DMD 2016

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa mi to marí, alebo sem skutočne voľajaká dievka ide.
- A veruže ide, dobré vidíš, starý môj.
- Vitaj dievka moja, a čože ty tu? Omrzelo ťa voľačo?
- Dobrý deň, pán bača. Viete, ja utekám preč.
- Aha. A prečo si teda sem k nám zavítala?
- Viete, v dedine som sa predsedu stretla. Tak som chcela vedieť, kde ma môže čo najďalej poslať, aby ma nikto nenašiel. Tak ma poslal sem.
- Dobre ťa poslal, dievka moja. Však tu už sme kdekoho schovávali.

„Prosím Vás, pane, pošlete mě až na konec světa. Zabalte mě do okrasného papíru, omotejte zelenou mašlí a vyložte mě až tam na okraji, kde budu mít blízko ke hvězdám a daleko k lidem. Byla jsem příliš dlouho v centru dění a zevšedněla jsem sama sobě. Teď už chci jenom pozorovat noční oblohu a házet nedopalky cigaret na mléčnou dráhu.“ zašeptala dáma u přepážky tak tiše, že slyšel jen on.
„Bohužel, madam, potřeboval bych znát adresáta. Kromě toho svět dnes trpí kulatostí.“ odpověděl jí pošťák. „Ale mohu Vám nabídnout naše báječné stírací losy.“
„Nikoliv, děkuji. Můžete tam napsat malého prince?“

Lidé se mi snažili namluvit, že Země je koule a tím pádem nemá konec.
Jenže pak se do toho připletl jeden milý Pán, Osud, a ukázal mi, že vlastně svět má nekonečno konců.
Koncem světem byly louky nad městem, kde jsme s kamarádkou hledaly květiny do herbáře.
Koncem světa byla zoraná pole pokrytá mlhou - místo mého dětství v den, kdy jsem věděla, že ho vidím naposledy.
Koncem světa byl výhled na řeku, když kamarád vedle mě kouřil trávu.
Koncem světa byl polská zmáčená krajina, obehnaná německými nápisy a ostnatým drátem.
Koncem světa byla zasněžená jezerní slať pod bílou dubnovou oblohou.

Seděla na gauči a sledovala televizi. "Buďtě silná a emancipovaná žena s novými intimkami..." ozývalo se z bedny.
Zamyslela se - proč bych měla být sebevědomější zrovna kvůli vložce? A poč vlastně emancipovaná?...Často se to slovo teď používalo dohromady se slovem žena. Ale vždyť je tam přece man. Je pravda, že svědomitý a emancipovaný muž zní trochu komicky.
Nikdy nebyla nějaká feministka, ale a genderové stereotypy se celkem zajímala - byl prostě všude kolem.
Znáte to. Maminka šla nakoupit a uvařila pro tatínka.
Svojí myšlenku ukončila zjištěním, proč je pořád single. Je prostě emancipovaná žena ať už s intimkami nebo bez.

Krčí se v blátě na zemi a třese se zimou. Nebo možná hladem.
Na krku má obojek z tvrdé kůže, který mu jeho vlastní kůži rozdírá do krve. Už ho přestaly bavit pokusy přetrhnout provaz, kterým je uvázán. I když má velkou sílu.
Okolo chodí lidé a prohlížejí si vystavené "zboží". Kupující jsou válečníci, obchodníci, i jarlové.
Náhle se před ním zastaví jeden muž, podle oděvu obchodník, s rudými vousy.
"Co umíš?" zeptá se velitelským hlasem.
"Všechno, když mě odtud dostaňte," zatíná otrok zuby.
"Vážně? Já potřebuju veslaře. Chci plout na konec světa," oznámí a napřáhne ruku. "Jsem Lief Eriksson."

