Červená knihovna (literární žánr)

Byla to láska na první pohled. Okolní svět přestal existovat. Jakoby někdo vypnul zvuk. Jakoby se všichni kolem ztráceli v mlze. Jakoby se zastavil čas…
Několikrát prošel těsně okolo ní.
Nechal si nalít stejné víno.
Ochutnal tytéž delikatesy.
Hleděl na ni upřeně tak dlouho, jak jen to společenské konvence dovolovaly.
Prohodil pár zdvořilostních frází s každým, kdo ji zjevně znal, nebo kdo ji znát mohl.
Večírek skončil.
Odešla.
Navštívil ještě několik akcí, kde ji mohl potkat. Na některých byla.
Nevydržel to trápení. Ukončil jej skokem z vysoké skály.
Nemohl ji přece oslovit, když je nikdo nepředstavil.
Byl ze staré školy…

Na muže jsem nezanevřela úplně; stále tu byli kamarádi. I když občas s nevhodnými návrhy...
"Víš, že byste se k sobě s Tomášem fakt hodili?" nadhodí jednou Matěj.
Tomáše znám. Máme rádi stejné knížky a pokec o nich. Tichý, stydlivý typ, co je už tři roky sám a kluci zřejmě usoudili, že mu někoho dohodí. Někoho mě.
Jenže narozdíl ode mě nevidí před očima ten vnitřní film následků vztahu "nikdo lepší okolo zrovna není". Já ano - a nemůžu to udělat jemu ani mně.
"Víš, to se opravdu HODNĚ pleteš."
Za půlrok měl Tomáš konečně slečnu - a já zase jednou pravdu.

Znáte to, první láska = růžové brýle se skly tloušťky popelníků. V mém případě extra tlustých, neb jsem považovala za roztomilé i takové věci a podivnosti mého tehdejšího drahého, při kterých si mé příčetné okolí klepalo více či méně nápadně na čelo.
Že dotyčný je opravdu debil jsem seznala též, když se se mnou po třech letech vztahu rozešel po esemesce "protože už ho nudím".
Až za pět let jsem složila střepy svého srdce, zamkla jej a zahodila klíč. Začala žít svůj život za sebe a pro sebe, sama a spokojená.
Tehdy jsem ještě netušila, že muž mého života bude zámečník...

„A co Pavel? Pořád po tobě kouká..." nadhodila Renata cestou z fakulty.
„Jo, není špatnej, ale to nemá žádnou budoucnost. Když on je Rak!“ povzdechla si Irena, jinak hezká, milá dívka a chytrá dívka, bohužel také neuvěřitelně pověrčivá a co pravil horoskop, přes to nejel vlak.
Zničehonic se jim do cesty přichomýtla stará cikánka, zahalená množstvím šátků, a uchopila Irenu pevně za ruku: "Taková hezká slečna! Budete mít krásný život, slečno, hodně dětí, a tady, počkat... vidím... nějaký obrys... klepeto! Muž vašeho života bude ve znamení Raka!
Ani po dvaceti letech manželství jí Pavel neprozradil, že tenkrát tu cikánku podplatil.

Byl krásný, vysoký, černých vlasů a jiskrných očí. Jeho rety dokázaly šeptat o lásce tak horoucně a podmanivě, že její kdys kamenné srdce roztálo a ona ho začala milovat hlubokou láskou.
„Jsi jen má, fialinko nádherná. Jsi čistá jak voda v horské bystřině a svěží jako první jarní vánek,“ ujišťoval ji a jeho ruka bloudila po jejích útlých zádech ve snaze najít zapínání živůtku.
Po návratu z bitvy, ó běda, byl konec jeho kráse. Celou tvář hyzdil ošklivý šrám, a to nejhorší: kulhal.
Něžná fialinka se ušklíbla a beze slova odešla. Nešťastník se vrhnul z vysokého útesu do mořských vln.