Zeměplocha

“A tatí, proč je obloha modrá?”

“Protože modrá je nejpomalejší a ostatní barvy jí utekly.” Elanius si nebyl jistý, jestli je to zrovna přesné vysvětlení, ale Samíkovi to stačilo. Tak na minutu.

“A kde je v noci sluníčko?”

“Pod plochou.” To naštěstí věděl.

“A nemůže se tam zaseknout?”

“Nemůže.”

“A co když zasekne?”

“Tak ho A’tuin vyšťouchne ploutví.” 

“A nespálí se o něj?”

“Ne, má chňapky.” Lepší odpověď ho v tu chvíli nenapadla. Začínal panikařit.

“A kdo jí je ušil?”

Želví švadlena? Bohové? A’Tuin sama? Všechno jen otevíralo cestu dalším otázkám.

“Musím se poradit s právníkem,” vypadlo z něj nakonec.

Osud se probral s rukama zkroucenýma za zády. Chtěl se pyšně rozkřiknout, ale Om ho usadil s tím, že má maximálně právo držet hubu, pokud nechce, aby se tohle doneslo Dámě. Osud rázem schlípl, a po téhle mezihře se Šichtus zase ocitl ve Dvoře.

Svítalo. Šichtus procházel okolo cel, kde zrovna Navážka zadrženým zdůrazňoval, že vždycky mají právo mlčet, ale pokud ho využijí, tak Hlídka bude nucená domyslet si všechno sama. A pokud jejich případ dostane na starost on, Navážka, tak budou až po krk v problémech, protože on teď, v létě, žádným myslitelem není.

Šichtus se usmál. Byl doma.

Šichtus se ani nestačil vzpamatovat, když náhle svět potemněl. Stál před trůnem podpíraným želvami, na kterém seděl Osud. Před ním ležela desetistěnná kostka s padlou sedmičkou. 

"Tvoje zahrávání si se mnou skončilo!" upíral na něj bezedné hlubiny svých temných očí. "Bůh, který stojí na straně smrtelníků, je zrádce! Za to zaplatíš, Šichtusi!" vyprskl jeho jméno s odporem. "Tvůj trest bude tak strašlivý, že i bohové se budou třást hrůzou, protože-"

Nahle se zablesklo, a sedmička na kostce se změnila na desítku. Pak už Šichtus jen zíral, jak se jedna z želv proměnila v Oma, který Osud přetáhl palicí po hlavě. 

„Hahá, konečně jsem vás našel bez ochrany Paláce, konečně tu stojíte jenom jako obyčejný muž. Už nemáte možnost mě odmítnout jako posledního žebráka, odehnat jako obtížný hmyz. Teď to není tak vtipné, že, pane Važuzle, když tady stojíte neozbrojen, a já mám samostříl a dýku. Teď už se necítíte tak strašně nadřazený jako ve vaší kanceláři, že? Teď mě prostě budete poslouchat a až vám řeknu všechno, co mám na srdci, tak mi nikdo nezabrání vás podříznout jako jehně. A už se těším, co to udělá s Patricijem, jaký chaos to vnese do gchřřřřřřřřřř…“

„Vaše lordstvo, kde se tady berete?“

Šichtus byl zamlklý celý večer. Už bylo po půlnoci, když se vytratil ze Dvora. Za rohem, na okenní římse, seděla želva.

"Jsi si jistý tím, co děláš?" upřela želva pohled na jeho ovázanou ruku.

"Kéž by, " přiznal Šichtus upřímně. "Ale to, co mě čeká, může být mnohem lepší."

"Ale cenu znáš, předpokládám. Jsi jako ten pověstný korál, co z mělčiny spatřil růži, a zatoužil vonět a kvést jako ona."

"Jsem," přiznal nakonec Šichtus. "Proto, abych rozkvetl, budu muset opustit moře. A neudělám to pro sebe, ale pro Hlídku."

"Vlastně ti trochu závidím. Já neměl odvahu takhle rozkvést," řekl nakonec Om.

„Takže tu třídenní neproniknutelnou mlhu v celém Ankh-Morporku má na svědomí Neviditelná univezita,“ shrnul to Lord Vetinari.

