DMD 2016

Paprsek světla je oba pohladil po tváři a oni si poprvé pohlédli do očí. Byli spolu a čekalo je tolik neznámého na poznávání, tolik nového na učení. Svoboda v bezpečné náruči.
Jednoho dne… šepot mezi listy stromu, příjemný hlas v jitřním vánku. Lživá slova hodna naslouchání. Muž mlčel, sledoval ženu, jak odpovídá, váhá, přikyvuje… jak trhá to, co neměla. Mlčel a jedl s ní.
„Kde jsi?“
Ten hlas!
Skryl se, neboť poznal, co je strach, vina, zranitelnost v nahotě. Získal právo zakusit zlo, převalovat jej na jazyku, mnout mezi prsty. Nést jho marnosti a utrpení, dokud se Slovo nestane tělem.

Vdávala se za svého vysněného prince. Bílé šaty s dlouhou vlečkou, závoj, tiara…
Těšila se na vlastní domov, děti, fungující rodinu.
Manžel byl chladný a povýšený.
S tchýní ani s tchánem si nerozuměla.
Narození syna nic nezměnilo.
Stále milovala a věřila. Snažila se. Pečovala.
Byla krásná, štíhlá, křehká…
„Zase chlapec,“ pronesl zklamaně manžel po druhém porodu. „A ještě k tomu zrzavý.“
Zoufalství, beznaděj. V manželství bylo těsno. Byli v něm tři.
Začala pomáhat potřebným. Postiženým dětem. Nemocným. Naučila se znakovou řeč.
Pečovala o své syny.
Rozvedla se.
Stále dokázala milovat.
Našla sama sebe a nový smysl života.
Paříž. Tunel Alma.

Alici Nině Campbell poprvé skončil svět ve čtyřech letech. Tatínek říkal, ať si uklízí hračky a ona… možná proto odešel. Allie neposlouchala. Ale Nina bude, bude!
Nina se poprvé zamilovala ve čtrnácti. Nešťastně. Patnácté narozeniny slavila Theresa.
Hannah se narodila, když špionka Theresa stiskla spoušť a… její svět nebyl jediným končícím. Hannah zemřela při zjištění, že jméno smýt může, ale krev a vědomí, že zvolila špatnou stranu, nikoliv.
Eleanor svou existenci nenáviděla.
„Dejte mi šanci, pane,“ prosila muže s deštníkem. „Pokusit se… odčinit...“
Prohlížel si ji.
„Kdo jste?“
„Záleží na tom, jestli mě berete,“ řekla.
Pozvedl obočí.
„Když ano?“
„Anthea.“

"Tady máš peníze a jdi koupit ty hranolky."
"Ale tatí, já se bojím sama."
"Musíš se naučit sama nakupovat. A neboj, já počkám tady, ani se nehnu."
Malá světlovlasá holčička, se slzami v očích a strachem v srdci, odvážně vyjíždí po eskalátorech do dalšího patra.
Přijde k pokladně McDonaldu a ustrašeně praví: "Prosím jedny malé hranolky."
Škodolibý zaměstnanec se holčičce vysměje, utrousí blbou poznámku, ale holčička hranolky dostává.
Hromádka se rozpláče a vrací se zpátky.
"Oni na mě byli zlí," popotahuje.
"Cheš abych tam za nima šel? Mám jim rozbít hubu?"
"Ne," naříká. Ví, že by to udělal, kdyby chtěla.

"Jak ses sem dostal ty hovado? No? K nejutajovanějšímu zbraňovýmu výzkumu na zeměkouli!?" Křičel voják.
"Poručíku, nenechme s sebou cloumat emoce, pán nám zajisté vše rád poví," usmál se druhý voják.
"Už jsem vám to říkal, byla to sázka..."
"Ano?"
"...stavěl jsem taxikáře a chtěl, ať mě dovezou na konec světa. Byla to ohromná legrace. Pak přijel takový starý, zrezlý taxík. Myslel jsem, že mě odmítne, ale řidič jen řekl: Konec světa? Ano, vím kdy to je. Nastupte."
"A dovezl mě sem. Hned jak odjel jste mě zatkli."
"Tady taxíkem nikdo nepřijel ty...," ale už to nedořekl, jelikož vybuchl svět.

