Múza a její mladý spisovatel (originální fandom)

Marie seděla v tureckém sedu na gauči a mračila se na desky svého poznámkového bloku.
“Copak ti ten nebohý zápisník udělal?” zeptal se mladý spisovatel.
Podívala se na něj a evidentně zvažovala odpověď.
“Nemluví se mnou,” řekla neochotně.
“A měl by?” zajímal se.
Znovu se zamračila a pokrčila ramenem.
“Jo? Asi? Nevím, něco… Něco je jinak.“ Zavrtěla hlavou. “Nebo jsem prostě jen moc velká cíťa a mám emoce v kýblu... Třeba mě skutečně měli poslat na psychiatrii.”
“Na psychiatrii určitě nepatříš,” řekl Filip rozhodně, načež do ní žďuchnul a spiklenecky se usmál. “Ale o mluvícím bloku jim radši říkat nebudeme.”

Marie s hrůzou hleděla do zrcadla ve zkušební kabince.
“Tak co?” špitl mladý spisovatel a vklouzl k ní, načež vyprskl smíchy.
Probodla jej pohledem.
“Ehm… Chtěl jsem říct, že ti to moc sluší. Hlavně se mi líbí tyhle… Tyhle…” Zamával nešťastně rukou. "Řasy?"
“Myslíš volánky? Třásně? Nabírání? Protože tyhle šaty mají všechno,” řekla lehce hystericky.
“Fajn, tyhle nebrat,” rozhodl mladík.
“Ale vybrala je tvoje maminka!” pronesla s nádechem paniky. “Zřekne se mě?”
“Ale jdi. Zbožňuje tě.”
“Ukaž se mi, Marie,” houkl ženský hlas.
Marie vyšla z kabinky.
“Božínku!” Maminka se srdečně rozesmála. “Některé věci prostě vypadají lépe na ramínku, že?”

“Jak bylo na kurzu kreslení?” zeptal se mladý spisovatel.
“Báječně! Dokončila jsem své první dílko,” řekla Marie nadšeně a vyndala z desek obrázek.
Byla na něm ženská postava omotaná dlouhým květinovým řetězem.
“Povíš mi k němu něco?” vybídl ji.
Marie zvážněla. “Nazvala jsem jej řetězy svobody. Někdy může být příliš svobody svazující…”
“Jako když člověk ztratí paměť,” doplnil opatrně.
“Přesně tak. Když ztratíme paměť, kdo vlastně jsme?”
“Jsme to pořád my,” odvětil pevně. “I kdybychom zapomněli úplně všechno, vesmír si to bude pamatovat za nás.”
“Opravdu?” zeptala se nadějně.
“Opravdu.” Políbil ji na spánek. “Mám to z velice důvěryhodného zdroje.”

“Marie,” zajíkl se mladý spisovatel a v další chvíli objímal svou Múzu.
“Hmm…” broukla zaujatě a odtáhla se. “Hádám, že se známe?”
“Oh... Ty jsi...”
“...ztratila paměť? Jop.”
Mladík polkl. “Fajn, nevadí, nevadí. Zvládli jsme to předtím-”
“Počkej. Jak předtím?”
“No… Ztratila jsi paměť loni-”
“Cože?!”
“Trochu telenovela,” řekl omluvně.
Koutek úst jí cukal v úsměvu. “Takže, ty seš můj José Armando?”
“Navždycky, Esmeraldo.”
“Dobrá,” odvětila pobaveně. “Mimochodem, za oblečení vděčím tobě?”
Přikývl.
“Děkuju. Alespoň nemusím jít domů v cizích botách… tedy jestli… nějaké doma mám?”
“Máš, věř mi.”
“Věřím.”
“Opravdu? Proč?”
Něžně se usmála. “Protože ti oči září štěstím.”

Probrala jej urputná bolest na hrudi, následovaná záchvatem kašle.
“Počkejte, nabírá vědomí. Kašle, ale dýchá sám. Hej, mladíku…”
Mladý spisovatel otevřel oči. Vedle něj klečela zhruba padesátiletá žena v mokrém běžeckém úboru.
“Co se…” začal a pokusil se zvednout.
Bolest jej složila zpět na chladnou zem.
“Ležte, proboha, asi jsem vám tou resuscitací zlomila pár žeber. Viděla jsem, jak jste ztratil vědomí. Málem jste se utopil. Jak se jmenujete?”
“Já… Filip. Filip Kopr.”
“Jo, komunikuje,” řekla žena do telefonu. “Už jedou. Uf. Mám dnes sice půst, ale po tomhle budu potřebovat panáka.”
“Mar-” Záchvat kašle.
“Prosím?”
“Marie… Musím vidět Marii.”

