Moje články

Lan XiChen byl bezradný. Ztraceného učedníka sice našli, ale co teď? Zatímco se Li HuiYin zotavoval, chvíle, kdy si budou muset promluvit, se blížila.

Ruce se mu třásly. Necítil se připraven. Před chvílí mu hleděl do očí. Kdyby mohl ještě někdy věřit vlastnímu úsudku, přísahal by, že jeho city jsou upřímné. Jak je měl odmítnout a neublížit? Jak ho měl odvrátit od hloupých nápadů a nelhat?

Měl husí kůži, když si vzpomněl, jak známý mu připadal jeho pohled. Díval se, jak sedí opřený o strom, stejně zhroucený jako zraněný A-Yao v chrámu Guanyin. Dech mu ztěžkl. Cítil se být drcen.

Mladý kultivující přikývl, zavřel oči a s námahou se posadil a opřel zády o strom.

XiChen vstal, duchem nepřítomný. Přešel k WangJimu a hlasem bez života jej informoval, že učedník má několik pohmožděnin a zlomenin, které se ale brzy vyléčí.

Wei WuXian poodešel kousek stranou. Našel chlapcův meč. Kvalitní práce, přesně v duchu Gusu. Přečetl znaky „Zhǒngzú“ a ušklíbnul se.

WangJi k němu mlčky přikročil.

„Lan Zhane, říkal jsi, jak je ‚Cokoliv‘ neuctivé pro meč. Podívej tady, Závod,“ zasmál se a přistrčil meč k němu.

„Může to být i Zhǒngzú jako Řasa.“

Nebo přízvisko pro vůdce sekty… Svorně se ohlédli.

Díval se do hlubokých očí Lan XiChena a cítil, jakoby v nich mohl utonout. Po kolikáté už?

Jen okrajově vnímal, že tam nejsou sami. Slabý hlásek mu šeptal, že zvednout dlaň a pohladit A-Huana po tváři je opravdu moc a moc špatný nápad!

Jeden by řekl, že s novým životem přijde svoboda, ale to není pravda, že?
A-Yao nebyl svobodný. Ani v podmínce, že musí učinit vůdce sekty Lan šťastným, ani v těle, které nezvládalo tak jednoduché věci jako úsměv.

„To bude dobré, budeš v pořádku,“ hlas Lan XiChenovi selhal. Ty hluboké tmavé oči na něj hleděly nějak povědomým způsobem…

A-Yao bolestně sykl.

Když naskakoval na meč, nepomýšlel na pád. V minulém životě létal na čepeli HenShengu, proč by to v novém těle mělo být těžší? Zlaté jádro tohoto chlapce bylo už v mladém věku silnější než jeho dřívější… Problémem ale nebyla duchovní moc, nýbrž rozptýlení a ztráta rovnováhy.

„Li HuiYine,“ oslovil zraněného chlapce Lan Wangji.

Lan XiChen k němu přiklekl.

„Beru zpátky, Lan Zhane, možná junioři vaší sekty nejsou tak nadaní, jak jsem si myslel,“ smál se Wei WuXian.

A-Yao se otřásl. Pomalu otevřel oči.

„ZeWu-June,“ vydechl cizím hlasem. Pokusil se usmát – zbytečně. Ani nevíte, jak rád vás vidím…

Je to jako ve snu. Jako ve snu sleduje A-Yao jak omotává svou ruku kolem rukojeti.
Tasí meč.
Naskočí na čepel, zavrávorá (na jednu nekonečně dlouhou sekundu to vypadá, že spadne), ale udrží se.
Začne pomalu stoupat.

***

Lan WangJi pokračuje cestou ke Qinghe a kráčí vpředu. Wei WuXian se pohupuje na hřbetě osla. Chenqing protáčí mezi prsty. Lan XiChen v jednu chvíli zvedá zrak k obloze. Zahlédne letícího kultivátora.

***

A-Yao konečně zaostří na podivnou trojici. Co dělá ZeWu-Jun tady? Nakloní se blíž a ztratí rovnováhu. Jeho pád zastaví až kmen borovice, tak-tak že se na něj nenabodne jako na kopí.

