DMD 2026

Běželi bez oddechu. Byli skuruti, neznali únavu, neznali strach. Uglúk byl na svoji skupinu hrdý. Nesli svému pánovi kořist. Nemusel znát přesné plány. Co pán dělá, moudře dělá. Jistě tyhle neschopné tvory k něčemu využije. Snad jako návnadu, aby ulovil někoho důležitějšího.

Tušil, že nepřátelé se přibližují. Veliké množství nepřátel, mnohokrát více, než jeho vlastních druhů. 

Jeho skupina samotná by snadno unikla, ale ti mrňavci z Morie a z Mordoru je zdržovali. Báli se slunce. A ještě chtěli zpochybňovat jeho velení!

Ale on svého pána nezklame. Splní úkol.

Ať koňáci přijdou, postaví se jim. Jsou skuruti, výborně vycvičení a vyzbrojení.

Můj plán dospěl k závěru.

Celá jsem se namazala šťávou z vepřových steaků. Poté jsem si s potřebnými věcmi zalezla do křoví. Bylo překvapivě pohodlné. Až na slunéčko sedmitečné, které mi lezlo po holém zadku. Lechtalo to.

Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho. Edward se vynořil z domu Cullenových. Zvedl hlavu. Nasál vzduch. Vydal se za pachem dobře připraveného zvířete. Tak akorát k sežrání.

Jeden krok.

Druhý.

Třetí.

Přesekla jsem provaz vedoucí k pasti. Na hlavu Edwardovi spadla síť a obalila ho.

Edward povytáhl obočí. "Bello, když jsem říkal, že je načase, aby ses naučila lovit, tohle jsem tím vážně nemyslel."

V šeru mezi stromy něco kvílelo.

Snažil se sám sobě namluvit, že je to jenom zraněné zvíře. Že je to vítr. Že stárne, a že už mu po letech uši vypovídají službu. Že je to jen přelud z nervů a únavy.

Moc dobře věděl, že zaslechl slova.

Kdyby otočil hlavu jen kousek do strany, možná by to i zahlédl. Mohl by sejít těch pár set stop do lesa. Zjistit, co se děje. Pomoct. Být dobrý člověk.

Zabodl pohled přímo před sebe, pušku sevřel o něco pevněji, a zakázal si třeba jenom pohnout očima.

Kostí dobrých lidí tu byla plná země.

"Nepsal jsem to už vloni?" Pomyslím si.

Kdepak, to byla Volavka. Teď je to Návnada, to je něco úplně jinýho.

"Dovolím si nesouhlasit..."

Přeci se s tím dá toho tolik udělat... No?

"Nic mě nenapadá."

Tak třeba... jaký bylo slovo loňskýho roku... No?

"Rage-bait." Odpovídám neochotně.

K tomu tě určitě něco napadne...

"Když jo, tak to zase bude temný... znovu... v řadě..."

Nebo hrátky s jazykem? Ná-vna-da... něco na vnadách?

"Hrátky s jazykem na vnadách jsou laciný. Možná to nechám na neděli."

Snaž se. Zkus to ještě... Třeba zkus něco meta!

"Meta?" Rozzuřím se. "Meta je nejhorší!" Raději jdu ven.

Z portrétu na ni hleděl s přívětivým úsměvem. Tvář měl na první pohled milou, očka působila bystře. Líbil se jí i ten upravený vous, i když byla uvyklá pohledu na bujné kníry a bradku. Nenapadlo by ji nazvat ho odulým, prostě to byl silný muž hodný svého majestátu. Oblečený byl ve složitém, bohatě zdobeném rouchu podle nejnovější módy, zlato, perly a drahé kameny nevyjímaje. 
Okamžitě se sňatkem souhlasila.
Ten, kdo stál před ní, ji děsil. Tlustý stařec, s povislými tvářemi v rouše venkovana.
Anna Klévská se na místě rozmyslela. 
A Jindřich VIII.? Nazval ji "příliš ošklivou", jen aby neztratil tvář.

„Poskočíme?”

„Sedíš si na vedení? Na romantickém balvanu cítím ty správné líbací vibrace!”

„Balvane! Nikdy víc! Posuneme se v ději!”

„Romantika nestačí? Odkdy?”

„Dal jsem ti pusu! Vášnivým úsilím jsem si zauzloval jazyk!  Neproměnil ses!”

„Překvapený? Nekvákej! Líbáš mizerně! Dokonce i ty jsi z toho zezelenal!“

„Labužníku! Chutnáš po masařkách!”

„Kva?!”

„Quoi?” Kulevra otráveně zasssyčela. „Sssrychlete, milovníci! Sssvítá. Takhle ssse k hvěsssdičce nedossstaneme. Kvalitní červený ssscénář, akce, konec zelené episssodky!”

Skokani sklapli.

„Chsssete ssse přece proměnit v…” užovka zaváhala. „…sssexy přitažlivé sssokoliv?”

Zelené hlavičky zakývaly.

Kulevra se spokojeně usmála: „Nassstrašte návnadu! Přilákejte PPL!”

