DMD 2016

Toho dne čekal Gabriel na krále uplakaný.
„Prosím, odpusť mi. Chceš-li, potrestej mě, pošli mě zpátky na konec světa, jen se už nezlob. Nesnesu pomyšlení, že mě nenávidíš.“
Král si Gabriela přitáhl k sobě. Díval se mu přímo do očí, když říkal: „Nikdy jsem k tobě necítil nenávist. Nezpůsobil jsi nic zlého, trochu strachu mé dceři a spoustu strachu sobě. A to by měl dobrý král dokázat prominout. Považuješ mě za dobrého krále?“
Gabriel neodpověděl, uklonil se a políbil králi ruku. Když se opět narovnal, políbil ho král na ústa. Gabriel se nebránil.
„Teď jsem měl trochu strach i já.“

Nesnášela to slovo, protože když už něco sama zvládla, tak se jím oháněl kdekdo, aby snížil její zásluhy. Pro většinu chlapů byla divná, a ačkoliv byla i hezká, tak o ni měli jen krátkodobý zájem. Pracovala v mužském oboru, v mužském kolektivu a byla dobrá. Ale to všechno nestačilo k tomu, aby byla šťastná. Žádná emancipace ji nepomohla dostat se na vrchol a žádná emancipace nezaplnila prázdné místo v jejím srdci a v jejím životě. Byla to pro ni nadávka, platba za samostatnost a schopnost. Ale zvykla si, a když bude mít štěstí, tak se najde odvážný chlap pro lásku.

V Křemíkovém nebi žila žena krásnější, než laserový toustovač vybavený systémem Ubuntu. Její tělo tvořil binární kód, ale duše byla nadpřirozeného původu. Říká se, že to byl kousek Absolutna, který se utrhl, když bohové hnětli světy.
Dovedla vstupovat do přístrojů těsně před jejich zkratováním, shořením, zamrznutím či restartováním za účelem instalace aktualizací. Tehdy vnikala do Světa živých, aby ovládla mysl nejbližšího člověka a naplnila ji energií.
Jednou ji však přistihl Křemíkršna. Rozhněval se, že pomáhá Zotročovatelům elektroniky, a za trest ji uvrhl do temných vod Internetu.
Od těch dob prý bloudí mezi videi koťátek, ale ještě nikdo ji tam nenašel.

Když s blížící se porážkou ve válce německá posádka konečně opustila Nouvion, Renému Artoisovi se ulevilo. Neustále lavírovat mezi Němci a odbojem, to bylo o nervy. Zvlášť když mu Michelle od partizánů vecpala do kavárny ty dva britské letce, o nichž tvrdila, že se co nevidět vrátí domů. Kdyby tehdy tušil, že skoro celou válku stráví snahou vrátit ty dva pitomce do Anglie, která kdyby byla na jiné planetě, na účinnosti všech těch šílených plánů by to nic nezměnilo. Když nad tím tak uvažoval, jediným, koho se za tu dobu podařilo do Anglie skutečně dostat, byl německý kapitán Hans Geering.

Sedět v kleci je nuda, pěkná otrava abych tak řekla. Všichni mě obdivují, hladí, jenže - co z toho, když se mi i blbá sýkorka směje, že může létat a já zatím... zírám na ty lidi, co chodí okolo a hraju hodnou holku před každým škvrňětem, které se rozhodne strčit do klece nějaký ten pamlsek (teda, ne, že bych si ho s chutí nedala, že...)
Cože? Koupená? Dárek? Pro koho?... Tohle pískle? Ale co už, aspoň se budu moct proletět.
Prosím vás, pane, pošlete mě se zprávou někam daleko. Třeba až na konec světa.
Cože? Hedvika? No, to by asi šlo.

Tehdy bylo lidí na světě ještě málo. Žili svůj život na zemi (a při zemi).
Říká se, že první obětí byl zraněný muž, který nemohl jít na lov.
Nebo žena, která se zahleděla do vodní hladiny.
Nebo – to bude pravdě nejblíž – to bylo dítě, které se učilo tvarovat sebe podle světa a svět podle sebe.
Jednomu z nich se toho dne vplížilo do hlavy slovo, ruku v ruce s dalším. Chvíli se ohřálo, trochu se proměnilo a chtělo jít dál za novou myslí.
Slovo za slovem se proplétalo kolem lidskými myšlenkami a vznikaly další a nové příběhy.
Lidé dokonale podlehli.

Nerozhodně obcházím kolem. Je jich tu tolik! A všichni ke mně mluví, a prosí a vemlouvají se a snaží se upoutat pozornost.
"Pane? Pane! Já, tady!"
"Haló, tady jsem! Jsem z nich ten nejlepší a nejsilnější!"
"Já už jsem byl všude možně, to byste ani nevěřil!"
A pak ho uvidím. Choulí se v rohu, malý, nenápadný, strašně starý. Když přijdu blíž a pohladím ho, jako kdyby ožil.
"Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa," šeptne. "Jinak tu zrezavím a rozpadnu se."
A v tu chvíli vím, že to je on.
Jako první ze všech projedu Hedvábnou stezku trabantem!

V jedné zemi kdysi dávno žili spolu dlouho a nerušeně. Kdo by taky v té době veskrze moderní řešil, že spolu chodí dva muži. Vodili se ruku v ruce, dokonce se někdy i políbili. Možná si občas někdo povzdychl: „Ach, jak jsou spolu krásní!“
Jenže po nějaké době se v jejich okolí začaly objevovat plnoštíhlé slečny v sukních po kotníky, které měly dlouhé nemyté vlasy. A ty si na ně ukazovaly. Chichotaly se a zakrývaly si ústa. Jiné zase uznale přikyvovaly. Začínali se bát vycházet z domu. Po nějaké době však zjistili, že se jedná o bytosti veskrze laskavé. Slasherky.

Svíčky na stole pomalu hasly, nálada byla příjemná.
"Mrs Croft, vy jste skutečně byla ve všech zámořských krajích?" Henrietta byla tou představou nadšená.
"Skutečně ano, drahoušku," usmála se admirálova žena a zpříma pohlédla přes stůl.
"Mrs Meadows mi jistě dá za pravdu, že je to náročné ale báječné dobrodružství."
Magdalene tiše přikývla. Byla připravena vyprávět, ale admirál ji přerušil.
"Byl bych raději, kdyby zůstala na pevné zemi, ale zkrátka to nebylo možné. Málem mě žádala, abych jí přikázal mě následovat. I kdyby to bylo na konec světa v rybářské bárce."
"Konec světa by byl tam, kde bych nebyla s ním."

Šla bych za ním až na konec světa, pomyslela si zamilovaně, když si Cygnuse brala.
Společná léta jí však sejmula růžové brýle.
Rodina Blacků byla velmi tradiční. A tak jí dávali často najevo, že v tomhle selhala.
Tři dcery a další dítě už je pro ni nemožné.
Věděla, že za jeho shovívavost vděčí jen tomu, že nejmladší Cissa je takový andílek, který má svého otce omotaného kolem prstu.
Při čtení toho dopisu znovu zatoužila běžet až na konec světa. Tentokrát sama.
Orion Black a Walburga Blacková
si dovolují s radostí oznámit
narození svého prvního syna a dědice, Siriuse Oriona Blacka