Moje články

V pohádkovém lese šli tři kamarádi... šli dva... a potom už šel jen jeden. Kampak se nám ti čerchmanti schovali?
Neschovali se, děti, umřeli!
*
Pro velký úspěch znovu pohádkový les. Šli tři... šli dva... a potom už šel jen jeden...
„Ale fuj! Otesánku, ty si nedáš pokoj?“
*
Co dělat, když na Zeměploše jdete nejdříve tři... potom dva... a nakonec jdete sám?
Utíkejte za tím exotickým turistou, co jste mu ukradli truhlici, a doufejte, že si ji vezme zpátky.
*
Nejdřív za ním přišli tři, pak dva, potom jeden, pak zase tři...
A Jack Harkness to považoval za opravdu skvěle využité odpoledne.

Jsou růžové, krásné a úplně pitomé! Naši čtenáři zajisté poznali, že v dnešním čísle jsme opět vyšli do ulic a PTALI SE BARBIE!
„Co je to tlačenka?“
*
„No... když přijede do městečka pěkný bohatý Ken, tak je kolem něj tlačenka.“
*
„Ehm... sním tři kuličky hroznů a mám na záchodě tlačenku?“
*
„Když mi Ken tlačí autíčko do garáže?“
*
„Když váží Barbie víc než padesát kilo, vyženeme ji z městečka.“
„Víte, na co jsem se Vás ptal?“
„Ehhhhhh.“
*
Šokující??? Aby ne! Britští vědci zjistili, že mozek Barbie je velký jako tenisový míček!!!
Příště se budeme ptát: „Může slušná Barbie chodit do sexty?“

Milá dospělá osobo,
jménem našeho odboru pro Utajování krásy světa dospělých před dětmi Ti z celého srdce gratulujeme k Tvému jubileu.
Od dnešního dne můžeš dělat vše, co se ti zamane. Navíc každou noc náš odbor do Tvého místa bydliště tajně vyšle vílu uklizečku, která vypere, vyželí, složí, uklidí, uvaří a umyje vše, co je třeba. Každý měsíc Ti dále náš odbor pod rohožkou nechá padesát tisíc korun v hotovosti. Pro vyžádání návštěvy skřítka opraváře zanechte své boty před domem špičkami k severu.
Za tyto výhody platíte jedinou cenu. Tvařte se před nezletilými otráveně - jinak by chtěl být dospělý každý.

Nejdříve si ho vůbec nevšímala. Byl to jen jeden z mnoha bláznů, kteří za ní chodili a s dychtivým leskem v očích žadonili, aby je pustila k sobě. Pro zlomek naděje by se kvůli ní vrhali do černých děr.
Tento byl ale vytrvalejší než ostatní. Celé dny vedle ní proseděl na kostkované dece a vyprávěl jí o vesmíru, o cestách a o jemných spirálkách nekonečna. O bitvách, kterými budou muset projít, o armádách, kterým společně utečou. Mluvil on. Ona poslouchala a náhle v sobě ucítila dosud nepoznanou touhu následovat něčí sen.
Ten den se Tardis rozhodla a nechala se ukrást.

Do školy chodíme každý den kolem domu, na kterém jest na štítu vyveden nápis ING. KARÁSEK. Inženýra Karáska rádi nemáme, neboť na nás chodí do školy žalovat, že jsme cháska nezvedená, co ani pozdravit neumí.
Pročež jsme inženýru Karáskovi položili před dveře kravské lejno a on nás honil kolem domu a křičel: Jaké je vaše poslední přání, parchanti proradní.
Načež Bejval Antonín pravil: Když přání, tak přání. A v noci jsme inženýru Karáskovi přeskládali písmena na štítu tak, aby tam bylo napsáno: GIN KARÁSEK. Pročež nejčko za inženýrem Karáskem chodí lidi z celého městečka a leští mu lampy jakousi látkou.

