Zeměplocha

EHM...? ozvalo se nejistě za zády Barbara Cohena.
"Šoto..."
PROSÍM, NERAČTE SE ROZRUŠOVAT. NEJSEM TU PRACOVNĚ.
"Š... eh"
Cohen sáhl do kapsy pro zuby a zamžoural na Smrtě.
"A copak bys rád?"
POTŘEBOVAL BYCH NĚCO VYSVĚTLIT.
"Ptej se."
VY JSTE MĚL HODNĚ ŽEN.
"Dalo by se to tak říct."
ALE U ŽÁDNÉ JSTE NEVYDRŽEL.
"Byly to krátké okamžiky."
NENÍ TO ŠPATNÉ? TY ŽENY BYLY ZKLAMANÉ.
"Oho! To teda ne! Žádná si nestěžovala... ale myslim, že se ptáš špatného člověka. Já jsem přes plenění, loupení, zašlapávání říší pod moje zaprášené sandály... na zklamání v lásce a zlomená srdíčka potřebuješ milovníka."
OH.

Nastalo prvojaro, Jasoň vytáhl ze sklepa vanu a vycídil ji do lesku, snachy (všechny) nosily vodu a přikládaly pod kotlem. Silver pochopil, co se bude dít, a zmizel nezmámo kam.

Stařenka upila ze sklenky. Sice to nebyla její meruňkovice, ale její chuťové pohárky to nijak neurazilo. Pohlédla do zrcadla, které jí milosrdně vrátilo obraz nařaseného, růžového negližé.

Teď pro dobro čtenářů opustíme koupelnu a poodejdeme dále od Lancre, nad kterým se brzy začnou rozléhat zvuky doprovázející Stařenčinu každoroční hygienu.

***

Osvěžená Stařenka se dokolébala do ložnice. Na posteli leželo bendžo a láhev.

Dokonalé. Ačkoli...

Pro všechny případy se podívala pod postel.*

V Toničce by se krve nedořezal. Její druhé myšlenky se rozeběhly o překot. Je to běs? Trápí ji mora? Anagrama byla vždy tak tvrdá a necitelná, co na její tváři u všech všudy dělá potok slz?
Pak se konečně probudily třetí myšlenky a zarazily ten nesmyslný tok předjímání.
„Dobré dopoledne, Anagramo, tvoje kamarádky o tebe mají starost,“ pronesla pomalu, vážíc každé slovo.
Anagrama se rozesmála. Nová záplava slz kapala na zem.
Tonička víc cítila než slyšela jak se fíglové ztrácí v podrostu lesa.
To je jen dobře, mentální zhroucení čarodějky nepotřebuje svědky.
„To je cibule,“ vykoktala Anagrama: „učím se vařit.“

Zavolali ji do hor, prý je to vážné. Na cestu si oblékla troje podvlíkačky, dvě sukně, šálu, kabát a koženou kuklu, nasedla na koště a vydala se na cestu.
Letěla vysoko, až jí lehce omrzal nos.
Nejdřív šla slušně pozdravit starší čarodějky. Bábi jí pokynula hlavou, Stařenka přidusila v objetí a Magráta si samou radostí mohutně kýchla.
Pak už nemohla dál otálet.
Ještě než stihla zaklepat, někdo rozrazil dveře zevnitř.
Na prahu stála Anagrama, slzy se jí valily z rudých očí dolů po tvářích a zhluboka hltala čerstvý studený vzduch.
„Jejdanánku,“ ozvalo se Toničce u paty.
Strnule na sebe hleděly.

Když jsem v mládí cestoval po Zeměploše, dostal jsem se do jižní Borogravie, kde se nalézala hejna ptáků rodu Tetrao, konkrétně druhu tetřev hlučec*. Jeho způsob nalézání potravy pomocí lepkavých slin jsem využil ve svém vynálezu papírku-na-poznámky-co-lze-přilepit-a-zase-odlepit.

Nejzajímavější jsou ovšem jeho námluvy. Samci při toku pomocí rezonančních vaků dokáží vydávat zvuk silnější než lodní siréna, a natočením zobáku jsou schopni zvukové vlny nasměrovat na konkrétní samičku sedící na nízkých větvích, a rázovou vlnou ji omráčit. Na možnost využití této schopnosti jsem tehdy nepřišel, ale s nedoslýchavostí jsem se potýkal ještě měsíc poté.

