Červená knihovna (literární žánr)

Gazelím krokem prošla prázdný dům. Na dlouhých řasách zatřpytily se slzy. On zde není. Kdesi v dáli zahřmělo. Zachvěla se. Zimou či zlou předtuchou? Sepjala útlé bílé ručky a safírově modré oči obrátila k nebesům …
Bolest rvala její srdce. Nepřišel. Nemiluje ji. Nelze jí dále žíti! Déšť byl svědkem dopadu něžného těla na dlažbu.
Mourovaté kotě se lhostejně odvrátilo od okna a pokračovalo v cupování lístku průvanem smeteného ze stolu začínajícího slovy "Moje nejmilovanější, ty hvězdo mého bytí! Nelze mi přijíti na schůzku ve smluvenou hodinu, neb požil jsem klobásu nevalné chuti a jsem upoután na lože. Avšak čekej…“

Už si nepamatuju, jestli hrdinu někdo skutečně napsal a vydal, nebo je plodem některého Sovího pošťáka. Je ovšem příliš skvělý na to, abych mu odolala.
Pružným krokem rysa sledoval stezku linoucí se údolím lemovaným temnými obrysy skal. Vítr se mu opřel do tváře a zvedl mu dlouhé, nepoddajné vlasy barvy kaštanu z mohutných ramen. Míjel kopce s ruinami dávných hradů, které pamatovaly předky jeho klanu. Klanu, jenž nyní musel pomstít.
Angličané. Ti slaboši věčně prahnoucí po území a ženách jiných. Změkčilí čajepitelové, co neumí ani pořádně vyslovit „r“.
Hbitě vyskočil na skálu. Angličané zvedli hlavy a s úšklebkem tasili meče. Bylo jich jen dvanáct a byli již předem mrtví. Nezkrotný horal vydal bojový výkřik. Vítr se mu opřel do mužných beder a nadzvedl mu kilt.