„Kva?! Kva?!”

„Past na Prokazatelně Pravou Lásku!”

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na žížalu neberou pstruzi,

na mušku zase ti druzí.

Třešeň má rád tloušť,

úlovků chci mít houšť.

Na kapra použiju boilí,

přesný recept nikdo neví.

Jen já, jen já těsto si míchám,

osvědčenou recepturu mám.

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na rybu mám tuze velkou chuť,

večeři chytím si, buď jak buď.

Nastartuju a vyrazím k řece,

rybičku chytím tam přece.

Nejdřív křeslo pěkně složím,

rybičky trochu si zakrmím.

Pak nezbývá mi než čekat,

hrozné rýmy nic se nelekat.

Nakonec, když nechtějí brát,

žížalu ze břehu vyrýpat.

Osamělá kožoměnkyně se zapotácela a odhrnula si z obličeje dlouhé tmavé vlasy. Silnička mezi vesnicemi byla temná a žena měla upito. Prokletý si olízl rty. Alkohol v krvi chutnal odporně, ale zjednodušoval lov.

Žena zakopla a málem upadla, přímo před jeho úkrytem. Prokletý zaútočil.

V další chvíli už se k nim po silnici řítilo z každého směru jedno auto a jeho zamýšlená oběť ho zkušeným chvatem složila na zem. Než pochopil, co se děje, z aut vyskákali Lovci.

„Jsi v pořádku, Nancy?“ zavolal jeden z nich.

„Nekvokej kolem mě a radši mi s ním pomoz,“ zavrčela a sevřela Prokletého pevněji.

Vážení vlastenci,

hrdě zveme na první DEN VLAJKY.

Oslavme na Letenské pláni hodnoty, tvořící páteř národa: pracovitost, technického génia a věrnost kořenům.

Program:

1.Srdce v pohybu: Exkluzivní přehlídka úspěchů automotivu. Od historických skvostů po systémy autonomního řízení. Ladění motorů budoucnosti. Česká ruka vládne oceli.

2.Zbroj předků: Oděv symbolem síly. Ve spolupráci se studenty Fakulty textilního designu představíme národní kroje v původním, mužném významu. Funkční estetika, symbolika moci. Vyšívaný kalich praporu Jana Žižky, čamara T. G. Masaryka. 

3.Živý vzorník: Moderní interpretace. Studenti UMPRUM předvedou implementaci tradičního vzoru do současného oděvu.

Výšivka je kód. 

Vstup volný.

Maminka odkládá pozvánku. 

„Rufino, jsi geniální.“

Klementina ležela na břehu, nohy stále ve vodě, kterou právě opustila. Čekala, až připlave pravidelná záplava lichotek.

"Vypadáš jako rusalka."

"Jako co?"

"Něco jako ty."

"Velmi nápadité, přirovnávat mě ke mně."

"Vodní víla. Možná duše dívky, co se zabila z nešťastné lásky. Láká mládence a zabíjí."

"To mně nehrozí."

"Samozřejmě, naše láska je šťastná."

"Ty jsi neuvěřitelně samolibý, Ferdy."

"Proto mě miluješ."

"Ne, miluji tě proto, že mě vezmeš do Paříže, do Benátek..."

"Do Prahy."

"Jestli chceš žít na venkově, vezmi si venkovskou husu."

Na borovici za jezerem seděl dravec. Ve větru poletovala pírka jeho poslední oběti jako nepatřičný sníh.

Výletní únava, odpolední lokálka se plouží barevným údolím. Dvojsedačku za námi zabírá mohutný chlapík. V jedné ruce igelitku, na břiše kýbl vlašáku, v druhé mobil. Z polospánku mě vytrhne proud brumlavých promluv: 
"Teď mi uber bradu. Víc. Přidej světlo. Vymaž kouty."
Nenápadně se ohlédnu. Co to dělá?
"Přidej byznys prostředí. Asi nějakej ofis. Ať je to sexy."
Otře si prsty o umaštěné tričko. 
"Teď mi udělej oblek. Jo, kravatu. A do úsměvu víc zubů. Vybělit."
Začíná mi svítat. 
"Přidej vlasy. Víc." 
Zavřu oči. To jako vážně? 
"Super." Zašustění pytlíku, jak tahá další rohlík. Zakousnutí, mlasknutí. "A teď jí to odešli."

„Myslíte, že náš máte v hrsti?” řekne Adam zamyšleně. „Nejste zdaleka poslední možnost. Jen můžete zjednodušit vyšetřování. Na dramata nemám čas. Buď si normálně promluvíme o samotě nebo si tady shnijte nudou.”
Fajermon si promne tvář. „Jak dlouho jste byl mrtvý?”
„Tři minuty. Podle záznamů. Subjektivně… déle.” 
„Co jste tam viděl?”