V našich archivech, které byly za století mnohokrát vykradeny a vypáleny, se najdou příběhy, jak se naše země stala neobyvatelnou a nepřátelskou naší rase. Před třista lety se neobyčejný člověk Maxmilián posadil do ještě neobyčejnějšího stroje Saladin a vydali se vstříc osudu, ztrestat mimozemskou rasu, která proměnila lidstvo v zombie. Jejich pouť byla napínavá a plna nebezpečí. Maxmiliánova vyvolená byla téměř usmrcena nepřátelskou formou života, jeho věrný druh Jonáš byl unesen. Nakonec vše dobře dopadlo a Maxmilián se zachráněným Jonášem přinesli z kosmických dálek Tatrgel, který zachránil lidstvo. A po pravdě to, co nám provedli Protivníci, nebyla moc laskavá invaze.

Lehký vánek s mateřídouškovou vůní probere Drahoše z mrákot. Příjemný vjem okamžitě přebijí bolesti, hlavně nohy má v jednom ohni.
Drahoš se rozhlédne.
Táta v bezvědomí v mámině péči…
Okolo činorodý ruch, strážníci v černém a zachmuření muži v civilu.
Vyšehrad.
Velí jim žena.
Přiklekne k Drahošovi: „Léčitel…“
„Netřeba,“ ozve se Xénie. „Zvládnu to sama.“
Žena se zamračí, ale nepře se. Vážně se vyptává na Martinu, chce slyšet všechno.
Drahoš těžce sbírá odpovědi. Už nemůže.
Žena vstává: „Necháme to na později. Vznesete formální obvinění?“
Drahoš vytřeští oči. On? Proč? Pak mu to dojde. Je čerstvě plnoletý. Sám za sebe.
„Ne.“

"Zdirádku, nebolí tě nohy?"
"Ne, mami, došel bych až na konec světa!"
"Už jsme si řekli, že konec světa neexistuje," připomíná Pankrác.
"Tak bych obešel celý svět."
"To se ti nepovede, nejvýše tak čtyři světadíly."
"Jak to?"
"Začneš v Kapském Městě, přejdeš celou Afriku k Gibraltarskému průlivu, ten při troše plaveckého tréninku přeplaveš, poté hajdy celou Evropou a Asií k Beringovu průlivu, ten v zimě zamrzá, takže po ledě do Severní Ameriky a z ní do Jižní Ameriky na její nejjižnější cíp. Jen do Austrálie a Antarktidy musíš doplout nebo doletět."
"A dopadne jako César Cascabel!" mírní Pankrácovo nadšení Jenovéfa.

Jejich stará kancelář zvláštně voněla novotou.
„Mám případ. Jako za starých časů, záhady, teorie a tak,“ usmál se na ni Mulder, když jí podával složku s dokumentací.
„Kam pojedeme?“ zeptala se Scullyová, tentokrát už bez námitek. Po těch letech věděla, že to stejně nemá cenu.
„Bude se ti to líbit,“ mrkl na ni. „Vracíme se na Aljašku. Těšíš se?“
Scullyová se usmála. Vzpomněla si na to, když tam byli poprvé. Skoro se neznali, ale přesto je vyhrocená situace velmi sblížila.
„Na to, že mě bereš na samotný konec světa? S tebou vždycky,“ zaculila se na něj.
Jejich kancelář voněla domovem.

„Ještě toho trochu,“ řekla Rozárka. „Emancipace? Koček? Neupadla jsi?“
Zaraženě jsem na ni koukala.
„No, kdybyste byly trochu víc emancipované, tak byste mohly třeba chodit s lidma na procházku. Jako chodí psi.“
Teď zas koukala zaraženě ona.
„A co bychom z toho měly?“
„Třeba by vás lidi měli víc rádi.“¨
„To už nejde.“
„Tak byste se dostaly dál od baráku.“
„Na vodítku? Přivázané? Tomu říkáš emancipace? Nic jsi nepochopila. My se emancipovaly už dávno. Jestli je někdo na řadě, tak to jsou psi. Protože my, kočky, už dávno děláme jen to, co chceme. Takže s emancipací na mě fakt nechoď!“