Červená knihovna (literární žánr)

Kamila se nakonec na propuštění z nemocnice ani netěšila. Měla plnou hlavu doktora Čermáka. To byl kus chlapa, ne jak to tintítko ředitelský.
Sestra ji dovedla na vyšetřovnu vyřídit s lékařem propouštěcí papíry.
Je to on! Kamila usedla na vyhrazenou židli a začala si rozechvěle rozepínat knoflíky.
„Dneska už nic vyšetřovat nepotřebujeme, pan doktor vám už viděl až do žaludku.“ hihňala se sestřička.
„Sestři,“ řekl přísně, „nemáte práci jinde?“
Poté, co vyhodil sestřičku, pohleděl Kamile do očí. „Nešla byste někdy na kafe?“
„No…“
„Vlastně, kafe máte zakázaný. Tak třeba do kina?“
Kamila se rozzářila.
Paní doktorová by taky nebyla marná.

Kamilinou nemocí zbyla na všechny sekretářské práce Eva sama. Spolu s péčí o tetu a občasnými výpomocemi s přípravou svatby to bylo poměrně náročné, ale Eva byla vlastně ráda, že nemá čas myslet na neveselé věci.
Aby si ulehčila hledání věcí pro náměstka, začala se ráno během čekání na tetu v nemocnici stavovat pravidelně na poradu za Kamilou a ke vzájemnému překvapení našly docela brzo společnou řeč.
Eva měla docela starost, co bude Kamila říkat na svatební novinky, ale kupodivu celkem zbytečně. Kamila vyzvídala detaily o svatebních šatech, botách a Jarmilině účesu. A z pozvánky na svatbu měla nelíčenou radost.

Jarmila se během čekání na Jaroslava usadila na kus řeči s Evou. Vypadala unaveně.
„Máte hodně zařizování se svatbou?“ zajímala se Eva.
Jarmila si povzdechla: „No, zatím spíš jen zmatky, naše mamky se nějak nemůžou dohodnout na termínu. Paní továrníková na to nejdřív spěchala a teď pořád, že se to nestihne. A Jaroslava včera z celé debaty zajímaly jen sušenky na stole.“
Eva se neubránila úsměvu. „A už jste jim to řekli?“
Jarmila zamrkala a Eva začala koktat: „No, já jsem měla takovej dojem…“
Jarmila se rozesmála. „Teda, já měla doteď taky jen dojem, u doktora jsem byla až dneska.“

Kamila se skácela mezi dveřmi.
Jaroslav i Eva ztuhli. Eva se vzpamatovala první, běžela ke Kamile a poslala Jaroslava pro pomoc. Do nemocnice to naštěstí nebylo daleko a sanitka tu byla hned.
Továrníkovic rodina využila všech svých konexí, aby se Kamile dostalo co nejrychleji té nejlepší možné péče.
Všechno nakonec dobře dopadlo. Že skutečně šlo o každou minutu, to jim ochotně vysvětlil doktor Čermák - Kamile krvácel žaludeční vřed.
Eva večer donesla Kamile do nemocnice nějaké toaletní potřeby. Ulevilo se jí, když viděla, že Kamila vypadá sice unaveně, ale stále velmi upraveně, a zvládla jí nadiktovat dlouhý seznam dalších kosmetických nezbytností.

Kamila měla v práci celkem klidné dopoledne. S panem ředitelem něco řešila Eva a náměstek měl dnes volno, takže si mohla v klidu nalakovat nehty. Dnes měla černou minisukni a červené sáčko, a k tomu pochopitelně potřebovala červené nehty.
Jo, jako paní továrníková, to by takové problémy řešit nemusela, to by se mohla věnovat daleko podstatnějším věcem, než jsou nějaké papíry. Zasnila se.
Lak už zaschnul, tak by měla začít pracovat na svém cíli.
Jen kdyby ji furt nezlobil ten žaludek.
Popadla slohu papírů a vyrazila k šéfovi.
Jak vstoupila, zatmělo se jí před očima. Jaroslav držel Evu za ruku.

