Zeměplocha

Tonička si založila ruce na hrudi a beze slova, jen pohledem vyzývala bratra k vysvětlení.
„Potkali jsme se náhodou, víš? Když jsem sbíral v kurníku vajíčka, tak jsem si všiml, že jedna slepice prochází skrz díru v plotě. Šel jsem za ní, co kdyby zanášela někam jinam? A taky že jo, měla útulné hnízdečko v remízku, kam si nakladla vejce. A tehdy jsem zjistil, že nejsem sám, kdo by ta vejce rád. No, a tak jsme se s Vodjanem seznámili.“ dokončil své vyprávění Čestmír.
„Voďja hodný mužíček, netopí dětičky, nemá hrrrnečky.“ přikyvovala zelená hlava.
Toniččin pohled jasně říkal sleduji tě.

Proběhla zahradou a pokračovala dál, na louku, do remízku, ale Čestmír pořád nikde. Na chvíli se zastavila, aby si uspořádala myšlenky. Nádech, výdech. Kde jen může být? Byla vevnitř jen chvíli a najednou byl pryč. Nemohl jít přece zpátky, nebo ano?
Otočila se a zamířila k potoku. Byl tam. Nepoučitelné dítě!
„Čestmíre, co tady děláš?“ zeptala se ostře.
Otočily se k ní dvě tváře – jedna růžová, upatlaná od sladkostí a druhá kulatá a zelená.
Krve by se v ní nedořezal.
Čestmír zvedl ruce: „Ne! Je to můj kamarád.“
Tonička ohromeně zírala na mladého vodníka, který s jejím bratrem hrál kuličky.

Seděla v křoví a trucovala. To ona měla nápad, aby očarovali zrovna borůvky, tak jak to, že si ho ten nadutec uzurpuje. Pruda!

...

Říká se, že někteří mají talent být ve správnou chvíli na nesprávném místě a Pivoňka byl jedním z nich. Zrovna se před svými nohsledy naparoval a vykládal: „Borůvky jsou lákadlem pro lidská děcka, víte, bylo hrozně jednoduché na ně vložit jednoduchou kletbu.“
Pak slyšeli jsem hlasité hvízdnutí a najednou byl palouk plný krvežíznivých piktmužíků a uprostřed nich se zjevila holka s pohrabáčem v jedné a řetězem v druhé ruce.
Vyděšení elfové před železem prchali, ale daleko nedoběhli.

Stál v Elániově kanceláři, navzdory své nesmrtelné podstatě zpocený. Velitel si ho s přimhouřenýma očima prohlížel. Nováček vypadal sotva odrostlý, ale zdálo se, že má v sobě něco inspirativního.

Byli tu i další členové Hlídky. Pod pohledem lidských i jiných očí se nováček ošil.

"Takže, mladíku, zopakoval byste to nám všem ještě jednou?"

Nováček polkl: "Nedávno jsem byl stvořený. Jako bůh strážníků a policistů. Od počátku jsem měl nutkání jít sem. Cítím, že tady bych mohl být prospěšný. Jak vám, tak městu. Chci poznat i tu nejšpinavější policejní práci."

To rozhodlo. Ostatně, latríny v Pseudopolském dvoře už dávno potřebovaly vyčistit.

Važuzel vstoupil do Oválné kanceláře. „Pane, velitel Elánius právě přišel ohlásit, že na Náměstí Zlomených Měsíců přistál létající talíř. Zjevně z něj vystoupili mimozemšťané a chtějí hovořit s nejvyšším vládcem, tak je přivedl sem.“
Lord Vetinari pokynul rukou, aby byli hosté vpuštěni. Vstoupilo pět modrých postav.
„Vítám vás na Zeměploše,“ pronesl Patricij. „Jak vám můžeme pomoci?“
Největší návštěvník začal žbrblat a z věcičky v jeho ruce se linul překlad: „Máte tady speciální sloučeninu, za kterou jsme ochotni platit čímkoli.“
„Ach, o jakou sloučeninu by se jednalo?“ zeptal se Vetinari.
„Místní termín nenalezen, opis: teče to zde v řece místo vody.“

„Cože udělala?“ zamračila se stařenka Oggová.

„Proměnila dýni na pračku…“

„…automatickou!“

„…s nožičkama!“

Bábi Zlopočasná a stařenka Oggová seděly na návsi vedle trnitého křoví a spokojeně pomlouvaly Magrátu. Ostatně ta jim k tomu zavdávala příležitostí víc než dost. Jako třeba teď.