Když vyráželi, dohodli se, že dokud budou cestovat s Lan XiChenem, nebudou spolu spát ani nijak jinak dávat najevo svou manželskou náklonost. Mělo jít o ohleduplné gesto k vůdci sekty Lan, s kterým Wei WuXian okamžitě souhlasil.

To ale ještě netušil, že to zahrnuje i „zákaz škádlení“. Chybělo mu to.

Copak doteky. Většinu cesty se beztak vezl na oslu. Ale slova mu chyběla. Pokaždé když něco začal, Lan Zhan ho umlčel.

„WangJi,“ promluvil XiChen, když pojednou vnímal své okolí. „Nech ho mluvit, je to uklidňující.“ Nebyla to úplně lež. Přál si, aby bratr byl šťastný, když už on nemůže být.

Při kráčení ve stopách ztraceného učedníka, neměli Wei WuXian, Lan WangJi a Lan XiChen nic než směr, kterým odletěl z města Caiyi. Shodou okolností stejný, jako když prve následovali ruku plnou zášti. Náhoda? Wei WuXian tomu příliš nevěřil. Proč by ale Li HuiYin letěl právě tam? Nevěděl.

Všiml si však, jak Lan XiChenův pohled temněl, čím blíže byli ke Qinghe. Možná neměl být ve svých obviněních v chrámu tak přímočarý? Kdyby na HuaiSanga tolik netlačil, nesnažil by se ho ZeWu-Jun ptát? Ale jak to mohl vědět? A změnilo by to něco?

Nikdo není neomylný. I on se dopustil mnoha chyb…

Kultivující ze sekty Lan hráli na své guquiny, aby utišili energii zášti z hrobu. Učedníci sekt Jiang a Nie využívali talismany a HuaiSang vylepšoval ochranu kamenných zvířat kolem.

A-Yao je pozoroval – zůstal nespatřen.

Rozpoznal Nie HuaiSanga. Paradoxně, k němu však necítil nenávist. Vždycky předpokládal, že dojde konce z jeho rukou. Netušil ovšem, že dokáže hrát siang-čchi tak, aby mu dokázal konkurovat v intrikách a zákulisních hrách. Co víc, překonat jej…

Prohrál tedy. Je to minulost. Dostal druhou šanci. Otočil se, zmizel mezi stromy a protože na sebe nesměl upozorňovat vydal se k Oblačným zákoutím pěšky.

Prvně musím získat nějaké informace…

Do jeskyně, kde procitl, dolehly vzdálené tóny citer a jeho nové srdce se rozbušilo rychleji.

Vyhlédl do lesa. Spatřil róbu svého předchůdce s obláčky sekty Lan. V rukávu našel dopis s vysvětlením.

A-Yao znal teorii darování těla. Obvykle bývala motivem pomsta a přivedený měl omezené množství času. Pokud nesplní podmínku, bude z tohoto těla brzy jen mrtvá schránka bez duše. Jako se cítili XiChen i HuaiSang většinu času od chrámu Guanyin.

Šel po zvuku akordů na dohled ke hřbitovu, kde v rakvi osiřel MingJue.
Ucítil bodnutí.

Vím, že jsem měl platit déle, bratře… Tentokrát jsem si to ale opravdu nevybral!

Když Lan XiChen opustil dvojici svých spolucestovatelů, aby se uložil ke spánku v jiném pokoji, otočil se Wei WuXian na svého partnera.

„Lan Zhane,“ začal zvesela.

„Hm…“ Lan WangJi se po něm neohlédl.

„Když se teď honíme za tím Li HuiYinem, a ten má pravděpodobně rád tvého bratra, je to jako bysme se mu snažili ulovit ženicha, že?“ zasmál se.

„Ne.“

Wei WuXian už chtěl pronést něco o tom, jak je HanGuang-Jun nudný, když pokračoval: „Bratr mu to chce jenom vymluvit. Lov na ženicha, jsem provozoval mnoho let já.“ A než stihl Wei WuXian nějak protestovat, přitáhl si ho blíž…

První, co A-Yao uslyšel, když se propadl do temnoty, byl cizí hlas. „…Mé tělo bude vaše. Jediné co musíte, je učinit Zewu-Juna šťastným…“

Co? Podvědomě zamrkal. Tma ustoupila šeru. Zamrkal doopravdy.