Uprostřed noci ji probudilo šustění. Ještě napůl dřímající se v posteli posadila, ruka automaticky chňapla po pohrabáči, který měla preventivně opřený o noční stolek.
„No to je vrchol, ty jedna potvoro bubácká!“ zavrčela. „Ani pracujícímu člověku nedáš pokoj?“
Její bosé nohy sklouzly přes okraj postele a pohrabáč zasvištěl vzduchem. Zásah. Opojný pocit uspokojení ovšem neměl dlouhé trvání.
„Příště nejdřív rozsviť a potom až udeř, káčo hloupá,“ plísnila se Zuzana v duchu.
Za svou začátečnickou chybu ovšem draze zaplatila. Až do dvou hodin ráno zahlazovala stopy svého zločinu v podobě rozmetaného krunýře Tyldina Pana Krabíka. Zítra to raději svede na kočku.

Třetí oko, to není žádná legrace. Předně - okolí vás nikdy nepochopí. To je pořád: „Jaký bude zejtra počasí?“ „Je mi stará nevěrná?“ Ale to, že vidíte města veliká, nikoho zas tak moc nebere. Proto musíte věci dělat chytře a vytěžit z nich, co se dá.
(Libuše se nepatrně pousměje.)
Jako třeba s Přemyslem. Pokud mu budete zakazovat chodit za jinými ženami, je to problém. Pokud ale budete mít „vizi“ o nepatrných breberkách, které ty hampejznice nosí pod sukněmi... pak je to zcela v pořádku. Nehledě k tomu... která jiná manželka může svému muži beztrestně opakovat: Vidíš, já ti to říkala?

Zatřepal hlavou, aby zahnal proradné myšlenky.
Pokud chcete v branži uspět, neptáte se NAČ. Povolena je otázka KAM (našít ty kulky) nebo CO (šlohnout) . Ale nikdy NAČ.
Proto zmobilizoval zbytky sil a s výkřikem „Kačerimo!“ vletěl (doslova) na dostavník.
Kočí s doprovodem koukali jak kachny z nudlí a Butch si s nimi hravě poradil. Jak ti litovali, že jako malí vylezli z vajíčka!
A uvnitř čekala odměna. Zlaťoučké lahve té nejlepší whiskey.
Ale co to? Uslyšel slabounké tlumené sténání.
„Jsi kačerem smrti!“ zvolal Butch a nahlédl pod sedadlo jenom proto, aby stanul zobákem v zobák spoutané seňoritě ze svého snu.

Když mu brali duši, její tvar zanechal v těle nepatrný otisk. Kdo to mohl tušit, že?
Proto někdy uprostřed temnoty
(jako záblesk)
vystoupí vzpomínka na otce a na svět, jaký byl předtím. Na okamžik vyplní prázdnou schránku, vytvoří most mezi kdysi a teď a přinutí ho doufat. Občas se nechá nachytat a cítí...
(co vlastně?)
...tehdy natáhne ruku, obrazy mu proklouznou mezi prsty, vzdalují se, on řve a řve, možná nahlas, možná jenom uvnitř.
„Nepřipadá ti, že se nějak třepe?“
„Dostal mozkomorův polibek, teď už necítí nic.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Kdyby jo... tak by bylo všechno úplně v prdeli.“

„...a dnes zase zamkla kuchařku ve spižírně a ukradla koláč. Prý válečná kořist. Vždyť... vždyť ten koláč byl stejně pro ni... A-a-a rozstříhala to sváteční povlečení a pomalovala je jakýmisi lebkami...“ Zbytek slov se ztratil v nezadržitelném vzlyku. „Jime, vždyť já už ani nezvládám vychovávat vlastní dceru...“
James Turner ještě zdaleka nebyl tím neohroženým kapitánem Flintem, ale i tak svoji sestru jemně chytil do náruče a nestaral se o proslzenou košili.
„Mně naopak přijde, že z naší malé Lilly roste někdo neobyčejný,“ usmál se. „A mimochodem, Lilly mi vždycky přišlo jako dost pitomé jméno. Mezi piráty přece žádné lilie nebyly.“

