Červená knihovna (literární žánr)

Jaroslav přišel do práce pozdě, ale zářil štěstím a volal nadšeně: „Mělas pravdu, vyšla hvězda!“ a vlepil Evě pusu na tvář, až to mlasklo. Skoro vypadal, že by ji ze samé radosti dal i Kamile, ale ta jen zbledla a honem zapadla do své kaneláře.
Eva se chystala blahopřát, ale pohled na Jaroslavovy nohy ji úplně vyvedl z míry. „Co to je?“
„Reklama,“ odpověděl se smíchem a ukazoval jí krásné kožené boty se svítivě zelenými šněrovadly. „Se mi ráno přetrhla tkanička, tak mi tam Jarmila dala tyhle. Jedu s nabídkou k Malinům, tak ať viděj na svejch botách pořádný šněrovadla.“

Eva věděla, že je Jaroslav z odchodu Jarmily nešťastný. Nechtěla být netaktní, ale doufala, že jí to snad nebude mít za zlé, tak se zeptala: „A pak jen tak odešla?“
„Byla nějakou dobu děsně náladová a pak přišla s tím, že trávím tolik času v práci, protože jí jsem nevěrný. Prej s Kamilou!“ protočil panenky. „Chápeš to?“
Eva se zamyslela. Náladovost, pláč, telenovely. Nemůže být těhotná? Ale řekla jen: „Víš, myslím, že jediné na čem doopravdy záleží, je to, jestli ji máš rád. Jestli jo, tak mazej koupit kytku a běž za ní! Uvidíš. Třeba dnes vyjde tvoje šťastná hvězda.“

Eva vešla se stohem papírů a uviděla Jaroslava s hlavou ve dlaních.
„Co se stalo?“
„Ten telefon,“ řekl zdráhavě. „To byl Jarmilin otec. Prej jen sedí na kanapi, brečí a kouká na telenovely.“
Zahleděl se z okna. „Potkal jsem ji na nějaké večeři. Byla to láska na první pohled,“ křivě se usmál. „Do týdne se ke mně nastěhovala. A byli jsme pořád jen spolu. Jenže pak měl otec mrtvici a musel jsem převzít podnik – spousta práce, zodpovědnost…“
„Nechápala to?“
Zavrtěl hlavou. „Navíc matka chtěla, abychom se vzali. Já to chtěl, moc, a ne kvůli matce.“ Znovu sklonil hlavu do dlaní.

Položil telefon a zoufale složil hlavu do dlaní.
Myslel si, že už to všechno překonal, ale ne. Už zase nebyl schopen myslet na cokoliv jiného.
Vybavovala se mu ve všech podobách. Její důstojný úsměv a dokonale upravené kaštanové vlasy, když šli spolu do společnosti. Její veselý smích a rozevláté vlasy, když ji rozhoupal na houpačce. Její rozpustilý smích a praménky vody stékající z jejích vlasů, když spolu promokli na procházce kolem řeky. Její tichý smích a vlasy rozložené na polštáři. Její škodolibý smích, když ho lechtala vlasy v obličeji a přála mu dobré jitro.
A vůně kávy a čerstvých rohlíků.

Kamila nebyla s vývojem událostí vůbec spokojená. Takových intrik vynaložila, aby vystrnadila Jarmilu, a teď se tu zjeví ONA.
Už ani ta nejkratší minisukně na něj nefunguje. Kdyby aspoň věděla, kde tenkrát přes noc byl. Umí Eva to překvapení hrát tak dokonale?
Z myšlenek ji vyrušil odchod Jaroslava a Evy na jednání s dodavatelem. Rozčililo ji to. Vždyť ji nikdy nikam nevzal! A už zase ji začal bolet žaludek.
Nahlédla do šuplíku a objevil se před ní PAVOUK. Málem začala vzteky ječet. Knížka Profesionálem v administrativě vydaná Vyšším odborným učilištěm v Káranicích, byla trvalou připomínkou neúspěšného pokusu o studium těsnopisu.