Zewu-Jun… Srdce mu bušilo nečekaně rychle, na to jak malátný se cítil.

Rozhlédl se. Jeskyňka se nezdála velká. Světlo sem pronikalo pouze úzkou štěrbinou. Všude kolem visely talismany, na zemi krvavá formace. Kde už jsem to viděl?

Ucítil tlak v pěsti. Otevřel ji a zřel malého nefritového motýla. Symbol štěstí, dlouhověkosti, znovuzrození a transformace.

Jako Wei Wuxian…, uvědomil si.

Ale proč já?

…učinit Zewu-Juna šťastným… – To přeci nikdy nedokázal…

Kultivující se většinou snažili zapsat do historie, aby nebyli zapomenuti. Ale existovali i tací, kteří i kdyby zapomenuti být chtěli, nikdy to právo mít nebudou…

Kráčet světem bez Jin GuangYaa bylo pro Lan XiChena minimálně stejně tak bolestné, jako bylo pro Lan WangJiho chodit světem bez Wei WuXiana. Kamkoliv přišli, lidé o nich mluvili a všechny je spojovalo pohrdání a nenávist.

Lan XiChen vždy, když na nějaké narazili, říkal, že je to v pořádku.

„Není to přeci tak, že by A-Yao ty věci nespáchal, že?“ Položil ruku na WangJiho. „Neboj se o mě.“

Přesto o něj měli oba manželé strach.

Vůdče sekty ZeWu-June,

strávil jsem dny i noci přemýšlením, proč byste si měl vybrat mě. Těžko se však píší takové věci, když samochvála je zakázaná. Mohl bych použít slova, co o mě říkají jiní, jenže… Pravidla říkají, že mluvit o někom za jeho zády je zakázané.
A vy máte kolem sebe tolik jiných úžasných lidí nejen odsud…
Mám napsat prostý výčet svých úspěchů? Ne, myslím, že to vás doopravdy nezajímá.
Co tedy mám a jiní ne?
Mám vás rád!
Ano, pravidla sekty zakazují promiskuitu, vím o tom…
Ale miluji vás a udělám pro vás cokoliv!

Oddaný Li Luan, Li HuiYin…

Nie HuaiSang nelétal, pokud vyloženě nemusel. Dokonce i v takto vážné věci raději nasedl na koně. Když dorazil na místo, neklid byl jasně patrný. Původně uhynulo vše živé v okruhu 250m, teď se však tato mrtvolná hniloba rozšiřovala.

HuaiSang nepovažoval kultivující, strážící místo posledního odpočinku jeho bratrů za neschopnou sebranku. Koneckonců zde hlídkovali společnými silami učedníci sekt Nie, Jiang i Lan. Vše bylo pečlivě spočítáno. Byl si jistý, že pro vyvážení a potlačení udělali vše správně. Tak jak je možné, že se energie zášti tlačí ven?, nechápal.

Bude třeba přidat talismany. Další těla před proměnou…, uvažoval. A taky zjistit příčinu…

Jin GuangYaův duch se nerozptýlil. V hlavním sále Nečisté říše utíkal před rozzuřeným Nie MingJuem – bez konce.

Uvědomoval si, že zemřel. Zasloužil si takový konec – i to věděl. Vždy bojoval až do konce, ale když se i XiChen nechal použít jako zbraň, pochopil, že tohle je ten jeho. Žádost, aby umřel s ním, byla způsob jak zvědět, jestli mu na něm pořád záleží. I přes to všechno…

Záleželo!

Ve svém bídném životě měl někoho takového…

Vzdal se tedy.

Nikdy nepočítal s tím, že dostane další šanci. Že se znovu probudí v mladém těle, které mu nepatřilo.

Znovu živý, znovu mladý…

Nie HuaiSang se zastavil na okraji města Qinghe, aby na vlastní oči spatřil soustavu měchů poháněných vodním kolem. Vždy měl zájem o umění a řemesla, byť šlo o tavení oceli, k němu patřila. Koneckonců tato metoda pomohla urychlit výrobu, což by mohlo do budoucna být velkým přínosem.

