DMD 2016

Bývaly doby, kdy vládl jediný Bůh, který stvořil zemi, všechny živočichy i lidi na zemi. Lidé ho uctívali, pak se jeho jediný syn obětoval, aby smazal hřích, poté následovali různí prorokové a nakonec se svět rozdělil na nevěřící a věřící různým uskupením.
Až jednoho dne nastala laskavá invaze našich bohů z vesmíru. Přiletěli z velké dálky, až z Alfa Centauri, aby k nám přinesli poselství míru a pomohli vyřešit všechny válečné konflikty. Vládli velkou silou a netrvalo dlouho a na naší planetě zavládl mír. Všem lidem dopřáli blahobyt a celý svět vzkvétal. Dali nám pokrokové vynálezy a ulehčili nám život.

Už dávno odešla, ale nedá se na ni zapomenout.
Na tu, jejíž kroky kvetly, písně voněly a úsměv zněl tajemnou melodií.
Přišla po záplavě, když se lidé topili v zoufalství.
Hodila jim záchranný kruh z lučního kvítí.
Její pohled nahradil sluneční svit, bázlivě se krčící za mraky, a vysušil všechno, od slz, po louže.
Když se jí ptali, jak jí mohou její službu vrátit, roztáhla ruce ve všeobjímajícím gestu.
Pomozte dalším, řekla prý tehdy. Sama na celý svět nestačím.
Marně si lámali hlavu, jak začít.
Pak jedna holčička, unavená přemýšlením, upletla věnec z pampelišek.
Vykouzlil úsměv na tváři její maminky...

Začínalo jaro. Hezké počasí přímo vybízelo k cestování a já místo toho trávila svůj čas u počítače a hromady papírů. Termíny, termíny, neustále něco hořelo a já měla chuť všechno zmačkat do kuličky a odhodit do odpadkového koše. Jenže jsem natolik zodpovědná, že jsem to neudělala. A těšila se, až bude všechna práce hotová a já si dopřeju nějaký zasloužený výlet. Ideálně na konec světa, kde mě žádné papíry ani podobné věci nedohoní, bez přístupu k telefonu, počítače, jen sluníčko, moře, písek, dobré jídlo a pohoda. A tak jsem v duchu prosila, prosím, pane, pošlete mě na konec světa. Hned.

"Priateľ môj, čo sa deje?" zvolal kráľ pri pohľade na skrúšenú tvár svojho rytiera.
"Pane, pošlite ma preč." odpovedal utrápene. "Niekam ďaleko, hoc na kraj sveta. Nemám tu nič na práci. Nečinnosť ma zabíja."
"To nie je všeko, že?" opýtal sa jemne kráľ. Rytier na neho uprel svoje modré oči.
"Pane, pošlite ma preč." zopakoval.
Kráľ sa už ďalej nepýtal.
Keď rytier na druhý deň cválal preč z hradu, neobzeral sa. Ale cítil, že v okne vysoko vo veži jeho odchod pozoruje istá postava.
Je to tak lepšie. Povedal jej v duchu.
Pre nás oboch.
Pre kráľovstvo.
Pani moja, odpusťte.

Do staré samoty jednou přijeli muž a dívka.
Dívka bývávala nejlepší stopařkou Sibiře, malovanou flintou, Marjou Morevnou, vládla. Ale teď její ruce zachvacoval třas, Marju dávno ztratila.
Když les řádně prochodila, vzala mužovu pušku na lov poprvé. Ale roztřesené ruce selhaly.
Když trefila šišku na sto kroků, vyšla na lov podruhé. Ale cizí puška neposlechla.
Sedm večerů potom stopařka doma pažbu malovala. Potom řekla muži: „Pojmenuji tu pušku Fjodor Tugarin, aby Marju Morevnu domů přivedla.“ Potřetí vyšla do lesa.
Pevnýma rukama laň skolila.
Tak lesy dobyla stopařka s Fjodorem Tugarinem. Ale že dobrému člověku vždycky pomohla, místní ji tuze oblibovali.