„Ví, co dělá.”
„Sakra dobře.”
Adam je ledově klidný. Fajermon pohledem těká po místnosti. Nakonec roztřesenou rukou vyloví z kapsy poskládaný papír a podá ho Adamovi. 
Ten beze slova vstane a opustí místnost. Zabouchne dveře, opře se o ně a teprve pak se rozklepe. „Musím… si na chvíli sed—”

Chiméra stále přecházela výstavním sálem. Tu čuchla sem, tu nakoukla tam. Najednou vrazila do stolku v zadním rohu, kde Drachomyr zapomněl meloun připravený pro hosty. 

Zelený plod se skutálel dolů a rozprskl se po podlaze. Stvoření to zaujalo. Zkusmo čichlo k rudé dužině, olízlo si čumáky a pak se do nenadálé svačinky s chutí pustilo. Hostinu si kupodivu nenechala ujít ani kozí ani lví hlava.

Drachomyr byl z toho paf. 

„Ona žere ovoce? Tak to s odchytem nebude problém!“

Odběhl do kuchyně připravit návnadu.

„Že by byla nakonec vegetarián?“ přemýšlel, zatímco vytvářel melounovou cestičku ke kleci. „Třeba půjde i ochočit!“

„Seš si jistej, že to tvoje božstvo dorazí? Za mě sem nemůže žádnej zázrakoprd s trochou sebeúcty strčit ani špičku nosu,“brblal Vincenc.

„Bez obav.“ Felix, vytáhl z kapsy zavírák a odklopil víko loďáku 

„Co blbneš?“ vyjekl Walter, když se špička nože opřela o tetování na hrudi mrtvoly. „Netrval jsi náhodou na tom, že to nesmíme ani škrábnout?“

„Trval,“ souhlasil Felix klidně. „Tehdy. Všechno má svůj čas.“

 Zatlačil na nůž a ostří proťalo jednu z linií. Porušená ochrana propustila pramének moci. A někde v ulicích zapomněli Elio s bohem na neshody ohledně harému a obrátili svou pozornost ve směru Porty.

„Zapovězený les? Hagride, to nemůžeš myslet vážně!“
„Klid, Minervo. Věděj tydle mudlové, kde je Zapovězený les? Věděj kulový. Vemu je na druhou stranu. Do toho vobyčejnýho lesa. Slíbim kůrolezy, akromantule, jednorožce a vobra. Vokážu jim mravence a vo ňákým pavoukovi řeknu, že je to akromantulí mimino. A dyž budou jako dycky nahlas mluvit jeden přes druhýho, zařvu, že zrovínka teď vykouk mezi stromama jednorožec. Že ho vyplašili a von utek. Enom vobra uviděj dovopravdy. Vzkážu Drápovi, aby vobešel hrad a počkal na nás v tý zřícenině na kopci.“
Minerva uznale přikývla. „Výborný plán. Téměř bych se nebála říct, že dokonalý.“

Jako můru noční lampa ke světlu ji vyláká, 
byt utichl, všichni chrní, nikdo a nic nefňáká. 

Dobře ví, že má jít spát, už klíží se jí oči, 
přesto vždycky naletí a na návnadu skočí. 

Ještě chvíli mít svůj klid a číst si hezkou knihu, 
kouknout, jak by vypadala v tom či onom střihu. 

Psát povídku nebo román, prostě dělat svoje,
je jí jedno, že usíná tak říkajíc vstoje. 

Až na chíře zeptají se, proč tam v noci ňůrá, 
řekne jim, že připadá si jako noční můra. 

"To musíte na psychinu, pomatená ženo."
"Já vím, jenže vy jste tady měli rozsvíceno."

"Jeho tu nechci," prohlásil správce paláce. "Zas něco chytne! Tohle místo už vyhořelo do základů, nepamatujete?"

 "Ano, v šestnáctém století," potřásl hlavou kurátor. "Vy si to snad pamatujete, pane Dvořáku?"

"Já s tím neměl nic společného," špitl anděl. "Ani jsem ještě nebyl na světě."

"S holí kustodky Rachotové taky nemáš nic společného?" zeptal se správce přísně. "Shořela sama od sebe?"

"Nemůžu za to," hájil se anděl. "To ta zbroj! Táhne oheň..."

"Slyšíte? Von je jak sova na výrovce! Jenom teda přitahuje plameny, ne ptáky!"

"Patří sem," trval na svém kurátor.

"Fajn, šéfe," zavrčel správce. "Ale hasičák chci hned za něj!"

Lešení bylo rozebráno a přeneseno k další části vznikající stavby a Brandon zaklonil hlavu, aby si prohlédl čerstvou zeď v  plné výši. Podle její tloušťky by se zdálo, že jde o opevnění, a ne obytnou část rodícího se hradu. Bylo to tím, že skrývala důmyslný systém vytápění ze zdejších horkých pramenů. Mistr stavitel strávil dlouhé měsíce propočty, jak zdi zbudovat, aby vedly teplo a zároveň pevně stály a zatím to vypadalo, že výpočty byly správné. Teď však byl vrchol léta a Brandon tušil, že teprve když udeří tuhé mrazy, nové zdi začínají pracovat. Zima se blíží, pomyslel si s obavou.

