Moje články

O rok dříve…

Byl už pozdní večer. Po desáté hodině určitě. V pokoji následníka Kurdiského trůnu se však stále svítilo.
Princ Caesonius seděl za stolem v pravé dlani křečovitě svíral prsten, zatímco levačka s perem bolestně tančila po pergamenu:

Víčka se mu zachvěla. Slzy potřísnily text, rozpily slova…

Lunesikurdská následnická krize.

Heslo pro stažení je: Lunesikurd

(Jak nečekané ;) )

Oslava narozenin nakonec vyšla. Caesovi s Quintillem trvalo dlouho než si promluvili. Longina měla důležitý dialog s Eprií ze kterého vyšly jako pár. Nastala hra na schovávanou. Jediný, kdo žádal o ruku, byl Sekundus, ale byl Eprií odmítnut. Rozhodl se vloudit do přízně Herenie. Však dvanáct let, to o bude za chvíli dospělá a i když není tam pěkná jako její starší sestra v honbě za trůnem to bylo podružné…
Někteří vycítili a pochopili oč se princ snaží. Epria mu zkoušela vyhrožovat (i když sama neměla žádné řešení).
„Jsme rozdělení.“
„Ale panovat bude kdo?“
Heren s Minim k sobě vzhlédli.

Chechtáky praštěné pěstí,
magie políbení věstí.
Příchod, odchod záchod…
Mňam! Koláčky dobrot…
Badík vařil.
Bléééé!
Chechtáky,
Che che che…
Myšička chytila kočičku
vysmívá se košíčku.
Sýr, sýr, sýr,
masa výr!
Globus zlobou,
rychle s dobou,
pomalu v zdymadlo,
pijte víno!
Orgiím zdar,
bratr zmar,
postavení ukrášlí,
ve svém krajním ležení.
Třímají trojzubce,
obludy slunce.
Píchy, píchy, pích,
zatlouk jsem vám hřib!
Olivy se valí,
Chechtáky oči kulí.
Z mísy ven!
Dení bdění, noční snění,
cesty konec uhání.
Chechtáky lásku nedocení.
Vrahem je smích,
v zahradách hnít,
má vzduch.
A blín,
tisu podoben,
je roven
cestě křivolaké,
na dně lásky
čokolády.

Láska. Asi největší ze záhad vesmíru. Minimálně pro Lucretia. U Claudia si myslel, že se nic nemůže pokazit. Byl si svými i jeho city tak jistý!
A pak byl najednou pryč a krásám byl konec.
Teď se mu do cesty stavěl Florianus a on si nebyl jistý jeho, ale ani svými pocity. Protože se jednoduše zmítal v chaosu.
A když se odpoutal od sebe a zaměřil se na vztah Quintilla s Caesoniem, o kterém mu Florian vyprávěl, také mu to nešlo na rozum. Možná že se stýkali tajně. Ale pokud to trvalo už víc jak rok, proč se tedy rozešli?

Lucretias přímo nevěděl, co kurdiští připravují, ale rozhodl se to nechat být. Přeci jen měl hlavu plnou jiných myšlenek.
Přesněji měl hlavu plnou Floriana a jeho neustálých úsměvů a pokusů s ním trávit čas. Což bylo přesně to, čemu se chtěl Luc vyhnout.
„Není okouzlující?“ promluvil konečně po jednom takovém úniku Centaurius.
„Ne, je to idiot.“ Oponoval mág. Jak už začínal chtít aby Cent opět promluvil, teď za to vážně nebyl rád.
„Nezapomeň, je to Králův bratr, nesmíš ho urážet,“ vysmál se mu Krystal v duchu.
To mi vážně ještě chybělo… povzdechl si Luc.
„Teď už nebude,“ zapředl Krystal spokojeně.