Jeho víra byla neochvějná.
Vždyť s ním Hospodin mluvil.
Na Karmelu, sám, jediný, poslední... proti 300 těch Baalových.
Vysmál se jim.
Zabil je.
Cítil ten triumf Toho, o kterém věděl, že je jediný a věčný.
V euforii běžel rychleji než zpěnění váleční oři.
Když naběhl na královninu výhružku, síla ho náhle opustila.
Pod polouschlým keřem, daleko od města, sám a jediný...
"Pošli konec světa ke mně, Pane. Já už dál nemůžu."
Zázračně doručené jídlo mu dodá sílu.
A pak ho pošle na začátek příběhu.
Na horu Sinaj, kde se zrodil Zákon.
Čtyřicet dnů cesty.
Až se vrátí, najde si pokračovatele.

Mlha, déšť, muchničky.
„Tady se utáboříme!“ rozkázal Vran a pět démonů shodilo své rance. Šestý démon... vlastně démonka, se zavazadla nezbavovala.
„Nepůjdeme radši ještě kus výš?“
Vran se na ni zamračil. Čerstvě stabilizovaná holka a bude se hádat? Někdo by jí měl ukázat, kde je její místo. Téhle misi velí on.
„Kus vejš je už Zóna. Tam nic nepřežije. K hranicím Zóny se vždycky blížíme pomalu, jasný? To znamená, že se tu dneska utáboříme a dovnitř dem až zejtra ráno. Máš s tím problém?“
„Ani ne,“ pokrčila Rezka rameny. „Já jen myslela, že tam nebudou ani muchničky.“
Tábor rozbili výš.

Kdysi dávno, moc lidí si to nepamatuje, přicházelo teplo. Každý den, když se začalo smrákat, rozlévalo se po vesnici. Občas váhavě, jako by se bálo, ale vždycky nakonec přišlo, a o to s větší intenzitou.
Dlouhá léta byli obyvatelé zvyklí, že i během sebestudenějších zim přišlo a rozehřálo zkřehlé údy.
Potom ale zmizelo. Přicházelo vlažně, jako by tam vůbec nechtělo být. Z těl se pomalu vytrácelo teplo, svaly prokřehly.
Existovalo však proroctví, že se teplo vrátí. Jednou, někde. Číhá, vyčkává.
A pozná se tak, že ze sprchové hlavice poteče voda silným proudem a teplá se bude muset ředit, aby nepálila.

Nebyl si tak docela jistý, kde zrovna přistál.
Otevřel dveře, opatrně, ta láva posledně...
Přímo před ním stálo dítě. Upřeně se dívalo na TARDIS.
„Hehm,“ odkašlal si a natáhl k němu ruku, „já jsem Doktor.“
Chlapec se díval za něj, dovnitř TARDIS.
„Úžasné, co?“ zazubil se.
„Cestuje v čase i prostoru,“ zašeptal spiklenecky.
Rozzářené oči.
„Chtěl bys...?“ bezmyšlenkovitě se zeptal.
„Na konec světa. Tedy kraj – chtěl bych vidět kraj světa! Dostanete mě tam?“
„A... kterého?“
„Kteréhokoli. Moje planetka okraj neměla,“ vysvětlil.
Stáli na okraji a dívali se dolů. Tohle trochu překvapilo i Doktora.
„Je to...?“
„Želva,“ přikývl Malý princ šťastně.

Březen. Nový domov, stařičká samota hodinu od městečka.
Nikoho nezajímá, jsme-li svoji.
Duben. Anna objevuje lesy. Když ji doprovázím, plaším zvěř. Znám město, bitvy... tady jsem neschopný.
Květen. Zatékající střecha. Těhotná žena střílí líp než já.
Když Anna přespí venku, opiju se.
Červen. Anna všechnu vodku vylije. „Ve městě je sirotčinec...“ řekne významně.
Červenec. Sirotčinec pomoc vítá. Místní kněz mě učí truhlařině.
Srpen. Střechu opravuji. Večer ležíme v trávě, kreslíme stébly po Annině břiše a... mluvíme. Lidsky. Přátelsky. Láskyplně.
Září. Křik, krev. Bezmoc.
Sousedky pomůžou, chalupu rozezní dětský pláč.
„Budeš Sergej. Po tatínkovi,“ rozhodne Anuška.
Poprvé šeptám, že ji miluji.