Múza a její mladý spisovatel (originální fandom)

"Když konečně máme tvou občanku a pár kusů oblečení, měli bychom zkusit vymyslet, co dál."
"Ráda bych začala pracovat, ale těch možností je tolik!"
"A co tě baví nejvíc?" zeptal se mladík.
Můza se rozesmála.
"Dávat lidem nápady do hlavy a podporovat je v tom, co dělají."
"Mohla bys učit, byla bys skvělá."
"Když školství je trestuhodný zabiják kreativity."
"Tak založ kreativní agenturu."
"Myslíš jako 'Múza a její mladý spisovatel - Nápady všeho druhu'?
"Spíš něco jako 'Drzá a pohledný'," navrhl.
"Tsss. Já nejsem drzá."
"To tedy seš, o tom není sporu." Široce se usmál. "Ale nepopřela jsi, že jsem pohledný."

“Tady bydlela?” vydechl mladý spisovatel.

“Ano. Drsné, co. Chcípnul tu pes.”

“A zakopali ho někomu pod postel.”

Neochotně vstoupili do budovy ubytovny.

“No to je dost,” zahučel recepční a na pult vyndal malou sportovní tašku.

Múza překvapeně zamrkala.

“Ještě dva dny a šlo to na charitu. Nejsme úschovna.”

“To jsem tu nechala?”

“To nevíš?” Recepční přimhouřil oči.

“No… Mám to trochu v mlze.”

“Tohle zbylo. Pokud vím, všechno ostatní si rozdala.”

"Tak jo.” Múza si vzala tašku. “Díky moc," řekla a vykročila ke dveřím.

"Hej, holka," zavolal za ní recepční.

“Hmm?” Otočila se.

“Dej si život do pořádku.”

Přikývla.

“Dám.”

Vešla do kuchyně, stále oblečená do mladíkova pyžama.

Ten jí věnoval jeden pohled a rychle jej stočil jinam.

“Ehm… Musíme ti pořídit nějaké oblečení,” podotkl.

“Pročpak? Vezmu si to tvoje a zamaskuju se za mladého spisovatele. Nikdo nic nepozná,“ mrkla na něj.

Útrpně se na ni podíval.

“Věř mi. Pozná.”

“No dobrá,” pousmála se. “Zkusíme dohledat věci…” zarazila se a sklopila oči. Zhluboka se nadechla. “Marie... Tak se jmenovala,” pokračovala po chvíli tiše. “Marie Arbesová.”

“To je moc hezké jméno,” řekl mladík.

“Ano, ale… Cítím se, jako bych ho ukradla.”

“Kdepak. Dělej mu čest. Tak její památku uctíš nejlépe… Marie.”

Leželi na posteli, pár centimetrů od sebe.

“Vážně si nemám-” začal mladík.

“Lehnout na tu prosezenou bestii, které říkáš gauč?” přerušila ho Múza. “Ne. A kašlu na všechny výzkumy.”

“Výzkumy?” zeptal se lehce obezřetně.

“Vědci dokázali, že prosezený gauč je účinné opatření na podporu porodnosti.” Začala se pohihňávat. “Nutí to lidi spát v jedné posteli.”

Mladík si pobaveně odfrkl.

“Radši spi.”

“Když já nevím jak. Nikdy jsem to nepotřebovala.”

“Jednoduše. Zavři oči a mysli na něco hezkého.”

“Hmm… ‘Tematický’ bez čárky nad e. ‘Viz’ bez tečky... Správně použité přechodníky...”

“Počkej, zase to nepřeháněj. Ještě z toho budeš mít divoké sny.”

“Takže policie tě, respektive tvé tělo, identifikovala podle otisků a lékaři kromě ztráty paměti nenašli nic vážného.”
“Přesně tak,” potvrdila Múza. “Ze složky té dívky vyplývá, že její život byl koncert zkázy. Jedna tragédie za druhou. Nedivím se, že chtěla pryč.”
“A ty zůstáváš?” zeptal se mladík.
“Já? Asi ano, jen budu muset vymyslet, co dál.”
“No, v nemocnici si tě nenechali, tak hádám, že mi chvíli zůstaneš na krku.”
“Tsss!” Šťouchla jej lokem. “Jsem skvělá partie. Můžeš být rád, že jsi mě potkal.”
“Ale já tě nepotkal. Přišla jsi ke mě domů.”
Múza obrátila oči v sloup.
“Detaily, detaily.”