"Moudrá žena vzdělává svůj dům, bláznice pak rukama svýma boří jej."

V popisu důsledků hříchu je zajímavý rozdíl dopadu na obě části člověka.

Íš, stvořený, aby 'byl služebníkem' země se dozví, že jeho služba bude těžší, protože země ponese prokletí zla a bude vydávat nejen plodiny vhodné k obživě.

Íššá, stvořená pro vztah, jako spása na úrovni íše, ponese zármutek nerovnosti vztahu, i odpovědnost za potomstvo, které je nadějí záchrany.

Čím víc se Íššá bude snažit, tím více Íš bude vzdorovat, aby udržel zdání, že má vše pod kontrolou.

Přitom jediné, nad čím má Íš s Íššou vládnout, je hřích.

K nečekanému incidentu došlo během finále hmyzího turnaje v akrobatickém létání. Závěrečné číslo včelí letkyně narušilo několik dalších včel, které vtrhly na stadion, začaly sportovkyni v letu pronásledovat a pokřikovaly na ni. Podle všeho tak protestovaly proti tomu, že nepracuje pro blaho úlu a místo toho se věnuje tréninkům. 

Letkyně musela v sestavě improvizovat, a i díky těmto manévrům nakonec získala zlato.

„Sport je práce jako každá jiná,“ uvedla vítězka po závodě. „A každodenní tréninky nejsou žádný med.“

„Takovým výjimečným talentem by bylo škoda plýtvat pro přelety mezi květinami,“ dodal její trenér. „Než aby sbírala med, ať radši sbírá medaile.“

Průvodkyně spícího muže rázně kopla do chodidla tak, že značnou chvíli nevěděl, kde je. Potom, když se otřepal a rozkoukal, uviděv ji se rozzářil:

„Mely! To jsi ty? Co ty tady děláš?“

„To se můžu zeptat já tebe!“ odvětila naoko rozčileně. „V tuto dobu spát, skutečně?!“

Ti dva se evidentně znali, usoudil Fergus.

Vtom muž zpozoroval Ferguse a dal hlavu na stranu, aby na něj skrz ženu ve fialovém lépe viděl.

„To je jeden z těch, kteří to způsobili. Lžíce z měsíčního stromu byla návnadou,“ dodala na vysvětlenou.

Neznámý kývl hlavou na znak pochopení.

„Jak to vypadá?“ zeptal se ustaraně.

“Pojď prosím tebe, potřebuju aby mi někdo podržel kameru.”

“Proč neřekneš nějaké kamarádce?”

“Neremcej. Buď rád, že tě někdo vytáhne ze sklepa.”

“Stejně to nebude fungovat, tímhle peníze nevyděláš.”

Dívka mu beze slova vrazila do ruky kameru a začala vrtět zadkem.

***

“To není možný, jen dva palce nahoru a jeden člověk mi napsal komentář, že se mám vážně zamyslet nad svým životem.”

“Já ti říkal, že to nebude fungovat.”

“Co ty o tom víš? Jenom sedíš ve sklepě a natáčíš plastelínu!”

“Natáčím crossover Hvězdných Válek a Star Treku z plastelíny a lega. Sleduje to kolem šedesáti tisíc lidí každý týden.” 

„Jak si to představuješ? Jak by měl takový manifest podle tebe vypadat? Máš pocit, že jsou duchové utlačování jako skřítci?“ přerušil trapné ticho Tlustý mnich náloží otázek.

„Mohli bychom mít něco vznešeného, jako třeba Komisi pro Ochranu Práv a Rovnocennosti Duchů,“ navrhl skoro bezhlavý Nick.

„Tobě se ve vší vážnosti líbil název Společnost pro Podporu Občanské a Životní Úrovně Skřítků a pak jsi vymyslel KOPRD?“ nevěřícně se na něj podíval Krvavý baron.

V tu chvíli zdí proletěl Protiva a začal se hurónsky řehtat: „Prd, duchové mají koňský prd.“

„No já se na žádné kampani podílet nebudu,“ rezolutně prohlásila Šedá dáma.

"Lioness," Tiger's voice sounded with the quiet intensity of command. "This is not your job right now, unless it has something to do with..."

"He's only here because I didn't do my job thoroughly enough last time," she gritted back, but then she closed her eyes and dropped the emotional barrage.

"If you as much as think about hurting anyone ever again," she said to the broken man at her feet. "I will find you, and by God I will finish my job. Understand?"

He nodded. "Please, don't..."

She turned away in disgust, speaking to her partners.

"Where to now?"

Než doletěli nad pevninu, vystoupali do cestovní hladiny 350. Autopilot nyní udržoval výšku i směr, a tak si rozepnuli pásy a trochu se uvolnili. Stevardka jim donesla sendviče. 

„Ty letušky jsou čím dál mladší,“ poznamenal Black, jakmile zmizela. 

