Múza a její mladý spisovatel (originální fandom)

Zahnula do další z nekonečných uliček archivu a zastavila se. Na zemi seděla dívka a četla.
Jemně si odkašlala.
Dívka vyskočila na nohy.
“Pardon… Umm… Ahoj, já jsem Smíření,” vykoktala.
“Ahoj, já jsem úřednice inspiračního oddělení.”
Smíření krátce stiskla úřednici dlaň.
“Počkej, nebylo to potřesení ruky?”
“Bylo, lidé se tak seznamují,” připustila ostýchavě. "Můžu nějak pomoci?" změnila téma.
“Hmm... Hledám autora těchhle inspirativních vzpomínek.” Zvedla příslušné lejstro.
“Ukaž? To je Johnny Depp.”
“Ty ho znáš?” Zamrkala překvapeně.
“Znám. Musel najít smíření se spoustou věcí, které se mu v životě staly, aby mohl být šťastný.
“A je?”
“Je na dobré cestě.”

Múza šťouchla do uschlé větvičky trčící z květináče. “Tahle to má za sebou.”
“Vypadá to tak. Pořídím si jinou,” odvětil mladý spisovatel.
“Filipe, ty chceš umučit další?” Vytřeštila oči.
“Potřebuji se nauči-” mladík zalapal po dechu.
Marie strnula uprostřed pohybu, když jí tělem projelo mrazení.
“Cítila jsi to taky?” zeptal se poplašeně.
“Ano… Fuj, jako by na mě sáhla smrt.” Oklepala se.
“Tušíš, co to bylo?”
“Ne.” Zamračila se, načež se zazubila. “Ale přečkali jsme to lépe, než ta mučenka tvoji péči.”
“Marie…” zasténal a urputně potlačoval smích.
“Už vím!” zajásala. “Pořídíme ti slaměnky. Ty jsou alespoň na uschnutí stavěné.”

Pokradmu se rozhlédla po kanceláři, byla tam sama.
O Múze a jejím mladém spisovateli, napsala do vyhledávače.
Poslední záznam byl dva týdny starý.

“Odmítám dražit podvazek na svém stehně!” vehementně protestoval smějící se mladík do bujaré vřavy.
“Ale ty máš tak svůdné nožky, kámo!”
“Jako gazelka!” řvali kamarádi plačící smíchy.
“Neměla by tohle dělat Marie?” nadhodil jako poslední záchranu.
“Ne, Marii všichni zbožňujeme, tebe pošťuchujeme.”
“Ó, kdo potřebuje nepřátele!” zvolal teatrálně mladý spisovatel.

Náhle text zablikal a zmizel společně s ostatními výsledky vyhledávání.
Několik momentů jen strnule zírala na prázdnou stránku než stočila pohled na svůj měsíční report.
“Konec prokrastinování.”

Zírala do monitoru na němž běželo povinné roční školení.

“Svět inspirace je a musí být nestranný, nezávislý, neovlivněný pozemskými emocemi a výtvory. Věci jako čokoláda a domácí mazlíčci představují kritické ohrožení naší integrity a jakýkoliv kontakt s nimi je přísně zakázaný.”

Mazlíčci. Čokoláda. Svědomitě si zapsala.

Tabu jako živé rostliny, intimita a gravitace nikdo nezmiňoval. Ani školení ne.

“Abychom mohli zdárně inspirovat a podporovat lidskost, je třeba střežit naši nelidskost za každou cenu.”

Položila pero. Z té mentální gymnastiky jí začínala bolet hlava.

“Sakra,” zaklela tiše pro sebe. “Teď mám chuť na čokoládu a to ani nevím, co to je.”

Usedla na židli ve světlé uniformní konferenční místnosti, jakých bylo v múzovém světě plno. Ostatní úředníci a úřednice z jejího oboru si posedali kolem.
“Tušíš, proč tu jsme?” zeptala se šeptem vedle sedící kolegyně.
“Asi se to týká toho skandálu s Múzou a mladým spisovatelem. Porušuje to múzové zásady. Vedení troubí na poplach, prý mobilizují celá oddělení a chtějí vymazat všechny zmínky o těch dvou.”
“Opravdu? A co se s nimi stane?” zeptala se a pečlivě neutrálním tónem.
“Těžko říct, ale vedení jistě ví, co dělá,” odvětila kolegyně.
“Ano, to jistě ano.” Přikývla s mnohem větším přesvědčením, než jaké cítila.