“Takže… Všechny ty nápady byly tvoje,” řekl rozhozený mladík a nalil Múze čaj.

“Všechny ne, ale dost,” připustila. “Cestoběvování, Držkopády mladého spisovatele, Poezie pro Múzu...” Významně se na něj podívala.

“Ta byla jen v mé mysli!”

“Ano. Já také.”

“To je…” Mladík nešťastně zavrtěl hlavou. “A článek o sběru dat, co popisoval takové ty 'magické proužky'-”

“Já vím, co je čárový kód,” pronesla suše.

“Fajn, fajn...” S úsměvem zvedl dlaně v obranném gestu.

“Ty si ze mě utahuješ!” poznamenala Múza nevěřícně.

“A ty jsi mi zase během půl hodiny obrátila celý život naruby.”

“Touché,” kývla soucitně. “To my Múzy umíme.”

Múza se vrávoravě postavila.

“Gravitace… Zvláštní... Dobrá, soustřeď se. Chůze. Jeden krok, druhý.”

Pomaloučku a nejistě se vydala k městu.

Blátivá cesta se změnila na asfaltku, přibyly chodníky a budovy. Přibylo i kolemjdoucích, kteří házeli znepokojené pohledy na její zablácené letní šaty. Dva z nich jí dokonce nabídli pomoc.

Zdvořile odmítla.

Musela být opatrná. Lidé skončili v karanténě na pozorování pro menší výstřelky než tvrzení, že jsou vtělená Múza.

...

Do vchodu jí pustil starší pán.

Druhé patro, dveře č. 15.

Zaklepala.

Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál hubený mladík.

Srdce jí vylétlo až do krku.

“Ahoj Filipe.”

Múzy usrkávaly nehmotnou alternativu kávy, pojídaly nehmotné sušenky a krafaly.

“Dámy, poslední dobou mi přijde, že už tak nízká úroveň projevu politických představitelů ještě více upadá.”

“To ano,” připustila jiná, “ale pořád jsme na tom lépe než v Americe. Co se to tam vůbec s tím jejich prezidentem děje? Pod tohle se přece žádná Múza nemůže podepsat!”

“Třeba je ta jeho trochu vyšinutá, nebylo by to poprvé.”

“A co se s tím dá dělat?”

“No, co… Vyměnit.”

“A není to vůči ní hrubé?”

“Ale ne Múzu. Prezidenta. I švihlá Múza zvládne divy, když má použitelný materiál. Podívej se na Pratchetta.”

Múza prudce zalapala po dechu. Bolest, zima, žízeň...

Co? Co se stalo? Aha, sestřička, spěch, bezvládné dívčí tělo...

Rekonstruovala uplynuté události.

Šance žít. Pád. Tma.

Múza otevřela oči.

Ležela pod skalním převisem blízko řeky. Svítalo.

Pohledem sklouzla na své ruce. Leknutím zařvala. Roztřeseně je zvedla a několikrát obrátila. Hřbet, dlaň, hřbet, dlaň. Standardní ruce… Lidské ruce. Z masa a kostí. A nohy. Skrčila je. Poslouchaly… Částečně.

Svalová paměť, blesklo jí hlavou.

Přetočila se na kolena a pomaloučku se došourala ke břehu. Naklonila se.

Z odrazu na vodní hladině na ni hleděla mladá dívčí tvář.

“Cos to se mnou provedla, sestřičko…”

“Sestřičko, sestřičko!”

“Copak se děje?” otázala se Múza.

“Musíš jít se mnou. Nemůžu ji zachránit, ona se rozhodla umřít.”

“Cože? Kdo? Počkej, kam mě to táhneš?”

V dalším okamžiku stály pod kamennou klenbou s výhledem na řeku. Smrákalo se.

O tvrdou skálu se opíralo bezvládné dívčí tělo.

“Ona se tak rozhodla, byla s tím smířená, chtěla odejít.”

“Co… Co to má společného se mnou?”

“Někdy musíš riskovat a vsadit všechno co máš.”

“Vsadit na co?”

“Na smrt. Jen tak můžeš dostat šanci.”

“Sestřičko, já ti vůbec nerozumím. Jakou šanci?”

Přistoupila k ní, ve tváři naléhavost, naději a smutek.

“Šanci žít.”