„Lovegoodové je jednadvacet.“

„Vypadá na čtrnáct. A připomíná mi holku, co ji pozvali na moje třicátý narozeniny, aby mi udělala pomyšlení.“

„Zaplatili ti narozeninovou šlapku?“

„Jo. Dali jí 50 babek za sex a já pak 20, aby předstírala, že nějakej byl.“

„Aha,“ broukl Snape. „Okey.“

„Do prdele, právě jsem se vyoutoval.“

„Očividně.“

„Sorry.“

„Hm… Máme zhruba dvě hodiny. Jestli potřebuješ mluvit, poslouchám.“

Not doing your job takes a significant amount of work. 

Deb Lister was a self-proclaimed procrastination expert, with going on 50 years experience of doing smeg all. Kryten pretended to care, but Deb knew she was all too happy for the added workload. In fact, finding the best hiding places for thrice-worn socks and threadbare boxers had become part of her routine, and that was a whole afternoon, easily. 

Annoying Rimmer was a category unto itself, but easily combined with shirking cockpit duty, and avoiding her eyes when one of them accidentally mentioned Jim or Bexley. 

Don't work. Don't think. 

Odevzdávat jediné dítě do rukou Řádu Jediů bylo pro rodiče většinou emotivní, pan Malone to ale zvládal se ctí. Ostatně nebyl fňukna ale dispečer, co řídil flotilu logistických dronů na půlce planety. A něco tak náročného si žádalo klidnou, logickou mysl, nehledě na to, že byl po noční směně unavený k chcípnutí.
„Tak se tam měj dobře,“ mával uzlíčku, ve kterém byla zabalená jeho dcera, „a hlavně se nepředři jako já. Logistika, to není nic pro mladou dámu.“
Ona ho Abby sice nevnímala, ale vlastně poslechla a místo flotily dronů řídila letky stíhačů, což je pro mladou dámu vysloveně ideální.

Markéta ležela na gauči a koukala do telefonu. Poslední půlhodinu strávila na Tinderu. Jednoho rovnou ghostovala, druhý jí poslal intimní fotku bez vyžádání a třetí psal o politice.

Už jí to hledání partnera nebavilo. I rychloseznamky jí už štvaly, samej nudnej ajťák a akorát to byl žrout peněz.

Tak si raději hrála hru, i když ta Markétu spíš vysávala.

Koukla na whatapp, zrovna tam do statusu jeden kamarád kamardky hodil fotku s rozpracovanou růžičkovou kapustou.

Tu nenáviděla.. Tak mu to napsala. Nějak si plynule začali psát víc a víc.

O pár let později na to odpoledne už vzpomínali ve třech.

"Tak mě, Tabito, napadlo, jaké by to bylo, kdybych si našel ženu, která by nepracovala a starala se jen o rodinný krb, jak se říká," ventiluje svou myšlenku Zdirad.

"Myslíš, že by to byla výhra? S takovým požadavkem bys nejspíš získal nějakou línou lemru, se kterou bys měl ten příslovečný krb studený."

"Zřejmě máš pravdu, Tabito. Ale řekni, až třeba budeme mít dítě, že nebudeš spěchat z mateřské zpět do práce příliš brzy?"

"To by se teprve vidělo. Vždyť mateřská, přesněji řečeno mateřský úvazek, to je práce setsakramentská. To si vy chlapi vůbec nedovedete představit. Mimochodem, zvládal bys být živitelem?"

Dychtivostí rozechvělý a vášní roztoužený Lord Temná helma usedl v tajné komůrce, před sebou sbírku plastových panenek. Podařilo se mu konečně unést princeznu Vespu, a než s ní chlapácky promluví, může se oddávat nevyřčeným touhám. Figurky nechal kdysi vyrobit na zakázku. Teď se ponořil do své zvrácené hry.

„Hlavně, děvče, nepracuj. Tvůj mocný manžel se o tebe postará.“

„Já tě nechci, ale když nad tím přemýšlím…“

Někdo vzal za kliku.

„Plukovníku Sandersi, neříkal jsem, že máte klepat?“

„Lorde Helmo, chce Vás prezident. Nebojte se, neviděl jsem Vaši hru s panenkami.“

Temná helma zhnuseně odfukoval. Ani na vlastní lodi nemá soukromí!

Zelená se rozpíjí v daleké země, v divočinu, nepolíbenou tvými sny. Řítí se zdi svěrací kazajky města a mysl bloudí po kraji.

Jako mucholapkou jsi chycen v osidlech poblouznění, sladkého zapomnění. Včera struna praskla, dnes opět hraje do not meluzíny v komínu.

Jako mrkev na palici – nedosažitelně přitažlivá bíle nezasytí, nevidíš nic jen dech písku pouště hrajícího se s tvými vlasy. 

Zavřeš oči a zlatavé vlny tříští se o útesy fantazie. Šum ovine noční můru jako had zakousnutý do jablka. 

Hluboké nitro hučí jako tisíce klasů obilí na poli, slunce pálí na zmrzlé touhy.

Zaleskne se plamen plání beze slov.