Když jsem svému šéfovi v redakci Zelených listů řekl, že si beru dovolenou a mířím do úplné končiny na chatu, ve které není ani elektřina, pochválil mne, jako správného Bratra. Doslova jsem se ho zeptal: "Prosím pane, pošlete mne až na konec světa na dovolenou, prosím?" Tenkrát jsem toho chlapa děsivě nesnášel a při téhle řiťolezecké větě mu měl chuť i přes aktivní nenávist ke zbraním do krku nacpat malorážku a stisknout spoušť. Nesnášel jsem tohle podlézaní, kdy si na mě mohl honit vlastní triko. V té době jsem netušil, že ten můj konec světa přijde cca za tři dny.

Tma. Vlevo nic. Vpravo nic. Dole nic. Nahoře nic. Možná, že nahoru, dolů, vlevo a vpravo už taky nebylo. Jistě fascinující koncept, jehož realizace se dlouho odkládala. Možná až příliš. Kreativita mezitím taky frnkla. Zkrátka konec světů.
„Vážně nevím, co čekáš,“ řekl Doctor, když po dlouhém monologu konečně nastavil koordináty a zatáhl za správnou páku.
„Vážně nevím, co jsem čekala,“ řekla, když po dlouhém přemlouvání stanula na Konci. Moc na pohled tu toho nebylo. Až na toho chlápka támhle...
„Moment! Kdo je támhleto?“
„Toho si nevšímej, ten patří do jiného fandomu.“
Boření stěn už je na konci světa těžce nerevoluční.

"Kam to bude?"
Osud. Rozděluje duše do životů. Jakou zkušenost si račte přát? Potřebujete zažít roli oběti? Nebo být zrádcem? Matkou samoživitelkou? Vyděšeným dítětem? Kázajícím knězem či snad zlodějem? Račte si vybrat, pro každého máme něco. Toužíte po uznání davů či všeobjímající lásce jednoho člověka? Máme životy v nichž budete mít vše - naplnění. A také ty, v nichž se můžete snažit a vždy bude kousek štěstí chybět.
"Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!" jedna z horlivých duší se právě objevila na nepěkném místě ve světě.
"A teď Ty," věnoval mi vševědoucí úsměv a pomohl mi projít Dveřmi.

Rilavnar zuřil. Vlastní slova mu zněla v hlavě stále dokola: „Jsem připraven jít až na konec světa, můj pane, vyšlete mě na západ, prosím.“
Naprosto se zesměšnil!
Západní území byla osídlena jen řídce, po jejich důkladném zmapování sem mohly být odkloněny hordy cizinců, valící se do Rifasu přes úžinu – anebo tam mohli odejít oni sami. Podle toho, co by bylo výhodnější. S mocí, kterou vládli, by bylo snadné obojí. Jenže to by museli být jednotní! To by se císař nesměl… připitoměle chichotat!
Hrozil se budoucnosti, neboť řeči, které zatím kolovaly jen šeptem, nelhaly: kdysi skvělý panovník je už jen loutkou…

"Prosím vás pane, pošlete mě až na konec světa!" poprosil obsluhu stroje po extrémně špatném dni.
Muž cosi naťukal na starou klávesnici, ve stroji to hrklo a na displeji se objevily dvě stránky výsledků.
11. září 1988
23. dubna 1990
6. září 1994
26. března 1997
5. července 1998
1. ledna 2000
5. května 2000
13. května 2003
27. prosince 2008
21. května 2011
21. října 2011
27. května 2012
21. prosince 2012
17. prosinec 2020
Výčet předpokládaných konců světa pokračoval dál a dál.
"Já to vzdávám." vzdychl a musel se smířit s tím, že se holt dneska nikam nepodívá.