániku lidské civilizace se dříve či později vnutí myšlenka na OVOLS – nejničivější zbraň třetího tisíciletí.
Zásadním problémem shledávám především lehkomyslnost, s jakou lidé k OVOLS přistupovali. Na rozdíl od konvenčních zbraní bylo OVOLS dostupné všem, bez ohledu na společenskou třídu. Což je děsivé, vezmeme-li v potaz zranění, která OVOLS způsobovalo.
Na první pohled neviditelné rány, tupě doutnající uvnitř každého. Správně namířené OVOLS proměnilo jedince v nepředvídatelnou časovanou bombu, která uvnitř pomalu umírala…
Aby se podobným následkům zamezilo, dobrovolně jsme se OVOLS vzdali a stali se němými. A zařekli se, že nikdy nenapíšeme jméno této zbraně správně.

První rok
„BYL JSEM TU!!! MÁTE TO BOŽÍ! DOUFÁM, ŽE BUDEME ROZVÍJET PŘÁTELSKÉ VZTAHY.“
Druhý rok
„EHM... VLONI JSEM VÁM TU NECHAL MILÝ VZKAZ A VY JSTE HO SMAZALI. ALE ODPOUŠTÍM VÁM. POŘÁD TO TU MÁTE PĚKNÉ.“
Třetí rok
„ALE NO TAK... CO MÁTE PROTI MÝM VZKAZŮM? NE, ŽE BYCH TO BRAL OSOBNĚ... DAL JSEM SI S TÍM ALE FAKT PRÁCI...“
Čtvrtý rok
„TO UŽ SI ZE MĚ DĚLÁTE PRDEL! PITOMÁ PLANETO! PŘÍŠTÍ ROK VÁS SROVNÁME SE ZEMÍ!“
***
Traktorista Pepa se znalecky poškrabal na zadku.
„Šéfe? Ti zasraní študáci nám zase přes noc zničili obilí.“
„Další kruhy? Tak je zruš.“

Za domácí úkol měli vytvořit planetu schopnou samostatného fungování. Celkem oříšek, vždyť chodili teprve do třetí třídy! Ale život holt není žádný med, když jste bůh.
Slepý Io na tom poctivě pracoval několik měsíců, ale výsledek stál za to. Jeho planeta – značně zploštělý rotační elipsoid – byla po všech směrech dokonalá.
Slepý Io by pravděpodobně dostal jedničku, nebýt jeho pitomé želvy. Ta se mu onoho osudného rána připletla pod ruku, když si balil věci do školy. A protože měla podobný tvar jako jeho vymazlená planeta, slepý Io ji odevzdal.
Jeho želva A´Tuin sežrala učiteli svačinu a potom uprchla do hlubokého vesmíru.

S drakem to bylo snadné. Princezna zkrátka jednu hlavu zneškodnila slzným plynem, druhou oslnila září svých vlasů a třetí hlava se potupně vzdala.
To by mohl být, milé děti, konec pohádky – nebýt toho, že se k jeskyni tryskem blížil princ na bílém koni.
Princezna si povzdechla. Tohle vypadalo na další problém s mužským egem.
Nedalo se nic dělat. Vklouzla do okovů, rozmazala si řasenku (ovšem ne moc, aby jí to pořád slušelo) a zaúpěla.
„Úpi, úp?“ zkusila to. A aby se princ necítil ochuzen, přidala: „Úp, úúúúp!“
Princ princeznu vysvobodil a žil pod jejím nenápadným pantoflem šťastně až do smrti.

James Sirius Potter neměl nejlepší večer. Začalo to, když viděl, jak se Teddy za úplňku plíží z hradu, skončilo to incidentem s vrbou mlátičkou a Teddyho křikem.
„Cos sakra dělal, ty zatracenej pitomče?“
James se přikrčil. Dal by cokoliv za to být teď na druhém konci planety.
„Myslel jsem, že se v tobě probudila... ta-ta-ta věc. Chtěl jsem ti pomoct.“
„Aha. Takže pitomec a ještě k tomu Nebelvír? Podívej, to, že mám občas chuť na krvavé steaky nebo že se rád dívám na úplněk, ještě neznamená...“ Teddy se smutně usmál. „Jamie, Jamie. Mám pocit, že si s tebou ještě užiju.“

