DMD 2026

Nora už zná rutinu. Aktivní hovor na mobilu, bezdrátová štěnice skrytá za límcem. Co dělat, kdy se necítíte bezpečně. 
Tentokrát je ale návnadou Adam. 
„Můžete si to rozmyslet.”
„Já vím.” 
Ani nezaváhá.

Fajermon se napřímí, jakmile ho spatří. 
„Nejste nastrčený agent. Cítím to až sem. Nějaké zbytky nadání ještě mám.”
Adam se posadí naproti. „O co jde?” zeptá se chladně. 
„Jak dlouho?” 
„Nerozumím.”
„Oba velmi dobře víme, co ti parchati v UBRMU dělali. Takže? Jak dlouho? Minutu? Pět?”
Adam sáhne po límci a pak po mobilu.

„Vypnul oba přenosy!” sykne technik venku. 
„Ví, co dělá,” řekne Nora. 
Sama tomu nevěří. 

Zůstal jsem za kopcem v remízku s kobercem, abysme nebudili pozornost.

Nudim se a mám hlad.

Ostatní se určitě někde v krčmě nacpávaj.

Dopil jsem měch vína.

Slunce už se sklánělo k západu, když jsem si všiml jak se blíží, ale co to vlečou?

"Že vám to trvalo, měli jste jen nabrat zásoby a zjistit co a jak, a co má znamenat ta ovce?"

"To je jídlo," uchcichtl se Fleuriot.

"A to si ji mám jako zabít, rozkuchat, anebo snad spolknout celou?"

"Neboj," žďuchla do mě Jorcha, "není pro tebe. Vzali jsme džob. Jí si dá náš úlovek. Tumáš klobásu."

Pan Novák zmizel při dovolenkovém pobytu na Ibize. Paní Nováková napřed čeká, že k nalezení jejího muže, ať již živého nebo mrtvého, dojde nějakou oficiální cestou, ale po dvou letech čekání už ztratí trpělivost, a tak najme detektiva – hledače. Za týden dostane paní Nováková SMS: 

„Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Špatná zpráva je, že se mi podařilo najít mrtvolu vašeho muže, bohužel se utopil při potápění. Dobrá zpráva je, že tělo je obrostlé mořskými mušlemi a v nich jsou perly v hodnotě 150 milionů korun.”

Paní Nováková obratem odepisuje: „Perly prodat, peníze zaslat, návnadu hodit zpátky do moře!”

Hovor.
Šoupání židlí.
Kroky.
Ticho.
Opatrně na škvírku otevřel oči. Je sám aby mohl začít pracovat na poutech?
Nebyl.
Pohledná rusovláska se na něj usmála, tak hezky. Její žlutooranžové oči ji zařazovaly mezi démony, ale ten nevinný výraz v mladičké tváři, to, že ji tu nechali... bude Přeměněná teprve krátce.
Díťátko, pomyslel si z nadhledu dvou set let.
„Ahoj,“ řekla tiše.
„Ahoj,“ odpověděl.
Polekaně ucouvla.
„Mě se nemusíš bát...“
„Kdo jsi?“ zeptala se, nevinné oči široce otevřené.

Démoni mají různé talenty.
Racek je stratég. Vran je zbraň. Jezevec zásobovač.
Liška, jak jen může, se námaze vyhýbá.
Ale tohle je zábava.
 

Dorothie vší silou zabrala za kliku. 

Tvrdohlavá tyč se ani nepohnula.

Mladá žena se zhluboka nadechla, zapojila svaly paží, zad i nohou. Klika povolila.

Dorothie nečekala tak rychlou kapitulaci, ztratila rovnováhu a spadla na zem. 

Bláto čvachtlo.

Jak tak ležela, vzpomínala na slova svojí matky. "Taková práce se k tobě nehodí, Dorothie. Jsi dcera earla. Přece se nebudeš zabývat manuální prací. Najdi si třeba nějakou charitu, nebo školský ústav..."

"Tohle je taky charita, mami," řekla sama pro sebe, když se zvedla z bahna a očistila si ruce. Zatočila klikou a motor sanitky spustil svůj rytmus, který skoro přehlušil nedalekou dělostřelbu.

Odpoledne přišel na kontrolu Josef. 

"Jak se cítíš, Danieli?" ptal se.

"Jako moucha s utrženými křídly," zašklebil se Daniel. Vyškrábal se do sedu.

"Tak mi ta tvá křidélka ukaž," pobídl ho Josef a natáhl se po Danielově paži. Změřil mu tep, tlak i obsah kyslíku v krvi. Potom vytáhl malý přístroj, který mu přiložil ke krku.

"Máš málo kyslíku. Budeš muset na vzduch," oznámil pak.

"Tak mě pusť do práce." zkusil to Daniel.

"Ani náhodou. Žádná práce, chlapče. Minimálně týden," zazněl nekompromisní příkaz.

"Ale..."

"Žádné ale. Postav se!" přikazoval Josef dál.