Se svou matkou měla poněkud chladný vztah, proto byla velmi překvapena, že za ní v den její svatby přišla až do pokoje, ve kterém se připravovala a trávila poslední chvíle jako svobodná dívka.

„Celý život jsem tě vychovávala tak, jak se na někoho z našeho rodu patří,“ začala matka přednášku.

„Nyní tě s otcem odevzdáme muži ze stejně starobylé, důležité a bohaté rodiny, jako je ta naše.“

„Dám ti jen jednu radu, kterou budeš ve svém životě potřebovat. Hlavně, děvče, nepracuj.“

A tak se Narcisa Blacková vdala za Luciuse Malfoye a celý život plnila jen to, co jí matka řekla.

Nešťastná Xénie sesílá další povzbuzující kouzlo, pořád dokola se omlouvá.
Slávka v její náruči prudce zvrací, ohmatává si bolavou hlavu, půlka vlasů pryč...
Drahoš nad nimi spíná ruce. Ještě se třese zděšením i lítostí, nehoda ho však navádí, aby vyslovil nahlas to, s čím si zatím jen nesměle v duchu pohrával.
„Jestli tohle přežijeme, vezmu si tě.“
Slávka zápasí s další vlnou nevolnosti. Ale odteď už vždycky bude věřit, že největší štěstí člověk prožívá, když zvrací v kaluži bláta a krve.
Xénie se od dvojice tiše odpoutá. 
Musí zjistit, odkud předtím přišla pomoc. Může to být past. Ale taky nemusí.

Na to, aby ji dostal švihem svého ocasu, byl vetřelec příliš malý. A teď již hořel v plamenech. Zvládla to. Přežila. 

Vrátila se k druhému rozstřílenému vetřelci. Jeho kyselina rozleptávala zemi, ale s dírou v hlavě již byl také mrtvý.

Tady už nemusí bojovat.

„Základno, tady Eremi. Hlásím kontakt s vetřelci. Tři jsem zabila, nebyli ještě úplně vyrostlí. Vylíhli se z lidí, které sem dovezl David. Bohužel jsem musela i zabít dva lidi s vetřelcem v pokročilém stádiu. Informaci o Davidovi mi ještě stihl poskytnout jeden z nich.“

„Vyčkej na místě a čekej na další pokyny. Brzy se ti ozveme."

V Japonsku do půlky devatenáctého století byla tradice Uwanari-uchi neboli nálet na druhou manželku. Pokud si samuraj vzal novou manželku krátce po rozvodu, dostávala jeho bývalka právo zaútočit na jeho novou družku. Svolala útočnou skupinu o velikosti od třiceti do sta žen a v písemné formě oznámila svůj záměr oponentce. Oponentka svolala obrannou skupinu, kterou mohla vyzbrojit smetáky, naběračkami, poklicemi, krabicemi na jídlo a košíky. Útočný tým měl za úkol zničit drahý majetek nové manželky, obzvlášť keramické hrnce a papírové dveře a stěny. Obránci se bránili zbraněmi, než bylo vyhlášeno příměří a pozvána skupina vyjednávaček. Muži se dění účastnit nemohli.

Vzpomeňte na Kropila,“ rozohňuje se agitátor. „Grunt chtěl udržet pro děti. Ale že právě jim nejvíc uškodil, to mu nedošlo. Jak bude jeho žena smluvené dodávky plnit za něj, sama?“ 

Járova matka se napřímí a ztuhne. 

„Ale nejsme bez citu. Nabízíme Kropilové pomocnou ruku. Může přenechat hospodářství družstvu, to ji nenechá padnout. 

„A co vy?“ rozhlédne se Vachtl po sále. „Vy dodávkovou povinnost poctivě plníte?“ 

Všichni jako na povel skloní hlavy. 

 „A co vaše ženy, vaše děti? Taky je chcete nechat dřít od úmoru do úmoru, jako Kropilovi? Ve společném budou mít jiný život. Nemusí skončit shrbení a s mozoly.“

Podruhé vyměnil zámek. Pečlivě prohlédl byt. Žádné další zařízení nenašel. Vyměnil kartu v mobilu. Smazal všechny soubory, předtím je samozřejmě pečlivě uložil na flash disk. Přestože ho to pokaždé, když mazal další jméno, vnitřně zabolelo, oddechl si, až poslední soubor zmizel a disk byl uschován do perfektní skrýše.
Teď mu nikdo nic nedokáže. Oddechne si a pak se vrátí ke své tmavovlásce. Zaslouží si to. 
Už klidnější vyšel před byt. Pod nohy se mu snesl bílý lístek.

Sofie
Agáta
Lena
Iveta
Soňa

BRIGITA

Stále spíš klidně?

Úzkost mu stáhla hrdlo. Zabolelo ho na hrudi. Co teď? Notebook! Musí pryč! Hned!

Narcis byl krásný, nádherný mladík. Zamilovala se do něho spousta žen a nymf, včetně nymfy Echó. Ta se neopětovanou láskou utrápila. 

