Paměť a cit

Marie seděla v tureckém sedu na gauči a mračila se na desky svého poznámkového bloku.
“Copak ti ten nebohý zápisník udělal?” zeptal se mladý spisovatel.
Podívala se na něj a evidentně zvažovala odpověď.
“Nemluví se mnou,” řekla neochotně.
“A měl by?” zajímal se.
Znovu se zamračila a pokrčila ramenem.
“Jo? Asi? Nevím, něco… Něco je jinak.“ Zavrtěla hlavou. “Nebo jsem prostě jen moc velká cíťa a mám emoce v kýblu... Třeba mě skutečně měli poslat na psychiatrii.”
“Na psychiatrii určitě nepatříš,” řekl Filip rozhodně, načež do ní žďuchnul a spiklenecky se usmál. “Ale o mluvícím bloku jim radši říkat nebudeme.”