Mladý spisovatel seděl u počítače s Múzou na klíně.
“Tak co?” zeptala se.
“Poslední kapitola. Jak bychom ji měli zakončit?”
“Vezmou se?”
“Nevím, je to klišé.”
“Že jo. To bylo tak skvělé, tenkrát před mnoha a mnoha lety, když někdo poprvé vyprávěl příběh a všechno bylo nové,” přemítala Múza.
“Ale po tom všem čím prošli by to nějaký pěkný závěr chtělo.”
“Souhlasím. Možná ne svatba, ale zásnuby?”
“To nezní špatně.”
Mladý spisovatel se naklonil a dotkl se svým nosem nosu své Múzy. Usmíval se od ucha k uchu.
“Tak?”
“Hmm?” broukla.
“Tak co?” zeptal se.
Zazubila se zpátky.
“Tak jo.”

“Viktore, ty jeden prasáku. Takové věci nemůžeš říkat před mojí mladou,” vyhrkl rozhořčeně mladý spisovatel.
“Jak to, že ne? Vábení samiček je umění! Správně zatnutý sval, svůdný pohled…”
“Ale jinak je to dobrák, přísahám,” zašeptal mladík Múze.
“Pořád tě miluju,” zašeptala zpátky.
“Rodinu si prostě nevybíráš…” Pokrčil Filip rameny. “A Viktor je jako rodina.”
“...pak to chce trochu poplácat po stehýnku a už je roštěnka zaháknutá. Opravdu. No řekni, Marie, kdybys nebyla zadaná, určitě bys neodolala…”
Marie přimhouřila oči. “Viktore, zkus mě poplácat a já ti předvedu boční úder z čelního postavení vedený pravou rukou. Tě zaháknu, že budeš koukat.”

“Tak. Víme, že se rozvzpomínám, ale je to tak správně? Neexistuje nějaký dobrý důvod proč jsem některé věci zapomněla?” přemítala Múza.
Mladý spisovatel si povzdechl. “To bohužel asi nezjistíme. Budeme tomu muset nechat volný průběh.”
“No jo, jenže některé věci, které si vybavuji jsou… velice podivné. Moje hlava je jak strašidelný dům a asi prodělávám nejen ztrátu paměti, ale i zatmění rozumu. Je to chaos.”
“Nepřináší chaos tu největší inspiraci?”
Múza se zasmála. “Filipe, pochybuji, že bych dokázala někoho inspirovat.”
“To pozor.” Vztyčil mladík ukazováček. “Vím minimálně o jednom mladém nadějném spisovateli..." Políbil Múzu na tvář. "...kterého inspiruješ každičký den.”

“Kolektivní hluchota v poezii nastává, když společnost nenaslouchá sdělení básníků,” řekl mladý spisovatel.
“Já tvé srdce slyším tlouci, i když jsou jiní k němu hluší…” pronesla Múza zasněně.
Mladík se prudce posadil a zíral na ni s otevřenou pusou.
“Co?” zeptala se vyjukaně.
“Jak je to dál?”
“Já… Já nevím ani co to je.”
“Marie, no tak, jak je to dál?" naléhal. "I když jsou jiní k němu hluší…”
Múza zavřela oči. “Rytmus srdce jsou noty písně... jež vede ke splynutí…” zamračila se. “Uší?” Zeptala se nechápavě.
“Marie!” výskl, chytil ji kolem pasu a zatočil s ní. “Ty se rozvzpomínáš!”

“Tu čtvrtou, prosím,” požádal mladý spisovatel Marii.
Pokojem začala hrát You are my best friend od kapely Queen.
Marie skočila na postel a podepřela si bradu rukou.
“Whatever this world can give to me,” zpíval mladík společně s nahrávkou, “it’s you, you’re all I see.”*
“Občas mám dojem, že jsem si tě vybrala, ještě před tím, než jsme se poznali, než jsi věděl, že existuju. Zvláštní, co? ” přemítala Múza.
“You are my sunshine and I want you to know that my feelings are true,” zpíval mladík dál. “I really love you...”**
“Já tebe taky,” zasmála se a dala mu pusu.