„Pohleďte na tuto mrzkou schránku! Tak prázdnou, tak zbytečnou. Jak se choulí ve své nedůstojné kňučivosti. Třepotá se zavrženíhodnou touhou být pouhým zrnkem prachu u našich nohou. A pak, když naše pohledy na ní spočinou, hanebně odvrací zrak vysílajíc němé prosby. A proto se vás ptám. Má tento bezvýznamný jedinec, tento nedůležitý cizopasník na lidské duši právo na život?“
A všechna ústa řvou „Smrt! Smrt!“
Křičí i Sebeúcta, ačkoliv má tušení, že ona bude hned další na řadě.
A tak, ve věku dvaceti dvou let vystoupalo Sebevědomí Arnolda Rimmera až pod šibenici. Poslední slova si nechalo pro sebe. Nechtělo vyrušovat.

Apokalypsa. Nikdo už nečekal, že přijde. Ti z nebe i pekla se div nepřetrhli, leštili zbroje a zapalovali plamenné meče.
Crowley stál stranou od toho mumraje. Už pět minut se nepřetržitě smál.
„Řekni mi, co to máš sakra na sobě,“ zaúpěl nakonec.
Azirafal se ošil.
„Svoje andělské brnění. No... možná jsem za posledních pár tisíc let pozbyl trochu svalů na hrudníku, ale když to trochu upravím...“
„Vždyť by ses tam vešel třikrát! A co je tohle?“
„Pár knížek, abych se na bojišti nenudil, čajová souprava, náhradní vlněné prádlo...“
Crowley náhle zvážněl a zcela nedémonsky Azirafala objal.
„Budeš mi chybět, kamaráde.“

„Hele, mladej, s láskou to vůbec není jednoduchý, to ti teda povídám.“ Jeho šéf smrděl po zvětralém pivu a obličej měl strhaný. Přesto zmobilizoval všech sto třicet jedna centimetrů výšky do pohotovosti a zatvářil se veledůležitě. „Láska je křehká a zranitelná jak květinka, mladej. Vždycky nejdřív musíš zjistit všecky jejich společný vlastnosti, zájmy, postoje a touhy a vynásobit je kvocientem podle týhle tabulky. Pak odečteš neurózy, znásobíš to tělesnou přitažlivostí a teprve potom nabíjíš a pálíš. Je to jasný?“
Amorský koncipient kýval hlavou, ale nevnímal ani slovo. Další čtyři tisíce let potom prostě střílel šípy naslepo... a taky to šlo.

„Bratře, nohy mě bolí jako čert. Neobrátíme na víru radši Bulhary?“
„Nekecej a šlapej, Metoději.“
*
„Na-ra-zil si nos. Tak teda Slavníkovce.“
*
„Kníže, nechceš si radši vybrat nějakou urozenou?“
„Myslíš? Když já nevím... Božka má zkrátka největší prsa.“
*
Na-ra-zil si nos. Tak teda Jana Lucemburského.“
*
„Fakt ho upálíme? Slyšel jsem, že má spoustu stoupenců.“
„Věř mi, Husa nikdo nezná.“
*
„Maminko, chci si opéct tuřín, ale dřevo je mokré.“
„Na, Koniáši, vem si tohle, stejně jsem to už dočetla.“
„Knížka? Hmmm, hoří hezky.“
*
„Josefe, neodmlouvej, do té školy prostě půjdeš!“
„Není to povinné. Nikam nemusím!“
„Nemusíš, jo?“ Bouchne razítko. „Tak už musíš.“

Ve chvíli,
kdy loď s řevem opustí přístav a celá matička Evropa se promění v rozmazanou šmouhu kdesi v dáli,
ve chvíli,
kdy myšlenka dopadne jako kladivo (už není cesty zpět) a já si náhle připadám tak maličký a prastarý,
teprve v té chvíli získává neznámo pevné obrysy.
Neznámo je horko a prach a vůně exotického koření. Neznámo je obloha plná hvězd, které hoří úplně jinak než doma ve střední Evropě.
A tak si říkám, kamaráde, nejsme na to už trochu staří?
V noci uprostřed Amazonského pralesa se vedle sebe choulí dva malí žlutí trabanti. Úplně jako by chtěli promluvit!