Jaroslavovi se s Evou pracovalo skvěle. Když si uvědomil, že její schopnosti významně přesahují běžné sekretářské znalosti, vyptal se jí na školu i předchozí práci. Že má vejšku, čekal, ale že pracovala u největšího konkurenta svého otce, to ho překvapilo.
Eva nevypadala z vyzvídání moc šťastná, ale nakonec byla Jaroslavovi vděčná. Naučil ji daleko víc věcí o chodu podniku, než by kdy pochytila v předchozím zaměstnání. Ale nedoufala, že by tu mohla najít stálé místo. Tolik si přála, aby se teta mohla zase vrátit ke své práci, a Pilnáčkovi nebyli tak velká továrna, aby tu bylo pro ni něco jiného.

Eva dorazila do práce a přivítala ji Kamila: „Nevíte, kde je pan ředitel?“
„On tu ještě není?“ Vždyť už byl pryč, když tetu vysazovala doma.
„Volala jejich uklízečka, že doma vůbec nespal!“ pronesla Kamila afektovaně.
A jéje!
Než Jaroslav dorazil, stihla telefonovat i paní továrníková.
Eva vše vyřizovala opatrně, ale Jaroslava to stejně dopálilo. „Jsou jak vlci, chvíli pokoje mi nedají!“
„Vlci? Vždyť to jsou jen ženské,“ snažila se ho Eva mírnit.
Snad se jí to celkem povedlo, den proběhl klidně.
Až když Jaroslav odcházel z práce, neodpustil si poznámku: „Kdyžtak vyřiď těm, ehm... opeřeným zvědavým individuím, že budu doma.“

Samozřejmě, že hledal. Jenomže, jak se slunce klonilo k západu, přicházející tma a klesající teplota srážely jeho optimismus k nule.
Teorie byla jasná. Vyrazí a než padne noc, najde si druhého do páru. Dál to nechají na přírodě. Jenže okolnosti nebyly příznivy. Všude pusto, nikde nikdo.
Už se vzdával, když ho zahlédl. To báječně amorfní tělo s celými sedmi tykadly.
Škádlivě se před svým vyvoleným roztekl doširoka a zamával čtyřmi ze svých šesti tykadel, aby upoutal jeho pozornost.
Devátá planeta nebyla nejpříjemnějším místem pro život, ale když se dva monocáčci s mlasknutím spojili v jednoho bicáčka, vypadalo najednou všechno líp.

Když Eva ráno sestupovala ze schodů, viděla tetu, jak potichu zavírá dveře do obýváku, kde večer nechaly spát Jaroslava na pohovce. Usnul, jen odložil příbor.
„Je to tintítko,“ usmála se teta.
„Na rozdíl od mého velkoměstského bývalého šéfa tráví víc času v práci, než v posilovně.“
„Ale slušelo vám to včera spolu.“
„Teto!“ vyděsila se Eva. „Ne, aby tě napadlo něco takového probírat s paní továrníkovou! Víš přece, že po hádce s tatínkem nebudu mít žádné věno.“
„Děvečko moje, život není jen o penězích,“ řekla zasněně teta. To, že se sama kvůli udržení peněz v rodině neprovdala, nějak úplně pominula.

Evě a Jaroslavovi šla společně práce pěkně od ruky. Odpoledne začalo pomalu přecházet do večera.
„Nešla bys na večeři? Pod lipami dobře vaří a je tam skvělej sklepmistr,“ nadhodil. Znělo to lehce a nezávazně.
„Musim za tetou,“ odpověděla automaticky. Vzhlédla a uviděla, jak je zklamaný. Zarazila se a nakonec se zeptala přímo: „Tobě se hlavně nechce do prázdného bytu, co?“
Pokrčil rameny.
Nakonec řekla váhavě: „Je pozdě. Kdybys se mnou zajel nakoupit, tak by mi to moc pomohlo. Pak bychom si dali večeři u tety.“
Sice se ptal, zda to tetě nebude vadit, ale jeho oči se zase vesele smály.