Aby eliminovali nebezpečí, že se „někdo“ bude služebnictva moc vyptávat, rozhodli
se poslat s nimi na nákupy stráže, které pověřili nakoupením nutných surovin pro Longinina oblíbená jídla. Ty vyzjistil Caes v kuchařské knize. Účelem bylo, připravit vše svépomocí.
Dominus pak dostal ten nejtěžší úkol. Držet se sestry jako klíště, které se nedá za žádných okolností vykroutit, a dávat pozor, aby se ke kuchyni ani nepřiblížila!
Což nebylo vůbec jednoduché. Zvlášť proto, že Gina nebyla hloupá a fakt, že bráška, který se pokouší normálně hlídání uniknout, nyní chce trávit čas s tou nejnudnější z nich, působil poněkud podezřele.
„Je ti dobře?“

Společná lázeň byla jedna věc, ale kurdští následníci museli řešit ještě něco trochu jiného, než úkol, pro který sem byli vysláni.
Jejich sestra Longina měla mít brzy narozeniny. A oni se jaksi neměli šanci dostat z venkovského sídla kamkoliv, kde by jí mohli nalézt vhodný dar, nebo připravit nějaké rozptýlení.
Následující dopoledne tedy strávili Caes, Mini a Dus vymýšlením způsobu, jak zařídit sestře alespoň oslavu. Pokud možno tajně. Což byl v Egnatiině paláci asi největší oříšek. „Vlastně spíš ořech,“ jak poznamenal Dominius.
Poslat služebnictvo, aby nakoupilo vše potřebné, to by ještě šlo, ale jak zařídit, že se nic nedozví protistrana?

„Je mi vás líto, Mocný Demetrie,“ naklonil se k Lucretiovi v lázni Florianus.
Mág se přistihl že nechápe.
„Proč?“ Otočil se na správce Egnatiina paláce.
„Jste tu na ně na všechny úplně sám…“ šeptali. Nikdo jiný jim díky tomu nemohl rozumět.
„Nic, co bych nezvládl.“ Oponoval mág.
„Ale víte, že se na mne můžete kdykoliv obrátit, že?“ Starší z mužů působil neodbytně.
Lucretias uhnul pohledem. Směr, kterým Florianus mířil se mu vůbec nelíbil. Před následníky se sice možná nebude o nic pokoušet, ale slovo „možná“, mága rovněž neuklidňovalo.

„Ano, ale popravdě, bych vás nerad obtěžoval. Zvládnu to sám," ujišťoval ho.

Daleko od Egnatiina paláce, ve městě Rellis na řece Rella, hlavním městě Kurdiského království, se královna Rutilia nacházela v nepokojném zmatku. Nepředstavovala si toto, když manžela nabádala, aby byl ve svých rozhodnutích opatrný. Že i když jsou králové, nesmějí nikomu ze svých dětí přikázat sňatek s někým, koho nemilují…

Myslela přitom na Caesonia. Věděla, že jeho srdce už někomu patří a také viděla, že se trápí. A také na Dominia, který byl moc mladý…
Ale poslat je pryč? S dětmi sousedního krále? To také nechtěla. Nemít děti u sebe. Nic nevědět…

Má teď jen poslušně čekat? Nebo vyjet za nimi?

Současnost…

Lázeň byla pro Floriana obrovským zklamáním. Chtěl vynaložit veškeré své úsilí, aby vyzískal od mága pár něžností oplátkou za svoji péči… Jenže jakmile dorazili kurdiští princové, už to nebylo tak docela možné. Po publiku zrovna netoužil.
Lucretias byl za společnost dalších lidí rád. Takto mohl nabrat zpět ztracenou vyrovnanost.
A když pak dorazil Quintillus atmosféra zhoustla ještě trochu jiným způsobem. Usedl v jednom z čel bazénu a propaloval Caesonia nevlídným pohledem. Korunní princ Kurdisu a se ošil a uhnul pohledem.
Konečně jim Luc porozuměl.
Nejen, že měli málo času v přítomnosti. Ale byli spoutáni i minulostí stejně jako on…