Bohyni lovu Artemis to pobouřilo. „Počkej hrdopýšku. Já tě potrestám,“ rozhodla se. Nalíčila v lese studánku, jejíž hladina byla jako zrcadlo. Když se Narcis chtěl napít, zahlédl sám sebe. Návnada zafungovala. Veštba rozpřáhla náruč. Mladík se do sebe beznadějně zamiloval. Nemohl se od svého obrazu odtrhnout. 

„Ách, jak jsi krásný. Polib mne, Obejmi mne,“ vzdychal touhou. „Netrap mne. Opětuj mou lásku,“ žadonil. Nakláněl se pro polibek čím dál víc, až se hladina uzavřela nad jeho pýchou. Sebeláska ho zabila. 

It has been hell since they came back to London. Not only were they berated for running away, but Emily's father also found out that she had been working at Victor's office.

He went there unannounced, and there she was. Sitting at Victor's table, casually writing something. He went ballistic. He said how ashamed he was of her and how her mother would be disappointed. He shouted that they married her off to Victor, so she never had to work. It wasn’t appropriate.

Emily ran off crying. She was heartbroken. Heartbroken that she might never be free to work again.

Se zájmem jsem sledovala, jak dvounožka kmitá. Sundávala záclony, přitom brblala, že jsou samá díra. Nové, že nemá smysl kupovat, dokud kotě nedostane rozum. 
Css, urazila jsem se, já mám náhodou rozumu na rozdávání, jsem superinteligentní kočka, která vše zkoumá a všude vleze. A kotě už také nejsem, už mám deset měsíců.
A záclony, ty padly za oběť, když jsem bránila fóglům vys.. tedy vypustit exkrement na parapet. 

Vůbec si neváží, že jsem kvůli tomu porušila jedno z maminčiných přikázání, že bytové kočky jsou na světě, aby ho zdobily a nikoli makaly, že mají jen jíst, spát a mazlit se.

Matně šedožlutý paprsek ohlašující sklizeň nečekaně prudce prorazí hradbu mračen. Na pole se trousí procesí ze všech stran, nenechá se odradit lezavým říjnovým ránem ani větrem svištícím v uších; brodí se blátivými strouhami, nekonečně pomalu plní koše vyoranými chcípáčky, jak je nazval František, zachraňují, co se zachránit dá. Elena mezi všechny roznáší kukuřičnou kaši a Jančinu horkou meduňku. 

Zpátky domů se plouží večerním šerem. Roňa vyčerpaně přemítá nad posledním kázáním: příběh o Marii a Martě nikdy pořádně nepochopila. Pak zabloudí očima na dvorek, kde drobná kudrnatá holčička, živá, zdravá a šťastná, prohání hejno kuřic. 

Usměje se. Ráno jí upeče lívance.

Holčičko moje pošetilá. Bude ti devět a stejně tě děsí, že sis ještě nevybrala budoucí zaměstnání. Trápíš se tím tak opravdově a hluboce, že se tomu ani nedokážu smát.

Máš všechny cesty před sebou. Můžeš jít kteroukoli z nich.

Máš nás a my tě podržíme. Jsme tvoje základy, na kterých postavíš svůj vzdušný zámek.

Nehledej práci, nejsi na to stavěná, práce ubíjí a unavuje. Ty musíš hledat poslání. Najít tu správnou vášeň, co tě požene vpřed. A až ji najdeš, bude úplně jedno jestli se staneš všehovědkyní nebo cukrářkou. Protože pak se díky tobě stane svět o kousek lepším místem.

„Už se to trhá,“ hlásím optimisticky po obědě. 

„Ta o Červený Karkulce je taky dobrá,“ odzívne mě Marta. Ani se neobtěžuje vylézt ze spacáku 

„Pršelo a blejskalo se sedm…slyšíte?“ Rita tuhne. Něco škrabe zvenku na dveře. 

„Měly jsme zavřít na petlici,“ šeptá Marta. Rita nenápadně couvá do nejzazšího rohu. 

„Neblbněte, medvědi přece nelezou do baráku.“ Nový útok. Silnější.  

„Jsme v pasti. Teď si na nás venku počíhá!“ 

„Seš cvok,“ opatrně se sunu k oknu a rukávem vytírám kolečko. Zrzavá fenka, hubená a promočená na kůži. V tlamě drží pomuchlaný a dočista vylízaný obal od Ritiny Májky a dožaduje se přídavku.

„Jmenuji se Trnilam,“ představil se. „Rád bych Lučné vrchy zbavil té hrůzy, která nás tři málem zahubila…“ nadechoval se, aby zmínil Vajgorovu pomoc. Hlavně však potřeboval uctivě vypoklonkoval Borlana, neboť by se jim tam pouze pletl. Jenže Borlan mu skočil do řeči.

„Jdu s vámi! Pokud víte, jak tu hrůzu zastavit, řekněte a můj meč vykoná své dílo!“

Málem si povzdechl nahlas. Na jazyk mu přitancovalo dávné, asi už zapomenuté přísloví: hlavně děvče nepracuj. Nic nedělej, abys to nepokazil. Moc dobře věděl, že netvor může Borlana snadno použít proti nim a navíc Borlan ani nemá, jak jim při střetu pomoci.