“Vraťte ji,” pronesl nekompromisně mladý spisovatel.
“Nemožné,” odpověděl úředně vypadající muž ve středních letech. “Svět múz má pravidla. Nemůžeme takto zasahovat do života lidí.”
“Ale to přesně děláte!” Mladík sevřel ruku v pěst. “Ona už není Múza… Není jenom Múza. Je člověk. Marie Arbesová, která nedávno odmaturovala, pracuje v kavárně, má řidičák a možnost žít svůj život.”
“S tebou?” Muž přezíravě povytáhl obočí.
Mladík vzdorovitě zvedl bradu.
“Pokud bude chtít. Ať už se mnou nebo beze mě, má celý život před sebou. Nemůžete jí ho vzít. To by bylo zasahování.”
“Spisovatel s patentem na rozum,” zamumlal úředník. “Vaše připomínky uvážíme.”

Rozednívalo se. Mladý spisovatel stál na břehu řeky, za zády převis pod kterým se před víc jak rokem probudila Marie. Stejné místo, na kterém ji předevčírem našli v bezvědomí.
“Mezi dnem a nocí, vědomím a nevědomím, bděním a sněním, tam se stírají hranice mezi světy,” sdělila mu v nemocnici Múzy sestřička Smíření. “Tam se probouzejí síly působící v pozadí, skryté za skutečností.”
Sundal si boty, vyhrnul si kalhoty a vstoupil do řeky, jak mu velel instinkt. Studená voda mu sahala po kolena. Zavřel oči.
“Dostanu ji zpátky," procedil mezi zuby. "I kdybych si pro ni měl dojít.”
Výdech, nádech… Tma.

Mladý spisovatel seděl na židli, hlavu položenou na nemocniční posteli, oči zavřené. Jemně svíral ruku své Múzy. Její tělo bylo nehybné - pouhá schránka, nikoli mrtvá, jen… opuštěná.
“Jak je jí?” zeptal se neznámý dívčí hlas.
“Pořád stejně,” odpověděl, aniž by zvedl hlavu.
“Bohužel někdy Smíření není to, co člověk potřebuje.”
“Ty tvoje kabaretní trik-” V mžiku se vymrštil do stoje.
Pokoj byl prázdný. Mladík zatnul čelist.
“Kde je Marie,” zavrčel nebezpečně.
Ticho. Minuta za minutou. Nic.
Sedl si a položil hlavu zpět na postel. Zavřel oči.
“Odvedli ji domů,” přišla lítostivá odpověď.
“Tady je doma. A já ji chci zpátky.”

“Petře, ona si nevzala nic! Klíče, boty, nic!” Mladý spisovatel křečovitě svíral telefon. “Obvolal jsem nemocnice, navštívil její oblíbená místa. Bez úspěchu. Byl jsem na policii. Prý spustí pátrání, ale to bylo před třema hodinama a nikdo mi nic neřekne!”
“Bráško, uklidni se,” řekl pevně Petr. “Panikou jí nepomůžeš. Kamarád Radek, ten co organizoval lov na manžela na mojí rozlučce se svobodou, pracuje na dispečinku, poptám se.”

Telefon.
“Ano, Petře?”
“Bráško, našli ji. Detaily nevím, posílám adresu.”

Byl kousek od nemocnice, když obdržel notifikaci z novinového serveru.
Mladá žena byla v ranních hodinách nalezena v bezvědomí u řeky...
“Oh, Marie...”

“Filipe,” zašeptala Múza a mladý spisovatel se usmál. Věděl, že je ve snu, lehoučkém jako motýlí křídla. Bezstarostný. Šťastný. Najednou ucítil tlak na hrudi. Panika. Motýl se proměnil v noční můru.
“Marie? Marie!” vykřikl a s trhnutím se probudil.
Srdce mu zběsile bušilo, na zádech cítil ledový pot. Jeho tělo se odmítalo pohnout - zamrzlé ledovou hrůzou jež mu proudila v žilách. Přes bolest se zhluboka nadechl, ano, dýchání mu pomůže se zklidnit natolik, aby mohl vstát z postele a rozhlédnout se kolem, aby si potvrdil co už dávno věděl, co cítil až do morku kostí.
Byl v celém bytě sám.