O rok dříve…

Onoho krásného letního odpoledne Caesonius ještě netušil, že bude později toho večera psát smutnou báseň o rubáši lásky.
Ne, v tu chvíli byl ještě šťastný a zamilovaný. Snil o tom, že už brzy bude smět vystoupit ze stínu a veřejně přiznat, že je milencem korunního prince Ilunské říše. Mezi prsty přetáčel Quintillův zlatý kroužek ve tvaru hadího těla a sám pro sebe se zamilovaně usmíval. Nesměl ho nosit veřejně, proto jej ukrýval na prsou. Nosil ho na řetízku kolem krku, jako svůj poklad.
Už brzy…
Z tohoto snu jej však Quin mínil na jejich odpolední schůzce probudit…

Když Lucretiu Demetriovi přišel sluha oznámit, že jej pán Florian očekává, vstupoval právě správce paláce do příjemně teplé vody v prostorném bazénu.
Mágovi se vůbec nechtělo vyslyšet pozvání, ale nedostal doopravdy na výběr. A tak nakonec seděli v bazénku oba. Hezky proti sobě přes celou šíř vodní plochy.
Kočkovali se. Jiskřilo to mezi nimi, i když si to mág odmítal připustit. A když už by mohl Florianus zkusit Luca políbit, vstoupili sovnitř princové Caesonius a Sekundus. Nedlouho poté se připojil i Quintillus…
„Jednou za sto let mám v lázni milou společnost a stane se tohle!“ povzdechl si Florian v duchu.

Quintillovi nebylo do řeči, ani do žádné činnosti. Epria se stále snažila celou situací pokud možno odmítnout a chtěla se vrátit domů. Unavovalo ho ji neustále vysvětlovat, že to udělat nemůže. Nejen, že jí to nepožehná on, ale nepustí ji ani stráže.
A ještě si Caesonius dovolí mu říkat, jak by s ní měl jednat! Zrovna Caes, který nezvládá ani své vlastní sourozence!
Kdyby mu alespoň ráčil vrátit prsten... Měl rok na to, aby ho nalezl. Jak se asi může Quin zasnoubit bez svého prstenu?
Stál sám v tomhle blázinci plném sebestředných lidí a připadalo mu, že je vše marné.

OBRÁZEK Č.1
Lucretias vchází do lázní, kde už vyčkává Florianus.
Floriasnu: "Jen pojďte, mocný Demetrie, snad se mne nebojít..."

OBRÁZEK Č.2
Florianus se na Lucretia usmívá.

OBRÁZEK Č.3
Lucretias se mračí

OBRÁZEK Č.4
Lucretias se otočil podél bazénu, vykročil a převrhl lahvičku se vzácným aromatickým kořením.
Florianus: "Ne!To bylo vzácné aroma až z Varny!"

Nebylo to poprvé, kdy spolu mág a jeho Krystal hráli hru „kdo koho víc potřebuje“. A stejně jako v jiných takových chvílích, i dnes odmítal mladý mág ustoupit, dokud to nebude skutečně nezbytné…
I tak ho však tato situace poněkud frustrovala.
Jistě, že měl jeho spolužitel pravdu a Claudius už měl na rozmyšlenou času víc než dost. Ale copak ho mohl úplně odříznout? Nestál mu ani za to, aby své rozhodnutí vysvětlit…! Co udělal tak hrozného, že se musel zachovat právě takto?
Lucretias nevěděl, ale byl si jist, že to muselo být něco neodpustitelného. Proč by byl jinak takto zavržen?

Bylo po večeři. Mág Lucretias stál u okna. První den končil. Vyhlídka na ně mu však připadala chmurná.
Celé odpoledne strávili kralevici více méně každý zvlášť. Celková atmosféra v Egnatianě paláci připomínala tuhé zimy jeho domoviny.
Lucretias je pozoroval. Musel si držet přehled.
Ovšem zatím se nezdálo, že by se chystaly zásnuby. Po tom co viděl a slyšel na obědě by je nejraději všechny profackoval: „HALÓ! Na vašich bedrech leží osudy vašich království a poddaných! Tak kdo se s kým zasnoubí? Kdo chce být králem a královnou? Nehlaste se všichni!“ Jeho myšlenky ironií jen přetékaly. A Centaurius projistotu stále mlčel…