Artefakt od may fowl. Takové ticho občas potřebuje každý. Být smutný kolektivně dávalo asi tolik smyslu jako míchat těsto několika vařečkami zároveň.
Kdesi od Kematy. Doufám, že skloňuji správně. Ticho před bouří. Vesmír se na okamžik zastaví a pak něco začne. Země pod ostnatým drátem se zachvěje.
Ex nihil od Lee. Další ticho plné napětí, ale úplně jiné než ten předchozí. Tady něco vzniká. Odjakživa vyčkávalo příchodu teď.
Chodkyně od mayday je přehlížený poklad letošního DMD. Ticho soukromé, které mi nikdo nevezme. Tam ve tmě se všechny hrany stávaly oblejšími, barvy tlumenějšími a slova získávala na významu.
Píseň svobody a otroctví od nettiex kombinuje naději a smutno v dokonalém koktejlu. Ticho schované za zpěvem. Zpívali o cinknutí sundaných okovů, o prvním nejistém svobodném nadechnutí.
Večer ve Stínadlech od Danae mi do seznamu přehlížených pokladů moc nepasuje. Určitě ho už většina z Vás četla. Ale zmínit ho musím. Jiskřivé, plné ticho. Stíny nároží a průjezdů se proměňují v hochy, odlepují se ode zdí, shlukují se po dvou, po třech, tiše spolu hovoří.
Ukolébavka do striggy vypráví o tichu smířeném tak něžně, že z toho až mrazí. neměj strach, neboj, nic se neroztříští a jestli snad, spraví to ráno příští
Děkujeme vám, že nerušíte ostatní čtenáře do Keneu. A na závěr vražedné ticho. Úryvek nebude, abych neprozrazovala pointu těm, co to třeba ještě neznají.

„Uděláme si ty nejchlupatější knedlíky, co jste viděli,“ rozhodne Pipi a hned dodá: „Tomíku, skoč do sklepa pro povidla!“
Tomy se zachvěje. Vchod do sklepa vily Vilekuly se na něj zubí jako tlama příšery.
Tři schody, nohy přestávají poslouchat a potom jej spolkne tma. Zavařovací sklenice zírají jako obrovské lesklé oči, cosi šustí – blízko, příliš blízko. Tomy téměř nedýchá, popadne povidla a vyběhne ven.
Večer, až Tomy s Anikou odejdou, naloží Pipi na talířek tři chlupaté knedlíky a bosá v pyžamu vklouzne do sklepa. Talířek položí na zem.
„Dík, žes ho nepolekal,“ špitne.
Kolem nohy se jí láskyplně ovine chapadlo.

V jiném světě by byl asi považovaný za Múzu. Pro ten náš byl ale příliš ošklivý, špinavý a hloupý. Nikdy se nenaučil číst a psát, ale příběhy za ním samy chodily a tančily na zátce jeho lahve s rumem.
Občas, když si rozpraskanými prsty balil další cigaretu, dokázal vzít do dlaní západ slunce, pláč nebo letmý úsměv dítěte a rozložit je na slova. Z těch potom kolem sebe stavěl neviditelnou pevnost, křehkou, jak pavučina.
Jen posledních pár stovek let měl problém s těmi zatracenými spisovateli, kteří obšlapovali kolem jako supi a snažili se jeho příběhy a slova přibít na papír.