Málokdo ví, že si Osud na konci vesmíru schovává pytel hnusu. Tak tomu říkám já a myslím, že to je celkem trefný pojmenování.
V pytli hnusu končí ty horší možnosti. Všechno to špatný, co se mohlo stát, ale nestalo. Rozhodnutí, co nikdo neudělal, slzy, co nikdo neuronil, slova, co nikdo nevyslovil, diktátoři, co se nikdy nenarodili.
V pytli hnusu bobtnají třetí a čtvrtý světový války (kdyby jen lidi tušili, jak málo stačilo), auta, co vás měly srazit na přechodu (když jste si mysleli, jakou jste měli kliku, takovej maličkej kousek chyběl).
Ale povím vám jedno. Pytel hnusu nemůžete nafukovat donekonečna.

Není tomu tak dávno, co si největší dobyvatel vesmíru podroboval národy.
Jest psáno, že to byl člověk příjemného vzezření a laskavosti veliké. Kapky krve na svém tažení neprolil, ale i přesto nástrojem svým nezměrným nejednoho muže, ženu či vesmírnou slizku na záda (či na kolena) položil. Jeho věhlas do nebe sahal a brzy se všichni předháněli, jen aby mohli být předmětem jeho vniknutí.
Tak se stalo, že ač v míru přicházel, jeho potomstvo zaplavilo galaxii a získalo vliv od východu k západu i od severu k jihu. Jeho jméno se ve slušné společnosti raději nevyslovuje, avšak jeho činy navěky hovoří.

„Uhhh,“ řekl Crowley. Hlava ho bolela jako střep, navíc ucítil nezaměnitelný pach nemocnice. To nevypadalo dobře.
„Hrdina apokalypsy se probírá,“ zapředl známý hlas.
„Aziafaaee?“ Crowley se pokusil otevřít oči a posadit se, ale výsledkem byl jen nový příval bolesti.
Jakási ruka ho zatlačila zpět.
„Lež, pitomče,“ zavrčel Azirafal.
„Co...“
„Praštil tě do hlavy hořící trám, když jsi vynášel knížky z Britské knihovny. Zbláznil ses? Vždyť ani nečteš.“
Crowley zamžoural. Vypadal téměř provinile.
„Ale ty jo. Tak jsem si říkal...“
Azirafal se rozzářil. Neobratně Crowleyho objal.
„Nech toho, blboune, vyrveš mi nějakou hadičku.“
„Já věděl, že je v tobě něco andělského!“

Za svůj život jsem snad neviděl smutnější stíny. Byly beztvaré, jako nakreslené tápající rukou nevidomého malíře. Temně modrá tančila s jasně zelenou v tak nečekaných kreacích, že se mi až tajil dech. Bohužel nikoliv v dobrém slova smyslu. Dokonce jsem zahlédl i zašlé stopy růžové. Korunu tomu nasadily černé šmouhy neidentifikovatelného původu, které se táhly ze strany na stranu.
„Sluší ti to, kotě,“ zalhal jsem.
V duchu jsem už ovšem spřádal plány, jak se s Bellou rozejdu. Věděl jsem, že se jako upírka neuvidí v zrcadle, ale že její oční stíny dopadnou až tak špatně, to by mě opravdu nenapadlo.

Na počátku toho šílenství byla zeď. Uprostřed Ankh-Morporku ji postavil jistý Mareček z Cukrové Hory a nejdříve jí nikdo nepřikládal důraz.
Kniha obličejů, tak jí říkal. Každý, kdo chtěl, na ni mohl napsat křídou vzkaz nebo přilepit ikonografii.
Netrvalo dlouho a mladí Ankh-Morporčané se do knihy obličejů úplně zbláznili. Hitem se staly takzvané samoikonografie – obrázky, kdy držíte skřítka za nohu před sebou a on vás přitom kreslí.
Otázkou prestiže bylo mít na knize obličejů co nejšílenější samoikonografii. Zatím nepřekonaná zůstala samoikonografie Chrudoše Hodnělajků, který se nechal zvěčnit, jak stojí přímo na okraji Zeměplochy a čurá přes něj do hlubin vesmíru.