Daniel to zkusil, ale bez opory ještě stát nedokázal.

„Laskavost?” Nora na něj hledí jako na idiota. „Přišla jsem, protože se házíš marod, kdykoli přijde někdo z UBRMu, a protože ses prý vyptával na mě. Jestli očekáváš, že pro tebe hnu prstem, pak ses přepočítal.”
„Strčila jsi mi do hlavy cizí trauma. Víš, čí je. Chci s ním mluvit. Máš nadání, používej ho. Přiměj ho, aby přišel. Jména předám jemu.”
„Kolik těch prášků bereš?”
„Cože?”
„Nemohl ses normálně zeptat?” 
„Cože?” 
„Nějak ses zasekl.” Nora se zjevně baví. „Dej mi chvilku.”
Vrátí se za pár minut. 
„Může dorazit ještě dnes.”
„To je nějaký trik, že?”
„Není. Začni ten seznam psát.”

Brzy zastavuješ a upravuješ si lepicí pásku na botě. Je vlhko, nedrží.
Vystoupáš kopánek, který zbytečně děsí mnoho chodců, sesuješ se po štěrku do podchodu pod železnici a už jsi na vozové cestě. Po té půjdeš dobrých osm kilometrů.
Je to jeden z nejnudnějších úseků. Kopce jsou vysoké a daleko, cesta zdánlivě neubývá. 
Jenže dneska jakoby to vůbec nevadilo.
Zase si připadáš jako Bilbo.
Bridge of Orchy je tu nějak brzo, je půl dvanácté. Dobrý čas.
Hotel otevírá pozítří, ale restaurace už třeba funguje?
Kdepak.
Pohlédneš dovnitř, tvé oči se střetnou s pohledem znuděné servírky.
Podpírá stůl.
Času má dost.

Jsou práce, které jsou pro ženu vhodné. Vychovatelka, učitelka, i ta medicína a doučování po večerech by se ještě dalo snést. Ale odstěhovat se a dělat vědu? To bylo na jejího otce moc…

Naštěstí má bratrance, který jí nabídne práci. 
Naštěstí má sestru, která ji u sebe nechá bydlet.
Naštěstí existují univerzity, které přijímají ženy.

Někdy, když počítá každou korunu, přemýšlí, jestli to za to stojí.
Někdy neví, co vlastně zkoumá a proč.
Někdy se osaměle ptá, jestli vůbec existuje muž, který ji vedle sebe snese.

Nakonec ale ví, že si vybrala dobře. Může mít vědu, lásku i dvě dcery.

Některým hora kladla překážky, dělala jejich život těžším a čekala, jestli padnou nebo je překonají, vyzvou jí a pokoří. Druhým zase vystýlala útulná teplá hnízda a doupata, obklopovala je teplým bylinným vánkem a dostatkem potravy, nechávala jejich vysílené duše odpočinout. Martina patřila k té šťastnější skupině, prožívala hojnost, byla dost silná, aby se nemusela nikoho bát, les kolem ní voněl a byl plný lákavých chutných plodů. S rozkoší se položila do mokrého bláta a vychutnávala si vědomí, že nemusí nijak vypadat, nic říkat a nic dělat, uspokojená neokázalým bohatstvím skromných tužeb. Hora jí konejšila a sváděla, aby s ní zůstala.

Je s podivem, jaké výmluvy si Pátá kolej dokáže vymyslet, aby obhájila nedodání domácích úkolů.
„Snědl mi ho pes“ to není.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě bolí hlava.“
Víceméně pochopitelné. Kdyby ji kapky od madam Pomfreyové okamžitě nevyléčily.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když prší.“
Proč?
„Protože jsem smutnááá!“
Smůla.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě nemá rád.“
Domácí úkol nemá rád nikoho.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože se mi nechce.“
To se holt budeš muset přemoct.
„Když já jsem... línááá!“
Z toho vyrosteš.
„Ale mám výjimku!“
Ta tu neplatí.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože... protože jsem úplně blbá!“
...
Sebereflexe? 

Biatris vmžiku proběhl hlavou celý výčet možností. Lidí, míst, řešení... všechny s mohutnými ALE.
Tisíckrát raději by domlouvala nechtěný sňatek, než hledala bylinky pro nechtěný život, nicméně tahle situace nemohla zůstat jen v jejích rukách. Zásadní bylo...

"...kdo?"
"R-Rémin," špitla Gertrud slabě.
“Rybářův synek Rémin Catalan?”
“Rybář? Vždyť vypadá…”
“...jako hradní páni? Gertrud, podoba nic neznamená. I kdyby, jeho matka si pravdu vzala do hrobu a pan Pierre-Roger se o něj nikdy nezajímal. Co ti nakukal, bídák?”
“Já… vlastně mi neodpověděl, když jsem se ptala. Ale říkal, že se spolu budem mít dobře, že se postará.”
"A?"
"Nechce mě znát."