Ušlapal si místečko na slámě a sedl si. Pozoroval slepice a okýnkem rozruch venku. Neutichal ani zdaleka. Přijížděla další auta a Alex neměl šanci se vytratit.

Opřel se o stěnu ve špinavém kurníku a zmohla ho únava.

Alexe začaly probouzet sluneční paprsky chladného rána.

Vtom ho napadlo, aby si majitelka domečku ráno nepřišla posbírat čerstvá vejce do kurníku. Na ulici bylo pořád rušno a on nemohl utéct.

"Hlavně ať ta bába dneska zůstane doma, ty vajíčka si může posbírat jindy." modlil se Alex.

"Já jí je za to nepošlapu."

Jako by jeho prosby někdo vyslyšel. Paní domu na vajíčka zapomněla.

Ondra se vrátil z obchodu.  S výrazem krále, který si přinesl drahý poklad, položil na stůl balíček. "Cos to koupil?" Zajímala se manželka. Ondra  jej  vzal do ruky a strčil jí ho pod nos. "Přivoň si," řekl. Zuzka nasála vůni a usmála se. "Parmezán, viď."  Ondra přikývl. "Zítra koupím špagety a uděláme si hostinu," těšil se. Zuzka přikývla. Druhý den se Ondra zdržel v práci. Zuzka vytáhla sýr z ledničky, že si kousek vezme jen tak. V tom se objevil tatínek, že by chtěl kousek sýra. Dostal ho. "Jaký byl?" zajímala se. "Nevím, strčil jsem ho do myší pasti." "Cože?"

“Tys mu na to kývla?” podivila se Marta.
“Prostě mě ukecal,” vzdychla Karolína. 
“To mě před lety taky,” zasmála se Marta. “To Mirek umí, když chce. I když tentokrát u mě nepochodil. Na tohle já nejsem ten správný typ.”
“Ale víš o všem, co se ve vsi šustne!”
“To není všechno. Mě by to navíc nebavilo. Na co tě nakonec dostal?”
“Ukázal mi staré svazky. Jsou nádherně napsané, malované, spousta fotek… a ty příběhy! Zajímavé čtení. Slíbil mi, že si v nich můžu listovat, jak budu chtít. Jen se bojím, že jako nová obecní kronikářka se těm starým nedokážu vyrovnat!”

"Nevypadáš dobře, Margaret," zamračí se Hawkeye, "jistěže vypadáš úžasně, ale zdá se, že máš horečku."

"Nesmysl," odsekne Margaret, než se sesune k zemi.

*

"Prostě mě pusťte, ať můžu pomoct," rozkašle se Margaret.

"Máš ošklivou chřipku. Pomoct můžeš leda někomu do hrobu," odvětí Frank.

"Franku? Je ti zle?" znepokojeně se ptá B. J.

"Nic mi..."

"Ten záchvat příčetnosti byl podezřelý," svítí mu Hawkeye zkoumavě do oka.

*

"Potřebuju jít pracovat."

"Á, pacient si myslí, že je zdravotník. Což sice... je, ale stejně je vedle."

"Sestry mě potřebují!"

"A ty potřebuješ klid. Na lůžku. Pokusíme se zajistit, aby následné zhroucení světa proběhlo poklidně."

Nebyl jsem zrovna lumen. 
Splést si lidský příbytek s úkrytem! Pitomý nápad. 
Samozřejmě, cestu ven jsem nenašel. Už jsem říkal, že fakt nejsem lumen? 
Zůstal jsem viset na zácloně. 
Když jsem se vzbudil, byl jsem v krabici, šišlala kolem mě lidská mláďata a mezi nimi se protlačil lidský zasloužilý gentleman a strčil mi před čenich… Mrskajícího se tučného červa na pinzetě!
Hryznul jsem. 
Jídlo! 
Dobře jsem se najedl. 
Večer mě vypustili. 
Ale když jsou tak ochotní… proč to nezkusit?
O pár dní později jsem visel na zácloně znovu a gentleman mě znovu nakrmil.

Stavuji se tak jednou, dvakrát do týdne. 

Často si z ní dělali legraci, že se s majorskými frčkami narodila.

Byla armádní spratek a bylo naprosto přirozené udělat kariéru v armádě.

Stala se sestrou a dopracovala se k důstojnické hodnosti. Její vrstevnice byly ženami v domácnosti. Nepracovaly, ale pro Margaret to mělo daleko ke svobodě.

Možná by ji čekal stejný osud, kdyby nevyrůstala v jednom armádním táboře za druhém.

Kdyby žila v bílém domě s velkým stromem s houpačkou, co jí vyrobil táta.

Někdy pocítila lítost, ale pak na ty ženy pomyslela a byla ráda, že příčetnou ji drží tvrdá realita a ne benzedrin a léky na spaní.