Sledoval vzdouvající se měchy a žhnoucí pece. Pro místní zázrak. Pro něj, zajímavost.

Náhle v jeho blízkosti, seskočil z šavle jeden z jeho učedníků a hnal se k němu.

„Vůdče sekty Nie! Na Hřbitově se něco děje…“ Nemusel se ptát na kterém. Místo toho okamžitě vyrazil na místo.

„Co znamená, něco se děje?“

Mladý kultivující v bílé róbě kráčí cestou vzhůru. Ví, kde je hřbitov, kde odpočívají těla ChiFeng-Zuna a LianFang-Zuna. Je stále hlídán, ale on nepotřebuje vstoupit. Najde malou průrvu ve skále. Talismany připravené, na zem kreslí krvavou formaci. Nemyslel si, že to někdy dovede až sem. Neměl by tu být. Neměl by tuto techniku vůbec znát…
V uších mu rezonují slova učitele Lana. Tolik zbytečných slov, když srdce bolí…
„Slyšel jsem, o vašich zločinech,“ šeptá do ticha. „Ale nemohu vás nahradit. Musíte to být VY – Jin GuangYao. Dnes se obětuji. Mé tělo bude vaše. Jediné co musíte, je učinit Zewu-Juna šťastným…“

„Zewu-June!“ zvolal Wei WuXian.
Ve WangJim nepatrně hrklo.
„Víme, že jsi uvnitř.“ – Žádné tajemství.
„Ale říkám si, jestli vy víte, že čekáme venku?“ ptal zvučně.

Lan XiChenovi zacukalo v koutcích a slzy vhrkly do očí.

„Nenutíme vás, abyste nás vpustil. Nebudeme vás ani přemlouvat, abyste vyšel. Ale možná by vás zajímalo, že jistý mladý učedník včera opustil Gusu, potom co klečel tři měsíce na vašem prahu. Je možné, že vás má rád a udělá hloupost. Jste pravděpodobně jediný, kdo mu v tom může zabránit…“

XiChen zakroutil hlavou.

„Ujišťuji vás, že dokážu mluvit celou noc…“

O tom nepochybuji…, povzdechl si. Otevřel…

Lidé říkali, že Zewu-Jun vždy ví, co je správné… Mýlili se.

Přál si chránit WangJiho ale respektoval strýce. Co měl učinit? – Netušil – zůstal jako podpora.
Při volbě vrchního kultivujícího, kde jeho první přísežný bratr A-Yao podporoval svého otce Jin GuangShana, proti kterému ale kandidoval jeho druhý přísežný bratr MingJue. Koho měl podpořit? – Čekal na impuls.
WangJi věřil Wei WuXianovi, ohledně MingJuovi smrti, ale on Jin GuangYaovi… – Žádal důkazy.

A nyní stojí uvnitř neschopen otevřít. WangJi čeká venku. Cítí ho. Ví, že se nedozví víc o nejasném pocitu, který má, pokud nevyjde nebo ho nepozve dál.
Hlas však vázne v hrdle…

Li HuiYin se vznášel na čepeli, vzpřímeně letěl vpřed.

Nebe i Země jsou mi svědky, že jsem na vás čekal, Zewu-June. Říkali mi, že jsem marný, že jsem zrádce, prohnaná liška, ale já stále věřil, že mi otevřete dveře. Že mi dovolíte vnést do vašeho srdce trochu naděje…

Stále jsem optimista, víte? I když už mě nenajdete pokorně klečet... Pokud to nemohu být já, koho vpustíte, vím koho ano!

***

Ve vzácné chvíli se vzpomínky setkaly s přítomností.