Toho dne se, k mému velkému překvapení (a trochu i k zděšení), teta Kateřina vynořila ze svého pokoje až spíše k poledním hodinám. Nepokoušela se nic organizovat, dokonce ani vařit výživnou stravu pro Milouše, nýbrž se odebrala přímo k břehu řeky, kde ulehla pod slunečník a znovu se oddala odpočinku.

“Saturnine, nemáte s tím něco společného?” Byla to spíše řečnická otázka.

“Dědeček si nepřeje, aby žena jejího postavení pracovala.”

“Opravdu?” podivil jsem se.

“Ne,” pravil Saturnin:  “Ale jak je vám jistě známo, pracovitost paní Kateřiny se ve svém účinku podobá dělostřeleckému granátu a bude tedy lepší, když na nás nedopadne…”

James ucítil vzadu na rameni lehké štípnutí. Nepatrné mravenčení, které ovšem mohlo znamenat jedinou věc - runa spojení se obnovila. Koutky úst mu cukly a málem se prozradil. Nezklamal jsi, Matthew, já to věděl.
"Tak si pro mě tedy pojď," zašeptal a nechal Beliala, aby se přiblížil. Dělilo je od sebe pár pomyslných kroků. 
Belial napřáhl ruku. Skoro se dotkl Jamesovy duše. 
Skoro. 
Místo toho vytřeštil oči, když mu hrudí prošlo tenké ostří. 
Iluze se v tom okamžiku rozplynula a James se probudil.
Zbraň, která trčela Belialovi ze srdce, byla nebezpečně skutečná.
"Překvápko!" zazubil se Matthew a otočil hrotem svého meče. 

„Babi, můžeš prosím slézt z těch štaflí? Já to udělám, jenom mi řekni co a jak.“
Babička se vytahovala ze štaflí nahoru do skříně jako by jí bylo 20.
„Ach, asi mi budeš muset pomoct, ta záda mě bolí, Alex. Tak dlouho se tam hrabat nevydržím.“
„No nepovídej. Tak pojď dolů.“
Alex přidržela babičce štafle a vydrápala se nahoru místo ní. Začala po jednom vyndávat složené záclony, ubrusy, prostěradla, povlečení... A babička jí hlásila s čím kam.
„To jsi moc hodná. Bez tebe bych to dělala dlouho.“
„Babi, ty bys neměla dělat nic. A už vůbec ne dnes. Máš odpočívat.“

Teorie temného lesa říká, že pokud v něm rozděláte oheň, ostatní se o vás dozví. A to znamená, že jste buď hlupáci nebo si věříte natolik, abyste na sebe upozornili. V obou případech představujete nebezpečí. Potenciální hrozbu, která musí být zničena.

Ve vesmíru je toto pravidlo ještě intenzivnější, nicméně dá se celkem snadno zneužít. Stačí, když vytvoříte falešný signál v solární soustavě, kde existuje život. Metaforicky zapálíte oheň na dálku a necháte působit mocnější síly. Vyspělejší civilizace skočí na návnadu a zprostředkovaně zničí celou civilizaci. Nemohou totiž riskovat, že to udělají ti, co právě zažehli plameny. Riziko je příliš vysoké.

Příliš pozdě si uvědomil, že to udělal zas. Zaslepený sebejistotou spolkl tomu zrzavému skrčkovi návnadu i s navijákem. Teď ta stará kocábka tepala krásnou Hermine s zuřivostí teriéra. Přesto věřil, že se mu průběh bitvy podaří zvrátit. I ve chvíli, kdy se přes brlení převalil běsnící příval. Pořád měl početní převahu.

Frances se se svým družstvem prodírala k zádi. Pan Whitrow vedl útok přes příď. Hustý dým oslepoval. Každý krok vpřed byl vykoupený krví. Protivníkovou i vlastní. Muškety štěkaly z ráhnoví. Potom se dým rozptýlil. Záblesk zlata v modři a karmínu upoutal pozornost. Vystřelila. Prudká bolest ji srazila na kolena.

Bětuše byla dobře vychovaná dívka z lepší rodiny. Věděla, že se má dobře vdát a starat se o domácnost. Něco jiného by bylo nemyslitelné.

Co ale zbývá, pokud věno není a nápadníci se nehrnou? 

A potom vysvobození. Vyučila se účetnictví, dostala místo. Už nebyla jen marná stará panna, postarala se o sebe. Nemusela závidět úspěšnější sestře.

Na svatbu už nepomýšlela, a přece svitla naděje. Laskavý muž, nebyl úspěšný ani bohatý, ale měli se rádi.

A zčistajasna ji právě on postavil coby pracující ženu naroveň služkám a dělnicím! 

Osudné nedorozumění. Odešel, než se mohli smířit.

Z téhle rány se vzpamatovávala těžko.

Čekala od návštěvy ledasco, ale tohle ne. Ovšem znala tu rodinnou touhu pomoci, když to aspoň trochu jde… 

Na co se ptát dřív? „Někdo zaútočil na tvoji služebnou?“ vybrala si zdánlivě nejjednodušší otázku.