Za tu dobu, co pracoval v Záchranném autobuse, viděl Stan Silnička hodně lidí na útěku. Poznal je skoro okamžitě. Měli neforemně sbalený kufr a ruce se jim trochu třásly, když tahali z kapes drobné mince. Do sedadel se vždycky snažili zabořit co nejhlouběji.
Když Stan zrovna nemyslel na obrázky čarodějek otisknuté v Playmágovi, donesl těm pasažérům horkou čokoládu, občas se u někoho zastavil a prohodil s ním pár slov. Potom pátral v jejich tvářích a snažil se v nich přečíst, před čím prchají. Většinou to bylo snadné. Jenom ten dnešní kluk, takový rozcuchaný a uhrovitý ňouma Longbottom, to byla záhada.

Vypravěč:
„Slyšte píseň, přátelé,
o krásné spící princezně.
Ležela v rakvi, tělo zetlelé,
a bylo to děsné.
Čekala tiše rytíře,
co by ji zbavil prokletí.
Možná, že zdá se Vám to k nevíře…“
/náhle umlkne a teatrálně ukáže na obzor/
„Hle! Támhle letí!“
/na scéně přistává růžová vesmírná loď a vystupuje z ní Jack Harkness/
/sbíhá se sedm trpaslíků/
Trpaslíci:
„Jack Harkness! Kapitán!
Zachránce odvážně letí tmou!
Jack Harkness! Kapitán!
Řítí se svou lodí vesmírnou!“
/Jack Harkness přitančí ke Sněhurce a začne ji líbat, jakmile ale vidí, že se princezna probouzí, zděšeně prchá/
/Sněhurka se zmateně rozhlíží/
Sněhurka:
„Proč, můj princi utíkáš?
Co se asi mohlo stát?
Proč, můj princi utíkáš?
Kde můžeš být?
Zdám se ti být škaredá?
Ach běda! Ach běda!
V žalu se utápím
já se snad utrápím.
Zkusím zhubnout, přísahám!
Co by mě to mohlo stát?
Zkusím zhubnout, přísahám!
Bude nám líp!
Vrať se, lásko, pojď už sem,
řekni, co máš za problém.
Já pravdu pochopím,
já pravdu pochopím!"
Jack Harkness
„Snad to s pravdou nepřeženu, jé je je,
chtěl jsem ojet mrtvou ženu, jé je je.
Když teď ale vstala z hrobu,
nechci za nic tuhle robu,
nechci za nic tuhle robu, jé jé jé.“

V den, kdy zemřeli první lidé na Zeměploše, přišel konečně déšť. Tlusté kapky omývaly ležící těla obou znepřátelených armád a následně byly hladově pohlceny rozpraskanou půdou.
Smrť se mezi mrtvými pohyboval dost nejistě; jako tanečnice na svém prvním vystoupení. Kdyby mohl, cítil by něco velice podobného úzkosti.
„NAKONEC TO SNAD NEBUDE TAK ZLÉ.“ zabručel si pro sebe. „I KDYŽ BY TO BYLO MNOHEM LEPŠÍ, KDYBYCH MĚL KONĚ… A NĚJAKÉ ŠIKOVNÉ UDĚLÁTKO TADY NA TY ZATRACENÉ PROVÁZKY,“ ušklíbl se v duchu. Potom znovu nabral roztřesenými prsty do hrsti další téměř neviditelné vlákno spojující lidskou duši s tělem – a jemně je přetrhl.

Hvězdy blednou a kdesi za obzorem se nebe barví do světle růžova. Noc se pomalu rozpouští na okolních střechách. Do ticha křičí ptáci. I vzduch voní jinak.
A ty se mnou pořád nemluvíš. Neslyšíš mé prosby. Jako bys zapomněla na všechno, co jsme spolu zažili. Protože to bylo fajn, víš? Tomu se, má milá, říká bezohlednost.
Obzor zlátne, má milá. Má touha po tobě roste, duše i tělo hladoví. A vím, že moje naděje umře s prvními ranními paprsky, takže už mi nezbývá moc času.
Třeba tě přesvědčí můj kamarád.
“Vstávej, umrlče, hola hou,
a podej mi sem tu živou!”

