Červená knihovna (literární žánr)

Vysoké podpatky jsou skvělá věc, dělají dokonale dlouhé nohy. Ale tiše, po špičkách, se v nich našlapuje špatně.
Co má ona, a já ne? Je tu první den a tyká si s nejvyšším šéfem.
Pohodila hřívou zářivě lesklých blond vlasů a naklonila ucho ke dveřím. Pochytila jen něco jako: dodavatel, odběratel, procento.
Diktuje jí dopis? Zamračila se. Ona umí i těsnopis? Závistí ji začal bolet žaludek.
„To má náměstek, Kamila ti to najde,“ ozvalo se za dveřmi.
Kamila láteříc na podpatky, zapadla do své kanceláře. Když vyhledala Evě příslušné papíry, vyňala ze zásuvky lahvičku žaludečního likéru a zhrzeně si přihnula.

„Ty ses vůbec nezměnil,“ přijala Eva nabídku k tykání a šla mu ještě kousek koláče ukrojit.
„Je fakt dobrej,“ řekl uznale.
„Když si ho tady nesníš, tak dostaneš zbytek na doma k snídani,“ řekla lehce.
Ale Jaroslav neodpověděl a vypadal, jako by mu přestalo chutnat.
Evě došlo, že se nechtěně trefila do bolavého místa. Jeho čerstvě bývalá snoubenka a tedy čerstvě prázdný domov nebyly zrovna vhodným tématem ke konverzaci. Tak raději začala o něčem, co trochu trápilo ji: „Nevím, jestli to teta s tvou maminkou s tím mým zastupováním vymyslely zrovna nejlíp...“
„Neboj, to zvládnem!“ řekl se znovu nabytou sebejistotou.

Konečně mu to došlo. Trochu zahanbeně se zahleděl do jejích studánkově modrých očí. „Evičko?“
„Nějak nám to setkání po letech nevyšlo, co?“ usmála se. „Tak se budem tvářit, že to bylo jen nanečisto, a zkusíme to znovu naostro,“ řekla trochu rošťácky.
„To jako myslíš, že bych měl začít tím, že jsi nám nějak vyrostla?“ začal se smát taky. Eva mu už jako holka dokázala vždycky zvednout náladu.
„Vy byste ode mne stejnou větu asi taky zrovna neocenil, pane řediteli,“ na oko se durdila.
„Jé, přece mi nebudeš vykat!“ řekl a přešel k podstatnějšímu tématu: „Hele, nezbyl tu ještě kousek koláče?“

Jednání se protahovalo, což se Evě docela hodilo. Měla čas se v tetině kanceláři trochu zabydlet. Za chvíli už probírala poštu, co může vyřídit, a co bude potřeba probrat s panem ředitelem. Než se s tím stihla vypořádat, stál pan ředitel přímo u jejího stolu a Eva ucítila jeho pronikavý pohled.
Debatu začal zvláštně: „Proč jste si sem nedala cedulku s vlastním jménem?“
Moc nevěděla, co mu má odpovědět.
„Tak odpovíte mi?“
Evě došlo, že si ji asi pan ředitel nepamatuje, tak řekla: „Já jsem Eva Kulíková.“
„Prosím?“
„No, jmenuju se stejně jako teta, tak proč bych měla měnit cedulku?“

Na ředitelství Pilnáčkovy továrny se Eva dostala dost pozdě. Z konferenční místnosti byla slyšet vzrušená halasná debata.
Blonďatá sekretářka se ve dveřích vedlejší kanceláře dobře bavila. „Vy jste ten zaskakovací zázrak? Tak vám u nás přeju příjemný den!“
Eva pokrčila rameny, kývla směrem k zasedačce a zeptala se: „Co se tam děje?“
„Při inventuře chyběla troje šněrovadla, tak hledaj viníka.“ ušklíbla se a odběhla zvednout telefon.
Eva šla vařit kafe a nakrájet buchtu, co včera pekla pro tetu.

Kofein a cukr byly dobrá volba. Za chvíli se debata za dveřmi celkem uklidnila.
„Kolektivně potrestali koláč,“ usmála se pro sebe Eva.