Teta zavrtěla hlavou. „Tehdy u mne nežila. A teď… ano, předstíráme, že je moje služebná. Nechtěla jsem, aby pro mne pracovala, ale trvala na svém. Nakonec je to tak vlastně lepší. Naše soužití působí přirozeněji.“

„Madi má otevřené vědomí, Elise,“ vysvětloval Norbert Alexander. „Díky tomu si dokázala přivolat pomoc, když ji příbuzní hodili smrtelně zraněnou do Seiny. Naštěstí plavu dobře.“

„A vy?“ obrátila se Eliška na Lefebvra.

Athena was always busy. There were so many things to do. She was so absorbed in her work that she didn’t notice Cornelius walk in.

“I’ve come to take you away,” he announced.

She blinked. “Excuse me?”

“You’ve been working too hard in the past years, you deserve a break,” he told her.

“But I’m busy–“ she tried to protest, but he stopped her with raised hand.

“I’ve set up camp near the lake. You’re going to be busy with me there for couple days at least.”

Athena smiled; she knew that resisting Cornelius was futile. “Very well, let’s go.”

Když je Samuel našel v dračinci, zrovna přehazovali poslední kousky.

"Šichtusi, změna plánu. Na obchůzku nepůjdeme, vrátíme se do Pseudopolského dvora připravit tu večerní akci."

"Myslíte ten zátah na tu bandu zlodějíčků v ulici Mazaných řemeslníků?"

"Přesně tak," souhlasil Elánius. "Včera jsem to ještě probíral s kapitánem Karotkou a rozhodli jsme se pro standardní akci volavka."

Šichtus se zatvářil zmateně. "Myslíte toho ptáka, veliteli?"

"Ne, Šichtusi, myslím někoho, kdo vypadá dostatečně bezradně a nevinně. Někoho, po kom ti zlodějíčkové skočí jak slepice po flusu."

Šichtusovi to začalo docházet. A zmocnil se ho podivný pocit, jaký nikdy předtím nezažil.

Naprázdno polkl.

„Nemusíš zůstávat tak dlouho.“

Řekne to cestou ke dveřím, kabát už má přes ruku. Na stole přede mnou bliká monitor. Přikývnu a on odejde.

Já zůstanu.

Protože někdo to dodělat musí. A protože dobré nikdy nestačilo, mohlo o být výborné.

Hodiny na zdi se posunou o další číslo. Kancelář se vyprázdní, světla v okolních místnostech zhasnou.

Zůstane jen to moje.

Zvednu oči od obrazovky.

Na chvíli.

A pak se vrátím zpátky.

Protože vím, že kdybych odešla taky, zbytek dne bych si to vyčítala. Protože bych mohla udělat víc. I když nutno podotknout, že „dnešek“ už trvá jen pár desítky minut.

Alberto se oklepal. Setřásl vodu i zbytky milostnch peripetií a zdvihl bradu: „Skokan neskokan, skákat nebudu!”

„Tak ssse mi líbíš, ssslizáčku!” Kulevra rozevřela hubu do obrovského úsměvu.

„Moc se tu neroztahuj. Ať ti ta žůžově bezzubá čelist nevyskočí z pantů!” ulevil si zakletý skokan. „Proč ta změna?”

„Ssskokánci, sssledovat vaše žabantýry je lepší než je ssspokojeně ssstrávit.”

„Voyerko!”

„Jsme snad jihoamerická telenovela?” 

„Mnohem lepší, drahé Esssmeraldy. Čtyřiadvacátý drabble a ssstále nevíte, koho ossslintat.” 

Kulevra se rozvalila na hladině jako na gauči, koukla na oblohu spokojeně mlaskla: Dnessska to bude sss hvěsssdičkou. Hissstoire d’amour jako ssstehno. A mám to besss práce!” 

Když ji ze stoletého spánku probudil polibkem Krásný princ, doufala, že se kletba zlomila. Že bude moci do všech tajemných, zakázaných míst – do kuchyně mezi nože, k švadlenám, do zahrady mezi trny a třísky. Že je konec zahálky. Možná by mohla i pracovat!

Doufala marně. Kletba trvala, Krásný princ byl kur záletník a nuda byla k zešílení. 

Co na tom, že první sudba platila i v exilu, ano, byla bohatá a krásná, ale taky pod přísahou utajení.

„A teď mi zakážou i nákupy,“ pomyslela si, když ji spona diamantové brože píchla do prstu a klenotnictví Tiffany začalo tiše obrůstat trním.

Čestmír marně bušil do kusu železa.

„Moc studený,“ oznámila Výheň přičinlivě.

„Ano?“ zeptal se jí. „Vážně? A nemůže to náhodou být tím, že tady někdo nechce pořádně hořet?

Pokrčila rameny a zúžila oči. Ten výraz mu byl povědomý. Jako by slyšel mistra.

Kovář má svou výheň ovládat.