„Tak co tam máte?“ profesorce Trelawneyové se blýská v očích. V obyčejných, i v tom vnitřním.
„Ehm… kulová sedmička… sedm kulí… to znamená…“ Harry pohlédne zoufale na Rona.
„To znamená, že Malfoy se svými šesti zmijozelskými kamarády uspořádá pánský dýchánek,“ nenechá se zahanbit Ron.
Harry kopne kamaráda pod stolem. „Kdepak. Sedm kulí, to jsou výsledky našich NKÚ,“ snaží se zachránit situaci.
Ron chytá druhý dech. „Nebo potkáme příšernou nestvůru, akorát místo sedmi hlav bude mít sedm… ehmmm…“ zarazí se ve chvíli, kdy mozek dožene ústa.
Profesorka si povzdechne. „Kdybyste tu nehráli karty, všimli byste si, že zbytek třídy používá taroty...“

Optimismus je krátkodobý duševní stav jednotlivce způsobený aktuálním nedostatkem informací projevující se znepokojivě iracionální touhou napadené osoby usmívat se, psát nekvalitní poezii, chodit na procházky či tzv. „štěbetat“. Optimismus může být ve výjimečných případech nakažlivý, ale častěji při střetu s optimistickým jedincem dochází k poklesu nálady všech v okolí cca 200 m (viz s. 30 cit. „Jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat.“)
Výskyt optimismu je dosud nevysvětlitelným způsobem ovlivňován tzv. „romantickým vztahem“ (s. 100), kdy v prvních třiceti dnech romantického vztahu optimismus prudce vzrůstá, po uplynutí cca dvou měsíců však dochází k brutálnímu propadu až do záporných hodnot.

Když chytíte Múzu do klece, nechte jí prosím pootevřená dvířka. Ona se totiž v noci, když budete tvrdě spát, tiše vyplíží ven na svých pavoučích nožkách. Potom vyšplhá na okenní parapet, přitiskne nos na sklo a s otevřenými ústy vstřebává každičkou částí svého těla svět, jeho barvy a vůně a jemné záchvěvy toho, co je, a toho, co by mohlo být. Vdechuje příběhy lidí, nechává se jimi naplnit a potom, když se cítí bohatá přímo k prasknutí, spustí se dolů po šňůře k žaluzii. Po cestě zpátky do své klece vás jemně pošimrá na zavřená víčka. A to je dobře.

Butch a Sunkáč si vyměnili pohled. Znamenal asi toto:
Butch: „To je prekérní situace.“
Sunkáč: „A jako vždy, kamaráde, když je nejhůř, zachrání nás prostá matematika.“
Butch: „Ahá! Čtyři je víc než jeden! Díky, příteli.“
Butch a Sunkáč neznatelně kývli a jako jeden kačer se vrhli na trpaslíka, až z něj peří lítalo. Jako za starých časů! Za chvíli byl trpaslík přivázaný k židli.
„A teď kvákej, hombre,“ zavrčel Sunkáč. Při hře na hodného a zlého kačera byl vždycky ten zlý. „Kde máš zakopaný ten svůj sen?“
Trpaslík naprázdno otevřel zobák.
„Jak víte, že můj poklad je vaječný sen?“ vykoktal.

První noc na ostrově Divokých koček se Titty vyplížila ze stanu. Obloha plná hořících hvězd se zrcadlila na hladině jezera. Vzduch se chvěl čímsi magickým.
Johnova silueta na břehu ji vůbec nepřekvapila. Sedla si k němu.
„Plavili jsme se až na konec světa,“ zašeptala. „Obrovský vodopád tam přetéká přes okraj a burácí tak, že tam nikdo nikoho neslyší. Cesta zpátky není a kocábky stárnou, až se rozpadnou docela.“
„Námořníci mají prosolená ústa. Vypijí tolik rumu, že by ho mohli i brečet.“ John na ni mrkl a ona věděla, že její velký brácha jí rozumí.
Chvíli mlčeli.
„Slyšíš ten příboj oceánu?“