Netrvalo dlouho a byl čas k obědu. Tam zse pokoušel mág z kraleviců vymámit jejich názory. Bohužel neúspěšně.
Odpoledne trávil Dominius sám v Severním salónku. Měl samotu rád. Odmalička ho pořád někdo hlídal. Chůva, služebnictvo, stráže, někdo ze sourozenců, rodiče… Byla to otrava. A to všechno protože necítil bolest...
Mohlo by se zdát, že je to požehnání, ale to by byl omyl.
Nebyla to výhoda. Mohl si zlomit ruku, ale nic by necítil. Proto Longina zmiňovala, že by ho mohl kůň smrtelně ranit a on by to ani nepostřehl.
Bylo to jeho prokletí a zároveň nejstřeženější tajemství kurdisské královské rodiny...

Aby měli sourozenci klid, Dominius slíbil, že bude buď v pokoji, nebo v atriu. Longina se potom s Caesoniem odebrala do knihovny, kam původně mířila, aby si nějaký místní svazek vypůjčila.
Překvapilo ji, jak dobře je Egnatiin palác udržován. Nikde jakoby se nedokázal zakousnout zub času, žádná únava materiálu, vrzání pantů… nic.
Severní křídlo věnované mužům, jižní křídlo věnované ženám, východní společné prostory, prostorné atrium, altánek, stáje, obvodové zdi i samotná brána, to vše jakoby bylo vystřiženo z obrazu ze dne, kdy jej lidé prince Tertoria dostavili a princezna Egnatie do něj poprvé vkročila.
Vážně se musíme zasnoubit právě tady?

Longina položila bratrovi dlaně na ramena. Svýma skoro černýma očima, zářivýma jako nejjasnější hvězda se vpila do jeho hnědomodrých.
„Jsme zde od toho, abychom zajistili budoucnost. Když to nevyřešíme, přijde hladomor a náš lid zdecimuje. Pro ostatní země pak nebudeme žádnými soupeři. Přijdou a zaberou nás. Kurdis už nebude, rozumíš mi?“
Dominius zamrkal na srozuměnou.
„Z nás sedmi tedy jednoduše MUSÍ vzniknout pár!“ vydechla. „Je jedno kdo si koho vezme. Sňatek je jediný přípustný výsledek. I kdyby byl princ Quintillus ohavný mrzák, pokud princezna Epria odmítne naše bratry, bude na mě, abych učinila, co je správné.“
„Rozumím.“
Longina se usmála.

Bráška už se na ni nedíval.
„Ty, Gino…?“
„Ehm,“ zamručela.
„Ty si chceš vzít prince Quintilla?“
Zaskočil ji.
„Zvažuji to,“ odpověděla. „Ačkoliv se mi nechce po zbytek života sledovat Caesovy žárlivé pohledy, po reakci princezny Eprie musím takovou možnost připustit.“ Ta holka ji štvala. Jenom proto, že má ráda svobodu a vítr ve vlasech, se mame omezovat?!
Dominius se mračil.
„To nezní jako: ‚Ano, toužím se stát jeho ženou‘.“
Longina na něj nechápavě pohlédla.
„Quintillus je inteligentní. Ctí povinnost, což prokázal rozchodem s naším bratrem. Je schopen okamžitě zastat povinnosti vládce…“
„Tak jsem to ale nemyslel.“ Dominius si založil ruce.

„Gino!“ zvedl hoch na sestru hlas. „Pomátla ses na rozumu?“
Dívka k němu přísně vykročila.
„A ty? Být ve stájích…, a sám! Co kdyby tě nějaký kůň kopl? Umíš si vůbec představit, co to s člověkem udělá?“
Dominius sestře věnoval nechápavý pohled.
„Na rozdíl od tebe, mě koně mají rádi,“ oponoval.
„Ano, ale jsou to stále jen zvířata… Nikdy nevíš. Mohou se leknout, co potom? Budeš smrtelně raněný a ani to nepostřehneš…“
Dominius si povzdechl. Copak se o něj nikdy nepřestanou bát? Nemohou přeci být pořád všichni spolu…!
„Nic mi není…,“ odtušil nedůtklivě.
Longina se na něho nakonec shovívavě usmála.