Eva se ráno natáčela před zrcadlem. Milovala tetino obrovské zrcadlo už jako dítě. Kostýmek, nebo radši šaty? Složité rozhodování.
Včera jí nakonec paní továrníková umluvila, aby vzala zástup za tetu. Což o to, stejně momentálně hledala práci. A jelikož u Pilnáčků bývala v létě na brigádách, tak spoustu věcí znala. Jenže to tehdy ještě řediteloval starý pán. To nějaké oblečení řešit nemusela.
Po dohodě s tetou tedy Eva nakonec souhlasila – zvlášť když věděla, že stihne tetu dovézt na ozařování a zpátky.
Jejda, to je hodin!
Natáhla rifle, naposledy na sebe mrkla do zrcadla a utíkala, aby to s tetou stihly.

Večer u tety zvonil telefon.
„Prosím?“
„To jsi ty, Evičko?“
Takhle už ji dlouho nikdo neoslovil. „Ano, paní továrníková. Teta spí, mám něco vyřídit?“
„Hlavně ji nebuď, já jsem jen rozčilená z toho našeho Jardy. Tak jsem to s ní chtěla probrat.“
Eva věděla, že z malého Jardy je teď generální ředitel, tak jen pípla: „Copak?“
„Ale. Jaroušek dneska vstal levou nohou a pak stačilo, aby mu sekretářka, co zastupuje tvou tetu, popřála příjemný den a jeho to tak vytočilo, že za ni musím shánět náhradu.“
„Není to ta blondýnka, co dřív pracovala v call centru?“
„Koukám, že to chápeš.“

"Po té, co Katherine a William překonali všechny nástrahy, následovala svatba. Po svatbě neuběhl ani rok, než se v kolébce ozval dětský pláč a mnoho dalších v letech následujících..."

Povzdechla si a zmáčkla klávesu backspace.

"Nakonec následovala svatba, měli pouze jedno dítě a žili šťastně až do smrti-"

Taky ne. Prostě to nesedělo. Katherine přece v příběhu říkala, že děti nechce.

"Po svatbě se odstěhovali na samotu a žili bezdětní až do smrti..."

Ale kolik lidí se rozvede a jsou z toho akorát mrzutosti?

"Pořídili si společně byt a kočku a prožili spolu mnoho příjemných dní.
Konec."

Autorka se usmála.

Pootevřeným oknem zalétl do místnosti zvuk radničních hodin. To už je deset? Zvedla hlavu od rozečteného časopisu. Barevné zdi s kalendářovými obrázky i petrklíče na stolku sestřiček, prostě všechno v čekárně onkologického pavilonu asi mělo působit přívětivě, ale Evě bylo dost neveselo. Nedokázala se soustředit na recept na jablečný koláč. Hlavou jí šly děje posledních pár týdnů. Vyhazov z práce a následná ztráta vlastního bydlení, nepochopení rodičů, dočasný azyl u milované tety.
Konečně teta trochu rozklepaně vyšla z ozařovacího sálku.
Eva si uvědomila její nejistotu. Vstala a šla jí vstříc.
A najednou byla ráda, že tu může být s ní.

Crrrr!
Cože? Budík?! Proč???
Zašátral rukou k nočnímu stolku.
Vytrvale zvonící budík spadl pod postel.
Proč??? Tahle otázka se mu otloukala o lebku se stejnou vehemencí, jakou mělo kladívko řinčícího budíku.
Praštil se o stolek, jak lezl pod postel.
Konečně ticho.
S úlevou se posadil zpět na pelest postele, aby vzápětí zjistil, že ticho neumlčelo neodbytnou otázku v jeho hlavě.
Proč? Proč ho nebudí vůně kávy a čerstvých rohlíků?
Cestou do koupelny se zamotal do včerejšího oblečení, které leželo na podlaze.
Proč tu není uklizeno a proč nemá nachystané čisté prádlo?
Tolik otázek a jediná odpověď.
Protože Jarmila včera odešla.