„A jak si tedy tatínkové tu fúzi představovali?“ divil se Jaroslav.
„Jednoduše,“ řekla Eva hořce. „Naplánovali mi svatbu s Ivanem.“
„Ivan jako starší syn dědí všechno?“
„Ano. Rodiny se na té svatbě domluvily, všichni s tím prostě počítali. A mne se nikdo na nic neptal,“ sklonila Eva hlavu. „Ani nevím, proč ti to říkám.“
Vzal ji za ruku. „A co se stalo po tom vyhazovu?“
„Aspoň jsem konečně řekla otci, že si Ivana prostě nevezmu.“
„To asi zuřil, ne?“
„Jen mne odstřihl od všech peněz. Ještě že tu je moje hodná teta…“ Eva nedopověděla. Otočila hlavu, aby neviděl její slzy.

„Jak si vlastně dospěla k práci u Malinů?“ zeptal se Jaroslav Evy. „To se nestává snad ani jednou za sto let, aby dědička tak dobré továrny pracovala pro konkurenci.“
„Otec s panem továrníkem Malinou plánovali fúzi už delší dobu. Já jsem chodila s Adamem do školy a vymysleli jsme si, že on bude pracovat u nás a já u nich a že tak dáme dohromady nejlepší podmínky na tu plánovanou fúzi.“
„Jo, tak to už dává smysl.“
„Naši otcové to moc nechápali. Ani mne ani Adama v práci k ničemu nepustili. A jak to celé slavně skončilo, to už víš.“

Následujícího rána probírala Eva s Jaroslavem výsledek jeho schůzky u Malinů.
„Nakonec jsem jednal s panem továrníkem a s mladším z jeho synů – s Adamem.“
„To se mi ulevilo.“ Eva lehce zčervenala.
„Dohodli jsme se bez problémů. Divili se, jak máme hezky nachystanou nabídku, přesně pro jejich boty. Prej jestli u nich nemám špióna. Tak jsem to málem vykecal,“ smál se. „Co jsi s nima vlastně měla za problémy?“
„Měla jsem problém s Ivanem,“ řekla Eva dost neochotně. „Přišla jsem na to, že stopil nějaké podnikové peníze.“
„To s ním asi otec pěkně zatočil, co?“
„Hmm. Výpověď jsem dostala já.“

Na večer domluvila Eva s Jaroslavem večeři u tety. Cíl byl jediný. Informovat Jarmilu o průběhu jedné konkrétní noci dřív, než se toho úkolu ujme nějaký jiný snaživý dobrovolník, a že jich přicházelo v úvahu hodně.
Evu tedy čekalo první setkání s Jarmilou.
Večeře proběhla dobře, teta pozvala i paní továrníkovou. Všem moc chutnalo a vše se vysvětlilo k všeobecné spokojenosti.
Když Eva poslouchala povídání tety a paní továrníkové, jak Jaroušek vždycky hezky spinká, když se pěkně napapá, její pohled se náhodně střetl s Jarmiliným. Obě se nahlas rozesmály.
Od té doby Eva věděla, že s Jarmilou si budou rozumět.

Při zmínce o Malinových pobledla zase Eva. Jaroslav si toho všiml.
„Tobě se nelíbí, že jedu ke konkurenci tvého otce?“
Odpověděla nervózně: „To je v pořádku. Vždyť jsem tam sama pracovala. Jen buď opatrnej – zejména Ivan Malina není zrovna seriózní obchodník.“
Jaroslava to překvapilo, ale vzal to velmi vážně. „Nebylo by teda lepší, kdybys jela se mnou?“
„Prosím! Ani se o mně nezmiňuj. A kdyby se náhodou někdo přímo ptal, tak to nějak zameť. Mluv třeba o tetě, však se jmenujeme stejně.“ Vypadala, že má doopravdy strach.
Jaroslav to moc nechápal.
„A nic nepodepisuj! Všechno nech nejdřív projít svého právníka.“