Longině nakonec nedopřály myšlenky na Dominia potřebného klidu.
Nakoukla skrz Jižní salonek ven a uviděla Sekunda trénovat. Byl sám…
Došla do knihovny, kde seděl Caesonius. Také sám…
Ti dva nejstarší pak téměř v okamžení zahájili pátrání. Obavy se dostavily s plnou silou představ, co by se mohlo stát!
Longina si vzala na starost zahradu a Caes vnitřek sídla.
Gina začala u bratra, pak si prošla celé zahrady, nakoukla i do liduprázdného altánku… A kde nakonec bratra našla kde? Ve stájích!
Hladil si jedno z koní po čenichu stavíc si své vzdušné zámky…
„Dominie! Co to vyvádíš?!“ vyjela na něho ostřeji.

Quintilus Ilunius, nejstarší, dvacetiletý, z následníků obou království, byl po zbytek dopoledne zalezlý jako pavouk v severním salonku, kam si nechal přinést účetnictví svého strýce, aby se podíval na jeho hospodaření.
Neměl to za úkol, nebo tak něco. Snažil se vypadat zaměstnaně, aby nikoho nenapadlo jej rušit.
A přirovnání „jako pavouk“ také nebylo náhodné. Vzpomněl si, že mu tak dřív sestry říkaly. Až později se ale dozvěděl, že to nijak nesouvisí s tím malým osminovým hmyzem, ale že se jedná o zkratku.
P.A.V.O.U.K.
Protivný Alergii Vzbuzující Otravně Ukázněný Kralevic.
Alespoň, že nebyl vztahovačný a pyšný…

Epria Ilunia se pokoušela zabavit mladší hádáním písní podle melodie. Právě byla na řadě a tak Heren broukala jednu ze svých oblíbených melodií, kterou Epria ihned poznala. Dovolila proto myšlenkám, aby se vzdálily.
„Posloucháš mě vůbec?“
Starší zrzka procitla.
„Promiň, co jsi to říkala?“
„Co je s tebou?“ dvanáctiletá brunetka se tvářila ustaraně.
„To nic,“ chtěla Epria sestru odbít. Sestřin pohled byl ale pichlavý jako růžový keř.
„Připadám si jako kořist pro smečku vlků,“ vydechla.
„Není kořistí spíš trůn?“
„Možná…“ Jenže pro kurdiské k němu vede cesta skrze ni!
Nebojím se! Zatvrdila se. Já jsem tu doma! Jen ať přijdou…!

Líbilo se mu na něm, že přes jeho evidentní severský původ, ať už pocházel z Arbonady, Zaumarie nebo Tarsu, nebyl žádný bicáček. Nic proti urostlým sexy mužům, ale Florian preferoval atletické typy. Opravdoví svalovci s rameny přes celá záda a pažemi o síle jeho stehen se nacházeli spíše na periferii jeho preferencí. Každopádně Lucretias se svými světlými vlasy, alabastrovou pletí, šedomodrýma očima v rudé róbě, svírající jeho mužnou hruď, byl pro Floriana velikým pokušením…
Musel přestat malovat. Podvědomě se mu mág vkrádal do myšlenek. Mohl by ho ještě začít malovat… A to má čas. Lucretiuv act namaluje až bude čas…

To Floriana Ilunia takové stíny minulosti netížily. Po rozhovoru s mágem, se věnoval jen svému obrazu, dokud panovalo přesně to světlo, které k práci potřeboval.
Egnatiin palác stál na venkově nedaleko útesů na východním pobřeží. Pozemky k němu náležící obepínala zeď a vše potřebné k chodu domácnosti nakupovalo služebnictvo v nedaleké vsi.
Srdcem sídla bylo atrium s trochou zeleně a mramorovou kašnou. Což bylo to místo, kde měl mistr stojan s plátnem. A kam mu nyní sluha přinesl láhev s bílým vínem.
„Vyřiď sklepmistrovi, aby připravil navečer lahvinku milferiskeho červeného. Hodlám mít v lázních společnost.“
Mínil Lucretia přizvat po obědě.