Účastníci:
1. Panující
2. Sloužící
I.
Účelem smlouvy je upravit právní vztahy mezi shora označenými účastníky.
II.
Sloužící se zavazuje, že věnuje Panujícímu nejlepší léta svého života a bude mu oddaně sloužit bez nároku na úplatu či milé slovo. Panující má rovněž právo na jakékoliv části těla Sloužícího. Toto právo může být uplatňováno opakovaně.
III.
Tato smlouva zaniká pouze smrtí Sloužícího.
IV.
Pokud nastane událost dle předchozího článku, není Panující povinen nosit na hrob Sloužícího květiny ani truchlit nad jeho smrtí.
„Až si to přečteš, Červíčku, tak to tady dole podepiš,“ zapředl Voldemort.
„Já to, pane, číst nepotřebuji. Věřím Vám!“

Poslyšte, lidé drazí, pět krátkých příběhů. Ačkoliv odlišné se zdají býti, přece mají něco společného. Touhu a nadšení na začátku a následnou větu: „Je to tu jako u snědeného krámu, do prdele!“
Hlavní hrdinové jsou:
- Hubert, nabručený mol, který se prokousal až do šatníku Severuse Snapea,
- Rozárie, vyhladovělá myš rozhlížející se ve spižírně v růžovém domečku Barbie,
- hrabě Drákula, který se zakousl do krční tepny bábi Zlopočasné,
- emocuc, který si chtěl pochutnat na libidu Mirka Dušína,
- a Stevie, brouček mozkožrout smutně hodující v lebce Daenerys Targaryen.
Závěrem nutno podotknout, že všechny tyto příběhy skončily stejně. Potokem slz a rituální sebevraždou.

21. července 1969
Lunární modul se pomalu zvedl. Už nebylo co dodat. Památná věta byla vyřčena, otisk v písku připomínal vítězství lidí nad přírodou.
A najednou bylo všechno zase jako dřív. Měsíc se dál řítil nekonečným vesmírem a tak to bylo v pořádku.
Daleko na Zemi se lidé objímali a dojatě stírali slzy.
Neil Armstrong se vrátil zpátky do Apolla 11. Zavřel oči a nechal se unášet na vlnách Dvořákovy Novosvětské symfonie.
A mezitím na povrchu Měsíce vylezlo z kráteru cosi chapadlovitého a naštvaného. Za bublavého mručení se to přišouralo až k Armstrongově stopě a překrylo ji vlastním blanitým otiskem.

O Barbarelle Vám povím jen jedno - vždycky si po TOM zpívá.
(O TOM Vám povím jedno - znamená to sex.)
V té chvíli vesmír slastně zavzdychá a fascinovaně zastaví svůj běh, andělé (včetně toho, kterého má Barbarella schovaného pod postelí) umlknou a roní slzy a kapitáni vesmírných lodí mění kurzy a jako ve zpomaleném záběru, s očima fanaticky rozšířenýma, vráží do okolních asteroidů doufajíce, že se dostanou do nebe a že tam na ně bude čekat ONA.
Tohle ovšem Barbarella ve své neskonalé skromnosti a pokoře netuší a dál šíří i do nejzapadlejších galaxií lásku ve své vesmírné lodi vystlané plyšem.

Když se Ferdinand ráno vzbudil, byla tam hora. Tyčila se výš, než dohlédl, přesto by přísahal, že tam snad vyrostla přes noc. Strmá, nebezpečná, lákavá.
Další den svolal pár přátel a vydali se horu zdolat. Cesta to byla náročná, nohy se jim bořily a slunce nemilosrdně pálilo.
„Co asi bude nahoře?“ tu otázku nikdo nevyslovil, ale vznášela se mezi nimi jako mýdlová bublina.
A potom to šlo rychle. Poslední klopýtavé kroky, vrchol, padnout na kolena a chvíli hledat ztracený dech.
Náhle Ferdinand zavětřil.
Ochutnal horu.
„Kluci, ta hora je jídlo!“
Ten cukr se mi do mraveniště opravdu vysypal pouze omylem.