Mistr ji bil. Tedy… bil je oba, ale v jejím případě to přece jen bylo o něco podivnější. Nikdy neměla modřiny. Jen její oheň pak hořel modrým a magii prospěšným plamenem.

„No tak,“ řekl s trpělivostí, která hraničila se zázrakem. „Děvče, potřebujeme pracovat.“

„Neříkej mi děvče,“ zapraskala a stáhla se zpátky do uhlíků.

I s hyperpohonem byly přelety mezi soustavami k uzoufání dlouhé. Tak dlouhé, že Aco brala za vděk i tím škvárem, co se dal chytnout na meziplanetárních kanálech. 

Dokumenty o tom, že celou Galaxii doopravdy založili bytosti z nějaké ztracené planety.

Seriály o nejdražších svatbách na Chandrille, o panovačných tchýních a nevěstách na mol.

Nebo… tenhle. Tvářil se jako důstojník Imperia, ale Aco znala jejich uniformy dost dobře - tohle byl nějaký třetiřadý úředník. 

“Nepotřebujeme kariéristky. Potřebujeme matky, které budou rodit a vychovávat další generace. Lidské matky. Města jsou plná twileků a durosů…”

Vypnula obrazovku. Možná bude lepší chvilku cestovat v tichu.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že sem niekto od dediny mieri. A žena to je. A čo ty tu chceš, dievka moja, omrzelo ťa voľačo?
- Dobrý deň. Ja sa volám Nina Halušková a hľadám prácu. Váš predseda ma poslal za vami.
- A dievka moja, to akože by si sa o ovce sa starala, dojila ich, žinčicu varila, oštiepky údila…
- Veruže to.
- Jáj, ale by vôbec nešlo. Keby si tu pracovať začala, predseda by si na to zvykol a potom by to aj od nás začal vyžadovať.

Začala jsem mít podezření, že Edward Cullen je tak trošku (roztomilý) ťulpas.

Posuďte sami. Od rána stepoval před mým domem, aby mě odvezl do školy.

"Víš o tom, že se tam můžu dopravit sama?"

"Nechtěl jsem, aby ses musela namáhat. Anebo pracovat," zašeptal to poslední slovo, jako kdyby šlo o nadávku.

Povzdechla jsem si. "Mám tě ráda, ale občas jsi staromódní. Příště mi řekneš, že až do svatby si nevrzneme."

Nemyslela jsem si, že upírům mohou zrůžovět špičky uší. Ale člověk se každý den dozvídá něco nového.

"Na druhou stranu... jestli chceš řídit sama..."

Pousmála jsem se. "To je lepší."

„Víno ne, vodu. Budeme jednat dlouho,“ rozkázal.

Jeho velitelé nebyli spokojení. On je ale ignoroval. Místo toho se zájmem pozoroval dívku, kterou si vybral za služebnou.

Nalévala příliš opatrně, aby uvěřil, že se narodila mezi prasaty. Sice měla otrhané šaty, zavšivené vlasy a hrubé ruce, ale oči... ty zvažovaly, ukrývaly. 

Hlavně, děvče, nepracuj, pomyslel si. Práce člověka prozradí. Sedlák se ohne, služka sklopí zrak, písař se hrbí nad inkoustem. A ten, kdo hraje roli, se soustředí příliš.

Neřekl nic. Sloužila mu tiše, s dětskou pýchou, přesvědčená, že unikla pohledu mocných. Neunikla. Jen zatím neviděl důvod ji rozdrtit. Mohla být užitečná...

"Pokud já miluju tebe a ty miluješ mě, opravdu nechápu, v čem je problém," mračila se Tonksová na Remuse.

"Doro, nejdražší," řekl skoro šeptem, "jsi jedinečná a úžasná lidská bytost a umřel bych pro tebe. Ale..."

"Jaké u Merlinových ponožek může po tomhle přijít 'ale'?"

Zlobila se. Kůže jí znachověla a vlasy v tu chvíli připomínaly plameny.

"Jsem chudák. Nemám nic. Jen duši a pár potrhaných svetrů. Žena jako ty zaslouží všechen blahobyt světa. Nemohu tě zajistit tak, abys už nemusela pracovat."

Tonksová se rozesmála: "V tom případě se postarám já o tebe. Remusi Lupine, vezmeš si mě sakra už?   

Opřel se o vidle a sledoval, jak se k jeho statku blížila královská garda.

"Hej, ty, sedláku," ukázal na něj prstem. "Potřebujeme koně. Hned!" 

Už slyšel spoustu historek o tom, co znamená neuposlechnout příkaz vojáků a rozhodně toho nechtěl být svědkem. Zároveň měl své koně rád. 

Ve stájích osedlal klisnu, pohladil ji po hlavě a do ouška pošeptal: "Hlavně, děvče, nepracuj." Takhle to zopakoval i u ostatních koní.

Královská garda neřekla ani slovo a odjela.

***

Druhý den v hospodě slyšel hovořit cizince o tom, jak sedlákovi koně shodili královskou gardu do bláta, a jak se všichni smíchy za břicho popadali.