Meng Yao v minulosti: „Nemohu opustit Zewu-Juna.“
Li HuiYin v přítomnosti: „Neopustím Zewu-Juna.“

Než si to však Lan XiChen poskládal, bylo už pozdě…

Omlouvám se, vůdče sekty.
Opustil jsem dvůr.
Našel jsem řešení.
Oblačná zákoutí halí ranní mlha.
Nesouhlasil byste.
Sestupuji z hory po dlouhém kamenném schodišti směrem k bráně do Gusu. Nikdy jsem si nevšiml její delikátní tesané krásy.
Ale věřím, že nakonec budete rád…
Míjím zeď kázně.
4 000 pravidel…
Město pod horou je výjimečné. Vodní kanály, klenuté mosty přes říčky ozdobené dračími sochami, trhovci nadšeně prodávající své zboží…
Koupím si mišpule a léky.
Kráčím po hlavní ulici. Nikde žádné dláždění, ani bílými oblázky vysypané cesty. Vyjdu z bran. Cedule hlásá: „Město Caiyi.“
Dále pokračuji vzduchem.
Počkejte prosím!
Daleko je Qinghe…

Když se skrývali, učil Lan XiChen A-Yaa o kultivaci, morálce, cti a řádném chování. Vyprávěl mu o důležitých starých mistrech klanu Lan od zakladatele sekty…

„Zewu-June, měl klan Lan i nějaké staré mistrové?“ zeptal se Meng Yao.
Lan XiChen se usmál.

„Ovšem že ano. Některé velmi významné,“ povzdechl si. „Kupříkladu starší mistrová Lan Yi kdysi řekla: ‚vše má svůj čas‘. I náš čas skrývání brzy skončí A-Yao. Pokud bude válka, nemohu zůstat v ústraní…,“ vydechl.

„Dobře Zewu-June, odejdeme.“

- „Není to tvá válka.“

„Nemohu opustit Zewu-Juna. Pomohu ti.“

Možná má vše svůj čas, ale ten náš ještě neskončil!, pomyslel si odhodlaně.

Lan XiChen znovu zavřel oči upadaje do vzpomínek. Jeho oči opustilo několik slz, ale to bylo před tím, než si vybavil, jak zachránil párek veverek.
Zatímco čekal na Meng Yaa sledoval ta zvířátka, jak se ládují oříšky a vesele se pošťuchují.

Když se pak jeho přítel vrátil, vysvětlil mu, že našel zraněnou veverku a ta druhá ji odmítala opustit, a proto je sem vzal obě.

„Nedoufá snad Zewu-Jun, že nám zde zanedlouho bude běhat celá veverčí rodinka?“ ptal se s roztomilými ďolíčky při úsměvu.

Lan XiChen se však mohl jen usmát.

„To není možné, A-Yao. Oba jsou to totiž samci…“

Byl to jeden ze vzácných okamžiků, kdy Lan XiChen otevřel oči. Pohlédl na obrázek od A-Yaa a jeho srdce probodla nová bolest. Téměř stejně intenzivní jako v ten den…

***

S mečem v Jin GuangYaově hrudi hleděl do jeho očí neschopen slova. Kroutil hlavou. Nešlo to přijmout, nešlo to zvrátit…
O co se snažíš?, nešlo mu pochopit. Dospěli až k rakvi. MingJuova energie zášti se vzedmula.

XiChen slyšel vzdálené volání, ať od něj odstoupí.

Jak bych mohl?

***

Nikdo kromě XiChena neslyšel tichou prosbu, aby zemřel s ním. Mohl to udělat. Chtěl…

Ale nakonec byl odstrčen a A-Yao se "hrdinsky" obětoval sám…

Vítr se odmlčel. Stránky vzpomínkové knížky na Lan XiChenově stole se před ním zastavily na jeho portrétu.

Meng Yao vždy obdivoval jeho obrázky a chtěl mu také něco nakreslit. Prý: „Až se situace uklidní, Zewu-Jun odejde a zapomene na mě, takto by ode mě měl něco na památku,“ prosil ho.

„Nikdy na tebe nezapomenu, A-Yao,“ ujišťoval jej s vlídným úsměvem. Přesto mu knihu poskytl, aby mu mohl namalovat památeční obrázek. Kdo mohl vědět, že to bude Lan XiChenova zdařilá podobizna?

Dnes však už nebyla tak věrná originálu jako tehdy… I když podoba zůstala, Zewu-Junovy oči už se zapomněly usmívat stejně.