Apokalypsa probíhala ku spokojenosti všech zúčastněných. Sedm nádob vylitých na svět, čtyři jezdci, roje kobylek, nějaká ta zjeveníčka, plameny... prostě všecko.
Tuto ukázkovou podívanou narušovali pouze dva neznámí vojíni, kteří každý večer za pomocí těch nejkomplikovanějších výmluv, triků a převleků (včetně falešných knírů) utekli své jednotce, uběhli nepředstavitelné množství kilometrů, aby se sešli přesně na poloviční cestě mezi znepřátelenými stranami.
Při následném výslechu bylo zaprotokolováno toto: „My nešpehovali... my hráli karty... a taky si povídali... sem tam něco popili...“
Pročež nadřízení na obou stranách okamžitě pochopili, že ti dva jsou součástí nějakého vyššího nevýslovného plánu, a pro jistotu je povýšili.

Jest psáno, že poslední Mary Sue byla zlynčována davem měsíc po přijetí zákona na potírání absolutní dokonalosti.
Ačkoliv byla zahnána do kouta, hrdě pohlédla do očí svých devětadevadesáti pronásledovatelů. Po tváři jí stékala stříbrná slza, přesto její makeup zůstal nedotčen (ještě se zdokonalil).
„Chápu, proč si přejete moji smrt,“ řekla jasným, zvonivým, příjemným hlasem. „Vyhovím vám. Jen nevím, co to udělá s rovnováhou vesmíru.“
Poté si sama zastavila srdce.
Ve chvíli, kdy poslední Mary Sue zpomaleně dopadla na chodník, otevřelo peklo svoje ústa. Hejna kobylek, démonů a ošklivých lidí pohltila Zemi.
Již mrtvá Mary naposledy promluvila.
„Já vám to říkala...“

Ti dospělí! Kéž by si uvědomili, jak málo stačí k tomu, aby nenávratně poznamenali bezelstnou dětskou duši.
Jako třeba pan Dušín, jehož krátká nepozornost stačila k tomu, aby jeho syn Mirek našel na nočním stolku jistý zapomenutý časopis.
„Ehm... kluci... děkuji, že jste přišli tak rychle...“ Mirek nešťastně přešlápl. „Z důvodů, které vám nikdy neprozradím, si myslím, že už bychom neměli nikoho svazovat. Může to být... poněkud choulostivé téma...“
„Takže nemůžeme nikoho svázat? Ani Dlouhé Bidlo?“
„Obzvlášť Dlouhé Bidlo ne!“ zaúpěl Mirek.“
Jarka ho poklepal po rameni.
„Tak prostě budeme jen lovit bobříky jako dřív.“
Mirek zesinal.
„No... ohledně toho...“

Zvonek u dveří ho vyruší ze spaní. Hrdina se posadí, shazuje nohy přes okraj postele, líbá ženu na tvář. Navléká papuče, pohladí maličkého synka a schází ze schodů. Nebojí se, ačkoliv by venku klidně mohl stát masový vrah a vymlátit mu duši z těla. Ten pohrabáč si bere jen tak pro jistotu.
Jde bez reptání, ačkoliv Bůh ví, že by si dnes zasloužil spravedlivý odpočinek. Ve firmě znovu zachránil den, když si všiml té špatně vypsané faktury.
Tak dobře... nádech, otevřít dveře. Chvíli jen nechápavě zírá. Potom sklopí pohled.
Košík? S dítětem?
Zdravě rozčílený hrdina rozzuřeně utíká zpátky.
„Petuuuuniééé! Petuuuuniééé!“

První večer ve vile Vilekule se Pipi vyzbrojila baterkou a vydala se do sklepa na lov dávno zapomenutých pokladů. Už po dvou hodinách pátrání objevila jeden nový živočišný druh, černou díru ve staré zavařovací sklenici a krabičku s pastelkami a nápisem VŠE, CO NAMALUJEŠ, OŽIJE.
Druhý den ráno si pastelkami nakreslila dva kamarády, Tomyho a Aniku. Pastelky fungovaly bezvadně. Tomy s Anikou se opravdu chovali jako skuteční.
Podle příbalového letáku mají namalovaní lidé jen jednu nevýhodu - rozpustí se pod dešťovou vodou. S tím si ale Pipi hlavu neláme. Tomy s Anikou jsou slušně vychovaní a vždycky s sebou nosí deštník.