"Hlavně, děvče, nepracuj!"

Tohle mi vždycky říká matka. Mám se dobře vdát, a manžel už se o mě postará. 

Ale kdo u nás vede domácnost? Kdo dává pozor, aby bylo jídlo včas na stole? Kdo přijímá nové služebnictvo a každý den se s nimi dohaduje, co je třeba udělat? Kdo udržuje společenské styky a slavnostní zvyklosti? Kdo se dřív společně s chůvou staral o ty chudinky dětičky? 

Její život je nekonečná výšivka denních starostí. Připadá mi smutné, že nevidí, kolik toho pro nás dělá. I tatínek bere její úsilí jako samozřejmost. 

Snad budu mít jednou odvahu tenhle křivý šev vypárat. 

Guilhèm jel tentokrát domů neobvykle zachmuřený. Cesta v tichu ubíhala pomalu a známé výhledy Biatris netěšily jako dřív.
"Stalo se něco, tatínku? Naše látky panského krejčího zaujaly, ne snad?"
Kamínek nespokojenosti tlačil, nevydržela se neptat.
"Naše látky rozhodně," zavrčel.
"Je to špatně? Zásobu přece máme. Jestli je oblékne hrabě Raimon, máme na dobrý rok vystaráno."
"Na rok možná, děvče moje. Ale na tvůj život?"
"Prosím?"
"Mohla ses tam s cechovními pány trochu bavit..."
"Vždyť..."
"...ne o tom, že chodíš do barvírny a prosedíš půl dne u stavu!" přerušil ji.
"Snažila jsem se pomoci obchodu, aby viděli, co práce to stojí!"

"Dobrý den," slušně pozdravil strážmistr Vajzhaupt, když vstoupil do Ellas Marketu. Protopsaltisovi rovnali do regálů zboží a uklízeli, překvapení, že je zatím ještě nikdo nevyloupil.

"Dneska jsem zatknul vaše lupiče," pokračoval strážmistr. "Jednomu mám koupit, hm, balkavu."

"Baklavu," opravila ho malá Eleni a hned ji začala balit.

"Nespěchej, holčičko, odpočiň si, nepracuj pořád," brzdila ji Martha. "Po tom všem..."

Eleni jí skočila do řeči: "Zabalím k tomu i pistol pana detektýva, pane policajte."

"Proč u nás loupili?" vyzvídal Aristides.

"To plukovník zjistí, nebojte se."

"No, to se o ně trochu bojím."

"Až pan detektýv loupežníky zabije, může přijít na šachy?"

"Dítě moje nešťastný!" spínala ruce Růžena Vopršálková, když její dcera zakopla na schodech před krámem a upadla. S dítětem upadly i tři jogurty, které nešťastnice zrovna strkala do tašky. Byly jahodové.

"Alenko! Jsi celá?" zajímala se matka. 

"Mám jogurt v koleni!" kvílela dívčina. Z rány na koleni odkapával jogurt smíšený s krví. 

"Magdaleno!" křikla paní Vopršálková. "Prosím vodu a dezinfekci. A kartáček!"

"Kartáček ne!" bránila se Alenka.

"Neboj, bude to bolet jen chvíli," uklidňovala Alenku Magdalena Vytáčková. 

"Drž!" přikázala matka. Z následného řevu by ohluchl i mrtvý.

"Děvče, ty nikdy nepracuj jako prodavačku, Tu bolí nohy pořád," prohlásila matka suše.

Miluju svojí práci. I ti nejzavilejší pracanti odcházejí kolem desáté, a zhruba do páté ranní je tu klid. Noční recepci jsem si vzala dobrovolně, píšu totiž román. Bude se odehrávat tady, v ústředí FBI. 

Vrznutí dveří. Hmátnu po služební pistoli, vyskočím ze židle.... Uf! To je jen místní blázen. Jmenuje se Fox, často sem chodí právě v noci. Lidé říkají, že loví strašidla. Rozhodně sám jako strašidlo vypadá. 

Zamává mi. Mávnu na něj, ať pokračuje. Kvůli němu tedy určitě nepůjdu do patra rozsvítit, a už vůbec se nevydám na obchůzku. Sednu si zpátky do židle a otočím stránku psacího bloku. 

Bertrand se zadíval do dálky. Na skále naproti přístavu v Lumière svítilo číslo padesát. Bylo pěkně kulaté a znamenalo, že všechny toho věku postihne vymazání. Bertrandovi bylo letos padesát. Rok za rokem vyrážely výpravy se snahou změnit názor Malířky, která číslo rok co rok inkrementálně umenšovala. Znovu a znovu tak byla příčinou zániků. Bertrandův ročník se rozhodl  postupovat jinak než běžně. Místo expedice sestavili stávkový výbor. Lucille přinesla transparenty, Jean-Pierre megafon. Se setměním zahájili největší stávku pracovníků ve výtvarných potřebách, co kdy Lumière zažilo. V příboji povstala obří postava Malířky a bez třídního soucitu namalovala číslo 49. Stávkový výbor se...