Claudius Horacius patřil mezi ty aspiranty, které si při obřadu v patnácti letech žádný Krystal nevybral. Jako každý neúspěšný adept směl zůstat a zastávat jiné profese, to ovšem byla chabá útěcha.
O zhruba dva roky později, si s Lucretiem spolu začali.
A v jednadvaceti se Luc rozhodl, požádat ho o ruku. Pracně sháněl pelyněk, květinu symbolizující věrnost a stálost, aby vše bylo přesně tak, jak to chtěl…
„Já… si to musím promyslet,“ vypravil ze sebe Claudius na jeho žádost a do týdne ze sídla mágů odjel.
Lucretias se pokoušel zapomenout, ale rozhodně se necítil na to, být s někým jiným...

Lucretias se po zbytek dopoledne zavřel v komnatě.
„Co to mělo být?“ přemýšlel.
„Myslím, že se tomu říká rozhovor…“
„Cente!“
„No co… sex vypadá jinak.“
Lucretias vzdychl.
„Víš, myslím, že se mu líbíš…“ pronesl Centaurius, když se jeho mág dlouho neozýval.
Lucretias se přetočil na bok.
„Ale no tak… Nemůžeš potřeby svého těla ignorovat věčně. A Florianus by si určitě nechal říct…“
„Je mu 38!“
„A? Bude zkušený.“
„Je bratr Ilunského krále.“
„To ale není nakažlivé…“
Mág se odmlčel.
„Claudius je pryč už 5 let. Nevrátí se,to víš…“
Lucretias se přetočil na bok. Některá témata by se měla zakázat...

Bylo stále ještě dopoledne. Sekundus trávil svůj čas v zahradě, kde na jednom z nevinných stromů předváděl sadu seků a úderů. Cvičil střehy a postoje. Říká se: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Pokud někdy nastane chvíle, kdy to bude naostro, on bude připraven. Trénink mu navíc pomáhal přemýšlet. Někdo holt jako Longina ve svém pokoji nebo Caesonius v knihovně přemýšlí nad moudrými texty. Někdo k tomu potřebuje pohyb.
Cítil svoji příležitost. Jako třetí dítě a druhorozený syn by za jiných okolností neměl na trůn šanci. Toto vše měnilo. Stačí si jen najít nevěstu.
Jak těžké může být svést Eprii?

Zatímco Longinu zavedly myšlenky k jejich nejmladšímu bratrovi, Caesoniovi se vybavila Óda na Egnatii.
Ve stínu tragédie, jíž symbolizovalo toto místo, si právě zde měli, dle rodičů, vybrat životního partnera… – Ironie!
Myslel si, že zvládne znovu vidět člověka, kterému dal své srdce, pod falešnou identitou cizince z jiného království. – Jaký to omyl…!
Stejně jako kdysi Tertorias, i Caes byl stále lapen pouty lásky.
„Manželství přeci není jenom o lásce,“ – nechala se dopoledne slyšet Longina.
„Caes a Quintillus se už milují!“ – Jak to mohl Dominius vůbec říct? Copak netušil, že to pro něj ještě i rok od rozchodu bolestné téma?
Quintille…

Krásná jsi Egnatie, panno z kurdiských plání.
Medový máš vlas, oči v barvě mořských vln…
Pro tvůj štíhlý pas svedu nejedno klání,
jen abych směl rozeznít melodii lásky strun.

Proč odmítáš však moji snahu?
Přehlížíš mě, jsem pro tebe jen vzduch…
Ty, nejčistší, mi říkáš: „vrahu!“
Tvé srdce rozdrtím, mrcho všech mrch!

