Cesta k sobě

“Marie,” zajíkl se mladý spisovatel a v další chvíli objímal svou Múzu.
“Hmm…” broukla zaujatě a odtáhla se. “Hádám, že se známe?”
“Oh... Ty jsi...”
“...ztratila paměť? Jop.”
Mladík polkl. “Fajn, nevadí, nevadí. Zvládli jsme to předtím-”
“Počkej. Jak předtím?”
“No… Ztratila jsi paměť loni-”
“Cože?!”
“Trochu telenovela,” řekl omluvně.
Koutek úst jí cukal v úsměvu. “Takže, ty seš můj José Armando?”
“Navždycky, Esmeraldo.”
“Dobrá,” odvětila pobaveně. “Mimochodem, za oblečení vděčím tobě?”
Přikývl.
“Děkuju. Alespoň nemusím jít domů v cizích botách… tedy jestli… nějaké doma mám?”
“Máš, věř mi.”
“Věřím.”
“Opravdu? Proč?”
Něžně se usmála. “Protože ti oči září štěstím.”