Milované sestře v Kristu, paní Kláře,

nehodná služebnice Boží a nejmenší z těch, kdo touží kráčet cestou Páně, posílá pozdravení v Něm, jenž jest pravým pokojem duše.

Dlouho jsem váhala, zda Ti psáti o věcech, jež tíží mé srdce, avšak důvěřujíc ve Tvou moudrost a laskavost, odvažuji se otevříti nitro.

Když vidím chudé a nemocné, srdce mé se k nim sklání více než ke všem nádherám dvora. Zdá se mi, že právě tam, v službě bližním, jest skryta pravá radost, již světský život nemůže mi dáti.

Prosím Tě tedy, drahá sestro, posilni mne svým slovem.

Tvá v Kristu oddaná

Anežka

Klika cvakla, dveře letí. 

„Je po něm,“ hlaholí táta a hází klíče na linku. „Žádný floutek na lautr zbytečný fakultě nebude učit děcka blokovat dopravu!“ 

Maminka zvedá oči od plátna, Markétka se hmoždí se zapošitím.

„No vida,“ muž se spokojeně opře o futra. „Tohle vidím rád. Žádné nesmysly. Klidná ženská práce.“

Holčička konečně stříhá nit. Natahuje ruku s vyšívacím rámečkem k tátovi. Křížky, uzlíky, řetízek. Abeceda a mapa.

„Krása, princezno. I když trochu piplačka. Hlavně se u toho moc nepředři.“

„To je jen vzorník.“ 

„Šikovná!“

Markétka se sladce usmívá. 

„Jestli chceš, tati, můžu ti taky něco vyšít. Třeba na košili. 

Prokletije je plné obrovských a zákeřných medvědů. 

Číhají za každým balvanem. Neslyšně plavou v jezeře, připraveni vynořit se vteřinu poté, co se nahá bílá těla ponoří pod hladinu. Schovávají se za tenounkými kmeny bříz, které by neukryly ani veverku. Za nocí otevírají bytelné dveře salaší. Baží po lidské krvi. Strašlivé bestie, zvětšené lidskou zlomyslností. 

Neživí se lesními plody, neztloustli po mršinách. Vykrmila je slova. Hlavně nepoužívejte mozek. Myšlení není ženská práce. Jen tak mezi řečí, se škodolibým úšklebkem jsou přihazována tučná sousta strachu. Tragické nehody. Roztrhané turistky.

Temné, nelítostné příšery, pro které fyzikální zákony neplatí, jsou všude.

Živí se strachem.

Vstávala brzy. Pomohla manželovi vypravit se a budila děti. Trvala na tom, že každé ráno musejí dostat políbení od maminky.

Po snídani zaběhla za kuchařkou, aby sestavila menu a nákupní seznamy.

Dopoledne měla něco času na vyřizování korespondence. Vždycky měl nějaký známý zásnuby nebo křtiny. Někdy i ušetřila chvilku na dětskou hru.

Na oběd chodil manžel domů. To byla ta vzácná chvíle, kdy se sešla celá rodina.

Odpoledne ji čekaly návštěvy, přednášky, spolková schůze nebo charitativní bazar.

Večer si konečně na chvíli sedla k vyšívání.

"Ach Bože, už aby to bylo na světě," vzdychla. "S břichem mě všechno vyčerpává dvojnásob."

Řemeslníci, opravující tvrz Maurent, se děsili chvíle, kdy se objevila baronka Irena.

Ne že by byla nepříjemná nebo přehnaně náročná. Naopak, práce ji zajímala. Až příliš.

Irena Maurentová si chtěla všechno vyzkoušet.

Výsledkem bylo, že si málem usekla prst, div se neskutálela ze střechy, a její zídku zedníci opravovali celý den. Kovář se před ní zatím úspěšně schovával.

Protože baronky se zlomeným vazem neplatí řemeslníkům, nakonec za ní vyslali nejhubatějšího z nich, mistra tesaře.

„Paní, nechtěla byste se dnes projet po okolí? Je krásně.“

„Dnes jsem chtěla pomoct…“

„Paní, ať se jedná o kohokoliv, nejvíc mu pomůžete, když nebudete pomáhat.“

Poslanecké hnutí ANO mělo bláhového Bláhu, 
nechápu, že jeho slovům mohl někdo svěřit váhu. 

Se zvednutím rodičovské dělal hrozné cavyky,
prý, že mámy na mateřské ztrácí běžné návyky.

Hlavně, děvče, nepracuj, stačí porodit,
tím pracovní povinnost rovnou zahodit!

Není třeba uklízet, či nedejbože prát, 
mamča může ve dne v noci do sytosti spát. 

Budík ráno nezacrní, 
mimčo pořád v klídku chrní.  

Prádlo se pověsí a potom složí, 
pokrmy na stole samy se množí. 