V kocovině utone svědomí otce tvého.
Morálka stranou!
Sňatek náš bude domluven, bolest pro živého,
jedinou ranou…

Palác jsem ti postavil, toť svatební dar.
Vězením se ti stane, tak přísahám!
To vše kvůli tobě. Čím jsem se to stal?
Ze srázu padáš, lásko, po tobě sahám…

ale marně…

Kralevici ve Sloupovém sále osaměli.
Starší vysvětlili mladším, i sami sobě, co se po nich chce. Longina logicky shrnula možnosti:
„V úvahu přicházejí tyto možnosti. Já a Quintillus, Epria a Sekundus, nebo Epria a Caesonius.“
Jen tolik stačilo, aby jim Starší z ilunských princezen práskla dveřmi.
Postupně se všichni rozešli. Bez výsledku…
Ona však přemýšlela. Musejí mezi s sebou utvořit pár! Není jiné řešení…
Stane-li se tak, bude to vítězstvím všech. A pokud ne, ponesou kolektivní vinu za zkázu svých zemí. A to i ti nejmladší z nich…
Což přivedlo její těkavé myšlenky k dvanáctiletému Dominiovi. Tomu, kterého museli chránit…

Mimo princů a princezen dvou království a mága, dohlížitele nad řádným průběhem jejich rozhodování, pobývalo v Egnatiině paláci ještě služebnictvo, stráž, a správce sídla Florianus Ilunius. Shodou okolností bratr krále severnější z obou zemí na východním pobřeží, a také filosof a malíř.
Měl rád umění všeho druhu a ještě raději společnost hezkých inteligentních mužů. Lucretia si oblíbil prakticky okamžitě, ještě před příjezdem kraleviců. Ten ovšem správcovo nadšení nesdílel. Naopak.
„Vsadím se, že jeho neljepším přítelem je zrcadlo.“ nechal se v myšlenkách slyšet svým spolužitelem, Krystalem Centauriem, s nímž v symbióze koexistoval, jako každý mág.
„Copak, líbí se ti?“
„Ani omylem!“

Egnatiin palác – sídlo a předmět jedno z mnoha Ilunsko Kurdiských sporů, nyní však místo, kde se mělo rozhodnout o budoucnosti obou zemí.
Následníci se sešli ve sloupovém sále.
Dvacetiletý Quintilus Ilunius. Šestnáctiletá Epria Ilunia. A Dvanáctiletá Herenia Ilunia.
Naproti nim devatenáctiletý Caesonius Kelerius. Osmnáctiletá Longina Keleria. Sedmnáctiletý Sekundus Kelerius a Dvanáctiletý Dominius Kelerius.
Mág Lucretias Demetrias jim přednesl vůli jejich rodičů.
Ti dva, kteří se spolu jako první zasnoubí, se stanou budoucím králem a královnou spojeného království Ilune a Kurdis. Jediné podmínky jsou, že se zasnoubením musí oba dobrovolně souhlasit, a že sňatky mezi sourozenci jsou nepřípustné.
Příjemné dny skončily…

O rok dříve…

Byl už pozdní večer. Po desáté hodině určitě. V pokoji následníka Kurdiského trůnu se však stále svítilo.
Princ Caesonius seděl za stolem v pravé dlani křečovitě svíral prsten, zatímco levačka s perem bolestně tančila po pergamenu:

Víčka se mu zachvěla. Slzy potřísnily text, rozpily slova…

Lucretias Demetrias, mladý mág a diplomat, dostal svůj první úkol. Měl pomoci dvěma královstvím k uzavření spojenectví za účelem předejití hrozícího hladomoru.
Měl svoji vizi. Ideálně sňatkem spojit obě království. Potom dojednat odtržení kolonie Ileardy. A s Milferisem domluvit otevření hranic za účelem dovozu potravin nezbytných pro lid trpící hromadným vymíráním nemocných stád.
Samozřejmě, že již od počátku věděl, že dosažení takového řešení, nebude vůbec jednoduché. Chtěl apelovat na zdravý rozum všech zúčastněných stran. Nepočítal však s tím, že prvním na čem se králové Gavius Kelerius a Vulsanis Ilunius shodnou bude, že rozhodnutí o spojení království nechají na svých dětech…