„To nemohla Desideráta dát hůlku někomu spolehlivějšímu?“

O tom, kdo měl být ten spolehlivější, měly každá svou představu.

Najednou se z křoví ozvaly divné zvuky. Objevil se stín, z něj se vypotácela pračka. Stála na vratkých tenkých nožkách a evidentně měla problém s pohybem. Padla na zad. Přední víko se s rachotem rozlétlo a z něj vystřelil stříbrný kocour.

Tonička si zabalila mošnu, rozhlédla se po setnici a vštěpovala si do paměti všechny ty obyčejné věci.
Když vyšla na zápraží, už na ni čekali.
Dojít k bráně byla ta lehčí část.
„Pokud se na to necítíte, zůstaňte.“
„Jémináčku, nakopeme jim zadele!“ rozvášnil se Yan.
Brána se zatřpytila a vpustila je do temného, pokřiveného světa.
Prošli bez povšimnutí.
„Nebudou nás čekat, sou to zpaprčenci domýšliví.“ opáčil Rob.
Tonička mimovolně zajela rukou do kapsy a pohladila vajíčko uložené ve vatě.
„Neprohrajem. V sázce je mnoho.“
Potyčka s elfy netrvala dlouho. Hnáni spravedlivým hněvem a podpořeni chladným kovem zvítězili. Zázraky na počkání.

První matka přiběhla už dopoledne. Anežka prý mlátí kolem sebe rukama a s doširoka otevřenýma očima křičí, že nic nevidí. Museli ji svázat, aby si neublížila.
Odpoledne přiběhly další dvě matky. Kuba a Míša měli stejné příznaky.
K večeru už skoro každé dítě ve vesnici postihlo to zvláštní šílenství.
„Anežko, slyšíš mě?“ tázala se Tonička.
Vyčerpaná Anežka netečně ležela na posteli, už ani nezvládla křičet, jen šeptem zpivala „Rolničky, rolničky“.
Tonička si pořádně prohlédla její ruce a obličej.
S rozhodným výrazem vyšla před chalupu. Zavřela oči a nechala myšlenky plout.
Modré prsty, rolničky, smích. V tom mají určitě prsty elfové.

Elánius nakráčel ve dvě v noci do Oválné kanceláře. Za stolem seděla hora papírů s černou čepičkou. Elánius zamrkal. Oprava: za stolem seděl Lord Vetinari a skoro nebyl vidět za stohem papírů.
„Ah, Elánius,“ vykouknul Patricij. „Co mi k tomu nadělení můžete říct za hlídku?“
„Napřed přišel Noby na noční čerstvě vykoupaný. Pak Chrysopras odevzdal všechny drogy a že prý se dá na tesařinu.“
Vetinari zamumlal něco jako „Odkraglli se mi přišel omluvit…“
„Tak jsem radši šel rovnou na Univerzitu a Arcikancléř Výsměšek vzkazuje, že ten opilý student už byl vyloučen a že to nepovedené kompulzní kouzlo do rána vyřeší.“

V nemocničním pokoji stálo dítě a dívalo se z okna. Ani si nevšimlo postavy v plášti, která vklouzla do místnosti za ním.
Teprve, když mu postava položila ruku na rameno, otočilo holou hlavu směrem k příchozímu.
“Vy jste doktor?
“ᴅᴀ́ ꜱᴇ ᴛᴏ ᴛᴀᴋ ʀ̌ɪ́ᴄɪ.” Hlas příchozího zněl jako dva kameny drhnoucí o sebe.
Dítě se smutně ohlédlo na zastlanou nemocniční postel. “Udělalo se mi moc špatně. Tatínek říká, že to je zlá krev. Ale už je mi lépe.”
“ᴏᴘʀᴀᴠᴅᴜ?”
Postava dítěti nabídla ruku.
“Studíte.”
“ᴏᴍʟᴏᴜᴠᴀ́ᴍ ꜱᴇ. ꜱʟʏꜱ̌ᴇʟ ᴊꜱᴇᴍ, ᴢ̌ᴇ ᴍᴀ́ꜱ̌ ʀᴀ́ᴅᴀ ᴋᴏᴄ̌ᴋʏ…”
Ruku v ruce prošli dveřmi ven z pokoje.