„Nezlob se, ale nemohla by sis odložit ty… no, ty podivné šperky?“
„Nelíbí se ti?“ posmutněla Magráta.
„Ale ne, jsou moc pěkné, opravdu. Jen mi to moc evokuje, že jsi čarodějka. Nemám s magií dobré zkušenosti,“ vysvětloval Davos.
„To je mi líto,“ usmála se omluvně, zatímco se zbavovala všech talismanů, náramku s podivnými nápisy, světélkujících náušnic a náhrdelníku s pentagramem.
„Ty za to přece nemůžeš,“ pokrčil rameny. „Mně zase smrdí kapsy cibulí…“
„To jsme ale dvojice,“ vyprskla Magráta a na jeho udivený výraz dodala: „Nezmínila jsem se, že příjmením jsem Česneková?“

Cibulový rytíř se po dlouhé době od srdce zasmál.

„Esme, povídám ti, že si to nemůžem pěšky štrádovat přes celý město.“
„A já ti říkám, že si žádnou předraženou drožku najímat nebudeme. Vím, jak to ve městě chodí.“
„Musíme udělat dojem, aby si nemysleli, že jsme nějaký vidlačky.“
Bábi upřela významný pohled na Stařenčin klobouk.
„Jsme osoby velkoměsta znalý. Proto se na nás sousedka Podvrtáková obrátila, abysme její mladou přivedly domů. Prý se zapletla s nějakým vlkodlakem.“
„Tohle městské fantazírování*,“ odsekla posupně Bábi.
„Můžem si vyčarovat kočár,“ navrhla Stařenka.
„Ne.“
„Já vím, jak se koukáš na dýně, ale…“
„Ne.“
Stařenka zahrabala pod sukní. „Ještě tady mám cibuli od svačiny.“

Tonička s dětmi z okolí celé odpoledne zdobili srdce. Nakonec je pověsili na šňůru mezi dva stromy za farmou. V zapadajícím slunci se třpytila a hrála myriádou barev.

Ráno z nich zbyla jen drobečková spoušť.

Tonička stála jako socha, jen oči jí hořely potlačovaným hněvem.

„Kdo to byl?“ zeptala se prázdné stráně nebezpečně tichým hlasem.

Ticho. Založila si ruce na hrudi a pravá noha bezděčně vydupávala staccato.

„Bědoš! Bědoš! Bědoš!“ Z trávy pomalu vylézali zdrcení piktmužíci, tahali se za vlasy, žmoulali kilty a frkali do obřích flekatých kapesníků.

Rob předstoupil před Toničku a zkroušeným hlasem pronesl: „Horác se moc omluvá.“

„Pane Ze Slova,“ řekl Lord Vetinari, „před měsícem jste otiskli v Kometě inzerát ve znění „mladý perspektivní muž v uniformě hledá ženu za účelem sňatku“, a od té doby se mi tu množí stížnosti, že po korespondenci s citlivým a chápavým partnerem vždy přišlo na schůzku individuum, které se muselo prokázat písemným potvrzením, že je člověk. Dvě dámy dokonce uvedly, a to cituji, že jim to zlomilo srdce.“

„Můj pane, ale to není vina našich novin,“ vykoktal Mikuláš. „Rubrika je uvedena slovy, že neručíme za obsah inzerátů, tento byl zaslán poštou a my jsme netušili, že ho podal Noby Nóblhóch…“

Pomalu se vlekla domů. Dnes měla pocit, že jí na bedrech leží veškerá tíha světa.
„Brejvečír, Toinettke.“ ozvalo se za ohybem cesty.
„Dobrý večer, Žanino,“ nedala na sobě znát, že ji přítomnost keldy překvapila.
„Samá práce,“ pokývala kelda vědoucně hlavou a přidala se k ní na cestu.
„Víš, že jsem zvažovala odejít do Ankh-Morporku a vzít místo guvernantky?“ prohodila Tonička jen napůl ve srandě: „Zkušenosti s dětmi mám.“
„Aj, to by ti věru šlo od ruky. Včil by ti i naši kluci pomáhali.“
Tonička o odstín zbledla, když si představila, že by s ní samozřejmě šla skupina fíglů jako doprovod.