„Ano, pane,“ potvrdil Rozšafín Ctibum. „Katedra Nekromanc- promiňte, Posmrtných studií, stále trvá na mlžném oparu u jejich seancí, a v pátek odpoledne při poslední hodině takto pracovali s kotlíkovým vyvíječem páry, když zazněl cvičný požární poplach, na kterém Vaše lordstvo trvalo ve všech veřejných budovách, a po evakuaci se nám studenti i profesor poněkud rozutekli…“

Lord Vetinari se podíval na jeden z papírů: „Tady vidím, že už se na odstranění pracuje?“

„Ano pane,“ kývnul Rozšafín. „Arcikancléř již pověřil profesora Mrakoplaše sestrojením umělého větru.“

Zátah na zlodějíčky se nakonec ukázal jako dost nebezpečný.

Volavka zabrala, jenže z bandy se vyklubali nebezpeční grázlové, a než ostatní stačili zasáhnout, Šichtus skončil s probodnutým předloktím. 

V nastalém zmatku jeden vyklouzl a utíkal pryč, želbohům přímo směrem, kde seržant Tračník hlídal, aby se k místu zátahu nepřiblížili civilisté. Schytal ránu do hlavy, ale naštěstí posloužil jako příhodné zdržení.

Ve Dvoře bandu s mírným zadostiučiněním předali Karotkovi s Navážkou.

Elániovi i ostatním vrtalo hlavou, proč. Proč Šichtus neudělal... zázrak. Šichtus vypadal schlíple, zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec jen povzdechl.

A před každým se zhmotnil hrnek kafe.

„Pfffffffrrrtttt,“ odfrkla si nearistokraticky lady Margolotta Überwaldská a odložila knihu na noční* stolek. Nejen, že upíři v románu figurovali jako duševně rozhárané bledničky, navíc ještě pili krev, taková zaostalost. Zamyšleně se zahleděla na sloužící snažící se – zoufale pomalu – zapálit v krbu. Někdy by ale takové pokousnutí – pošťouchnutí mohlo být výchovné… Ne, ne, ne – intriky, moc, splétání, černá káva – to jsou ta pravá afrodisiaka.

Jako prastarý upír si ale uvědomovala magickou sílu Slova. Ta naprostá debilita by mohla prosáknout mnohovesmírem a nakazit ostatní světy tou….upíří romantikou.

Riskovat nelze, pomyslela si a mrskla knihou přímo do ohně.

*V jejím případě denní.
 

Šichtus procházel nejistým krokem ulicí Mazaných řemeslníků a snažil se potlačit nutkání rozhlížet se. Věděl, že ostatní jsou schovaní poblíž a maskují se nejrůznějšími způsoby*.

Ten pocit, který pocítil už ráno, se stále vracel, a Šichtus si nakonec uvědomil, že je to strach. Ale to by u něj přece nemělo být možné. Jako bůh strach nezná.

Koutkem oka si všiml pohybu ve stínu. Vylouply se z něj postavy a pustily se za ním. Celé mu to přišlo padlé na hlavu, stačí přece lusknout prstem, a promění je v prach, nebo něco horšího.

Pak se zarazil. Tohle nemůžu.

Protože jsem policajt.

Když je Samuel našel v dračinci, zrovna přehazovali poslední kousky.

"Šichtusi, změna plánu. Na obchůzku nepůjdeme, vrátíme se do Pseudopolského dvora připravit tu večerní akci."

"Myslíte ten zátah na tu bandu zlodějíčků v ulici Mazaných řemeslníků?"

"Přesně tak," souhlasil Elánius. "Včera jsem to ještě probíral s kapitánem Karotkou a rozhodli jsme se pro standardní akci volavka."

Šichtus se zatvářil zmateně. "Myslíte toho ptáka, veliteli?"

"Ne, Šichtusi, myslím někoho, kdo vypadá dostatečně bezradně a nevinně. Někoho, po kom ti zlodějíčkové skočí jak slepice po flusu."

Šichtusovi to začalo docházet. A zmocnil se ho podivný pocit, jaký nikdy předtím nezažil.

Naprázdno polkl.