Lan XiChen vzal zavděk nabídce nižšího mladšího muže jménem Meng Yao, že mu poskytne přístřeší. Ukázalo se, že na kraji vesnice u nedalekého banánového háje převzal starý domek, který už nikomu nepatřil a dle svých možností jej učinil obyvatelným.

Lan XiChen nechtěl být na obtíž, ale Meng Yao prosil, aby zůstal pár dní a pak třeba odcestoval s nějakými obchodníky, kteří cestovali krajem. Zatímco jej Meng Yao nechal čekat ve svém domku, sám vyrazil obhlédnout situaci do okolí.
A pak se vrátil, na tváři posmutnělý výraz.

„Prý bude válka, mistře Zewu-June, to je pro obchodní karavany špatné. Žádná nejspíš nepojede…“

Zatímco se Lan XiChen hluboce ztrácel ve svých vzpomínkách, byl učedník klečící na jeho dvoře odtažen do Síně předků klanu Lan k potrestání.

Mladík už se nevzpíral, ale v jeho uhrančivých temných očích se leskl vzdor. Upřel na starého učitele Lana odhodlaný pohled, a když byl svými vrstevníky puštěn, beze slova padl na rozbolavělá kolena.

Lan QiRenovi zlověstně zacukalo v bradce, obočí přísně stažené. Zpoza zad vytáhl kázeňský bič a podal ho nejblíže stojícímu seniorovi své sekty.

„Za neúctu k vůdci sekty dostane ránu za každý rok, který zde žije. 18 ran!“
Senior věnoval učiteli tázavý pohled. Neuposlechnout však nemohl…

Utíkal!
Tu dlouhými skoky – tu spěšnými kroky.
Sledují mě dva, vycítil.
Neohlížel se.
Narazil a zakolísal. Překvapeně shlédl na jinocha ve slaměném klobouku, který po nárazu tvrdě dopadl. Setkali se očima.
Sluneční róby se blížily.
Měl by utéct – věděl to! Jenže se nedokázal hnout.
Dostihli ho – meče namířené k němu. „Vzdej se!“ požadovali.
Chlapec však sáhl po Shuoyue, tasil meč z Lan XiChenovy pochvy a probodl překvapeného vojáka.
Vzpamatoval se. Vytrhl svůj meč z roztřesené ruky a zbavil se druhého. Strhl klobouk z mladíkovy hlavy v očích otázku: „Kdo jsi?“
Při pohledu na jeho divoký účes se však neubránil smíchu.

Zatoulal se do vzpomínek. Nešlo se jim vyhnout. Když je člověk tak zoufale osamělý, jako Lan Xichen vzpomínky jsou jako jed. Pomalu prostupují žilami, otravují tělo a sžírají mysl. Přesně tak to cítil.

Přesto je nedokázal opustit. Slyšel z venku nějaký hluk. Doléhal k němu zbědovaný hlas, který říkal: „Neodejdu!“ a „Neopustím Zewu-Juna,“ ale doopravdy se jej nemohl dotknout. Protože i když mu nějaký slabý hlásek vzadu v týle říkal, že coby vůdce sekty by se měl alespoň podívat, co se děje, nedokázal přehlušit A-Yaův hlas, když mu říkal: „Děkuji, Zewu-June.“

Ještě nedokázal odejít. Ještě chvíli ve vzpomínkách musí být…

V domku na okraji Oblačných zákoutí seděl v lotosovém sedu mladě vyhlížející muž. Černé vlasy mu spadaly do půli zad převázané bílou čelenkou. Meč Shuoyue odpočíval ve stojanu vedle dveří nevytažený již slušnou řádku dní…
Stačilo by, kdyby kultivátor otevřel své tmavé oči a vyhlédl z okna. Spatřil by osmnáctiletého mladíka klečet na svém dvoře v prosebném gestu čekající jenom na něho. To se však nestalo. Lan XiChenovy myšlenky se toulaly daleko v minulosti.
Tehdy se s A-Yaem skrývali v nejen banánovém háji a ty vzpomínky by nikdy za nic nevyměnil!

Vítr otočil stránkami obrázkové knížky, kterou tenkrát sám maloval…
______________________________________________________________________________