Předseda záchranné stanice pro záporné postavy rázně zaklapl spis.
„Pane, řeknu Vám to narovinu. Domnívám se, že pro naši stanici nejste ten správný typ. Vždyť já ani nechápu, proč sem chcete vstoupit...“
Uchazeč se usmál.
„Řekněme, že mám slabost pro záporáky.“
„Ale…“
„Lépe se oblékají a ani se svlékáním nedělají takové cavyky.“ Mrknutí. „Jen tady na chodbě jsem potkal zlou ježibabu a… no… na dámských záchodcích jsem jí uloupil perníček, jestli chápete, co tím myslím…“
„Ale…“
„Věřte mi, pro Vaši stanici budu přínosem.“
„Ale já nechápu, jak…“
Jack Harkness si povzdechl a zatáhl rolety.
„Tak já Vám to prostě ukážu…“

Občas vzpomínám na tu dobu, kdy Země ještě neumřela a dýchala pro všechny, kdo poslouchali. Stromy byly křiklavě zelené, vzduch voněl hlínou a nevyslovenými otázkami.
Lidé uměli snít. Trhali slova z oblohy a potom je měkce vykrajovali ústy, rozdávali je, nebo si z nich prostě jenom stavěli visuté mosty na cestě za sluncem. A letmý dotek dlaní hřál ještě dlouho potom, co se ruka odsunula.
Hudba měla duši, hudba mrazila, hudba mluvila. Třepotavý tón klavíru dokázat rozechvět skálu.
Možná jsem blázen nebo staromilec, ale tohle cítím.
Doctor může cestovat v čase kamkoliv, ale do dvacátého století se stále rád vrací.

Takhle vytočená Nastěnka ještě nebyla. Samovar trpělivosti vybuchl. Konec. Tak.
Tiše polykala slzy, ale hrdlo měla vyprahlé žízní po pomstě a její ruské srdce bilo pro revoluci.
Druhý den před obědem nachystala maceše vidličku a nůž obráceně. Cha!
Žádný efekt? Divné... Takže přitvrdila.
Dvě kuličky pepře v polévce místo tří, hlasité ťukání jehlic při pletení, schválně vynechané nezametené místečko v rohu pod postelí... a ani ten pařez už nezalévala tak pečlivě jako dřív!
Strašlivá pomsta chutnala sladce.
Závěrem musím podotknouti, že slibnou kariéru začínající anarchistky zhatily výčitky svědomí. Nakonec všechno napravila a ještě si za trest přivřela prsty do kamen.

„Ahoj, já jsem ježibaba…“
„Ahoj ježibabo!“
„Jen chci říct, že mě dnešní sezení opravdu pomohlo. Od teď budu používat mozek a ta děcka rovnou bacím lopatou. Žádná pec.“
Potlesk.
„Ahoj, já jsem Voldemort. Já… až najdu Harryho Pottera, nebudu mu líčit své zlotřilé úmysly. Prostě ho zabiju.“
„A já se vyseru na honění Gumídků a normálně je z těch jejich nor vykouřím!“
„A já vyrazím stormtroopery a najmu si někoho, kdo umí střílet!“
„A já půjdu za Bellou a řeknu jí, jak ji miluju! Ve verších!“
„A já příště zapojím mozek a Edwarda odsud vykopnu,“ pomyslel si krušně předseda stanice.