"Onoseto", "Samoseto" za ni všechno odmakaj, 
i prdýlku poumývaj, když se prcci pokakaj.

Pak všechno vysmýčí, matky se válí, 
vyzkoušej to, když tě závist tak ukrutně pálí!
 

Klaudie mávla kupónem na kávu. Před chvílí je dostala od pořadatele s omluvou, že zapomněl a rozhodla se je rovnou uvyužít. Všechny. Pravidlem jeden člověk jeden kupón se nehodlala nijak omezovat.

 Servírka, která rozumně usoudila, že jí to za hádku nestojí, jí donesla další irskou.

Klaudie by, pravda, dala přednost čisté whiskey, ale tu na kupóny nenalévali. A alkohol akutně potřebovala.

"Prý klídek, bude to brnkačka," zavrčela. "Ha! Brnkačka! Cítím se jak šílenec s mnohonásobným rozštěpem osobnosti. Ale koho to zajímá? Hlavně, že je Felix spokojený. Se mu na to taky můžu..."

Kopla do sebe kafe a mávla posledním kupónem.

Matthew bloumal po yorkshirských vřesovištích. Tváře nastavoval slunci a cítil se dobře. Po tolika letech, kdy ho dusila tíha vlastního svědomí, zase jako by mohl volně dýchat. Věděl, že to není skutečné, ale nevadilo mu to.
Pak ji spatřil. Charlotte Fairchildová, sotva odrostlá dívčím střevíčkům, vlasy v pevných copech, tam jen tak stála a usmívala se na něj.
"Maminko?" oslovil Matthew iluzi.
"Matthy," vydechla Charlotte a pevně ho objala.
"Odcházím," řekl Matthew klidně.
"Ještě ne. Právě proto jsem tady," vysvětlila matka.
"Proč nejsi v práci? Je důležitá. Důležitější než já."
"Nic není důležitější než ty, synku. A teď... otevři oči."

Tou dobou v klášteře.

„Sestro Heleno, jste vzhůru,“ vydechl s úlevou Bratr Mikael, který měl právě službu na ošetřovně.

Raněných z osudné noci bylo víc, ale nejhůře na tom byla právě Helena. Pokusila se posadit, ale bolest ještě ne zcela zhojené rány ji v tom zabránila.

„Nenamáhejte se, musíte odpočívat,“ mluvil k ní konejšivě, zatímco popošel blíž a na noční stolek položil svícen, aby na sebe lépe viděli. „Měla jste štěstí, že šipka neprotrhla plíci. Ted hlavně buďte v klidu, ať si nepotrháte stehy.“

Zamračila se. Všechny myšlenky měla jako v mlze. „Kde je Thomas?“

„Tím si teď nelamte hlavu.“

Caroline blaženě vzdychla, když vyšla na balkon hotelu. Před ní se rozprostíralo modré moře a nekonečná pláž. Týden odpočinku! Nebude pracovat, všechny problémy pěkně počkají…

První den předsevzetí dodržela a kolem recepčního mávajícího vzkazem prošla bez povšimnutí. Druhý den byly vzkazy tři a jeden fax. Třetí den už hromádka zpráv přetékala z pultíku recepce.

Nevydržela. Vyžádala si kancelář s telefonem, faxem a počítačem. Zatáhla žaluzie a pustila se do čtení. 

„Jak, divize umělé inteligence? Přenos vědomí do počítače? Co to zase Caveovi lidé vymýšlejí?“

Zapomněla na azurové nebe a nekonečné pláže. Stejně tak zapomenuté zůstalo předsevzetí: O dovolené, holka, nepracuj!

Jeden drobný steh vedle druhého. Titěrná práce, ze které bolí oči i prsty, ale dělá ji ráda. Má před sebou velký den. Tohle budou její svatební šaty, růžové jako její budoucnost.

Slunce slyší štkaní. Zvědavě nahlíží do pokoje oknem. Co se to stalo? Proč švadlenka pláče? Špatná zpráva právě teď krutě nakopla její radost. Srdce se chvěje. Velí přestat šít. Schovat smutek do dlaní. Ptáček vylétl z klece, ale zpěvem ji nepotěšil.

Smutek matky se přenáší na děcko v jejím lůně.
„Miláčku, co s námi bude?“ naříká. „Ach, tvůj tatínek je smrtelně nemocný. Jen Bůh ví, jestli tě někdy uvidí.“

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Pronesla jednou v létě její maminka, když se opalovaly na lehátku. Jí bylo pět a pracovat neměla v úmyslu. Chtěla si najít muže, který se o ni postará a ona se bude věnovat nějaké bohulibé činnosti. Například péči o jednorožce. 

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Ozvalo se, když připálila druhý kastrůlek s večeří. Nestíhala, protože děti byly nemocné a stoupala jim teplota. V koši na ni čekaly jeho košile, které měla do rána vyžehlit. Ve dřezu pak kupa nádobí na umytí. 

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Řekla sama sobě a šla psát knihu, zatímco si její nový přítel hrál s dětmi.