Popravdě řečeno, když Napoli umřel a dostal se do koníkovského nebe, celkem si oddechl. Předtím to bylo samé běhání dokolečka, náhody, které nechtěl, finance, kterým nerozuměl, a trenéři, kteří by mu nejradši sedřeli kůži z těla.
A navíc měli všichni ti připrcatělí žokejové hrozně kostnaté zadky.
Zato koníkovské nebe, to bylo něco jiného! Celé dny klusat po louce, švihácky pohazovat hřívou a dělat nemravné návrhy klisnám. Paráda!
Kde se vzala, tu se vzala, objevila se před ním ruka s cukrem. Byla trochu divná, ale darovanému cukru na ruku nikdy nekoukal.
Ruka ho pohladila.
„TO JE ALE PĚKNÝ KONÍK. NECHCEŠ PRÁCI?“

„Uděláme si ty nejchlupatější knedlíky, co jste viděli,“ rozhodne Pipi a hned dodá: „Tomíku, skoč do sklepa pro povidla!“
Tomy se zachvěje. Vchod do sklepa vily Vilekuly se na něj zubí jako tlama příšery.
Tři schody, nohy přestávají poslouchat a potom jej spolkne tma. Zavařovací sklenice zírají jako obrovské lesklé oči, cosi šustí – blízko, příliš blízko. Tomy téměř nedýchá, popadne povidla a vyběhne ven.
Večer, až Tomy s Anikou odejdou, naloží Pipi na talířek tři chlupaté knedlíky a bosá v pyžamu vklouzne do sklepa. Talířek položí na zem.
„Dík, žes ho nepolekal,“ špitne.
Kolem nohy se jí láskyplně ovine chapadlo.

Crowley sklopil oči. To bylo přinejmenším nezvyklé.
„Anděli, pojď si dát trochu vína,“ pokusil se zahalekat, ale veselost v jeho hlase byla čistě hraná.
Šoury šoury, pohled přibitý k podlaze.
„Crowley, co se…“
„Vypral jsem ti kočku.“
Ticho.
„Omylem.“
Stále ticho.
„Vážně jsem nechtěl, ona tam vlezla, chtěl jsem ti udělat radost a vyprat… já… já-já-já… promiň.“
Když Azirafal zamrkal, aby si pročistil hlavu, uviděl pana Tlapku, dokonale vypraného, leč zcela tuhého. A uviděl také Crowleyho beznadějně nešťastný obličej.
Rozhodl se. Udělal dva kroky a pevně ďábla objal.
„To nic, Crowley. No… aspoň teď voní líp, no ne?“

O Smrti Vám můžu říct jen jedno: sice nikdy nespí, ale postel má. Osobně si myslím, že jenom proto, aby pod ní mohla skladovat krámy.
Mám tam brousek, hromadu papírových kapesníčků (černých) a zítřejší noviny. A samozřejmě zavařovačku s vlastním vesmírem, kam se občas uteče schovat, když už jí je z toho všeho vážně blbě.
No a potom ještě to udělátko. Černá skříňka, starší než čas, poměrně těžká. S jediným tlačítkem a nápisem STISKNOUT NA KONCI.
Smrt mi nikdy neřekla, k čemu je.
Právě odešla na oběd, já tu stojím úplně sám
(nádech výdech)
palec na tlačítku, počítám do tří.

Po celý duben je nutno obrniti se trpělivostí. Připravte se na to, že se příliš nenajíte, nevyspíte, ani nebudete se svou drahou polovičkou provozovat žádné další, Vám tolik příjemné aktivity (alespoň dokud nebude mít vymyšleno a sepsáno drabble pro daný den).
Zachovejte klid. Udržujte bezpečný odstup. Vyhněte se hovorům o počtu kachen a komentíků (pokud na ně Vaše polovička nezavede řeč).
A na závěr několik užitečných frází:
Chybně: Je tu nějaký nepořádek, uklízela jsi dnes vůbec?
Správně: Tak jsem vyluxoval, nechceš čaj?
Chybně: Co bude k večeři?
Správně: Na, tady máš čokoládu.
Ještě lépe: Na, tady máš čokoládu a víno.